U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Píseň Života - Díl 26.

24. října 2011 v 21:33 | Miharu 【春】 |  Píseň Života - Díly
Františka

Jelikož Viola nevěděla, kde bydlím, přenesla mě na nádraží ve městě, kde jsem pracovala. Než mě vyhodili, samozřejmě. Chtěla jsem ale co nejrychleji odjet. Hrozně mi to připomínalo to, co jsem chtěla zapomenout. V tašce mi zbylo jen pár korun na jízdenku. Ve vlaku mě průvodčí ale stejně přehlédnul, takže jsem si ji nemusela vůbec kupovat. Připomnělo mi to ale, že jsem zase v tom starém známém světě, kde jsem vždycky byla méně jak vzduch. Tady jsem prostě nebyla důležitá, a stále nevím proč. Ve Světě duší tomu možná bylo naopak, ale nakonec jsem stejně dostala strach, a raději od toho všeho utekla.


Ačkoli jsem měla hlavu plnou sebedestruktivních myšlenek, nakonec jsem přece jen zamířila k tomu našemu polorozpadlému paneláku. Hned u schránek jsem potkala tu nepříjemnou paní z prvního patra, ale usmála jsem se na ni, a ona na to jen nejistě přikývla. Byla jsem šťastná, že konečně vidím známou tvář. Dokonce i tuhle nevrlou kulhavou ženskou.
U dveří jsem zjistila, že nemám klíče. Musela jsem je vytratit ve Světě duší. Asi už konečně chápu ten podivný název. Připadám si teď jako ztracená duše, která se vrátila ze záhrobí. Bez peněz, bez klíče od vlastního domova… Možná na mě všichni zapomněli, protože třeba už ani neexistuju…

Zazvonila jsem. Z útrob našeho malého bytu jsem slyšela již tradičně zapnutou televizi. Zkusila jsem to znovu. Dokázala jsem si totiž živě představit, že otec leží na pohovce, a je tak neskonale shnilý zvednout se, že raději nechá návštěvu stát před dveřmi. Máti asi taky není doma, protože bych už slyšela hádku o tom, kdo půjde nakonec otevřít. Když jsem zazvonila potřetí, zvuk televize utichl. V té chvíli jsem měla pocit, že se na mě někdo dívá kukátkem, ale nevím to jistě. Hlavní bylo, že jsem i přesto zůstala stát.

Ach… ten starý známý nezájem ze strany rodičů mi opravdu nechyběl. Sedla jsem si tedy na botník sousedů a započala své čekání. Připomnělo mi to mé mládí, protože takhle jsem před našimi dveřmi sedávala často. Vždycky jsem záviděla ostatním dětem, které z prolézaček vždy jen na chvíli odběhly, zazvonily doma, a vrátily se třeba s balónem, se švihadlem, nebo se podělily s kamarády o čokoládu, kterou dostali, aby už tak často nezvonily. Jenže ta děcka stejně zase mačkala zvonek a hned chtěli napít, a hned zase ošetřit odřené koleno… Něco takového jsem nikdy nezažila. Když jsem to jednou zkusila, bylo mi řečeno, že jsem rozmazlená, a že člověk by se měl naučit spoléhat sám na sebe už od dětství. Jenže to se chápe těžko, když je vám sotva pět a ostatní děti vypadají tak šťastně a bezstarostně. Záviděla jsem jim. Ze začátku dokonce i Šimonovi, protože byl průbojnější než já. Když mě ale představil svým kamarádům, oblíbili si i mě, čemuž se doteď divím. Podobnou vstřícnost od lidí jsem totiž už nikdy nezažila. Stejně to nevydrželo dlouho. Co si totiž pamatuju, bratr nechodil pro ránu daleko, a vždycky se rval za naši čest. Rodiče těch ubohých dětí si často stěžovali našim, ale na ně to nemělo žádný vliv. Jedině jejich výchova byla správná - výchova s heslem: Život tě naučí sám. Proto si s námi ty děti nakonec nemohly ani hrát, ačkoli chtěly, protože jsme byli s bratrem pospolu zábavná dvojka. Jenže společnost se od nás odvrátila, a my se upnuli sami na sebe.

Jednou jsme takhle seděli oba na botníku našich sousedů. Byla už tma a rodičům se nechtělo otevírat dveře. Náš soused, který bydlel v bytě pouze se svým synem, nám nakonec nabídnul horkou čokoládu. Vždycky to byl takový mlčenlivý pán a ani Roman nevycházel příliš ven. Tenkrát ale oba stáli ve dveřích, a dívali se na nás jako na největší chudáky světa. Tu čokoládu jsme tehdy odmítli, protože jsme byly naučení, že co jednou dostaneš, budeš muset někdy zase vrátit. Myslím, že soused akorát nechtěl, abychom seděli na jeho botníku, protože za tu dobu jsme ho už pěkně rozvrzali, a hlavně jsme dělali rámus přímo před jeho dveřmi. Vadilo to i ostatním v domě, ale nikdo neměl odvahu a ani náladu hádat se s našima. Tehdy se ale soused rozešel k bytu naproti, a vztekle zabouchal na dveře. Bušil do těch dveří tak vytrvale, až nakonec vylezli oba dva. Otec ani nestačil otevřít svůj pestrý slovník hulvátských slov, když od našeho souseda dostal do zubů, a málem shodil na zem i máti. Ta se akorát vyděšeně zadívala na svého muže, a když zvedla hlavu, dostala taky ona. Byla to jen facka, ale hned za ní následovala sousedova slova, která říkal ve svém tradičním hlubokém hlase:
"Vy si říkáte matka? Nezasloužíte si jí být."
Byla to ta nejpotupnější chvíle v jejím životě. Pan Holý byl totiž vdovec, a slova od takového muže dokáže pochopit i moje matka. Alespoň ze začátku. Na našem životě se ale nic nezměnilo. Byl to jen den, kdy jsme naposledy seděli na sousedově botníku.

A dnes tu sedím po tolika letech znova. Stačí, když se jen kousek pohnu, a opotřebované dřevo bolestně zavrže. Proto jsem taky zavzpomínala na naše mládí - jednoduše se to nabízelo. Po nějaké době mě napadlo, jestli bych se nešla například projít, ale při myšlence, že bych Šimona prošvihla, jsem zůstala nehybně sedět. Ostatní sousedé se na mě možná dívali divně, ale byla jsem na to zvyklá a netrápilo mě to.

Z našeho bytu občas vyšel nějaký rámus, ale ať už to bylo cokoliv, otec očividně neměl v úmyslu mě pustit dovnitř. Pomalu se začínalo stmívat. Dole v přízemí se rozsvítilo světlo, a něčí kroky začaly postupovat nahoru. Natahovala jsem krk, abych se podívala, jestli je to Šimon. Po schodech ale nakonec vyšel Roman Holý. Na chodbičce se zastavil a nechápavě si mě prohlížel. To samé jsem dělala já, protože už druhým rokem byl na vysoké a bydlel na koleji. Málem jsem ho nepoznala.
"Vaši zase nejsou doma?" řekl ironicky.
"Nikdo neotvírá," odpověděla jsem mu, zatímco vytáhl z kapsy klíče, a odemknul dveře od jejich bytu.
"Jestli čekáš na bratra, viděl jsem ho."
"Kde je?!" nadskočila jsem, až leknutím zamrznul.
"Byl s nějakou ženou, ale nevím, jestli ji jen doprovázel, nebo šli k ní domů. Kdo ví, kdy se vrátí," a dlouze se zadíval na hodinky. "Můžu… můžu tě pozvat na chvíli k nám domů, jestli chceš."
"Nechci obtěžovat…"
"V tom případě doufám, že přijde Šimon brzo," otevřel dveře a když se otočil, že zavře, už jsem stála za ním.
"Jestli teda můžu," pousmála jsem se nesměle a Roman mi úsměv oplatil. Myslím, že to bylo poprvé v mém životě, kdy mi neukázal jen zamračený obličej. Vždycky se mi totiž tak trochu vyhýbal, a raději se bavil s bratrem.

Když rozsvítil na chodbě, zůstala jsem užasle stát. Bylo to jako přesný opak našeho bytu. Byl tu pořádek, zajímavé dekorace na zdech a na policích, a příjemná vůně. Myslím, že celý jejich byt byl plný malých serepetiček, které tu akorát tak vesele chytali prach, ale pro ně to byly cennosti plné vzpomínek.
"Romane, jak to, že jsi doma?"
"Je přece pátek. Pravda, že domů často nejezdím, ale jednou za měsíc to musím podstoupit."
"To nemáš tátu rád, nebo co?" zasmála jsem se.
"Mám, ale nemusíme se vidět každý den," nasadil zvláštní pobavený výraz a pobídl mě, ať se posadím ke stolu. Taky mi nabídl něco na pití, ale troufla jsem si pouze na čaj. On mezitím někde z hlubokých útrob skříňky vyhrabal kořalku a pečlivě si ji prohlédnul.
"Oslavuješ, nebo máš depresi?"
"Kontroluju, jestli nemá depresi táta," pousmál se. "Vždycky si dáváme společně skleničku - půjdu ho zavolat," položil pití na stůl a odešel. Než přišel, začala vařit voda, a užuž jsem chtěla vstát, že si čaj zaleju sama, když vtom Roman konečně přispěchal, v ruce knížku, kterou rychle odložil na stůl, a vypnul konvici.
"Stává se z něho pomalu starej páprda," zasmál se. "Našel jsem ho v křesle s rozsvícenou lampičkou a knížkou na břiše."
Musela jsem se nad tou představou taky pousmát. Pan Holý ve mě vždy vyvolával respekt, a nikdy mě nenapadlo, že by mohl mít i takovouhle nevinnou stránku. Automaticky jsem se natáhla po knize, abych se podívala, co takoví starší pánové čtou, pokud není jejich koníčkem pouze sledování televize, jenže to, co jsem uviděla, mi doslova zmrazilo veškerou krev v těle.
"Možná si nakonec dám ten čaj s tebou, když táta spí," přinesl ke stolu dva hrnky. Když se chtěl posadit, všiml si, že se dívám na přebal knihy, ale v klidu dosedl na židli.
"Co tě na ní tak zaujalo?" zeptal se.
Podívala jsem se vyděšeně na něj. "Ty znaky… tvůj táta umí číst… tohle?"
Roman zprvu nechápal, ale když se zadíval na knihu pozorněji, jakoby to taky konečně uviděl. "Ale ne…" vydechl a jeho pohled byl najednou chladný jako led. "Já věděl, že nejsi normální," řekl mi tohle přímo do očí.
"Takže ty víš, že to písmo není z tohohle světa? Co jsi zač?"
"Já nejsem nikdo!" vytrhl mi knihu zpod dlaně. "Teď prosím odejdi!"
Na tohle jsem se musela postavit. "Ani náhodou! Mám příliš moc otázek! Jak je třeba možný, že máte knihu ze Světa duší? Co jste? Čarodějové? Auristi? Nebo snad démoni?"
"Jak se opovažuješ!" vykročil směrem ke mně, chňapl mě za paži, a nekompromisně mě začal táhnout ke dveřím. Dokonce jsem zahlédla i jeho otce, kterého pravděpodobně vzbudila naše hádka. Jenže to už jsem znovu stála na chodbě, a Roman přede mnou prásknul dveřmi. V té chvíli jsem nebyla schopná slova. Nechápala jsem jeho chování, a nebylo to jen tím, že jsme spolu vlastně skoro nikdy pořádně nemluvili. Měla jsem otázky. Je logické, že na ně chci odpověď, no ne?

"Flo?"
Ještě s bušícím srdcem jsem se otočila za sebe.
"Ši- Šimone…" vydechla jsem a oči se mi zaplnily slzami. Skoro poslepu jsem se rozeběhla jeho směrem. A ten tíživý pocit, který teď sídlil v mém srdci, byl hned o něco lehčí…
"Bráško, jsem doma…"



 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru