U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Píseň Života - Díl 21.

24. září 2011 v 13:23 | Miharu 【春】 |  Píseň Života - Díly
Po roce a půl se k vám, milí čtenáři, znovu vrací Píseň Života. Byla to dlouhá přestávka a spousta z vás už možná i zapoměla, o čem tenhle příběh vlastně byl, anebo už se k jeho čtení nikdy nevrátíte... Ačkoli doufám, že vás vaše zvědavost přemluví...
Nezbývá mi už nic než vám jen popřát hezké počteníčko. Znovu na vás bude čekat menší dávka humoru, romantiky, ale i zklamaní a akce. Tak jdem na to...

Michal

Sovíčkov - další lidské město. Blížíme se čím dál více na západ, a z celého svého srdce doufám, že právě tímhle směrem jsem k duhovému dubu blíž. Je to moje poslední záchrana, a je mi jedno, co pro to budu muset obětovat. Chci si zachránit krk - o to jediné mi jde. Klidně mě nazývejte sobcem, považujte mě za blázna, tím mi uděláte jen velkou laskavost. Už nejsem ten hodný a obětavý hlupák. Nenechám se sebou zacházet jak s onucí…


"Hele vy dvě, budete tam stát ještě dlouho?" zastavil jsem se snad už posté. "Tímhle tempem se nikam nedostaneme. Bylo by užitečnější, kdybyste se dívaly spíš po ubytovnách, než do výloh," asi jsem nezněl dost otráveně, protože jsem byl úspěšně ignorován. A tak jsem se musel chtě nechtě znovu podívat, co zaujalo jejich chtivé oči.
"Výborně, zlatnictví - nic lepšího už to být nemůže."
"Co pořád máš?" nasupila se sestra. "Lezeme tam snad? Jenom se díváme, to není trestný. Stejně nemáš ani floka, tak nevím, co vyšiluješ."
"Mohla bys mi půjčit aspoň na tu ubytovnu."
"A to jsem jako nějaký bankomat? Můj standart je vysokej, s tebou na krku nevyžiju. Mimochodem netaháš sebou snad stan?"
"Jo, ale-"
"No tak co řešíš?" rozhodila rukama, čímž mi dala jasně najevo, že o střechu nad hlavou mám už postaráno. "Spíš si najdi nějakou práci, abys měl co jíst - ode mě se milodarů nedočkáš."
"Ten stan je sotva pro dva," snažil jsem se ještě nějak zachránit situaci, ale to už se na jejím obličeji mihnul zákeřný úsměv. Nenávidím, když mě takhle tlačí do kouta. Strašně ji baví, když mi může znepříjemňovat život. Chtěl jsem raději započít rozhovor na jiné téma, a tak jsem se porozhlédl, kde skončila Flo. Stála o kousek dál u výlohy s knihami, a snažila se rozluštit zdejší písmo. Marná snaha, děvče.
"Na co se to díváš?" přidala se i Květa, ale okamžitě ji zaujalo něco jiného. Začala ťukat prstem do skla a nadšeně spustila:
"To je ono! Podívejte! Soutěž amatérských tanečníků! Za první místo je finanční obnos!"
Při vzpomínce na tanec jsem o pár kroků ustoupil.
"Opravdu?" přidala se Flo. "Já tancování miluju!"
Ale ne… Myslím, že jsem nenávratně ztracen…
"Můj bratranec se tomu věnoval profesionálně," pokračovala, "ale protože nebyl zrovna krasavec - a taky trochu idiot - nikdo s ním nechtěl ve volném čase cvičit. Miloval valčík a všem z toho točení bylo vždycky děsně blbě," vyprávěla s nadšením. "A tak jsem s ním tancovala já, protože jako jediná, včetně jeho partnerky, jsem snesla ten jeho zápal. Ale nebýt jeho, neumím ani krok!" smála se od ucha k uchu, ale když zachytila můj útrpný pohled, raději zmlkla, a vrátila se k prohlížení knížek. To už se ale po mně sápala sestra, a ani jsem se nijak nebránil, protože bych od ní stejně dostal akorát tak elektrický výboj, a znovu by si mě chytla. A tak s nadšením spustila:
"Je pravda, že jsem nebyla u toho, když byl Miki v tanečních, ale podle pravidelného Sfilova zpravodajství vím, že zrovna nejhorší nebyl. A stejně se učí rychle - je to šikulka," neodpustila si to potěšení, a zelektrizovala mi vlasy.
"No není to výtečný nápad?" pokračovala. "Jsem si jistá, že to vyhrajete!"
"Vyhrát?" musel jsem se zasmát. "Jakou máme za dva dny šanci? A ještě k tomu je tam vstupný, vidíš?" ukázal jsem na plakát. "Existuje lepší způsob, jak si vydělat peníze. Máš pravdu, najdeme si práci."
"Zadrž," stiskla mi rameno, ale ne jemně, jak by se dalo čekat od dámy, ale málem mi ho rozdrtila, jakoby byla chlap, a právě vylezla z hospody. "Jestli se vy dva zúčastníte té soutěže, nejenom, že vám zaplatím vstupný, ale najdu vám i ubytovnu, abyste měli kde trénovat, a tu taky zaplatím."
"Já věděl, že máš prachy," zamumlal jsem, ale teď by mi spíš pomohlo, kdyby byla stejně tak švorc, jako jsem byl já.


Františka

Tak tohle bylo trapné. A naprosto průhledné k tomu. Byla jsem sice Květě vděčná za to, že nám zaplatila ubytování, ale tohle dohazování si mohla odpustit. Sama se vytratila bůhvíkam, a nás s Michalem šoupla do jednoho pokoje. Ještě že byl dvoulůžkový, jinak bych už něco řekla. Nehodlám hrát podle jejího scénáře. Když mě Michal nechce, tak mě prostě nechce. Není to moje vina, že je její bratr takový ignorant. A už se nebudu snažit. Nechám všemu volný průběh. Akorát mě pobláznilo to, že je tak záhadný. A pěkný, to nemůžu popřít. Ale víc z toho nebude - jen přátelé. I když i o našem přátelství často pochybuju. A tohle trénování na taneční soutěž náš vztah ještě víc podkopává! Samozřejmě, že chceme oba vyhrát. Děláme to kvůli penězům, ne kvůli zábavě. Ale to jeho věčné brumlání, a pilování sebemenšího detailu, mě dohání občas k šílenství! Prostě protrpíme tu pitomou soutěž a půjdeme dál. Vše jako dřív, žádné změny - budu se toho prostě pevně držet.

První den jsem měla z toho trénování tak špatnou náladu, že jsem se rozhodla zlepšit si ji alespoň výběrem šatů. Samozřejmě peníze šly z Květiny kapsy. Naštěstí mi do toho moc nekecala. Půjčila jsem si splývavé šedé šaty, které byly podstřižené pod prsy, vršek byl bílý, zdobený třpytivými sklíčky, akorát výstřih byl poněkud větší, ale to jsem si uvědomila až na soutěži, kdy začaly všechny pohledy klouzat právě tam. Úplně jsem zapomněla, že pro lidi v tomhle světě nejsem neviditelná

Zajímalo by mě, jak dlouho nás Květa ještě hodlá takhle finančně podporovat. Určitě by pro ni bylo výhodnější, kdyby Michalovi prostě půjčila peníze, a on jí je potom vrátil, až by si něco vydělal. Jenže ono to prostě musí být takhle a ne jinak. Nevím, asi si sourozenci libují ve složitostech. Ale i tak nechápu, proč Michal jednoduše neodmítnul. Stejně se ze začátku moc netvářil, a když trénujeme, akorát se mračí a vzteká sám na sebe, když něco pokazí. Ale stejně - bere to všechno až příliš vážně, jakoby tu šlo o jeho čest, nebo co. Není v tom špatný, ale je moc křečovitý. Chce vyhrát za každou cenu, a proto je na sebe až moc přísný.

"Zkus se trochu uvolnit," poradila jsem mu. Pochodoval z místa na místo, a pořád dokola si zkoušel jednu a tu samou otočku.
"Nemůžu se uvolnit, Flo. Tlačí nás čas. Když to nebude perfektní, nevyhrajeme."
"Já vím, ale zkus to na chvíli vypustit z hlavy. Pojďme si jen tak zatančit, pro radost."
"No nejde. Zkusíme tu otočku znovu," přišel ke mně, a postavili jsme se znovu do stejné pózy. Nemůžu si pomoct, ale když stojíme takhle blízko, žaludek se mi svírá. Já vím, slíbila jsem si, že už té beznadějné zamilovanosti nechám, ale jak si mám pomoct, když jsem jen hloupá holka? Stačí mi opravdu málo. Když mě chytne za ruku, a druhou položí decentně na můj pas, zbláznila bych se štěstím. A při prvních krocích si připadám jako hadrová panenka, protože moje tělo jakoby samo toužilo být tím pevným vůdčím stiskem vláčeno ze strany na stranu. No a pak se něco zase pokazí, nebo třeba zapomenu, a začnu vést já, načež už slyším to jeho: "Znovu," a snesu se myšlenkami zpátky na pevnou zem.

Na soutěž dorazila i Květa, ačkoli jsme původně mysleli, že si udělá delší zastávku někde v baru či hospodě (kam mimochodem chodila poměrně často). Místo toho přišla včas, usadila se na balkon vedle nějakého mladého muže, načež si ho omotala kolem prstu, a ten jí potom celý večer nosil pití. Na jeho účet samozřejmě. Očividně měla dost zkušeností, nebo na to byla jednoduše talent. Ale zajímalo by mě, jak dlouho si dokáže takového muže udržet pouhým koketováním. Ale co je mi do toho, že? Vždyť sama můžu všechny své úspěchy v téhle oblasti spočítat na prstech jedné ruky! A to je nula! Jsem smolař a žiju v pohádkách! Ano! Uhoďte mě někdo!
A jako bych to přivolala, někdo do mě zezadu vrazil. Dotyčný se mi začal hned omlouvat, a já ho ujistila, že je vše v pořádku. Byl to mladý kluk, s blonďatou nagelovanou hlavou a širokým úsměvem. V ruce zrovna držel nalepovací číslo sedm, a rovnou se mě zeptal, jestli také soutěžím. Ukázala jsem mu řadu, kde Michal právě čekal na ono číslo, a kluk se celý pobavený otočil nazpět.
"Nevypadá moc nadšeně - donutilas ho?"
"Ne, ne, ne! V tom má prsty jeho sestra - mimochodem já jsem taky oběť."
"Aha," nepřestával se smát, zatímco se rozhlížel kolem sebe. "Poslyš, neviděla jsi zrzku v modrých šatech?"
"Tvoje partnerka?"
"Jo… ještě před chvílí tu byla. No nic. Nalepíš mi číslo ty?"
"Já?" zarazila jsem se. "Raději ne, co když jí to bude vadit?"
"My jsme jenom taneční partneři - v pohodě," pousmál se. "Jak se jmenuješ?"
Při jeho otázce jsem zpanikařila. Nejdřív nalepit číslo, teď chce moje jméno… co přijde jako další? Sex?!
"Víš, ptám se jen proto, že podle toho, co vidím, tak ty a tvůj partner jste také jenom tanečníci. A já jsem tady jen kvůli první ceně. A krásným slečnám," dodal vzápětí. "Takže… kdyby tě ten tvůj bručoun nudil, najdi si mě."
V té chvíli jsem se bohužel nezmohla na nic lepšího, než na otupělé přikývnutí. Ještě jednou se mě zeptal, jestli mu připlácnu to číslo (tak to přesně řekl), a já to jen bezeslovně udělala.
"A komu jsem vlastně vděčen?" zeptal se, když se otočil.
Pípla jsem: "Fany," a on se zase doširoka usmál, a potom mi lehce políbil ruku tak, jak jsem to zatím viděla jen ve filmech. Myslím, že teď často žiju jen ve scénách vystřižených z nějakých filmů… Měla bych se vzpamatovat. Později mi ale došlo, že to všechno měl určitě už dávno ozkoušené na jiných dívkách, a jen chytře praktikoval zkušenosti na mě. Jenže v té chvíli jsem byla naprosto ohromená - najednou, jakoby se má pohádka stala skutečností…
"Jsem rád, že jsem narazil na někoho tak půvabného, jako jsi ty. Moje jméno je Dorny. Doufám, že si někdy společně zatančíme," lehce pokývnul hlavou a odešel. Ještě chvíli jsem se očarovaně dívala za ním, a když jsem se otočila nazpět, Michal už stál vedle mě, a asi sledoval to samé, co já. Když se naše pohledy střetly, čekala jsem, že se zeptá, co to bylo za kluka, ale když mi jen mlčky podal naši třináctku, uvědomila jsem si, že s ním krásnou pohádku neprožívám, a asi taky nikdy neprožiju.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kasumi Kasumi | Web | 24. září 2011 v 17:05 | Reagovat

Páni! Dneska jsem tu povídku začala číst a ty po tak dlouhý době přidáš novou kapitolu? Húúú :D
Je moc povedená a ten obrázek je dokonalej :D

2 Nakano Miharu Nakano Miharu | 24. září 2011 v 19:53 | Reagovat

[1]: hehe.. jo, no - měla jsem s tímhle příběhem trochu "menší" krizi :D ale už mám napsáno dopředu a vypadá to slibně ;-) xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru