U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Grayscale - Díl 51.

22. března 2011 v 19:14 | Miharu 【春】 |  Grayscale - Díly (staré)
V minulém díle: Pátek 11. května 2007


Pátek 11. května 2007 - Můj černobílý svět: Část 4.

"Hm? Tak co?" pokusila se Amanda konečně započít nějakou diskuzi. Oba stáli mlčky u malinkatého stolku se dvěma kelímky kávy, které tam sama musela donést. "Budeš to ještě dlouho zdržovat?" promluvila netrpělivě a pozorně ho sledovala. Koutky jeho úst se zakulatily vzhůru, zatímco vrchní část obličeje se svraštila - jeho typický nic neříkající úsměv. Volnou rukou si přejel od čela až po konečky vlasů v culíku. Potom konečně odlepil od stolu ty svoje ledové oči.
"Promiň, jsem idiot."
"S tím bych souhlasila," pokývla spokojeně. "A teď zkus být konkrétnější." poklepala nehty na stole.

Timothy si povzdechl. "Nechci, aby to vyznělo, že se jenom omlouvám, ale zjednodušeně řečeno jsem nechtěl, abys o mně věděla víc, než by bylo vůbec nutné. Ačkoli do teď nechápu, proč jsi to potřebovala tak úzkostlivě slyšet přímo ode mě, když už jsi to věděla. Odvážím se tipnout, že jsi stejně hloupá, jako já."
Amanda několikrát nevěřícně zamrkala. "Co to obracíš proti mně? Já že jsem hloupá? Přestaň blábolit nesmysly - to tys to všecko způsobil! Nechtěl jsi mi říct, že jsi Šedý a lhal jsi mi do očí! Víš, jak mě to tvoje chování dožralo? Proto jsem to z tebe chtěla za každou cenu dostat - a jestli jsi to pochopil špatně a mezitím ses do mě zamiloval, tak to už není moje věc." zkřížila ruce.
"Není to tvoje věc? Já myslím, že se tě to týká až moc." zadíval se na ni upřeně, načež Amanda ztuhla. To co právě řekl, jí nějak nesedělo.
"Proč jsi to nevyvrátil?" zadívala se na něj nechápavě. Vůbec by ji nenapadlo, že to najednou takhle rychle přizná. Ačkoli neřekl přímo, že k ní opravdu nějaké ty sympatie má. Timothy ale mlčel a dál ji neúnavně pozoroval. Chtěl ji donutit přesně k tomu, k čemu donutila právě ona jeho - k přiznání.
"Proč mlčíš? Říkal jsi přece, že si potřebujeme promluvit, ne?"
"Ovšem - teď je řada na tobě; aby to bylo fér." pokynul jejím směrem. Amanda byla očividně zaskočená, protože neviděla problém v sobě, ale ve všech ostatních.
"Nemám nic, co bych ti řekla."
Tim zavrtěl pobaveně hlavou. "Nechápu, jak mě mohl okouzlit někdo, jako ty. Jsem vážně idiot."
"Jestli je tohle zase nějaký z těch tvých vtípků, tak není vtipný."
"Ale zamilovat se do tebe vtipný je," pousmál se jízlivě. "Rozum mi říká, že to nemá cenu, ale srdce zase oponuje hloupým argumentem, že je to osud. Koho mám poslouchat opravdu nevím… Mám chuť se tomu smát…"
"Osud říkáš?" upila vzápětí ze své kávy, aby měla čas na uspořádání myšlenek. "Takže mým osudem je někdo, kdo je úplně přesným opakem někoho, koho si představuju? Tak tohle je opravdu k smíchu." odfrkla si povýšeně.
"Přijde mi, že si naplánuješ nebo vysníš svůj život a potom jen čekáš, že se to do puntíku vyplní - to je ale hloupost." zavrtěl hlavou, protože věděl, o čem mluví. "To co opravdu chceš, tě dokáže totiž nejvíce zklamat, když se to nikdy nevyplní. Proto nevěřím, že to s námi může dopadnout dobře, ale i tak to chci zkusit, ačkoli nevím jak. A jestli opravdu nemám šanci, tak aspoň přestaň kvůli mně ubližovat ostatním, protože Gwen to nemyslela špatně, Just."
"Něco se stane a Gwen hned běží za tebou… Tche… takže nakonec jsem já ta nejhorší," zamumlala. Cítila se strašně podvedená, ale neřešila proč, protože sama na to nedokázala přijít.
"Ona ví, proč spoléhá právě na mě," řekl Timothy potichu. "Vždy jsou to ale věci, které by svým přátelům nikdy neřekla - takže by se dalo říct, že jen využívá toho, že stojím na neutrálním území."
"Nechápu, co mi tím chceš říct. Vymlouváš se, že po tobě nejede, nebo co? Mluvíš fakt divně," zamračila se na něj. Tenhle rozhovor jí připadal jako geniální síť upletená jen ze správně zvolených slov. A to se jí nelíbilo.
"Divně?" pousmál se. "Slyšel jsem, že láska je jako droga, takže možná jsem trochu mimo."
"Přestaň tlachat nesmysly."
"Já pořád mluvím k tématu." zadíval se pro změnu do svého kouřícího se kelímku, ale nenapil se. "Všechno se vším souvisí. A není to ničí vina, protože si za to můžeme jen my sami. Všechny ty hloupé věci, které děláme a potom si je nedokážeme rozumně vysvětlit. Je jich už dost, nemyslíš?" pousmál se sám nad sebou, protože si vážně připadal jako idiot. Normálně by jednal úplně jinak, ale tohle byla výjimečná situace. Všechno okolo ní bylo výjimečné… "A když se zároveň s tím vším ještě snažíme pochopit chování toho druhého, není divu, že jsme v tom tak beznadějně zapletení. Udělejme to proto jednoduše." zvedl hlavu. "Co zkusit příměří a začít od znova? Já myslím, že je to to nejlepší řešení," pousmál se a natáhl svou rozevřenou dlaň přes stůl, aby mohli stvrdit to, co právě navrhl.
"Ty chceš příměří? Myslíš si, že to půjde takhle snadno?" zeptala se, zatímco letmo přejela pohledem po jeho ruce.
"Stalo se hodně nepříjemných věcí, a myslím si, že je zbytečné se k nim vracet, protože už nejdou vrátit. Proto chci začít od začátku. Neslibuju, že budu jiný, protože špatné vlastnosti mě doprovázejí jako můj stín, ale teď, když už mám víc jasno, jsem si jistý, že tentokrát to bude lepší. Nechci tě ztratit, Amando, protože bez tebe by tenhle život asi neměl smysl. Nevím proč to tak cítím, ale byl by určitě promarněný. Stejně jako moje první dva roky tady na Zemi, které jsem strávil utápěním se v sebelítosti." pousmál se smutně při vzpomínce na to, jak beznadějně se tehdy cítil. "Ale s tím už je konec a hodlám zase žít život, který bude stát za to. Nebudu zanedbávat lidi okolo sebe, protože jich mám opravdu málo a je vůbec zázrak, že nějaké vůbec mám. A nedopustím, aby naše přátelství skončilo kvůli tomu, že jsem Šedý anebo kvůli tomu, že nad vším zbytečně moc přemýšlím. Ale je mi jasné, že ty potřebuješ vědět "proč" a když mi dáš čas, možná budu schopný ti všechno vysvětlit. Chápu, že musí být těžké mě vůbec jen poslouchat, ale byl bych nesmírně vděčný, kdybys mi podala svou ruku a svolila, abychom mohli být zase přátelé." domluvil a jeho napjatý výraz mu zůstal na tváři. Amanda se porozhlédla kolem sebe. Nejdříve si toho nevšimla, ale poté, co se nahlas zmínil o tom, že je Šedý, jí přišlo trochu divné, že je nikdo z lidí tady okolo neslyšel. Připadalo jí, že je jen otázkou času, než si někdo stoupne k jejich stolku, protože jejich existenci ani nevnímá. Zadívala se na Timothyho a okamžitě bez zbytečného ptaní věděla, že je to právě jeho práce.
"Co všechno… Šedí umí?" zeptala se opatrně a překvapilo ji, že se na jeho obličeji objevil nepatrný úsměv.
"Myslel jsem, že tvoje neutuchající zvědavost dokáže překonat strach z něčeho nového a neznámého." řekl klidně, ale jeho natažené prsty se při těch slovech zachvěly. Stál na tenkém ledě. Ačkoliv chtěl donutit Amandu k nějakému přiznání, tenhle rozhovor byl neuvěřitelně složitý. Když byl správce Věže a řešil něco důležitého, vždy věděl, co má říct, aby dosáhl svého. Za všechny ty roky už uměl dokonce předvídat odpovědi lidí, pokud je trochu lépe znal. Uměl s nimi manipulovat pomocí svých slov a nemyslel si, že za ty dva roky svou schopnost ztratil. Ale Amanda byla něco nepředvídatelného. Vtrhla do jeho života tak rychle, až dostal strach a v okovech tohoto pocitu si vymazal paměť. A něco takového už přes čtyři generace neudělal, ačkoliv by měl, jelikož pomsta z něj udělala někoho, kým není.
Ačkoli právě přemýšlel nad věcmi, které by nikoho ani nenapadly, stále nespouštěl Amandu z očí. Čekal, jak zareaguje, protože tak to dělal v jejím případě vždycky - nedokázal s určitostí říct, co odpoví nebo jak se zachová. A proto vždy raději vyčkával a zároveň nechápal, proč když je Amanda Jonesová tak strašně nevyzpytatelná, proč vždy se zatajeným dechem čeká na její odpověď.
"Po tom všem, co se stalo, chceš začít od začátku? Zbláznil ses?" promluvila konečně.
"To, že jsi to nikdy nezkoušela, ještě neznamená, že to nejde."
"Já nejsem člověk, který dokáže jen tak zapomenout." zvýšila hlas. "Jsi lhář, víš to?"
"Ano, ale… Neříkám ti, abys na všechno zapomněla, protože… já jen…" začal zničehonic panikařit. Mohl začít vyjmenovávat na obranu zase její špatné vlastnosti, ale tím by si ji ještě více rozzuřil. "Možná… možná to na tebe chrlím všechno moc rychle," pomalu stáhl svou ruku a uchopil do ní stejnou rychlostí kelímek s kávou. Zadíval se na hnědou tekutinu jako na nejodpornější věc na světě a napil se. A hořká příchuť jej konečně stáhla znovu na zem. Zbývají ještě dva týdny do konce sázky - může si dovolit nechat tomu volný průběh. A vlastně co je mu po nějaké hloupé sázce…
"Měla bys vědět, Just, že na nic nespěchám. Netrap se mnou, ale zamysli se nad sebou. Až zjistíš, co doopravdy chceš, dej mi vědět." pousmál se, jenže úsměv mu nevydržel příliš dlouho. Ale odvrátil hlavu dřív, než si toho mohla Amy všimnout.
"Takže… uvidíme se v pondělí na zkoušce," ještě se letmo podíval, jaký má ve tváři výraz. Bohužel to nevypadalo, že by měla co říct - na to byla až příliš paličatá. A tak Timothy tiše odešel; naštvaný sám na sebe, že se před ní tak nenuceně otevřel a zklamaný z toho, že jeho snaha neměla žádný viditelný výsledek.

***

Simon si jen tiše povzdechnul. Pohledem přejel po obývacím pokoji, ale atmosféra byla pořád stejně trapná. Proto se znovu zadíval na obrazovku svého notebooku, který měl na klíně, a byl nesmírně vděčný za to, že to trapné ticho okolo vyplňuje zvuk z televize. Připadal si, že tady trčí snad za trest. Na vedlejší pohovce totiž seděl Stuart Solis a znuděně sledoval zprávy. Původně přišel za Timem, ale jelikož šel ze školy rovnou do nemocnice, nebyl ještě doma. A tak Dawn donutila Simona, aby mu mezitím dělal společnost, když už je jeho spolužák.
"Jak se má Renée?" vyrušila jej ze psaní nečekaná otázka. Simon se na něj podíval, ale on se tvářil pořád stejně nezaujatě.
"Má se fajn." odpověděl stručně. Bylo mu divné, proč se ptá právě na ni.
Stuart se ale vzápětí nepatrně zamračil a dodal: "Vyřiď jí, ať nechá Gwen na pokoji."
Simon nasadil podobný výraz. Už chápal, proč se zajímá právě o jeho dívku. "Myslím, že tohle je mezi holkama a ne námi."
"Kdybych se chtěl Gwen zastat a šel proti Strangehoodové, pravděpodobně by to pokračovalo i přes tebe - proto to taky říkám tobě. Tak jí vyřiď, ať si hledí svýho, nebo se do toho taky vložím."
Jeho společník jen nevěřícně zamrkal. Bylo to snad poprvé v jeho životě, co slyšel od tohohle divnýho homouše dvě složené věty za sebou. Ale než se toho zázraku stačil dostatečně nabažit a chtěl zareagovat na jeho výhružku, Stuart se už znovu díval na televizi a jeho existenci jakoby úplně zazdil. Následovalo asi dalších deset minut téhle trapné situace než se pan "velmi očekávaný" konečně dostavil.
"Hej Timothy, máš tu návštěvu!" zařval Simon a doufal, že přišel právě on, jelikož včetně něj byla doma pouze Dawn.
"Cože?" ozvalo se tlumeně z chodby. Naštěstí to byl Tim.
To už ale Stuart na nic nečekal a mlčky se vydal za ním. Už dál nehodlal sedět v přítomnosti toho nesympatického ajťáka a dotyčnému to samozřejmě vůbec nevadilo.
"Stue? Co tady děláš?" zeptal se Timothy okamžitě, jakmile ho uviděl.
"Krátká návštěva." řekl místo pozdravu, ale ani Tim ho vlastně nepozdravil. "Kde máš pokoj?"
"Tady," pokynul hlavou a Stuart otevřel dotyčné dveře. A tradičně, jako každý, se zarazil na jejich prahu. Ale na druhou stranu zase netradičně, ale po jeho normálním způsobu, na to nic neřekl a podržel Timovi dveře. Ten odhodil berle na zem a vyvalil se zmoženě na postel.
"Říkals krátká návštěva, tak spusť." řekl se zavřenýma očima, ale Stuart mlčel. Rychle se podíval po pokoji, kde bylo místo nočního stolku kolečkové křeslo a v rohu na posteli nakupený veškerý šatník.
"Možná to bude trochu delší," přehodnotil Stuart a nečekaně přelezl Timothyho a lehl si vedle něj. Ten celý v šoku ani nevěděl, jak na to vůbec zareagovat. Bylo mu jasné, že v tomhle kamrlíku není kam si sednout, ale tohle opravdu nečekal.
"Možná bychom mohli jít do kuchyně," navrhl po chvíli. "Ještě pár takovýhle překvapení a fakt se zhroutím."
"Mě to tady vyhovuje," dal si Stuart ruce za hlavu.
Timothy jej ještě chvíli nevěřícně pozoroval, ale potom protočil oči v sloup a položil hlavu na polštář. Popravdě na něj neměl náladu, protože beztak ho přišel otravovat s pyrokinezí a s Mardukem, ačkoli na tohle byli domluvení až o víkendu.
"Tak co potřebuješ, Stu?" povzdechl si.
"Vypadáš nějak vyčerpaně,"
"Co potřebuješ, Stuarte?" zopakoval ještě otráveněji.
"Potkals Amandu?"
"A já si naivně myslel, že takhle vlezlá je jenom Gwen," přejel si dlaní po obličeji. "Vyzvídej kdykoliv jindy, ale ne dneska. Raději vybal, kvůli čemu jsi tady."
Stuart se otočil na bok a upřeně se zadíval na jeho obličej. A mlčel tak dlouho, než se na něj podíval i Tim.
"Chci tě představit otci."
"Cože?!" vytřeštil na něj oči. "My ale spolu nechodíme!"
"Ale ne takhle," uklidnil ho.
"Tak kvůli čemu?" zeptal se, ale stále byl ještě trochu zaskočený.
"On nechce, abych se učil kineze - musíš ho nějak přesvědčit."
"Takže on na tom pořád ještě trvá?"
Stuart přikývl.
"To nechápu - vždyť je to pro tvoje bezpečí, ne?"
"Vysvětli to tomu paličákovi." naklonil bezradně hlavu. "Půjdeš teda? Klidně hned zítra."
Timothy si povzdechnul. Dneska toho bylo už opravdu moc. Nejdříve setkání s Amandou a na závěr leží se Stuartem v jedné posteli. Asi ho také zařadí na seznam lidí, kteří se dají těžko odhadnout odpředu. Zajímalo ho, po kom tuhle příšernou povahu má, ale sebe zavrhl. Napadlo ho to, protože Stuart je něco jako jeho příbuzný, ačkoliv jej nikdy za člena své rodiny nepovažoval. Přece jenom se to vztahovalo k jeho minulému životu a John Solis byl pouze jeho nevlastní bratr, tedy přesněji bratranec. Ale i tak jeho mysl trochu pookřála, protože se mu naskytla příležitost vidět Johna v tváří v tvář. Když se dozvěděl, že bydlí ve stejném městě, překvapilo jej, že se stala taková příjemná náhoda, ale neplánoval se s ním setkat. Párkrát něco podobného zkusil, ale nakonec zjistil, že je lepší nechat minulost minulostí a zajímat se o ni pouze v tom případě, pokud nečekaně přijde ona sama - což byl aktuální případ.
Timothy se chvíli rozmýšlel, zatímco Stuart trpělivě vyčkával na jeho odpověď. Doufal, že to odsouhlasí, protože přemlouvání lidí nebyla zrovna jeho parketa. To by totiž musel požádat o pomoc Gwen, ale poté, co dnes tak rychle zmizela ze školy, se mu s ní nechtělo moc mluvit.
"Zkusím to, ale nic neslibuju," dal si Timothy ruce za hlavu.
Stuart se mlčky překulil znovu na záda a udělal to samé. "Teď už se teda můžeme vrátit k Amandě."
"A co mi pomůže, když se o tom budu bavit s tebou?"
"Přetlumočím to Gwen."
"Aha. No pochybuju, že vydržíš tak dlouho mluvit, ale když to řeknu stručně, tak jí to zvládneš zopakovat ve dvou větách, nemám pravdu?"
Stuart zavřel oči. "Klidně i v jedné,"

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lomeril Lomeril | Web | 23. března 2011 v 9:43 | Reagovat

Přečteno. Amanda je trubka. Stuart se mi kupodivu docela líbí, jsem zvědavá, co se vyklube ze Simona. Jen spojení "snědý ajťák" mě trochu pobavilo, protože většina ajťáků, co znám... no, zrovna moc po venku neběhají. Ale neříkám, že to tak být nemůže, je to dané mou osobní zkušeností.

2 Nakano Miharu Nakano Miharu | 23. března 2011 v 19:49 | Reagovat

[1]: hehe :D jo, je pravda, že ajťáci jsou přikovaní ke svým miláčkům s chladičem, ale Simon má to štěstí, že má svou krásnou snědou pleť v genech :-D jinak by o něj Renée ani nezavadila (ačkoliv i mě je trochu záhadou, jak se mohli dát tihle dva dohromady... zázrak? :-D no, jestli Amanda chytne rozum, tak to bude taky takový malý zázrak...)

3 Envy Envy | 24. března 2011 v 20:02 | Reagovat

Tak jsem zvedavá, jestli se skutečně daj dohromady. I když já ze začátku fandila Kate, no co.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru