U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Grayscale - Díl 64.

31. srpna 2011 v 17:27 | Miharu 【春】 |  Grayscale - Díly (staré)
V minulém díle: Neděle 27. května 2007


Neděle 27. května 2007 - Podobnost mezi námi

Timothy se posadil na lavečku a Amanda si přisedla o kousek dál, aby nevypadali příliš nápadně.
"Říkal, že se sejdeme tady?" zeptal se. Amy jen mlčky přitakala. Ještě ho ani nestihla doprovodit domů a už jí volal Stuart, a rozrušeně se ptal, kde zrovna je a jestli neví, kdy odešel Timothy.
"Doufám, že mu to nebude připadat moc podezřelý… že tě doprovázím…" zamumlala.

"Dokud mám berle, vypadá to normálně," pousmál se a zadíval se na ni. Amanda to ale moc dlouho nevydržela a sklopila hlavu. "Nedívej se tak na mě, když tě nemůžu ani obejmout…"
Timothy se jí omluvil a znovu si uvědomil, že téhle dívce nestačí pouhý pocit, že je jí nablízku. Potřebuje toho mnohem víc, ale rozhodli se, že na veřejnosti to udrží pod pokličkou.
"Mám takový špatný pocit," načal nové téma, "že Stuart se i za tu chvilku stihnul kousnout s rodiči."
"Jestli je to pravda," zamyslela se, "nemyslíš si, že znovu utekl z domu? Sbaleno už měl, tak proč toho nevyužít, že? Vyptával se na tebe - co když se bude chtít nakvartýrovat k vám? Schovávali jste ho i minule, ne?"
"To sice ano," pokrčil rameny," ale to jsme ho museli hledat sami - takže je to v podstatě úspěch, že jde rovnou za námi."
"Stejně nechápu, proč vlastně." podepřela si hlavu. "Být na jeho místě, v podobných situacích bych šla za Gwen. Jsou nejlepší kamarádi a tak - chápeš, ne?"
"Ano, ale chápu i Stuarta. Kdybych byl na jeho místě já, za Gwen bych nešel."
"Proč?" nechápala.
"Protože i tak už jí přidělávám moc starostí a nechci, aby se o mě strachovala ještě víc - to bych si myslel."
Amy zůstala na chvíli zticha. Chvíli jí to vrtalo v hlavě, ale nakonec musela uznat, že na tom asi něco bude. "Ale stejně mi to nejde ke Stuartovi - to je opravdu takový dobrák?"
Tentokrát si ukradl kousek ticha Timothy. Nechtěl to přiznat nahlas, ale tahle vlastnost patřila i Jackovi… To už ale oba zaslechli, jak někdo přibíhá. Zadívali se jeho směrem a nedokázali z něj spustit oči, ani když už stál přímo před nimi. Byl celý zadýchaný, s rudými tvářemi a mokrým obličejem. Chtěl něco říct, ale ještě nestihl nabrat dostatek vzduchu. Tim mu chtěl nabídnout, aby se raději posadil, ale než vůbec otevřel pusu, Stuart se vmáčkl do mezery, která byla mezi ním a Amandou, a s brekem Timothyho objal.
Amanda akorát němě otevřela pusu a její vyděšený pohled se okamžitě střetl i s tím Timovým. Dívali se ohromeně na sebe, zatímco Stu nepřestával brečet a tisknout Tima k sobě.
Ten po chvíli vykoktal: "Vy… vy jste se… zase pohádali?"
"Já nechtěl…" zavrtěl hlavou. "Ale… nemohl jsem si pomoct… Já… tak strašně ho nenávidím…" brečel jako malé dítě. Byl už tak zoufalý, že mu vůbec nevadila Amndina přítomnost, ačkoli ji neměl nikdy příliš v lásce a byla poslední člověk, který by kdy měl vidět jeho slzy.
Ani nevěděl, proč ho napadlo jít rovnou za Timem. Možná proto, že mu už jednou pomohl, možná proto, že s jeho myšlenkami souhlasí, i když ne vždy hned od začátku. Když ho ale konečně spatřil, neviděl lepší způsob, jak vyléčit své bolavé srdce, než ho pevně stisknout v náručí…
"Stuarte… je to tvůj otec, neměl bys ho tak nenávidět. S odstupem času poznáš, že to, co dělá, je jen pro tvoje dobro," pokusil se ho uklidnit.
"Ale já nemyslím jeho… je to Jack… všechno, všechno se sere jenom kvůli němu!" zmačkal Timovo tričko ve svých sevřených pěstech. "Otec ve mně pořád vidí svého mrtvého bratra - sám mi to přiznal! Kdyby nikdy neexistoval, všechno by bylo mnohem lepší! Nenávidím ho - zničil mi život! Vzal mi tátu!"
Amanda zatajila dech, když se Timothyho pohled obrátil k zemi. I těch pár vět jí osvětlilo další část jeho tajemství. Chvíli ani nedokázala uvěřit tomu, že všechno tak rychle pochopila. Netušila, že i Stuart má něco společného s Jackem, ale teď věděla, že je to špatně. To, co se právě dělo, přesně to bylo naprosto špatně. To, že se Stuart svěřuje Timothymu… nebo spíš, že se ve skutečnosti svěřuje člověku, kterého z celého svého srdce nenávidí…
"Stuarte," položil Tim jednu ruku na jeho záda. "Vím, že jsem ti pomáhal, když ti bylo nejhůř, učil jsem tě mnoha věcem, ať už sis je zapamatoval, nebo ne, ale tohle… tohle zachází příliš daleko,"
"Pomáhals mi, pomoz mi i teď!" vykřikl.
"V tomhle případě… se mi nesluší do toho zasahovat."
"Proč ne?! Už jednou jsi s mým otcem mluvil, promluv si s ním znovu!" trval stále na svém a tlačil na něj.
"Žádáš po mě příliš. Očekáváš příliš. Asi si to neuvědomuješ, ale já mám s Jackem také něco společného," Když to dořekl, Stuart se ztišil. Ne, že by se uklidnil, spíše čekal, co uslyší dál.
"Jsem správce Věže stejně tak, jako byl Jack a to je něco, kvůli čemu bys mi neměl tolik důvěřovat. Jsme lháři a podvodníci, Stue…"
"Nevěřím ti! Snažíš se mě naučit pyrokinezi, i když mi vůbec nejde! Vím to, protože… protože mě můj vlastní oheň vždy pálí… Nezvládám to, ale ještě jsem nepotkal ochotnějšího člověka, než jsi ty, proto jsem si myslel… že mi pomůžeš znovu… prosím tě…"
Timothy se stále díval do země, jakoby se styděl za každé slovo, které kdy před ním vypustil z úst, když nakonec řekl: "Běž domů a až sebereš dostatek odvahy, zeptej se svého otce, co by udělal, kdyby Jack doopravdy žil. Určitě se bude zajímat o to, kdo ti to řekl. Pověz mu, že pokud odpoví podle pravdy, prozradíš mu to. Až dostaneš odpověď, půjdeš za mnou. A podle toho, jak bude znít, rozhodnu se, zda pomůžu. Jeden z vás ale skončí s vymazanou pamětí - to je má podmínka. Jestli to nechceš riskovat, jeho odpověď mi neříkej a nauč se s tím žít."
Jenže Stuart jakoby úplně přestal dýchat. Konečně povolil stisk a zadíval se Timovi do očí.
"Ještě před tím ale můžeš udělat jeden mezikrok." pokračoval. "Vyzkoušíme to a uvidíme. Běž zatím s Amandou zchladit ty popáleniny."
"Co… co uděláš? Chci to vidět."
"Uvidíš, až se vrátíš - potřebuju na to klid." zadíval se na Amy a ta jen tiše přikývla. Položila ruku na Stuartovo rameno, načež si začal utírat obličej do rukávu, protože mu to bylo trapně, kdyby viděla jeho slzy. Když konečně odešli, Timothy si oddechl. Bylo to vymyšlené na poslední chvíli, ale byl svojí hlavě nesmírně vděčný, že ho to vůbec napadlo. Nevěděl, jestli to něčemu pomůže, ale za ten pokus, i za to riziko, to stálo. Ruce si položil na kolena dlaněmi vzhůru a zavřel oči. Soustředil se. V mysli se mu postupně začal objevovat detailní obraz předmětu, který měl právě v plánu zmaterializovat…
Když se Stuart s Amy vrátili, Timothy už listoval v nějaké knize. Opatrně otáčel stránky a na obličeji měl zvláštní výraz.
"Co to máš?" zeptala se Amanda, ale on její otázku vůbec nezaregistroval. Zeptala se znovu, ale nic. Proto se nafoukla, jako to dělala vždycky, a stoupnula si přímo před něj. "Co to sakra máš?!"
"Cože?!" zakřičel. "To je deník!"
Amy se zarazila. "Nemusíš na mě taky křičet…"
"Zalehlo mi v uších!" ukazoval, protože jí poslední větu také nerozuměl. "Už dva roky jsem to nedělal! Stává se to; hlavně když taháte věci přes bůhví jaký dimenze!" zavřel knihu a podal ji Stuartovi. "Varuju tě, jestli ji nějak poškodíš! Je to velmi cenná věc z mé sbírky! A přečti to rychle - odhaduju, že v tomhle světě nevydrží déle jak dva dny!" nepřestával mluvit nahlas a i když si to uvědomoval, nemohl si pomoct. Bylo to jednoduše divné, když neslyšíte svůj vlastní hlas.
Stuart se mezitím zadíval na přebal knihy. Letmo ji prolistoval a zjistil, že je spíše prázdná než popsaná. Náhle ho zahltily zvláštní pocity. Uvědomil si, že se právě děje něco, co by nevymyslel ani v tom nejbláznivějším snu - asi nějak takhle se cítil, když držel Jackův deník. Nejdřív se chtěl rozzuřit nebo urazit, že něco takového rozhodně číst nebude, ale když se chvíli díval, jak se s ním Amanda marně snaží domluvit, zůstal zticha. Posadil se do stínu pod nejbližší strom a nalistoval si první zápis. Začínal - pro něj - nesmyslným datem z roku 5 898; byl to zápis ze soboty třetího června…

Konečně všichni spí. Už jsem si myslel, že se k deníku nikdy nedostanu. Je to ale tradice, musím v ní pokračovat. Nejdříve, než načnu psát o tom, co všechno se dnes stalo, chtěl bych na těchto řádcích zanechat toto: Jsem nešťastný. Zvládnu tuhle funkci, jelikož mi to osud předurčil, ale na druhou stranu, už teď se cítím strašně osamělý. Tenhle dům ze začátku vždy působí chladně a smutně, musím se zbavit několika věcí, které mi působí bolest, ale zdá se mi, že tentokrát vše přišlo příliš brzo.
Když jsem se ráno probudil, první, co mi přišlo na mysl, bylo, že všem svým příbuzným budu muset vymazat paměť. Je to normální - z devadesáti procent případů se tak stane. Ale tentokrát se mi chce brečet, řvát a prosit na kolenou, abych to nemusel udělat. Miluju je všechny; tetu, strýce, svou mámu, Johna i Chrise - nevím, co bych dělal, kdybych se jich musel vzdát. Vím, že bych na tom neměl tak lpít, ale mám kolem sebe tolik štěstí, že to otupuje můj zdravý rozum. Myslím, že když jsem psal o osudu, ucítil jsem na jazyku hořkou příchuť a svíčka se varovně zachvěla. Miluju život, miluju lidi, ale tentokrát miluju své vlastní štěstí mnohem víc a nechci, aby mě opustilo.
Dnes odpoledně jsem slíbil bratrovi a Chrisi, že z jednoho z nich chci udělat svého žáka. Kdybych mohl učit oba dva, skákal bych radostí, ale to pravidla nedovolují, takže se musím rozhodnout. Každý má své dobré i špatné vlastnosti, ale tentokrát se budu muset rozhodovat podle jejich talentu, protože jen stěží dokážu uzamknout své myšlenky uvnitř a i to mě vyčerpává. Není to zrovna příjemné - cítím se hrozně bezmocný. Tak mě napadá, že možná proto je mí líto, když pomyslím na to, že bych se měl vzdát veškeré té lásky, kterou dostávám. Je to něco jako štít, který mě chrání.
Taky jsem si nemohl nevšimnout, jak John dnes celý den vyšiloval. Chápu jeho starosti - asi bych se choval stejně, kdyby se někdo z mé rodiny přes noc stal někým jiným. Snažil jsem se ho uklidnit a nějak mu přiblížit, že jsem pořád stejný, ale moc jsem ho nepřesvědčil. Je těžké někomu vysvětlovat, že mám v sobě pouze vědomosti, ale povaha zůstává stejná, ačkoli je kvůli vzpomínkám trochu vratká.
Musím se ještě zmínit o králi. Nechtěl bych být hrubý, ale přijde mi, že je to flákač a rozmazlený fracek. Ani spolupráce s jeho otcem nebyla peříčko, předpokládám, že tohle bude ještě horší. Ale musím to zvládnout, na podobné věci jsem životem proškolený.
Moje poslední myšlenka bude patřit Emily. Jsem rád, že je v pořádku a že je tady stále ještě se mnou. Bez ní bych sešel na scestí…

Když Stuart zvednul hlavu, zjistil, že už tu sedí sám. Chtěl se na pár věcí zeptat, protože jim nerozuměl, ale nakonec se znovu začetl do deníku. Zvědavost pro jednou převzala kontrolu nad jeho tělem. Úhledné písmo táhlo jeho oči jako magnet…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru