U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Grayscale - Díl 55.

5. června 2011 v 12:25 | Miharu 【春】 |  Grayscale - Díly (staré)
V minulém díle: Úterý 15. května 2007


Úterý 15. května 2007 - Město andělů: Bílá

"Takže vy spolu pracujete?" zeptala se elegantní žena, která seděla společně s Abbygail na zadním sedadle.
"Ne zrovna spolu - jsem jen sekretářka." odpověděla Abby, ale na víc se jí už žena stejně neptala. Pauline Smithová byla jako vytesaná socha. Stejně tak, jako její mladší bratr Vincent Smith, který řídil. A také Jonathan Smith - nejmladší sourozenec, který nemá v jejich přítomnosti jinou možnost, než tvářit se podobně.
Je asi zbytečné popisovat pohřeb, jelikož každý pohřeb je plný smutku a emocí; a možná je i zbytečné popisovat pohřební hostinu, jelikož jsou ještě horší než obřad samotný, protože lidé s jídlem zapomínají, kvůli čemu vlastně přišli. Ale v tomhle případě to stojí za to.
Johnův dům byl totiž takový, jaký se k jeho rodině hodil. V poklidné luxusní čtvrti, vyčnívající nad ostatními, velký a elegantní, před nímž se postupně tvořila na kraji silnice kolona luxusních aut, která byla snem snad každého zloděje z branže.




Když Abbygail konečně vystoupila, cítila se trochu trapně kvůli tomu, že se vetřela mezi podobnou společnost lidí. Kéž by tak byla alespoň ta sekretářka - takhle si může vzít zástěru a začít obsluhovat hosty.
"Budeme tu tak dvě hodiny," zašeptal John, "potom tě odvezu na letiště."
"A poletíš se mnou?"
"Nemůžu," zavrtěl hlavou a nabídl jí rámě, aby ji odvedl dovnitř. "Musíme tady vyřešit ještě spoustu věcí. Jako dědictví a tak… Nemůžu se jen tak vypařit, když už jsem přijel."
Abby sklonila hlavu jako dnes už tolikrát. Kdyby tu tak bylo něco, co by pro něj mohla udělat…

Uvnitř v Johnově společnosti bohužel moc dlouho nepobyla. Vlastně se jí ani moc nevěnoval, jelikož za ním přicházeli různí lidé a vyjadřovali mu svou hlubokou soustrast a vzpomínali, jaká úžasná dáma Tracy vlastně byla. A stále padala jen samá chvála; přehnaná, do kraječek zabalená polopravda. Neexistuje událost, na které by se tolik lidí zároveň přetvařovalo a lhalo a John vypadal, jakoby se mu z toho všeho chtělo zvracet.
"Omluvte mě," přerušil vykládání jednoho z hostů a celý bledý odešel kdovíkam.
"Ah… je to pro toho chudáčka určitě strašné…" povzdechla si paní s krátce střiženým mikádem. "Znala jste jeho matku, slečno?" zaměřila se pro změnu na Abbygail.
"Vůbec - vy ano?"
"Ovšem!" doširoka se usmála. "Tracy byla úžasná, plná života, s pusou proříznutou, ale s obrovským srdcem. Všichni jsme ji milovali. Ehm…" porozhlédla se nenápadně kolem sebe a pokračovala tišeji. "Odvážila bych se i říct, že jsme ji měli víc v lásce než její vlastní manžel. Ale kdo ví - ten muž nikdy nedával svoje emoce najevo. I teď se tváří, jakoby mu to bylo jedno, dědek mrzutej."
Paní by určitě pokračovala dál, ale Abby už víc slyšet nechtěla. Omluvila se jí, že půjde raději najít Johna.
"Jen běž - píchá mě u srdce, když se musím dívat na ten jeho smutný obličej. Vždycky se tak krásně smál… byl jako Tracy." povzdechla si, ale jen co Abby odešla, našla si svou další oběť.

Bylo trochu těžké najít v domě plném Smithů jen jednoho určitého. Nakonec ale Abby sebrala veškerou svou odvahu a zeptala se Pauline.
"Myslím, že je v knihovně. Vždycky se tam zašíval před světem." odpověděla s opovržením, tak jak se k její povaze a vzhledu hodilo. "Jsou to dveře tamhle na konci chodby. A než odejdete, můžu se zeptat, proč vzal bratr na matčin pohřeb právě vás, slečno? Jste i něco více jak přátelé?"
Abby trochu znejistěla. "Spíše bych řekla, že jsme nejlepší přátelé. Když mám nějaké potíže, je první, komu volám."
"Takhle to je…" přikývla a na chvíli se nad něčím zamyslela. "Víte, ptala jsem se jen ze zvědavosti, jelikož Jonathan je v těchto věcech hodně nestálý a netrpělivý. Vlastě on je takový ve všem. Chvíli dělal knihovníka v jedné naší pobočce, ale vydržel tam jenom rok. Potom už měl pouze brigády a různé jiné podřadné práce. Víte, popravdě se mi nechce věřit, že můj bratr dělá účetnictví. Možná byl na čísla génius, ale než se z tohoto domu před dvěma lety odstěhoval, dělal žurnalistu."
"To… to jsem nevěděla." řekla trochu zaraženě. Ani ještě nechápala, co má tahle rodina tak moc společného s knihami, ale neměla odvahu se zeptat.
"Ta práce byla jeho živel. Dělal ji skoro pět let. Možná nebyl stále u těch samých novin, ale podle mého to bylo něco, co dokázalo uspokojit jeho divokou duši. Ale když už byl opravdu úspěšný a známý, něco se stalo… Nevíte náhodou, proč se vykašlal na tak skvělou práci?"
"Opravdu nevím; omluvte mě." rychle zakončila rozhovor a vydala se směrem, který jí Pauline Smithová ukázala. Nějak se jí z toho točila hlava. Za dvě minuty se o Johnovi dozvěděla víc, než za celé dva roky, co k nim jezdí do Yeringtonu. Mohla si s jeho setrou povídat ještě déle a dozvědět se mnohem více za použití svého hereckého umění, ale chyběl jí scénář. Co všechno té ženě může a nemůže prozradit? To byla klíčová otázka, a proto jejich rozhovor skončil takhle.
Když došla na konec chodby, ostýchavě pootevřela jediné dveře, které zde byly. A stačil jediný krok vpřed a vůně knih jí zavadila o nos. Knihovna možná nebyla tak velká, jelikož ani tento dům není pražádný palác, ale určitě zde byly stovky knih. Police byly po obvodu všech tří zdí kromě místa s oknem a i uprostřed místnosti byly police až ke stropu, takže prostor na chození byl jako velké hranaté Ó.
Na konci místnosti zahlédla Abbygail pod oknem malý kousek lenošky, z které čouhaly naleštěné černé boty. S úlevou se pousmála a došla až na konec uličky, kde se opřela o roh polic.
"Vypadáš hrozně přerostle, když se tady tak natáhneš."
John pootevřel oči a zase je klidně zavřel. "Přerostlej už jsem z pár let."
"Potkala jsem tvou sestru a řekla, že budeš nejspíš tady."
"Vyzvídala?"
"Jo…" řekla tišeji. "Nevěděla jsem, co jí mám říct. Ptala se na tvoje zaměstnání, na náš vztah - šlo úplně vidět, jak ji štve, že o tobě teď nic neví."
John se na chvíli odmlčel a zakryl si obličej svou paží. Potom se zeptal: "Řekla ti něco o mě?"
"No… něco za tu krátkou chvíli stihla." přiznala. "Mluvila o tom, jak jsi nestálý a nerozhodný… vlastně mluvila jen o práci."
"Práce je její život - to je jediný, co ji zajímá. Nejšťastnější by byla, kdybych jí ukázal svou pracovní smlouvu."
"Taky mi prozradila, že jsi byl docela dlouho novinář. A vzápětí se zeptala, jestli nevím něco o tom, proč jsi s tím přestal."
"To ji žere ještě teď?" pousmál se, ale za chvíli už měl jen tupě pootevřená ústa. "Hele Abby…, zvládneš ještě pár informací o mě?"
"Jak to myslíš?"
John se posadil a opřel si předloktí o stehna. "Chtěl bych ti říct, proč jsem skončil s psaním do novin. Vyslechneš mě?"
Abbygail na malou chvíli zaváhala, ale nakonec její zvědavost zvítězila.
"Začal bych asi tím, že poslední noviny, ve kterých jsem dělal, byly celkem slušně nasáknuté adrenalinem. Byla tam rubrika, která se zabývala odvrácenou stranou hvězdného L.A. Byl to takový pravdivý bulvár o hercích, režisérech a různé jiné smetánky. Často jsme psali o vydírání, o úchylárnách od fanoušků a různých jiných věcech, které ty lidi můžou postihnout. Můj poslední článek, který jsem kdy napsal, byl o chlapíkovi, který se prostřednictvím scénáristky dostal na jednu takovou filmařskou sešlost a ukradl tam nějaké důležité podklady. S mým fotografem jsme měli za úkol zjistit, pro koho to ukradl. Ježe to jsme netušili, že ten borec má zbrojní pas. Když zjistil, že ho sledujeme, neváhal a zamířil na nás pistolí. Kolega se ho snažil uklidnit, ale já stál k němu blíž a hlaveň mířila přímo na mě. Nemohl jsem se hnout, nemohl jsem mluvit, neslyšel jsem nic a strach mě plně ovládal. Tehdy jsem poprvé v životě zjistil, jakou obrovskou moc moje telekineze má. Do té doby jsem jen pohyboval pomocí myšlenky s předměty, ale ten den jsem poprvé zastavil lidské srdce." odmlčel se, ale za chvíli znovu pokračoval. "Ten chlápek s pistolí byl Giles Foster - Babyloňan, kterého vydírali nějací lidé, co se dozvěděli o jeho tajemství. Jestli jsem někdy něčeho opravdu litoval, byl to jeho život, který jsem mu neprávem vzal místo toho, abych mu pomohl. Tak jsem se vlastně také setkal s Lukem a dozvěděl se o Gamma Vision; a moje volba byla tehdy jasná." pomalu se nadechl. "Tohle je věc, kterou by má sestra chtěla vědět, ale něco takového jí opravdu nemůžu říct," pousmál se, ale jeho oči trpěly. Abby chtěla něco říct, ale znovu jí došla slova. Nechápala, jak může John dělat tuhle práci, když pro ochranu druhých musí znovu zabíjet. Jako to tehdy udělal s novinářkou Rose. Možná to byla čmuchalka prvního kalibru a Abby tehdy věděla, proč musí zemřít, ale teď nedokázala pochopit, jak to mohl John vůbec udělat. A kolik lidí už takhle asi zabil?
Vzápětí ale Abbygail něco zahlédla. Vedle černého shrbeného Jonathana se i přes přicházející světlo od okna objevilo podivné světlejší místo. V tu chvíli udělal i duch Nest několik kroků vpřed svými chybějícími chodidly. Abbygail se na něj zadívala a jeho upřený pohled směřoval také na světlejší, zvětšující se místo. Za chvíli už nebylo pochyb, že je to také duch. Duch ženy v zářivých bílých šatech, jejichž třpyt dával jejím černým vlasům šedivý nádech. Svou ruku položila na Johnova záda a naklonila se, aby viděla jeho obličej a otevřela ústa:
"Já myslela, že se ti tvé černé vlasy nelíbí." řekla větu namísto ní Abbygail. Ta si leknutím okamžitě zacpala pusu a zachytila zákeřný pohled téhle staré dámy v bílém.
John zvedl s údivem hlavu a zadíval se na ni. "Jak to víš?"
"Ah… ehm… jen tak tipuju," začala se nervózně smát, ale její hrdlo znovu ovládla neznámá síla: "Líbí se mi, když je máš tmavé, ale nemám ráda, když se tváříš tahle."
"Promiň, ale jak se mám tvářit?" zvýšil hlas. "Tohle je pohřeb mojí matky, to tady mám zářit štěstím?"
"Kdo tě naučil takové hnusné slovo? Nikdy jsi mi tak neříkal." Abbygail začala zoufale vrtět hlavou, ale Tracy Smithová ovládala každičké její slovo. John už ani neměl odvahu zeptat se, co se to s ní děje a jen tupě hleděl a nechápal.
"Myslela jsem si, že budeš taky plakat, myslela jsem si, že jsi jiný než ostatní, ale místo toho se musím dívat na ten tvůj odporný vážný výraz - projev trochu lítosti!" Tracy naznačila nad jeho hlavou pohlavek, ale poté se celou svou vahou opřela o jeho záda, jakoby ho chtěla obejmout. Johna v té chvíli ale zamrazilo a proto se rychle narovnal. A tehdy mu to taky došlo.
"Ne… neříkej mi, že je tady…" zadíval se na Abbygail, zatímco si třel ztuhlé končetiny.
"Jsem tu pořád, přece bych si nenechala ujít vlastní pohřeb." promluvila znovu Abbygail, které už to začínalo celkem lézt na nervy. Nest v té chvíli nasadil vážný výraz a něco té dámě řekl. Ta se akorát pousmála, a ukázala na Abby, ať jde blíž.
"Dělej mému synovi společnost, zatímco tu nebudu," postavila se a úsměvem, jakoby jí bylo dvacet, uzmula si Nestův loket a někam spolu zmizeli. Abby si stále zacpávala pusu, ze strachu z toho, že by vypustila další trapnou větu.
"Kde je?" zeptal se zmateně John. "Kde je?"
"Už je pryč," zašeptala konečně Abbygail svými vlastními slovy a zpustila ruce podél těla. "Jen chvíli seděla vedle tebe a vypůjčila si můj hlas. Nevím, kam šla."
John znovu shrbil celé své tělo.
"Možná by ti pomohlo… kdyby ses vybrečel."
"Už jsem brečel," zašeptal.
"Třeba… třeba to nebylo dost. Já nevím, nechápu to, co cítíš." přiznala a přiklekla si před něj. Chytla za okraje jeho saka a pomalu mu ho vysvlekla. Položila ho za něj a přiblížila se, aby mu rozvázala kravatu.
"Abby… co to děláš?" zeptal se, ale nijak jí nebránil v tom, aby pokračovala.
"Já… možná je to hloupý, ale myslím si, že všechen tenhle přepych, všechny ty drahé věci, tohle černé sako a tahle pitomá kravata… všechno z tebe dělá něco, co nejsi. Než vidět černého Johna, raději se budu dívat na jeho bílou variantu." pousmála se. Nevěděla přesně, co pro něj může udělat, ale když tehdy byla na dně ona, byl u ní a pevně ji držel, aby se neroztříštila, jelikož vzpomínky ji dělaly křehkou jako porcelán.
John přerušovaně vydechl. "Pojď sem," natáhl obě ruce a přivinul si ji k sobě. Hlavu svěsil přes její rameno a netrvalo dlouho, co jeho slzy smočily ten nechutně drahý kostýmek, který Abbygail koupil.

Město andělů - Konec
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru