U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Grayscale - Díl 62.

21. srpna 2011 v 21:05 | Miharu 【春】 |  Grayscale - Díly (staré)
V minulém díle: Sobota 26. května 2007


Království Babylon, Provincie Karmaš, Trave Hole
Pátek 2. června 898 pátého tisíciletí

"Nino? Nino?!"
"Tady v kuchyni, drahoušku." odložila žena sklenku s vínem, kterou popíjela nad jedním módním časopisem.
"Teto, potřebuju pomoct s tímhle," hodil před ni malý kluk sešit plný příkladů. "Nevíš, jak se to počítá?"
Nina si odkašlala a zaostřila na číslice. Potom se zadívala na svého synovce a znovu zpět.
"Jacku, tohle už se učíte ve třinácti?"
"Vy jste to nebrali?" podivil se.
"Ale ano… možná… Spíš běž za Johnem - ten má na čísla mozek jako dělaný."

"Dobře," usmál se a shrábnul vše se stolu.
"Ah Jacku - můj časopis!"
"Hm?" podíval se, co všechno držel, a začervenal se. Rychle jí magazín vrátil a vyběhl do patra. Jeho bratranec byl ve svém pokoji a bezstarostně se houpal na židli.
"Johne, nechápu pár příkladů," začal hned, jakmile vešel.
"Nejsi hned po škole nějak moc aktivní? Já byl vždycky rád, že žiju." nepřestával se houpat. "Běž si hrát s Chrisem, stejně zrovna nemám čas." založil si ruce za hlavou.
"Vždyť se houpeš na židli," naklonil nechápavě hlavu na stranu.
"Ano, ale přitom se psychicky připravuju na dnešní večer." pousmál se. "Běž si hrát a na školu se vykašli."
Jack se nafoukl jako balón. "Jenže Chris teď nedělá nic jiného, než že se učí telepatii. A mě to vůbec nejde. Čte mi myšlenky, jak se mu zlíbí…"
John si povzdechnul. "Zítra ti to vysvětlím, bráško, souhlasíš? A z Chrise si nic nedělej - jsem si jistý, že telepatii se brzo naučíš."
"Myslíš, že budu někdy stejně dobrý, jako ty?" rozzářil se.
"Určitě," opětoval mu úsměv, ale moc tomu nevěřil.


Království Babylon, Provincie Karmaš, Trave Hole
Sobota 3. června 898 pátého tisíciletí

John konečně přestal míchat s čajem a napil se. Unaveně si podepřel hlavu a zadíval se někam do prázdna.
"Kdy ses prosimtě včera vrátil, hm?" ptala se Nina a postavila před něj talíř s vánočkou namazanou máslem.
"Já nevím," zívnul si.
Žena zavrtěla pobaveně hlavou. "A když už jsme u toho, vypadá to aspoň na vážný vztah?"
John na ni vyvalil oči. "Zbláznila ses?"
"Co to? Jak to můžeš říct vlastní matce, ty nevděčníku?" dala si ruce v bok. "Jsem si jistá, že Jack je ten hodnější syn, ty černá drzá ovce."
"No to jsem dopadl…" pousmál se a vzal si vánočku. "Mami, můžu se tě na něco zeptat?"
Trochu ji zarazil vážný tón, který náhle použil, ale přikývla.
"Myslím si, že Jack nemá talent… na kineze. Víš, co tím myslím. Jediné, co mu opravdu jde, je sport - fotbal a tak - a ve škole jsou to asi přírodní vědy, ale jinak… Co když bude patřit mezi lidi, kteří nedokážou ovládat kineze? Co z něj potom v budoucnu bude? Akorát se nadře jako kůň!"
Nina se na chvíli zamyslela a povzdechla si. "Jestli ho srovnáváš s Chrisem, chápu, že tě to trápí. Ale to nesmíš dělat, protože on je opravdu talentovaný - zdědil to po rodičích. Ale když se podíváš na Jacka, vidíš stále jen dítě. Nemluvě o tom, kdo byl jeho otec. Musíme počkat, až ještě trochu víc povyroste a on už se potom vybarví. Do té doby mu jako starší bráška můžeš se vším pomoct, ne? Udělej ze sebe jeho velký vzor."
"Hm, možná začnu s tím, že mu vysvětlím tu matematiku. To přece nejde, aby byl chlap blbej na čísla," zasmál se. "Mimochodem, kde je? Vždycky bývá vzhůru jako první."
"O to se nestarej a raději udělej něco se sebou. Nejdeš náhodou ve tři na ten pohovor? Podívej se, jak zruinovaně vypadáš. No a teď mi řekněte, kdo je tady dítě." povzdechla si.
Najednou oba uslyšeli dopadnout něco těžkého na zem. Když John zvednul hlavu, uviděl v obýváku čerstvě položený batoh. Nina také vykoukla, co se děje, ale to už se objevil i Jack a mlčky usedl ke snídani. Položil si lokty na stůl a dlouze se zadíval na své ruce. Potom se zeptal:
"Kdy se vrátí strýc z práce?"
"Asi za čtyři dny, drahoušku." odpověděla mu Nina. "Potřebuješ po něm něco?"
Zavrtěl hlavou a znovu ztichnul.
"Jacku?" zadíval se bratr na jeho smutnou tvář. "Co se stalo? A na co ten batoh? Přespáváš u Chrise?"
"Musím vám něco říct," zvedl chlapec konečně hlavu, až se oba vyděsili. "Budu mít práci." prohlásil naprosto vážně, jenže z jeho úst to znělo jako nějaký vtip.
"Promiň ale," snažil se John přestat smát, "co chceš v tomhle věku dělat? Vlastně věk nehraje roli - co chceš se schopnostmi, které nemáš, dělat?"
"Dnes odpoledne odjíždím do Karmaše. Můžeš mě doprovodit, jestli chceš."
"Vždyť dokážeš zabloudit i v Trave Hole," vrtěl pobaveně hlavou. "Myslíš, že tě pustíme do hlavního města? Jsi ještě malej kluk - prober se."
"Já… probral jsem se." zadíval se mu do očí. "Moje minulost, přítomnost i budoucnost jsou teď spojeny v jedno a mému zraku i mysli je vše konečně jasné. Odteď… budu spravovat Bayblonskou věž - jedu do Karmaše, abych se stal správcem Věže."
V místnosti nastalo ticho. Slova toho malého nešikovného kluka zněla, jakoby se pomátl. Nebo spíše ho posedl nějaký zlý duch, který jej teď ovládá…
"Bráško, tohle už není ani vtipný. To, co říkáš, je naprosto ujetý."
Jack znovu sklopil hlavu. "Ujetý možná, ale ve skutečnosti máš strach, že je to pravda. Nechci na vás tlačit, ale na oplátku mě musíte nechat jít, kam musím. Jestli to… nepřekousnete, zmizím z vašeho života i vzpomínek - bude to jednodušší pro nás všechny."
Jenže John to stále nedokázal pochopit. Nedokázal se zbavit toho zamrzlého úsměvu, který mu na obličeji zůstal.
"Je to pravda?" promluvila konečně i Nina, ale celé její tělo se chvělo. A nemusela ani čekat na odpověď; oči jejího nevlastního syna měly teď jiný výraz, který ji přesvědčil. Jakoby všechna ta dětská dobrota, co v něm byla, zamrzla pod ledovou krustou. Připadalo jí, že i když se na ni dívá, i když sedí u stolu se svým bratrem, ve skutečnosti je mnohem dál, než se zdá.
"Kdo jsi," zašeptal John, ale nadechl se a tentokrát zakřičel: "Kdo jsi, sakra?!"
"Pojď se mnou a ukážu ti, kdo jsem." odpověděl Jack klidně. Dřív, když na něj někdo zakřičel, málem mu vhrkly do očí slzy. Jenže tentokrát, se rozbrečel John. Ani nevěděl, kde se všechny ty slzy najednou tak vzaly. Konečně uvěřil tomu, co jeho bráška říkal, ale nedokázal si představit, co to obnáší. Co umřel poslední správce, byl ještě malý kluk. Také Věž viděl jen jednou v životě, když byli se školou na výletě, ale vše ostatní znal pouze z hodin dějepisu - jenže teď? Něco naprosto neuvěřitelného se dělo přímo před ním, v reálném životě, v jeho rodině.
"Jestli," promluvil znovu Jack, "jestli alespoň na malou škvírku pootevřeš své srdce tomu, čím se stanu, budu šťastný. Život správce již není tak nebezpečný, jako to bývalo dřív - nyní je pouze osamělý. Říkám vám to, protože jste má rodina," zadíval se i na Ninu, která zatím úspěšně zadržovala slzy. "Mám vás rád a potřebuju vás, protože jsem stále Jack Highway, a těžko bych žil bez rodiny a přátel - takový člověk jsem. Jestli zatím nevíte, co na to říct, nevadí. A omlouvám se, že mluvím, jako bych snědl všechnu moudrost světa, ale od dnešního rána to už asi tak bude,"

***

"Hej, hej, tohle vypadá dost vážně! Jacku, seš si jistej, že tohle všecko není jenom hloupej fór? Protože tohle mi už jako klukovina vůbec nepřipadá!" začal Chris panikařit. Ještě se ani nestihl vzpamatovat z toho, co mu dnes jeho nejlepší kamarád řekl, ani si ještě pořádně neuvědomoval, že ho rodiče pustili do Karmaše (ale pouze proto, že jel i John) a sotva dokázal rozdýchat autobus a výšlap na Věž a už se zezdola blížilo další dnešní překvapení. Když se John vyklonil za ním, jeho obličej získal mrtvolnou bílou barvu.
"Právě jsem dostal chuť udělat výšlap až úplně nahoru," nasucho polknul. Christopher se ale z prvotního šoku oklepal a rozzářil se jako sluníčko.
"To není možný! Ta žlutá hlava - není to snad Aghábel?"
John změnil barvu do modré a tiše jej upozornil, aby raději držel jazyk za zuby. Král mezitím, za doprovodu ochranky a jiných vysoce postavených úředníku, došel až nahoru. Výrazně si povzdechl a přešel ke tříčlenné skupince. John s Chrisem pokynuli hlavou, jak se sluší, ale Jack zůstal vzpřímeně stát.
"Předpokládám, že ty se chceš ucházet o místo správce," prohlédnul si jej pořádně. "Na to, že jsi ještě dítě, působíš více než sebejistě. Víš, co se stalo s těmi třemi podvodníky před tebou?"
"Nemusím to vědět, protože jsem ten pravý." pousmál se. "Mimochodem, správkyně chrámu ještě žije? Pokud ano, zavolejte ji."
"Ale, ale," pousmál se král, "ještě jsi nic neukázal a už rozkazuješ?"
"Promiňte, jsem už tak zvyklý," zajel trochu provinile prsty mezi vlasy a vypadalo to, že se i trochu červená. Nakonec se zhluboka nadechl a něco vytáhl z kapsy. Když se čepel malého kapesního nožíku zaleskla Johnovi před očima, zpanikařil.
"Jacku! Co to děláš?!" vyběhl a pevně ho chytil za zápěstí. "Co s tím chceš…" nedokázal hrůzou ani dokončit větu.
"A vy jste kdo?" oslovil ho Aghábel. "Buďte té laskavosti a nechte ho to dokončit. Od otce jsem slyšel, že je to nezapomenutelný zážitek - chci si jej vychutnat. Pro jistotu jsem poručil přivést i kbelík s hadrem na vytření krve - můžete se toho zhostit, jestli chcete. Také si raději někdo nachystejte mobil na zavolání záchranky."
Než ale stihl John zareagovat, vzal si slovo jeho bratr.
"Máte ostrý jazyk, králi, uvědomujete si to?"
"Stejně tak, jako ty. Takže bude něco? Nemám zase tolik času."
Jack se obrátil na bratra, který ještě stále svíral jeho ruku, ve které držel nůž. "Kdybych nevěděl, co dělám, nedělal bych to. Zkus mi věřit."
"Ale… ale jak? Nikdy… nikdy ses takhle nechoval! Nahání mi hrůzu už jen pohled na to, že držíš něco takového v ruce," zněl naprosto zoufale a jakoby se jeho slzy znovu chtěly vydat na cestu.
"Johne, promiň, ale tohle musím udělat." pokusil se o úsměv. "Asi chápu, že tě to bude bolet víc než mě, ale… jinak to nejde. Přece víš, co se říká,"
Místo něj ale odpověděl Chris: "Krev pravého správce nikdy nezabarví kámen Věže, že?"
Jack přikývnul. Jeho bratr nakonec stisk povolil, ale v obličeji byl ještě bledší.
"Ale… jen kapku, víc ne."
Jack mu neodpověděl. Zadíval se na svou levou ruku a na chvíli zaváhal. I se všemi těmi znalostmi, které jeho tělo nabylo ze vzpomínek Frigieho duše, stále to byl jen malý Jack, který měl neustále na krajíčku. Nasucho polknul, ale když to udělal, zjistil, že je mu zle od žaludku. Stále se nedokázal přinutit k činu, když najednou uslyšel další kroky. Zvedl hlavu a z davu u schodiště se prodrala osoba, kterou si ještě pamatoval ze svého minulého života. Jeho dech se uklidnil, načež se čepel automaticky rozeběhla po vyzáblém předloktí. Rána byla možná hlubší, než původně plánoval, ale když svěsil ruku a zadíval se do těch známých očí, v jeho mysli se rozhostil znovu klid. Ani nevnímal, jak horká krev tvoří na jeho ruce potůčky a v pravidelných kapkách zakončuje svou cestu na konečcích jeho prstů. Johnovi se z toho udělalo špatně, ale nedokázal svůj pohled odlepit od krve. Skapávala, ale nedopadala - tak, jako tomu bylo v legendě, kterou kdysi přečetl celou, jelikož měl na její téma udělat projekt ve škole. Byl z toho v šoku. Písmena na papíře nedokážou vyvolat podobný pocit, jako když to vidíte na vlastní oči.
"To není možný…" vydechl s úžasem Chris. "Ty seš naprostej šílenec, uvědomuješ si to?" začal se smát. Mezitím přistoupila k Jackovi dáma, ke které do teď upíral zrak, a zeptala se ho na jméno.
"Jmenuju se Jack Highway,… Emily." usmál se a podal jí svou pořezanou ruku. Netrvalo dlouho a po ráně nebo po krvi nebyli ani stopy. Král vše pozorně sledoval, ale zatím nenacházel slova, která by použil. Scéna, která se právě odehrála, v něm zanechala hluboký pocit, to ano, ale už i jeho otec říkával, že se správci jsou jen problémy a možná proto se cítil tak zvláštně.
"Johne, v pořádku?" zeptal se ho čerstvý správce Věže. Přesně tohle si v té chvíli také myslel. Měl strach, že od teď se k němu oslovení "malý bráška" nehodí.
"Chtěl bych ti s Chrisem ještě něco říct." pokračoval. "Jestli… jestli vám to nebude vadit, chtěl bych z jednoho z vás udělat svého žáka. Nemusíte odpovídat hned, rozmyslete si to." začal se smát, protože viděl jejich překvapené výrazy. "Možná nejsem příliš talentovaný, jak by se k mému postu slušelo, ale vy dva jste byli vždycky můj vzor. Chtěl bych si mezi vámi vybrat toho, komu svěřím část svých vědomostí - dokážu vás naučit věci, co zvládne pouze hrstka lidí…"


USA, stát Nevada, Yerington
Neděle 27. května 2007

John se náhle probudil s bušícím srdcem. Když se konečně uklidnil, zjistil, že Jane už není v posteli. Zadíval se na budík a usoudil, že v tuhle dobu asi vaří oběd. Dal si rychlou sprchu, jelikož na něm sen nenechal suchého místa, ale stále jakoby jej něco tížilo na srdci a žaludek měl sevřený úzkostí. Napadlo jej, že se se svým snem svěří ženě, ale vždy, když zmínil podobné téma, zdálo se, jakoby se od něj vzdalovala. Od té doby, co ví, že je Šedý, s ním sotva prohodí hřejivé slůvko tak, jako předtím. Mrzelo ho to, ale neviděl jiný způsob, jak to vyřešit, než pouze čekat. Proto, když vešel do kuchyně, mile ji pozdravil, jakoby se nic nedělo, ale když si přichystal snídani, šel si ji sníst do obývacího pokoje k televizi. Ale než stihl vůbec usednout, jako zrak byl jako magnetem přitažen na fotografii Jacka. Zůstal tam jen tak nehybně stát s talířkem v ruce a zíral na jeho obličej, jakoby čekal, že se pohne a zasměje, jako to dělával vždycky. Dokonce se mu zdálo, že jeho hlas na chvíli zaslechl, ale tím se jeho srdce ještě více rozstonalo. Byl jím posedlý - věděl to - ale nedokázal proti tomu nic udělat. Byl pro něho vším, opravdový bráška, o kterého se musel pořád starat, protože byl stále tak dětský. Jenže jednoho rána se probudil a jeho láska a péče již nebyly zapotřebí. Přišlo to tak náhle…
"Co to děláš?"
John se polekal a otočil se za hlasem.
"Ty už jsi doma?" zeptal se svého syna.
"Teď jsem přišel."
"Ah… A… jaké to tam bylo? Bavil ses?"
Stuart mu ale neodpověděl a chtěl odejít, jenže otec se ho ještě pokusil rychle zadržet. V té chvíli mu ale vypadl talířek z ruky a než si to stihl uvědomit, telekinezí jej zachytil těsně nad zemí. Ještě v šoku se pro něj sehnul a položil jej na stolek.
"Mámě ani slovo," pronesl tiše a posadil se do křesla. Stuart ho ještě chvíli mlčky sledoval, ale nakonec zavřel dveře a posadil se naproti němu.
"Něco se mi nebude líbit a odcházím," prohlásil a nasadil nezaujatý výraz.
John si zničeně položil hlavu do dlaní a chvíli tak zůstal. Když se zvedl, jeho oči se leskly jakoby byly ze skla.
"Prosím, Stu…. vyslechni mě, prosím tě…"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru