U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Grayscale - Díl 63.

25. srpna 2011 v 10:37 | Miharu 【春】 |  Grayscale - Díly (staré)
V minulém díle: Neděle 27. května 2007


Neděle 27. května 2007 - Otec, syn a bratr

John Solis byl zvláštní muž. Nikdy si na nic nestěžoval, nikdy od nikoho nic nežádal. Neměl vlastní názor na politiku, ve volbách hlasoval podle své ženy, a když sledoval zprávy, byl to spíše svátek než pravidelná rutina. I od svých vrstevníků se lišil v mnoha věcech. Nenacházel například potěšení při sportovních vítězstvích tak, jako hrstka jeho přátel, s kterými se občas scházel v baru. Nedíval se po krásných ženách a ani nevyhledával společnost. Jeho úsměv působil vždy jako špatný vtip, protože byl strojený. Slova, která říkal, v sobě neměla žádný hlubší význam a ani jimi neuměl potěšit druhé.

John Solis byl ubohý a politováníhodný muž. Z jeho bývalého Já nezbylo snad už vůbec nic, ale po několika sklenkách vína, jakoby znovu ožil a vrátil se v čase - bylo to smutné, když to dokázal jen tímto zpúsobem. Jeho oči vždy viděly jasněji, mysl jásala nad bezvýznamnými maličkostmi a jeho jazyk byl znovu hbitý a trefná slova po něm klouzala jedna radost. Ale o to horší bylo ráno následujícího dne. Věděl, že znovu upadne do melancholie svého nudného a útrpného života, ale stejně se vždy zpil do němoty. Jakoby se v něm přepnul spínač, že čím více toho vypije, tím déle zůstane šťastným člověkem, tím déle si udrží svůj starý život.
Ale dříve tomu tak nebylo. Vlastně ani nebyl zvyklý pít a vydržel málo. Ani po Jackově smrti ho nenapadlo sáhnout po láhvi. Byl sice mrzutý na všechny své blízké, někdy celé dny nepromluvil ani slovo, ale na to, jak těžce to snášel, nikdy se ze žalu nenapil. Možná mu dělalo dobře, že na tu tragédii může neustále myslet a trápit své srdce a mysl, protože jinak by s alkoholem začal už mnohem dřív. Cítil se za bratovu smrt vinný, protože byl u něj tak blízko, a stejně nemohl nic udělat. Chtěl se tou myšlenkou utrápit. Jenže najednou se stalo něco nečekaného. Než se stihl vzpamatovat, jeho minulost zůstala někde nesmírně daleko a budoucnost se před ním s otevřenou náručí otevřela.
Ocitl se v novém světě, kde se malý Jack nikdy nenarodil a nikdy také neumřel. Byl to ráj, v který nedoufal. Jenže teď, když zvedne hlavu, vidí, že ho minulost znovu dohnala. Vidí, že sedí přímo naproti němu, dívá se na něj a dýchá stejný vzduch; v podobě jeho pozemského syna, který jej nevědomky svým obličejem přivádí k naprostému zoufalství…
"Promiň, asi jsem špatný otec,"
"Nikdy jsi nebyl ani dobrý, takže mi to přijde normální." odvětil.
"Chtěl jsem ti říct, že mě to mrzí," nepřestával se dívat do země. "Vím, že jsem něco důležitého propásl nebo nepochopil, ale určitě jsem udělal něco špatně. Něco, kvůli čemu se neustále nemůžeme shodnout, proč si nemáme co říct, proč už se neusmíváme, jako kdysi a proč se hádáme kvůli hloupostem."
Stuart jej chvíli mlčky sledoval. Měl toho na srdci dost, ale na tenhle typ rozhovoru nebyl zvyklý a bál se, že jedním neuváženým slovem započne hádku.
"Víš, kde je problém, Johne?"
Ten mu ale okamžitě skočil do řeči a napomenul ho, aby ho neoslovoval jménem. Podobný vášnivý rozhovor na toto téma už kdysi vedli, takže se nad tím Stuart příliš nepozastavoval. Možná kvůli téhle špatné vlastnosti, přecházet důležité věci, skončí jejich rozhovory vždy stejně.
"Začalo to tím, kdy jsem si konečně uvědomil, že to, co chceš ty, není vždy i přesně to, co chci já. Kontroluješ můj život, vedeš mě za ručičku, ale tohle já nechci. Sám se vydám tam, kam mě zavede osud."
"Osud?" zopakoval výsměšně. "Odkdy používáš tohle slovo? Osud ti akorát bere všechny tvé naděje, iluze a sny."
"Timothy zase říká, že osud si tvoříme sami, pokud vynaložíme dostatek úsilí na to, abychom jej zvrátili."
"A ty tomu věříš?"
Stuart ale pokračoval ve svém: "Už tolikrát jsem ti říkal, abys mi nerýpal do života, ale ty to pořád děláš. Kvůli tobě se nemůžu vydat tam, kam chci."
"Copak víš, co chceš? Máš vůbec představu, co budeš v budoucnu dělat?"
"Nikdy jsi mi nedal možnost to zkusit, takže nevím. Copak ty víš, co pro mě bude nejlepší? Vždyť mě ani neznáš."
John nad jeho poslední větou trochu zpanikařil. "Jak, že tě neznám? Jsi můj syn."
"To je možná tak jediný, čím si můžeš být jistý. Ale znáš věci, které mám rád? Víš, co nenávidím? Jakou poslouchám muziku? Nevíš nic. Například, pamatuješ si ještě na Glena?"
"Ovšem, že ano. Byl to tvůj kamarád, často k nám chodíval."
Jenže Stu náhle vyprskl smíchy. "To si říkáš táta? To je jediný co jsi dokázal vypozorovat? Já jsem s Glenem chodil! Je pravda, že jsem to před vámi skrýval, ale máma to poznala. Byl to můj kluk, miloval jsem ho, objímal ho, líbal ho… dokážeš to vůbec pochopit? Jestli ne, tak jsme jako dva cizí lidi."
Johnovi se ale po tvářích zničehonic rozeběhly dva potůčky slz. "Tohle neříkej… jsi můj syn, mám tě rád, ať jsi jaký jsi…" Ačkoli tohle řekl, zůstal dlouho zticha. Bylo přirozené, že mu bude déle trvat, než vstřebá fakt, že jeho vlastní syn je zaměřený na jiné pohlaví. Bylo mu sice záhadou, jak se něco takového mohlo vůbec stát, ale jeho otupělá mysl to po chvíli přijala jako samozřejmost.
"Jsi tak jiný…" zašeptal.
"Jiný než Jack, že?"
"Cože? To ne, chtěl jsem… myslel jsem tím, že jsi jiný, než jsem si do teď představoval."
"Pokud jde o moje zaměření, tak jsem bisexuál, jestli tě to udělá klidnějším." pokrčil rameny. "Ale měl bys vědět, že je to právě tvoje zásluha."
John nechápal, na co tím naráží.
"Proč si myslíš, že se tolik hádáme? Jo, možná je to mým věkem, ale já nejsem typ, co vyhledává spory. Kdybych si mohl vybrat, nikdy bych se nehádal, jenže ty mi nedáváš na výběr - dráždíš mě."
"Promiň, ale jsem snad ještě tvůj rodič, ne?" pousmál se nad tím, jenže jeho syn se zatvářil naopak podrážděně.
"Myslíš si, že nevím, za koho mě máš? Že jsem za ty roky nepoznal, koho ve mně vidíš? Předpokládáš, že se budu chovat jako tvůj bratr, když jsme si podobní, ale potom jsi zklamaný, že tomu tak není? Podle mě spolu nikdy nebudeme vycházet, dokud ve mně budeš vidět Jacka…" řekl zahořkle. "Dělám vše pro to, abych byl jiný jak on."
"To ne, to jsem nechtěl…" začal zoufale kroutit hlavou. "Vím, že to není správné, ale… vždy, když se na tebe podívám,… vidím ho…"
Najednou se ale Stuart zvednul. "To stačí - nechci víc slyšet. Když to tak dobře chápeš, nemá smysl se o tom bavit. Ty Jacka miluješ a říkáš, že miluješ i mě, ale zkus se zamyslet, jak to v konečném stavu vyzní…" odmlčel se. "Já… nenávidím ho… nenávidím Jacka," zadíval se na jeho fotografii. "Nenávidím ho a ještě víc nenávidím sebe, protože vypadám jako on!" rozešel se ke stěně a vztekle odtud serval rámeček.
"Stuarte, co to děláš?" nadzvedl se John z křesla, ale náhle ho oblil studený pot. Fotografie se náhle zahalila to modrých plamenů, které sálaly z chlapcových křečovitě sevřených prstů.
"Prosím tě, polož to…" těžce oddychoval. Při představě, že jeho milovaného bratra ošlehávají plameny, se mu chtělo umřít.
"NE!" odsekl. "Ať shoří! Shoř, Jacku! Shoř i ty, ubohá napodobenino!" a jeho ruce se od loktů ocitly v žhavých rudých plamenech. John okamžitě vyskočil a povalil syna na zem. Z křesla strhl přehoz a rychle se pokusil oheň uhasit.
"Přestaň, Stue," brečel a pevně obalil jeho ruce v látce. "Neubližuj si, prosím…" snažil se popadnout dech. Stuart také těžce oddychoval a po tvářích se mu ze všeho toho uvolněného vzteku spustily slzy.
"Jsi v pořádku? Odpověz mi! Bolí tě něco?" začal opatrně oddělávat přehoz z jeho rukou. Když uviděl, jako jeho zčervenalé prsty svírají ohořený rámeček, srdce mu vynechalo rytmus.
"Řekni," promluvil konečně Stu roztřepaným hlasem. "Měls vetší strach o tu fotku… nebo o mě?"
John ho chytl za ramena a přitiskl si jej k sobě. "Nebudu ti tajit, že ta fotografie má pro mě větší cenu, než můj vlastní život, ale v porovnání s tím tvým… ať si klidně shoří na popel! Jack je mrtvý, ale ty ne. Jak tě mohlo napadnout, že by mi víc záleželo na něm, než na tobě? Jak tě to mohlo napadnout?" stiskl pevněji, ale syn ho hrubě odstrčil. Ani se mu nepodíval do očí, nic neřekl, nic nenamítl; pouze se malátně rozeběhl ze dveří. Ani nevnímal svou vyděšenou matku, když si nazouval boty, a rychle zmizel z domu.
Jak by mu mohl jen říct, že nechce, aby svůj život považoval jako za hloupý kus papíru uvězněný pod sklem? Jak by mu měl dokázat, že ho má rád i přes to, že v něm vidí Jacka, ačkoli ho to tak štve?
Podobnou otázku si pokládal i John. Také nevěděl, jak synovi říct, že je to právě jeho vina, proč tak přilnul k alkoholu. Že začal pít jen proto, aby se nezbláznil, protože čím byl Stuart starší, začínal v něm skoro bez přestání vidět již mrtvého člověka? Ale jak by mu vysvětlil, že za to nemůže a že i přes to jej má tak strašně moc rád? Jak by se mu měl omluvit za své šílenství a slabost? Za svou hloupou posedlost již mrtvým bratrem…?

John se natáhl pro zčernalý rámeček. Chvíli ho držel fotkou dolů a s bušící srdcem jej otočil. Do očí mu vhrkly znovu slzy, když spatřil obličej svého malého brášky nedotknutý. Jane se ho vyděšeně ptala, co se stalo, ale John jí nedokázal srozumitelně odpovědět. Ani už nechtěl na nic myslet. Chtěl jen počkat, až se Stuart vrátí domů, chtěl věřit, že tentokrát jej nebude muset jít hledat… Chtěl svému synovi věřit, ačkoli jej ve skutečnosti vůbec neznal…

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Annie-chan Annie-chan | Web | 25. srpna 2011 v 19:35 | Reagovat

Rozhovor mezi Stuem a jeho otcem - to je něco. Musím říct, že tahle kapitola teď bude jedna z mých nejoblíbenějších :D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru