U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Šíbeniční nevěsta

5. prosince 2011 v 20:56 | Miharu 【春】 |  Rendlíček povídek

Šibeniční nevěsta

Začínalo se stmívat. Křoviny teď vydávaly podivné zvuky, jakoby právě ožily, a vzduch se naplnil tísnivým pocitem, který zbloudilým lidem svíral hrdla. Kdo by jen tušil, že se obyčejná procházka lesem může změnit v takovouhle nechtěnou stezku odvahy?
Percy a Elaine byli čerstvě zasnoubení a trávili příjemný víkend v horách v nedalekém hotýlku. V nedalekém? To sotva. Kdo ví, kam se poděla jejich původní vyšlapaná cestička. Na čem dnes asi spočinou jejich hlavy? Na jehličí?


Dvojice rychlým krokem došla až na okraj lesa, aby se mohli porozhlédnout po okolí. Jenže nebyli dostatečně vysoko nad stromy, aby něco zahlédli. Něco ale přece jen přitáhlo jejich oči. Nedaleko od nich leželo osamělé stavení a v jednom z oken se dokonce svítilo. Nemuseli se ani domlouvat - jejich kroky zamířili ke dveřím toho domu.

Když dorazili, byla již tma. Temný obrys stavby se zdál být mohutnější a opuštěnější, než předpokládali, ale skomírající olejová lampa za oknem chodby, jim dávala naději, že je někdo pustí dovnitř. To nažloutlé hřejivé světlo jim poskytovalo kromě světla i pocit úlevy. Zazvonili tedy. Jenže kromě zesilujícího větru, který nemilosrdně narážel do naříkajícího dřeva, neslyšeli nic. Když už ze zoufalství natahoval Percy ruku po kouli od hlavních dveří, lampa za oknem se pohnula. Oba dva leknutím uskočili a tiše sledovali, jak se uvnitř podivně kolébá jediný zdroj světla. Že by ospalý pán domu? Třeba je opilý. Anebo je to nějaký podivín, který chodí spát se slepicemi a na nohou je s prvním ranním rozbřeskem. Něco jako upír, akorát obráceně. Percyho fantazie nakrmená strachem pracovala v té chvíli opravdu na plné obrátky.
Ve dveřích zaskřípal klíč. Když se před nimi objevila škvíra vyplněná světlem, snoubenci konečně uviděli i tvář muže, který držel lampu. Byl starý, s neupravenými vousy a skoro plešatou hlavou.
"Mohu vám nějak pomoci?" zvláštně zasýpal, ale i tak dokázal jeho hlas přehlučet všechny ty zvuky okolo.
"Moc se omlouvám, že rušíme, ale ztratili jsme se," začala Elaine, která měla v téhle chvíli více odvahy, než její drahá polovička. Stál sice nakročený před ní, aby ji mohl ochránit tělem, ale jak ho zná, slov by se dočkali těžko. "Vybil se nám mobil, máte tady nějaký telefon? Potřebovali bychom zavolat do hotelu U Valerie. Znáte ho?"
Muž na malý okamžik vypadal jako z kamene. Potom tiše pronesl:
"Je mi líto, ale před dvěma dny nám bouře zničila telefonní vedení. Ještě jsme neměli možnost to nechat opravit. Má paní často nevychází a já už jsem starý."
"Chcete říct, že tohle je váš soukromý dům? Žijete tu jen sami dva?"
Oběma bylo v té chvíli jasné, že mají tu čest s nějakým sluhou. Bylo to ale trochu nezvyklé pro dvacáté první století. Ta panička musí být opravdu zazobaná, když si může dovolit takovou srandu, jakou je majordomus.
"Ano, žijeme tu sami. Máme hodně volných pokojů, můžete přenocovat - jen račte," poodstoupil a dvojice ostýchavě vešla. V domě byla ale čistočistá tma. Sluha znovu zamknul dveře a vydal se napřed. Po paměti sáhnul někam na zeď, načež se konečně rozsvítily postranní elektrické svícny. Nevydávaly ale o nic více světla, než lampa, kterou stále držel rozsvícenou před sebou.
Celý dům, nebo alespoň jeho chodby, byly jako z minulého století. Jakoby se vrátili o osmdesát let zpátky v čase. I vzduch zde byl takový zatuchlý, ale i přesto všechna ta výzdoba a doplňky působily nově - jako koupené teprve včera.
Majordomus se zastavil v prvním patře u jedněch z mnoha dveří.
"Bohužel nemáme společné pokoje, tudíž tento bude pánův," mírně se uklonil, když je otevíral.
Percy v té chvíli ale trochu zpanikařil.
"To není třeba, klidně se vyspím na gauči."
"Omlouvám se, ale moje paní je velmi konzervativní dáma. Zabydlete se, přijdu vás potom zavolat k večeři," odpověděl muž nekompromisně. Percy byl v té chvíli ochotný i naléhat, ale Elaine ho zadržela letmým polibkem a slovy, že se nemusí ničeho bát. Potom už jen viděl její záda, jak ji sluha vede do pokoje až na konci chodby. Když se stařec ohlédl nazpět, raději rychle zalezl dovnitř. Porozhlédl se letmo okolo sebe a zjistil, že celý jeho pokoj je zařízený v empírovém stylu. Úplně mu to vyrazilo dech. Přikleknul si ke křeslu, které bylo naproti staré černobílé televize, a ačkoli mu to přišlo jako hloupý nápad, dávat ji do takového pokoje, myšlenku zahnal, a začal zkoumat nábytek zblízka. Trochu se v tom vyznal, umění ho to fascinovalo. Na područkách objevil překrásný motiv lví hlavy a krémové podušky neměly žádné známky používání. Zdalipak jsou pravé? Vzápětí se ale otevřely dveře a vešel majordomus.
"Jak se vám líbí pokoj, pane?"
Percy rychle vyskočil zpět na nohy. "Ah… já… nemám slov. Vlastně… je tohle všechno… ehm… pravé?"
Muž přikývnul a lehce ukázal na křeslo, ať se posadí.
"Večeře ještě není hotová. Můžete si zatím pustit televizi," šel ji zapnout a než se obrazovka stačila rozsvítit, stihnul zajít i pro deku. Percy si mezitím nenápadně sáhnul na tapety, ale k jeho zklamání byly papírové. Majitelce očividně empír nic neříká. Asi se jí líbilo jen pár kousků z katalogu, a tak si je za nepředstavitelnou sumu koupila, aby tím mohla ohromovat své hosty. Ale látkové tapety nikde - velké mínus. A ještě větší za tu televizi, kde se bez náznaku zvuku vlní nějaký sitcom. Smutně groteskní.
Majordomus mezitím k němu přistoupil a rozdělal deku.
Percy se na něj jen nechápavě zadíval.
"Tohle opravdu nemusí být - je mi teplo, nemusíte se o mě takhle starat," pokusil se o úsměv, ale na to se cítil příliš trapně.
"Je to moje povinnost," odpověděl tiše a Percy se při těch slovech začervenal. Raději svůj pohled zaměřil zpět k televizi - ať si ten stařík dělá, co chce. Najednou mu ale deka skončila na hlavě. Leknutím úplně ztuhnul a vůbec nechápal, co to do toho chlapa nejednou vjelo. Urazil ho? Rozhodně to nevylučuje. Jenže když si chtěl deku sundat, a zjistit důvod jeho náhlé zloby, ruka mu znovu sjela k tělu. V té chvíli také ucítil, že ho v pase něco stahuje.
"Co to… co to děláte?!" uvědomil si konečně, že to, co uvěznilo jeho ruce, byl provaz. "Z-zbláznil jste se? Jestli je to žert, tak okamžitě přestaňte!" chtěl se postavit, ale nějaké dvě paže ho za ramena přitlačili zpět do křesla. Zkusil tedy zranit alespoň útočníkovy nohy, ale ať kopal sebevíc, nikdo před ním nestál, ačkoliv ty kostnaté prsty cítil dost jasně. Takže jsou dva? Kde byl ale jeho komplic schovaný? A proč se tohle vlastně děje? Dostali se snad s Elaine do spárů nějakého psychopatického vraha? Elaine… Elaine? Kde je Elaine?!
Nepopsatelný strach o snoubenku jakoby zázračně napumpoval jeho svaly. Udělal snad všechno pro to, aby se dostal zpod té deky, jejíž temnota jen znásobovala jeho strach. Nakonec se mu i se židlí podařilo převrhnout na bok, jenže oblila jej hrůza, když na svém těle ucítil další pár rukou. Takže jsou tři? Ne! Čtyři?! Nechápal, proč se zabývá něčím tak zbytečným. Potřeboval se dostat na nohy, ale všechny ty ruce to náhle udělaly za něj. Tiskly jeho paže, tiskly mu nohy a zmítaly s jeho tělem, jak se jim zlíbilo. Snažil se ubránit, chtěl i křičet, ale kdo by mu přišel na pomoc? Elaine? To raději zůstane zticha! Nesmí tenhle slepý boj vzdát. Nesmí panikařit. Musí něco vymyslet, najít snoubenku a vypadnout z téhle barabizny plné psychopatů! Jenže v tom okamžiku, kdy nabíral odvahu na další činy, mu někdo odstrčil hlavu na bok tak silně, jakoby ji chtěl urvat. K jeho očím se probojovalo tlumené světlo a nějaká kostnatá ruka se dotknula jeho krku. V těch ohyzdných prstech se zalesklo něco jakoby ze zlata, ale víc už neviděl, protože ten předmět se dotknul jeho obnažené kůže a vzápětí už cítil, jak mu horká krev stéká po krku dolů.
"Kdo zkusí, jestli je to ten pravý?" zeptal se cizí až nelidský hlas.
"Stejně to nemá smysl! Vsadím se klidně o svou nohu, že umřel na mor."
Percyho mozek v té chvíli vůbec nebyl schopný racionálně myslet. O čem se to ty syčivé hlasy baví? Co s ním chtějí dělat? Jaká noha probůh?!
"Uhněte vy zahnisaný zrůdy!" zazněl třetí hlas, jenže ani jeden z nich nepatřil tomu staříkovi - co jsou tedy zač? To už ale další cizí ruka stahovala Percymu deku z obličeje, tudíž měl možnost dostat odpovědi na své otázky na vlastní oči…
"Co… kdo jste? Jste z cirkusu, nebo co?! Okamžitě mě pusťte!" sebral veškerou odvahu a dal ji do svého hlasu. V místnosti byly nějací úplně cizí muži. Stále pevně drželi jeho údy, takže měl možnost vidět jejich obličeje dostatečně zblízka. Byli mrtvolně bledí, jejich oči i zuby zažloutlé a kůže jakoby trpěla nějakou otřesnou formou lupénky.
"Cirkus?" podívali se na sebe a začali se smát. Znělo to ale, jakoby měli v hrdlech zmačkané listí.
"Konec srandy," zavrtěl ten třetí hlavou. "Jen malinko ochutnáme tvou krev, abychom věděli, co bude dnes na večeři," usmál se, ale Percy zbělel hrůzou. Takže upíři?! Možná i trochu řízlí se zombíky! Je tohle vůbec možné?! Oh, ale ano - v jeho hlavě ano. Než se ale stihnula jedna z těch mrtvol ochutnat rudou kapalinu, z chodby se ozval křik. Křik živého člověka. Ženský křik. Elaine.
Než se stačil Percy plně vzpamatovat, už běžel chodbou. Shazoval ze sebe všechna ta trapná pouta a spěchal ke dveřím na konci chodby. Jak to ale udělal? Jak se jich tak rychle zbavil? Neměl vůbec tušení. Při tom křiku se v něm ale něco vzepřelo. Musel jí pomoct a přes to nejel vlak.
Vtrhnul do pokoje a okamžitě uviděl na zemi ležet svou snoubenku. Poznal to ale jen podle jejich modrých tenisek - všude okolo ní byli nějaké stvůry v cárech, z kterých trčela pouze ohyzdná hlava a kostnaté ruce. Žádné nohy. V té chvíli si z nich udělal doslova fotbalové míče. Byl ochotný udělat cokoliv, jen aby mohla Elaine odsud odejít živá. Jenže zatímco se snažil probojovat k jejímu bezvládnému tělu, ty stvůry obrátili svou zlomyslnost i na něj. Nejzvláštnější na tom ale bylo, že vůbec neškrábali. Tahali za oblečení, za vlasy, a bouchali svými kostěnými údy po celém jeho těle, ale nezpůsobovali nic víc. Zato tím zuřivěji se naopak sápali po jeho krku. Snažil se udržet na ráně dlaň, ale vzápětí si všimnul, že Elaine má úplně to samé zranění, jako on. Jenže po krvi ani stopy. Dokázal si snadno domyslet, kam zmizela, jelikož některé z těch obludných hlav byly špinavé právě od ní. Létaly okolo jako na provázcích a chtěli si z Percyho udělat další chod.
"Co je to tady za povyk!" ozval se mohutný ženský hlas přímo za jeho zády. A byl natolik autoritativní, že se všechny ty zrůdičky rázem rozutekly. Některé do obrazů, do hodin, některé se nacpali do čajové soupravy a některé do židlí a stolu. Bylo to nelogické, nadpřirozené, ale na to už Percy nehleděl - už od první chvíle tady nic nedávalo smysl.
Otočil se za hlasem, stále pevně tisknouc ránu na krku. Ve dveřích stála cizí žena. Byla oblečena v šatech, které vyšly z módy dříve, než se vůbec narodil, ale ze všech těch příšer v domě, vypadala nejvíce živě a normálně - byla to paní domu.
"Ah, to jste vy, ta návštěva," usmála se. Podle ní bylo očividně všechno v pořádku. Duchové žijící v nábytku, jedna žena v bezvědomí, muž s řeznou ránou na krku…
"Moje jméno je Dolores. A vy?"
"Já… ah… eh… co to…" nedokázal ze sebe vypravit srozumitelného slova.
Žena přistoupila blíž. "Nebojte se, všechno je v pořádku."
"V- v pořádku? To určitě ne, madam!" vytřeštil na ni oči.
"Mohu?" ignorovala očividnou paniku a dotkla se jeho zakrvácené ruky. "Je to jen mělká rána - nemusíte mít strach," oddělala dlaň a než si Percy stihnul uvědomit, že dotek téhle paní je jako led, její mrazivý jazyk mu přejel po krku.
"Co to děláte?! Nechte toho!" chytnul ji za ramena, ale ženu se mu od sebe odtrhnout nepodařilo. Lízala tu krev tak dlouho a důkladně, že kdyby mohla nějak dostat i kapky z jeho trička, udělala by to. Když skončila, Percy nebyl schopný pohybu. Byl tak otupělý, jakoby ho sliny paralyzovaly jako jed. Zadívala se na něj a s úsměvem prohlásila:
"Jsi ten pravý," a s něžností jej objala. "Cítím to, máš to v krvi. Tu vzpomínku na oprátku, oh ano… Francie…" vzdychala, jakoby měla nějaké vidění. "Zemřeli jsme za stejnou věc, za svobodu a za právo, nepamatuješ se? Slíbils mi, že se znovu setkáme, a teď jsi tady," uchopila jeho bledý obličej do dlaní a blaženě se usmála. "Musíš ale zemřít, moje lásko. Zemři a staň se pánem mým a také pánem tohoto domu," chtěla ho políbit, ale Percy ji hrubě odstrčil.
"Nerozumím ani jedinému slovu, co mi tady říkáte! A nechci rozumět! Já i Elaine teď okamžitě odcházíme!" otočil se, jenže místo, kde ještě před chvílí ležela, bylo prázdné. Chtěl prohledat pokoj, ale jen co udělal pár kroků, něco jej přiškrtilo. Když se podíval dolů, uviděl velký uzel od oprátky. Měl ji kolem krku ani nevěděl jak. A konec provazu procházel nesmyslně skrz podlahu.
"Elaine?" zopakovala výsměšně Dolores. "Tak se jmenuje má nová služka, drahý - proč se zajímáš právě o ni?"
"Slu- služka?" nevěřil svým uším a plný vzteku si sundal uzel okolo krku a švihnul s ním o zem. "Elaine je moje snoubenka! Kde je?!"
"Pojď, ukážu ti tvůj nový pokoj," usmála se a Percy si vzápětí všimnul, že v ruce drží nějaký provaz. Když jeho pohled došel postupně až na druhý konec, skončil znovu u svého vlastního krku. Nechápal to. Musí být zdrogovaný, protože jinak si to nedokázal vysvětlit. Už se tedy na nic víc neptal. Pokud je to všechno jen halucinace, probudí se. Určitě se probudí.

Dolores jej zavedla do jiného pokoje. Byla to ložnice - pravděpodobně jejich budoucí. Ve skříni mu ukázala oblek, který si měl na jejich dnešní svatbu vzít.
"Ještě dnes?" zopakoval. Bezpochyby to byla děsivá halucinace. Nebyl připravený ani na svatbu s Elaine, která ho k tomu rozhodnutí už roky přemlouvala, a nyní se bude jen za pár hodin ženit? S kým se to vlastně žení? S přeludem? Co když v tom lese někde spadnul z útesu a teď leží v nemocnici v kómatu? Je to možné. Ne. V téhle situaci je to ta nejlogičtější možnost. Tohle všechno jsou jen jeho vnitřní pocity. Noční můra jménem svatba. Když přežije tohle, ta opravdová bude hračka.
Pomalu se oblékl do černého smokingu a zadíval se na sebe do zrcadla. Vypadal příšerně, ale kašlal na to - s oprátkou na krku stejně nemůžete vypadat k světu. Najednou si ale v zrcadle všimnul něčeho zvláštního. Byla to tapeta. Tmavá zelená tapeta. Podle těch cárů šlo i z dálky poznat, že je látková. Její horní část vysela dolů a celá vypadala opravdu staře, ale hlavně prožraně od molů. Ty ostatní vypadaly podobně zbídačeně, ale jediná tahle visela dolů. Najednou se její cáry bez jakéhokoliv závanu větru pohnuly. To už stál Percy přímo před tapetou, ale raději hned ustoupil.
"Po… čkej…" zaslechl tenhle podivný šepot. "Po… moz nám a… ochráníme tě…"
Percy chvíli mlčky hleděl na zeď, až se na jeho obličeji objevil pokřivený úsměv.
"Mluvící tapety? Tohle je vážně šílený sen."
"Není to… sen… Realita…" uslyšel znovu, až ho zamrazilo, jak si s ním jeho mozek zahrává. "Zemřeš… Percy… pokud nás… nezachráníš. Strhni nás…"
Copak není teorie o kómatu dostačující? Proč by tu jinak pochodovaly mrtvoly, a duchové žili v nábytku? Copak ti, co jsou v tapetách a ti, co žijí v židlích a komodách, jsou nějak rozdílní?
Ze všeho toho přemýšlení ho začala bolet hlava. Podíval se na těžký uzel na svém krku a rozhodl se, že když v téhle halucinaci strhá pár tapet, tak se nic nestane. Jako první zkusil tu roztrhanou, ale bylo to těžší, než si původně myslel. Když byla konečně dole, zběžně si ji prohlédl, ale nechal ji ležet na zemi. Přistavil si ke zdi židli a zkusil oddělat i ty vedle. Další dvě stáhnul tak nízko, aby na ně mohl dosáhnut ze země, jenže než je stihnul strhnout úplně, ucítil něco na krku. Nebyla to ale oprátka. S hrůzou zjistil, že je to ta roztrhaná zelená tapeta. Plazila se pomalu po jeho zádech a usazovala se klidně na jeho ramenech. Byla jako živá. Takže ji opravdu obývá nějaký dobrý duch? Pokud ano, slíbil mu, že ho zachrání. Když tuhle látku dá Elaine, zachrání i ji. Ano! Určitě to tak bude fungovat!
Celý nadšený chtěl jít svou snoubenku okamžitě hledat, jenže když otevřel dveře, už nemusel nikam chodit. Stála tam s rukou nachystanou na zaklepání. Na sobě měla černou uniformu služebných.
"Paní vzkazuje, že je čas na večeři," vyřídila tiše a ani se na něj nepodívala.
"Elaine! Vem si tohle!" zdělal si tu odpornou zelenou látku z ramen a ozdobil naopak její ramena. "Nevím, jestli nám to pomůže, ale zkusit to můžeme. Udělám všechno, abychom se odsud dostali - neboj se," chtěl ji k sobě přivinout, jenže na schodišti se jako na zavolanou objevil majordomus.
"Večeře," prohlásil chladně. V ruce držel ještě pořád tu samou olejovou lampu a svítil si s ní neustále na cestu. Percy zavřel dveře od ložnice, a když se otočil nazpět, jeho snoubenka byla pryč. Další halucinace?

Jak poznat, co je skutečné a co ne? Když jedl v jídelně s Dolores večeři, ty chutě byli určitě skutečné. A co ledově chladná paní domu? Přelud? Ne… ten chlad byl až příliš skutečný. Cítil to z ní přes celý stůl.
Když už měl skoro dojedeno, přišel znovu majordomus. Něco pošeptal své paní a zase odešel. Ta si klidně strčila další sousto do úst a položila příbor.
"Ta nová služka, Elaine, právě zmizela."
"Zmizela?" zasmál se. "Už jsem ji viděl zmizet dvakrát!" ukázal na prstech. "Určitě se někde objeví." nedával tomu žádný velký význam a v klidu dojedl. Dolores se pousmála.
"Za hodinu máme svatbu, těšíš se?"
"Nesmírně," utrousil jízlivě, ale ona si toho nevšimla. Nebo spíše nechtěla. Proto se Percy vrátil zpět do ložnice, aby si před obřadem odpočinul. Lehnul si do postele a zavřel oči. Všechno mu najednou přišlo normální. Musí zachovat klid. Je to jen barák plnej šílenců v kostýmech a skrytých kamer - to byla jeho nová teorie. Až přijede domů, uvidí ho celý národ v televizi, jak ze sebe dělá blázna - opravdu povedená show. Chvíli tam jen tak klidně ležel, když k jeho uším znovu dolehly hlasy.
"Strhni nás dolů… pospěš si… pomůžeme ti," šeptali. Jejich prosby pokračovaly, ale on stále nečinně ležel v posteli. Najednou mezi těmi hlasy zaslechl něco povědomého. Ten zvuk se postupně zesiloval a stále dokola opakoval jeho jméno.
"Percy… Percy…"
Ten se konečně postavil. Rozhlížel se po místnosti a znovu ucítil obrovský strach tlačící na jeho hruď. Letmo se zadíval do zrcadla, načež se v něm stejně rychle něco mihlo. Prudce se otočil a s otevřenou pusou si začal prohlížet zeď. Naskočila mu husí kůže. Mezi dvěma napůl strženými tapetami byla nazpět ta stará, kterou dal Elaine. Jenže už vůbec nebyla poznamenaná od molů - zářila novotou, jako smaragd. A tiše zašeptala:
"Percy… miláčku, zachránil jsi mou duši… děkuju ti…"
Tváře mu při těch slovech úplně vybledly. Přiřítil se ke zdi a pokusil se tu tapetu znovu servat. Jenže její okraje jakoby naschvál zarůstaly dovnitř.
"Elaine!" zařval a na jeden zátah strhnul tapetu hned vedle. "Ty parchante, pusť ji!" pokusil se znovu odlepit látku věznící jeho snoubenku ze zdi. V té chvíli ale do pokoje vtrhli polomrtví muži. Už k němu natahovali ruce, jenže tmavě zelená látka, která ležela na zemi, se vzpříčila a ohnala se po nich. Percy si toho všimnul a začal rychle strhávat i tu druhou.
"Přivažte konec oprátky na zábradlí schodiště! Dneska tu bude o jednu mrtvolu víc!" křičel jeden z těch suchých hlasů a snažili se Percyho odtáhnout od zdi. Jenže ta oživlá zelená tkanina bránila svého osvoboditele jako šílená. A to samé začala dělat i ta druhá, ačkoli ještě polovinou svého těla měla přilepenou ke zdi. Percy ji zuřivě serval dolů, ačkoli přes zelenou látku všude okolo nic neviděl.
"Vyskoč z okna," radily mu jedny hlasy.
"Ne, zachraň ještě nás," hlučely zase jiné.
"Tak oběste ho!" někde v tom zmatku zaslechl i hlas Dolores, jenže v té chvíli se různým pošťuchováním dostal až k oknu. Před očima se mu místo zelené rozprostřela černočerná tma. Skrze stěnu z tapet se k němu už začaly probojovávat ruce, když znovu nějaký z těch hlasů zakřičel:
"Tak skoč!"
"Ne, Elaine!" otočil se, ale v té chvíli se utáhla smyčka okolo jeho krku.
"Skoč!"
"Ne- nemůžu!" chytl se okrajů okna, jelikož se i zelená látka náhle obrátila proti němu. Strkala ho ven a radila, ať skočí.
"Percyyy!!!" zaječela Dolores. "Já nebo nikdo, Percy! Slíbils mi to! Dodrž svůj slib, co jsi mi dal na šibenici!" Při těch slovech se smyčka znovu utáhla. Jaký slib? Jaká šibenice? Co je tohle vlastně za místo? Co je to za ženskou? Proč ho chrání tapety, které strhal ze zdí? Jaká to technologie… Ne… magie… Ano, temná magie z podsvětí. Ďábel se snaží získat jeho duši. Všechno je jen zkouška. Pokud uspěje, unikne téhle temnotě. Musí uspět.
A s touhle poslední teorií v hlavě vyskočil z okna…

Muž jménem Percy nabral nazpět vědomí. Vyčerpaně se posadil a porozhlédl se po okolí. Slunce se líně plazilo po probouzející se krajině a jeho oči si chvíli musely zvykat na všechno to světlo. Za sebou spatřil obrovský dům. Jeho obrys se podobal tomu, který si ještě pamatoval z noci, a jedno z jeho oken bylo otevřené dokořán. Najednou se mu vrátili i všechny vzpomínky a za pár sekund už s bušícím srdcem stál u dveří. Za okýnkem si všimnul olejové lampy. Nesvítila a její skleněná část byla rozbitá. Když z něj opadl prvotní šok, vešel opatrně dovnitř. Jenže hrdlo se mu sevřelo ještě víc, když zjistil, že dům je úplně prázdný. Nebylo tam vůbec nic. Na zdech akorát zbyly světlé fleky od obrazů a také si zde vesele hověla plíseň. Jenže tohle ho nezajímalo. Vyběhl rychle do prvního patra a zamířil do ložnice. Jako všechny ostatní pokoje byla úplně prázdná. Rychle přejel očima po zdech. Ze zelených tapet zbyly jen cáry. Ale na konci místnosti spatřil jeden světlejší pruh. Jeho vrchní část se shýbala dolů. Percy přistoupil němě blíž a dotknul se tapety. Jeho studené prsty náhle ucítily teplo. Známé teplo. Do očí se mu prodraly slzy. S rozmazaným pohledem opatrně a něžně odlepil tapetu ze zdi. Obmotal ji okolo svého krku a zašeptal:
"Dokud nás smrt nerozdělí…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Daysy Daysy | E-mail | Web | 5. prosince 2011 v 21:03 | Reagovat

Škoda, že teď nemám moc času ale kousek mě zaujal, určitě se vrátím, abych si dočetla. :)

2 Reni Reni | Web | 5. prosince 2011 v 22:11 | Reagovat

Tohle bylo zajímavé...tapety :D Šílené a snové, úplně jsem se přitom cítila jako v transu :D

3 Nakano Miharu Nakano Miharu | 5. prosince 2011 v 22:17 | Reagovat

[2]: xD ani nevím, kde se tam ty tapety připletly, ale jsou tam :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru