U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Cesta Ticha 2 - Kapitola 20: Obětaví lidé

21. dubna 2011 v 13:28 | Miharu 【春】 |  Cesta Ticha 2: Hledání Zázemí - Díly
Obětaví lidé

Alexandr zvedl svou drobnou kostnatou dlaň nepatrně na rozloučenou. A ve stejném okamžiku se v jeho očích zaleskl obrovský strach z neznámého, které jej nyní čekalo na každém kroku a s každým dalším nádechem.
Ještě před chvílí, když se řešil jeho původ, měl na tvářích příjemný úsměv a dokonce poděkoval Frencisi za to, že splnil to, o co jej tehdy ve Veroně požádal. I když pravděpodobně skončí zavřený v té nejhorší díře, co tu mají, byl za to vděčný. Ačkoli jeho poslední pohled prozradil, co skrývá za svým falešným úsměvem. Jenže právě on z celého svého srdce věřil, že právě tohle si za své skutky zaslouží. A byl ochotný podstoupit cokoliv.

"Dobrá práce, Fristo."
Frenicis se otočil na muže, který právě slezl ze žebříku. "Kde je sestra?" ani ho nepozdravil.
"Slečna Žanet čeká již na povrchu ve společnosti jedné ze služebných. Vyslýchal jsem ji osobně a vše je v nejlepším pořádku."
"To posoudím v okamžiku, až ji uvidím a promluvím si s ní." řekl chladně, dívajíc se za mizícím Alexandrem v podobě dvou zapálených pochodní.
"Půjdeme tedy nahoru, Fristo? Ehm… vlastně… možná bych ti měl začít říkat konečně Frencisi." Jeho zuby se v šeru nepřirozeně zaleskly.
"Děkuji za laskavost, kapitáne, ale myslím si, že naše vztahy nejsou na takové úrovni."
"Opravdu?" znovu se pousmál a začal lézt po žebříku jako první. Ještě chvíli trvalo, než se pár posledních zamčených dveří před nimi otevřelo a oba se konečně mohli nadechnout čerstvého vzduchu.
"Mimochodem, Frencisi," začal kapitán a zastínil si oči před přímým světlem. "Viděl jsi v podzemí Doriena?"
Ten si akorát odfrknul. "Je stejně šílený jako vždycky. A myslím si, že se znovu přiblížil až příliš k jezeru - jeho účes vypadal bizardněji než obyčejně. Proč se ptáte?"
"Ale," mávnul rukou. "Chtěl jsem se jen na něco zeptat, ale vypadá to, že se mi vyhýbá." poškrábal se bezradně na hlavě.
"Mluvit s bláznem je jako křičet do zdi. Kudy se dostanu k Žanet." neobtěžoval se položit tuhle větu jako otázku.
Kapitán přestal myslet na Doriena a pověděl mu, kde slečna Fristo čeká. Byli na nádvoří parlamentních a vládních domů a vůbec nebylo divné, že z podzemní chodby vyšli na povrch právě zde. Tedy aspoň Frencis nad tím takto neuvažoval, protože moc dobře věděl, jakou mají někteří tihle lidé moc.
Jak tak přemýšlel, jednoho takového člověka vzápětí zahlédnul. Šel honosně přes nádvoří, nehledě na vyšlapané cestičky ve sněhu, a když se cestou podíval na dva poustávající v podloubí, ačkoliv se jeho výraz nezměnil, jakoby je na dálku napomínal jen za to, že tu nečinně stojí.
Mladý kapitán před jeho bodavým pohledem sklopil hlavu a v nižší tónině než obvykle řekl: "Doprovodím tě."
Frencis nic nenamítal, jelikož neměl zrovna chuť zkřížit cestu s nějakým vysoce postaveným šlechticem natož s mužem, který právě zmizel za zavřenými dveřmi.

"Ještě jsem zapomněl," zatarasil kapitán Frencisovi cestu. Jeho vážný až pokorný výraz mu stále šel vidět na tváři, ale přesně se hodil k tématu, které načal.
"Co se týče toho druhého ehm… čaroděje, dám po něm vyhlásit pátrání. Jestli máš zájem, můžu tě přidělit do nějaké jednotky."
"S radostí." přikývl okamžitě. "Dovolil bych si podotknout, že bude zapotřebí několika mágů, jelikož ovládá pohanské Bohy svou myslí. Dozvěděl jsem se to od toho druhého."
Kapitán stiskl pevně jeho rameno. "Zajdu také za ním. Ty ale dnes už zůstaň doma a odpočiň si."
Frencis nenásilně odstrčil jeho paži a přešel ke dveřím, u kterých stáli. A v hlavě už přesně slyšel sestřin hlas, jak na něj okamžitě křičí: "Frééén!"

***

Trapnou situaci zažil snad každý. A pokud je člověk němý, něco takového je skoro na denním pořádku. Oskar už byl v mnoha šlamastikách a pokud to bylo možné, nakonec se z nich vždy nějak dostal, jelikož měl rychlé nohy. Ale tentokrát nemohl před tímhle trapným pocitem uniknout. Možná ne úplně trapným, ale spíše nepříjemným. Velmi nepříjemným. Je totiž opravdu těžké být v místnosti, kde je každý váš nepatrný pohyb ostražitě zaznamenáván. A vy máte strach se vůbec pohnout, jelikož pro ostatní vzbuzuje vaše přítomnost jen odpor a váš dech pomyslně tráví okolní vzduch.
Být Nečistým v zemi Nejvyššího, je opravdu to nejhorší, co může člověka potkat.
Oskar pootevřel oči, ale jelikož byl otočený ke zdi, neviděl nic z toho, co se dělo kolem něj. Ale moc dobře věděl, že jsou v místnosti všichni Fristovi a že příprava oběda probíhá v naprostém tichu. Po nějaké chvíli se ale rozhodl, že si tohoto okamžiku užije, co nejvíce to bude možné. Jelikož tahle obětavá rodina nebyl nikdo jiný než rodina Frencise Fristo a v takovém případě bylo jen otázkou času, než se dostane do ještě většího problému. Takže tohle je možná naposledy, co svůj obličej může schovat pod obrovskou teplou peřinou. Naposledy, co vidí světlo odrážející se od krásných bílých stěn a také naposledy, co dýchá vzduch provoněný jáhlovou kaší a máslem.
"Mladý muži," ozvalo se nad ním. Byl to známý hlas Evlin Fristo, téhle odvážné ženy, která převzala nelehkou zkoušku v podobě starání se o něj. To jsou všichni tak zdvořilí? napadlo jej, když nepatrně otočil hlavu směrem k ní.
"Určitě si dáš něco k snědku, že ano?"
Oskar po chvíli nepatrně přikývnul. Popravdě nečekal, že se takhle zeptá hned při obědě. Pomalu už začínal přemýšlet nad tím, jak se připomenout, ale ze všeho toho napětí ho hlad na malou chvíli i přešel.
"Zůstaň v posteli," vzdálila se Evlin z jeho zorného pole, zatímco v kuchyni zaznělo tiché šoupání židlí. Když se Oskar posadil, zahlédl v čele stolu pana Viktora, který jej jedním nepatrným pohledem upozornil, že jej neustále sleduje. Kdežto bojácná Sylvie k němu raději seděla zády. A ačkoliv se paní Fristo snažila navodit neutrální atmosféru, jejich skryté pocity tlačily Oskara pomyslně do kouta, až se zde opřel o zeď a přisunul si kolena k sobě. Kéž by tak neměl zraněnou nohu a jeho tváře nebyly v jednom ohni. Mohl by odsud odejít, někam se zašít a zůstat tam - tak, jak to dělal vždycky. Mezitím mu Evlin podávala misku s kaší, a když si ji vzal, znovu zkontrolovala jeho teplotu. Dlaň téhle ženy byla tak chladivá, až Oskar s úlevou vydechl a jeho krk jakoby se stal na malou chvíli rosolem.
"Najez se, něco s tou teplotou potom uděláme," řekla konejšivým hlasem, ačkoli v něm nebyla ani špetka lásky. Ale tohle po ní ani nežádal - nadmíru stačilo to, jaká je právě teď. Že má vůbec vůli se o něj postarat, za což jí musí poděkovat, až bude odcházet. Vlastně měl by jí poděkovat dříve, než přijde na odchod vůbec řeč. Jenže když v té chvíli zvednul hlavu, zahlédl v okně něco, co věstilo blížící se katastrofu. Paní Fristo už mezitím usedla ke stolu a přestala se o Oskara starat. Přejela nepříjemným pohledem po své dceři, ale nic jí neřekla. A v té nejtišší chvilce vtrhla do místnosti malá dívenka jako obrovská vichřice.
"Jsem doma!" zakřičela Žanetka se širokým úsměvem na tváři, který bohužel vzápětí zmizel. V té chvíli dostal zvýřený prach šanci se znovu klidně usadit na zem, ale to ještě netušil, že tohle byl jen pouhý předvoj. Do světnice totiž vešel i Frencis a s pobaveným úsměvem pověsil svůj kabát na háček u dveří. Něco ještě říkal, ale jeho slova zanikla v tom hlubokém tichu. A když se konečně všimnul, že jeho sestra na něco upřeně hledí, zadíval se i on. A uprchlý Nečistý v jeho posteli mu okamžitě zvednul jeho krevní tlak.
"Co to je? Co ten tu sakra dělá?!" zakřičel tak výrazně, až se i jeho otec s údivem otočil.
"Děláte si ze mě legraci?" přejel očima výhružně po členech své rodiny. "Oslepli jste snad?"
"Frencisi, uklidni se, tohle má své vysvětlení." zaduněl Viktorův hlas. Možná to byl menší muž, ale respekt k němu jej dvakrát převyšoval.
"Fajn," zavrčel Frencis, "Mezitím si mistr Toriver může uctivě sbalit svoje saky-paky, protože okamžitě ho přihlásím na jiné ubytovně. S celou hned vedle toho užvaněného Alexandra." při poslední větě se jejich pohledy konečně střetly. A ačkoliv to byl jen okamžik, Oskar poznal, že odpor je v jeho případě absolutně zbytečný.
Opatrně - s miskou nedotčené jáhlové kaše v ruce - položil svá bosá chodidla na zem. V té chvíli se zadíval na svou pravou nohu, na jejímž obvaze se červena skvrnka stále zvětšovala. Až bude sám, určitě na to použije nějaké kouzlo.
"Ty ho znáš? Kdo je to?" promluvila konečně i Evlin, ale když se otočila na Oskara, vzpomněla si na slova té nehmotné ženy.
"Počkej Frencisi, ty ho nemůžeš odvést!"
"Matko, věřte mi, že můžu. Dokonce musím. Je to moje i vaše povinnost a nechápu, proč jste jej okamžitě nenahlásili."
"Protože je pod ochranou nějaké… ani nevíme, co to bylo." pokračovala tišeji. "Ta osoba nám vyhrožovala, že pokud ho zde nenajde v pořádku, potrestá nás."
Frencis vzteky zaťal snad každičký sval na svém těle. Společně se svým dunivým krokem přešel po místnosti až k černovlasému čaroději. Pevně jej uchopil za košili a přitáhnul si ho blíže k obličeji.
"Laskavě přivolej tu svou pohanskou patronku zpět a vysvětli jí, že zde nezůstáváš."
Oskar se v té chvíli neubránil drzému úsměvu. Někdo jako Frencis nedokáže pochopit, že věci občas nejdou podle jeho očekávání. Vtom ale dostal ránu do obličeje, kterou od něj dříve či později stejně čekal.
"Frencisi," vstala Evlin od stolu a chytla jej za zatnutou paži. "S tvým otcem jsme se rozhodli, že uděláme přesně to, co nám nařídila ta neznámá žena. Počkáme, až se objeví a poté se uvidí, co bude dál." vysvětlovala trpělivě.
"Vy si snad myslíte, že ho nechám jen tak ve svém domě?" rozevřel doširoka oči, ale stále pevně svíral cíp chlapcovy košile.
"Zatím to ještě není tvůj dům!" zakřičela mu žena do ucha, až se na ni s údivem otočil. Ale měla pravdu.
"Postaráme se o něj." promluvila znovu, neustále se dívajíc do rozvášněných očí svého syna. "Je to jen kluk, který sotva stojí. Co nám může takový obyčejný člověk udělat?"
Frencis se v duchu nad jejími slovy zasmál, ale na své stažené tváři nedal nic znát. Věděl, že tenhle Nečistý je to největší zlo, které tenhle dům mohlo vůbec postihnout, ale podle Alexandrových slov usoudil, že tenhle důležitý fakt ostatní členové rodiny vědět nemusí.
'Vlastní titul Poslední čaroděj, Frencisi. Jeho cílem není, aby jej lidé s úctou zdravili, ale aby ani nevěděli, že vůbec existuje. Je jako vzácný poklad, po kterém touží tisíce hledačů. Ale dokud o jeho pravé podstatě nebude nikdo vědět, nadále zůstane obyčejným zrnkem písku v téhle obrovské poušti nazývané svět.'
Přesně tak. Dokud nikdo nebude vědět, že Oskar Toriver je pohanský čaroděj, vše bude v pořádku, dokud se ta zmíněná žena nedostaví.
"Dobře. Stejně je to jen obyčejný špeh." pustil konečně jeho košili. "Máte pravdu, matko - je neškodný." poodstoupil, ale oční kontakt mezi nimi stále trval. A jakoby říkal úplně vše. Že i na tomhle místě má Oskar pomyslně svázané ruce. Ačkoliv to samé platilo v tomto případě i pro Frencise.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru