U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Cesta Ticha 2 - Kapitola 21: Znaková řeč a první slova

24. května 2011 v 21:28 | Miharu 【春】 |  Cesta Ticha 2: Hledání Zázemí - Díly
Znaková řeč a první slova

"Ah… chci spát…" zamumlal Frencis a dlouze zívnul. Vzápětí nedbale strčil do jednoho kotce seno, které držel v ruce a začal se protahovat, až mu zapraskalo v kloubech.
"Jsi v pořádku?" zaševelil vedle něj hlas jeho sestry. Také dávala jejich běloučkým chlupatým králíkům snídani, ale seno vždy pečlivě položila na stranu a pohladila je po jejich heboučkém kožíšku.

"Zrovna moc jsem toho nenaspal, Sylvie." povzdechl si a poupravil králíkům seno, které jim dal. Byla to obživa rodiny Fristo - chování těchhle dlouhosrstých králíků a zpracovávání jejich srsti na přízi. Moc to nevynášelo, ale mnoho lidí si jejich králičí přízi kupovalo.
"Asi si tady zalezu do sena a vyspím se. Ať ho můžu dnes večer zase hlídat, viďte, ušáci." pousmál se, jak se zvířata rozutekla před jeho rukou.
"Frencisi a nemůže třeba…"
"Co? Mluv hlasitěji." naklonil se k ní, protože jí vůbec nerozuměl.
Sylvie se nepatrně odtáhla a řekla: "Nemohl by spát někde jinde než ve světnici? Třeba na půdě nebo tady ve stodole."
"Na půdě? Jak by tam prosimtě vylezl?"
Sestra ale sklopila hlavu a zarytě mlčela.
"Hele Sylli, je mi jasný, že ti ten kluk vadí a věř mi, že hned jak to bude možný, skončí na místě, které si zaslouží. Do té doby s ním nemusíš mít nic společného - stačí překousnout jeho přítomnost a všechno bude fajn." Jenže v té chvíli se na její bílé pleti zatřpytily slzy a tváře i oči jí v okamžiku zčervenaly.
"Musím ho… naučit znakovou řeč…" zavzlykala do svých dlaní. "Matka mi to přikázala…"
"Jak musíš? Tak to ani náhodou - hned si s ní o tom promluvím!" otočil se, ale sestra vztáhla obě své ruce a zadržela jej za jeho vlněný svetr.
"Nechoď… já… můžu si za to sama," trochu se uklidnila, ale její krásná tvář byla poznamenaná slzami a beznadějí. "Je to trest za to… že jsem… že jsem před matkou zahodila ten prstýnek," pustila ho a začala si utírat tváře.
"Jaký prstýnek?" vyvalil nechápavě oči.
Sylvie jen tiše zašeptala: "Ten od Damiána…"
"Cože?" chytl ji pevně za paže a trochu s ní zatřásl. Ale ona se chovala v jeho sevření spíše jako hadrová panenka. "Damián Klaudie ti dal prstýnek? Nebyl to snad zásnubní, že ne?"
Jenže jeho sestra přikývla a znovu se neubránila dalším slzám.
"Kdy?!" vyštěkl.
"Včera ráno," pípla zase ona.
Frencis otevřel pusu a ještě chvíli na ni jen mlčky hleděl.
"Já toho hajzla zabiju!" konečně ji pustil a vzteky prásknul s dvířky od králičího kotce. "Snad stokrát jsem mu říkal, ať drží ty svý pracky od tebe co nejdál! A ten zbabělec se mi včera vysmál do obličeje a ještě k tomu mi říkal Frencisi! Tak tohle mu nedaruju!" rozeběhl se pryč, a ačkoliv za ním Sylvie ještě něco volala, její slabounký hlas zřídkakdy došel až k jeho uším.
Bezradně popotáhla a nakrmila pár posledních ušáků. Pomalu přešla ke dveřím od stodoly a nakoukla ven, kde zahlédla jen bratrova záda mizící k městu. Měla z toho smíšené pocity. Samozřejmě ji napadlo, že právě díky Frencisovi by si už nikdy nemusela navléct ten prsten od kapitána Klaudie. Jenže tahle myšlenka byla vzápětí zapomenuta, jelikož se vydala zpět do domu. A v téhle chvíli to bylo to nejhorší místo na zemi, kde si připadala jako nějaký vězeň. Mohla by se vzepřít, prát se za svou svobodu, ale ona byla typ člověka, který neumí ani jinak žít než mlčet a poslouchat.
Když ale konečně došla dovnitř, stala se svědkem další z hádek mezi jejími rodiči. Jako stín se přitiskla ke stěně s háčky na kabáty a nepřítomně se zadívala do země.
"Kam to teda šel?"
"Říkám ti, že nevím." vysvětlovala Evlin s posledními zbytky své trpělivosti.
"Copak nevěděl, že má zůstat doma? Zacpával si uši, když jsem mu to říkal?"
"Tak běž za ním a řekni mu to."
"Právě proto jsem se ptal tebe." přešel ke kabátům a jakoby tam jeho dcera vůbec nebyla, jeden si vzal. Ani si jej nezapnul a už za sebou ve spěchu zabouchával dveře.
"To si snad myslí, že se o to tady nedokážu postarat?" zadívala se Evlin z okna a když se znovu narovnala, zaznamenala svou dceru. "A co ty tam stojíš? Pojď hezky sem - nevyhneš se tomu." zadívala se na ni přísně. "Někdy mi připadáš spíš jako kus hadru, Sylvie. Uvědom si, že občas přijde zkouška, kterou musíme zvládnout. Frencis se stýká s Nečistými denně a nedělá mu to žádný problém." přešla k posteli jejich návštěvníka a když nakoukla přes peřinu, zjistila, že si stále čte tu knihu, kterou mu dala dnes ráno, co Žanet odešla do školy, a vůbec nic nevnímá.
"Ehm… Oskare?" šlo jí jeho jméno trochu těžce přes pusu, jelikož Čistí nazývají cizí lidi příjmením. Jenže připadalo jí to takové krkolomné a nepřátelské, a proto se rozhodla, že ho začne oslovovat jménem. Oskar v té chvíli ani nezaznamenal její snahu, ale jakmile dočetl řádek, otočil hlavu směrem k ní.
"Jak se cítíš?" zeptala se a jako odpověď obdržela mírné přikývnutí.
"Napadlo mě, jelikož nevíme, jak dlouho zde budeš, že by tě moje dcera mohla naučit něco ze znakové řeči. Jen pár základů, abychom si… lépe rozuměli." pousmála se.
Oskar nasadil překvapený výraz. Včera sice zaslechl Evlinin zvýšený hlas z dívčina pokoje, ale netušil, že se bavili zrovna o tomhle. Vlastně to nevěděl přesně - jen tipoval, jelikož Sylvie by k něčemu takovému dobrovolně určitě nesvolila. Dokonce i teď, když se na ni dívá, odvrací hlavu a v prstech žmoulá svůj zlatý křížek na krku.
Evlin mezitím přistavila k posteli židli, ale když se Sylvie konečně přišourala, o pár čísel si ji posunula dál.
"Na… naučím tě abecedu…" zakuňkala.
"Myslím, že tě neslyší, drahoušku." podotknula Evlin trochu jízlivě, ale bez dalších poznámek se vrátila k přípravě oběda.
Sylvie se opatrně nadechla, jakoby měla okolo sebe jen omezené množství vzduchu. Dala ruku v pěst a zvedla ji před sebe. "Tohle je A," řekla už hlasitěji, ale více se neodvážila. Potom pěst rozevřela a palec skrčila před dlaní. "Bé… Cé… Dé…"
Oskar se snažil vstřebat každičký její pohyb, ale bylo mu hned od začátku jasné, že to chce mít co nejrychleji za sebou. Ale když došli na konec abecedy, dívka začala znovu, ačkoliv by to raději učila psa než nějakého Nečistého kluka.
Když už dokončila celý cyklus popáte, Evlin se zeptala: "Myslíš si, že něco umí? Jak to tak poslouchám, tak asi ne."
"Já… já se snažím…"
Žena se zadívala místo toho na Oskara. "Pamatuješ si něco?"
Ten přikývl a začal vše postupně ukazovat; a zvládnul skoro celou abecedu.
"To se mi snad zdá…" nevěřila Evlin svým očím. "Máš asi dobrou paměť, nemám pravdu?"
Oskar nesměle pokývnul. Měl na tohle prostě talent. Vědomosti jakoby mu občas skákaly jen tak dobrovolně do hlavy. Nemluvě o tom, že je šikovný i na manuální práci. Ne že by se ale nějak vychloubal; jednoduše byl na tyhle své vlastnosti pyšný. Vždycky si říkal, že je to náhrada za jeho hlas, který si Bohové vzali.
"Zkus složit slovo." napadlo Evlin. Skoro celá její rodina uměla znakovou řeč od její matky Bernadety, ale ona sama ještě nikdy neměla možnost ji vidět používat u nějakého jiného němého, než byl její otec. A i když už po pár písmencích věděla, že složí: 'Děkuju vám,' vyčkala až do posledního znaku. Moc to na ni sice nezapůsobilo, ale než stihla něco říct, do domu vtrhnul její manžel a nepřívětivým tónem se zeptal, co to dělají.
"Představ si, že ho Sylvie právě naučila abecedu ve znakové řeči."
"Kdy?" zeptal se.
"Právě teď. A co Frencis?"
Viktor mávnul vztekle rukou. "Ještě jsem ho stihnul, ale stejně si nedal říct. Říkal, že se vrátí, co nejdříve to půjde. Osobně si myslím, že toho Nečistýho kluka moc podceňuje." zadíval se jeho směrem, ačkoliv mluvil, jakoby v místnosti vůbec nebyl. "S přihlouplým úsměvem prohlásil, že v téhle situaci stejně nic nezmůže."
"A koho tím myslel?"
"A není to jedno, Evlin? Potřebuju jít na trh a teď vás musím hlídat ve vlastním domě."
"Očividně mi nevěříš, že tohle zvládnu."
Její manžel ale nad těmi slovy pobaveně zavrtěl hlavou.
"Možná jsem stará, ale bezbranná ne. Jenom ty si o mně myslíš, že jsem neschopná."
"Já ti řeknu, kdo je neschopný - tvůj otec byl neschopný a naše dcera je jeho věrnou kopií v sukni."
Evlin chvíli nevěděla, co na jeho urážku říct, ale vzchopila se a vyčetla mu to, že do hádky bezdůvodně zapojil jejího otce. "On za to nemohl a ty to dobře víš. Zruinovalo ho to, že se z něj stal Vládce krve."
"Měl moc ostrý jazyk, a proto o něj přišel," řekl Viktor, jakoby ji vůbec nevnímal.
I Oskar je se zájmem chvíli poslouchal, ale když už se nedozvěděl nic víc o tom, co ho před chvíli zaujalo, přestal jejich hádání vnímat. A jelikož hlasy splynuly v monotónní šum, všiml si konečně toho, co měl přímo před nosem. Že překrásná Sylvie znovu tiše plakala. Její vodnaté oči se dívaly do země a Oskar nedokázal pochopit, jak tohle může vůbec vydržet. Takové ponižování od vlastních rodičů…
Proto ji také chtěl přivést na jiné myšlenky a upoutat její pozornost na sebe. Pomalu natáhl ruku směrem k ní, ale ona jeho pohyb okamžitě zaznamenala a věnovala mu krátký varovný pohled. Krátký protože jen co začal Oskar skládat slova, otočila hlavu ještě více na bok. V té chvíli jej napadlo, že musí existovat i speciální znaky, které symbolizují celé slovo, protože tenhle systém z písmenek se mu zdál příliš zdlouhavý. Zkusil to tedy znovu, ale Sylvie se na něj dívala vždycky jen chvíli a možná ho přitom i proklínala, že se to naučil tak rychle - stejně nevnímala nic z toho, co se jí snažil sdělit. Když se ale po delší době podívala znovu, už neskládal neohrabaně písmenka za sebe, nýbrž ji upřeně sledoval, což bylo pro ni ještě stokrát horší. Zamrazilo ji a jakoby byla už dostatečně znechucená na to, aby dokázala vstát a odejít, což také vzápětí udělala.
"Vidíš, už má těch tvých blbých keců dost," zareagoval okamžitě Viktor, který už nemluvil příliš uctivě, jak se zde mezi manžely sluší. "Pořád do ní reješ a ona jenom brečí, fňuká a mlčí!"
"Ještě před chvílí to byla vina mého otce," připomněla mu jeho vlastní slova.
"Už toho mám dost, nebudu tě dál poslouchat, zorganizuj si to tady podle sebe."
"Toho jsem taky chtěla od začátku docílit!" zvýšila hlas, jelikož Viktor už vycházel ze dveří. Ani si nemusel oblékat kabát, protože ho ještě nesundal, co vešel do světnice.
V domě se udělal konečně klid a Evlin se s dlouhým povzdychnutím vrátila k práci.
"Tak to vidíš, Oskare, co já to mám za rodinu," promluvila, ale spíše jeho přítomnost brala jako zpovědní studnu. Poté dlouho nic neřekla, ale když si všimla, jak nečinně sedí na posteli, utřela si ruce do zástěry a vtrhla do pokoje své dcery.
"Snad sis nemyslela, že tvůj trest skončí po několika minutách.
"Pro dnešek to snad už stačí, ne? A k čemu mu to vlastně bude, když ho Frencis stejně odvede do vězení? Naučí to místní krysy? Proč nemůžu dělat něco jiného? Cokoliv!"
"Ale že by sis Damiána vzala za muže, to ti na jazyk ani nepřijde, co? Myslím, že právě proto se tomu říká trest, drahoušku. A teď se vrať." ukázala nesmlouvavě ke dveřím a nečekala nic jiného, než to, že ji dcera poslechne. Jenže za chvíli už obě dvě stály nepohnutě na prahu dveří a jejich oči sledovaly každičký chlapcův pohyb, ačkoliv jen stál opřený o stůl a otáčel listy v kuchařce, kterou zde měla Evlin otevřenou. Sylvie po chvíli udělala krok zpět, jakoby pouštěla matku první. Bylo jí jasné, že má její dcera z toho Nečistého strach, ale ona cítila bohužel to samé. Akorát si to uvědomila teprve v okamžiku, kdy toho kluka viděla stát a její muž nebyl poblíž. Možná není tak odvážná, jak mu před chvílí tvrdila. Možná je jen neschopná stará ženská, která umí dobře akorát tak dělat příze a tkát látky. Jenže když uviděla svou hloupou dceru, která toho nesvede o nic víc jak ona a přitom nevidí přes slzy na cestu, rozhodla se, že pro tentokrát bude znovu odvážnou ženou.
"Oskare," udělala pár pomalých kroků vpřed. "S tou nohou… neměl bys ještě vstávat z postele."
Chlapec přestal otáčet stránky a zadíval se upřeně na Evlin. Ale stejně neudělal to, co bylo od něj očekáváno a schválně si jen odsunul židli a posadil se. To Evlin aspoň trochu uklidnilo a přišla k němu podívat se blíž.
"Ty čteč rád asi cokoliv, nemám pravdu?" pousmála se.
Oskar nerozhodně zakýval hlavou a natočil se směrem k ní. Poskládal slovíčko 'já', ale Evlin ho opravila, že stačí, když si ukáže směrem na hruď.
'Já, kuchař.'
"Já jsem kuchař," upravila Evlin vzápětí jeho větu do srozumitelnější podoby. "Opravdu jsi kuchař?" mluvila a přitom ukazovala svá slova ve znakové řeči. "Proč jsi tedy zde? Co dělá kuchař za Bílou bariérou?"
'Já nevím.'
Evlin si akorát povzdechla a přestala se ptát. "Můžeš mi tedy aspoň pomoct s přípravou jídla, pokud je to tvé řemeslo. A Syvlie ti samozřejmě každé slovíčko ukáže ve znakové řeči, když máš tak dobrou paměť." rozdala úkoly, jelikož nyní byla paní domu ona. A její strach? Ten po chvíli zmizel.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nikdo Nikdo | 27. května 2011 v 19:24 | Reagovat

Ahoj, hele, mám otázku. Jak se dělá v Sony Vegas zpomalení videa? :/ Prosím, celkem bych to potřebovala a nemohu to najít.

2 Chodiaca kreativita Chodiaca kreativita | Web | 5. ledna 2012 v 19:04 | Reagovat

Kedy pribudne nový diel? :-)

3 Nakano 【春】 San Nakano 【春】 San | 5. ledna 2012 v 20:35 | Reagovat

[2]: momentálně mám trošku fofr se školou a až se to trochu uklidní, budu dělat na Písni života a Grayscale. Cesta Ticha 2 je momontálně pozastavená (jelikož ji nikdo nečetl a jsi asi jediná). Kromě spousty jiné práce mám trochu problém s dějem, jelikož se tam zrovna nic neděje, a tak čekám, až mě napadne nějaká ta akce :D takže v nejbližší době žádný nový díl :-(

4 Chodiaca kreativita Chodiaca kreativita | Web | 5. ledna 2012 v 22:18 | Reagovat

[3]: No a čo! Ani moje diela nikto nečítal a písala som si ich :D Kľudne ti pomôžem, aj keď pochybujem, že budem na osoh... xD Písať iba pre čitateľov je veľmi obmedzujúce. Toto tu je dosť kvalitné, je škoda, ak sa na to.. vykašleš iba kvôli tomu, že to "nikto" nečíta. Dobré dielo si ich určite nájde. A ak nenájde, neznamená to, že ho je potrebné hodiť do koša. Ak to tak berieš, tak sa potom do tých smetí hoď sama :D :D nie, trepem. Ale vážne, nieje to vôbec zlé a bola by toho škoda :)

5 Nakano 【春】 San Nakano 【春】 San | 6. ledna 2012 v 16:27 | Reagovat

[4]: abych to uvedla na pravou míru... ehm :-D příběhy vetšinou pozastavuju, když se zaseknu v ději nebo mě nebaví psát dál (protože se věnuju jiným příběhům). A možná že Cestu Ticha 2 nikdo nečte ale že bych kvůli malému zájmu něco přestala psát, tak to rozhodně ne! Vždyť jsem na psaní závislá! :-D prostě jsem ten příběh dala trochu stranou, jelikož nikdo neprahl po pokračování takže mě to nenutilo psát :-D občas je fajn, když někdo napíše, že chce další díl - to mě totiž pomůže překonat lenost a začít psát - ale když nejsou nápady, nedá se nic dělat :-D občas mívám takové menší přestávky... u Písně Života to byl třeba rok a půl a už zase píšu :D ... trochu odstrašující případ :-D

Určitě ale v první řadě píšu pro sebe. Někdy je mi sice líto, že nemám zrovna velký ohlas, ale zase na druhou stranu popularita není nic pro mě a je spíš na překážku než ku prospěchu - už jsem viděla pár blogerů, které to stáhlo ke dnu. Vlastně jsem nadmíru spokojená s tím, jak to tady funguje... stěžuju si akorát, když mám depresi xD

PS: očividně mě chceš donutit k tomu, abych napsala další díl... no uvidím... pro začátek si to přdám do poznámek :D

6 Chodiaca kreativita Chodiaca kreativita | Web | 6. ledna 2012 v 16:36 | Reagovat

[5]: Nie, donutiť určite nie :D

7 Nakano 【春】 San Nakano 【春】 San | 6. ledna 2012 v 16:49 | Reagovat

[6]: ale byla bys ráda, kdyby ano :-D

8 TomkoW TomkoW | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 13:32 | Reagovat

Velmi zajímavý blog

9 Haru 【春】 Haru 【春】 | 29. června 2017 v 13:59 | Reagovat

[8]: děkuji, zase někdy přijď :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru