U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Světlo zítřka: Kapitola 1.

31. prosince 2011 v 12:09 | Haru 【春】 |  Nedokončené příběhy
Tento počin měl být vylepšenou verzí příběhu Keep On. Bohužel jsem ho zatím nedokázala dokončit. Nejspíš tam najdete i nějaké chyby, neopravovala jsem to poctivě.

Prolog

Slova vycházela z mých úst, ale nebyla jsem to já, která řídila jejich průchod. Byla to ona; ta cizí bytost z jiného světa…
Jako z rádia na konci chodby ke mně doléhal hlas mých rodičů. A signál byl stále více a více rozladěný. Právě jedeme do našeho nového domova. Z rušného velkoměsta do malého městečka. Je to tátův životní sen. Vždycky bydlel ve městě a záviděl mámě, že je z malé vesničky, kde to i teď stále vypadá stejně. Rádi se o tom spolu dohadovali a přitom škrtili každou korunu, abychom jednou mohli bydlet v rodinném domě s velkou zahradou a garáží. A po pěti letech se jim jejich sen splnil. Ale pouze jim. Protože nedočkavě hledí vpřed zatímco já zůstávám. Možná, kdyby to věděli, tak okamžitě zabrzdí a vrátí se pro mě. Jenže mé tělo sedí na zadní sedačce naší Škodovky a má duše se zatím nepozorovaně vytrácí. Jako bych zůstávala společně s naším starým životem, zahalená v hustém smogu a dopravě, a společně se vzpomínkami, s tím vším, co právě opouštějí.

Jsem na hranici svých možností. Neznámá síla převzala mé pohyby, můj hlas, můj zrak. Jsem ve tmě, závislá pouze na tom přímém přenosu rozbitého rádia. Slyším poslední zvuky, které si dokáži ještě zapamatovat. A slyším svůj hlas, jak ke mně v duchu mluví a děkuje mi za mé tělo, které nazvalo pouze schránkou. Copak je lidská bytost jen schránka pro bytosti jiné? To si nechám tak snadno ukrást tělo? A kolikrát jsem nad touhle otázkou už přemýšlela a stejně jsem nic nezmohla? Vždycky jsem byla jen slabá dušička, která sama nic nezmůže. Možná proto se tohle všechno stalo.
Tíseň se kolem mě pomalu uzavírá a tlumí veškeré mé smysly. Vše utichá a já ležím někde hluboko uvnitř své mysli, v temné komoře, jejíž klíč se pomalu otáčí a navždy mě vězní. A v tenhle okamžik má existence upadá v zapomnění.

Kapitola 1. - Bára

Po třetí koleji prosvištěl rychlík a zanechal za sebou jen pyšně zvířený prach. Jako by se vysmíval všem těm maloměšťanům, kteří zde žijí. Dával jim najevo, že tohle městečko nestojí za to, aby zde vůbec zastavoval. Nad touhle bláznivou myšlenkou přemýšlím skoro každé ráno. Přemýšlím nad tím, jaké by to asi bylo, kdybych seděla v tom vlaku a posměšně se dívala na všechny ty chudáky, kteří čekají, než se přikodrcá ten jejich červený motorák. A potom bych se z okna už ani nedívala, protože na tom nádraží postávají stále stejní ubožáci, kteří mi ani za pohled nestojí. Zajímalo by mě, kolik lidí z toho rychlíku takhle přemýšlí. A jestli tam někdo takový je, chtěla bych s tím člověkem sedět v kupé a smát se lidem, kteří za nákupy musí jezdit do toho našeho velkého města. Do města, ve kterém bych tak ráda bydlela. Jenže já tu jen stojím, každé ráno na tom samém místě, mezi těmi divnými maloměšťany a připadám si ještě divnější než všichni dohromady. V patnácti se tak asi cítí každý a rád mluví o tom, jak moc že to odlišný vlastně je. Ale co když o to nestojíte? Vlastníte dar, který vůbec nechcete, a ještě ke všemu vám pouze ztrpčuje život. Být nudně normální by mi stačilo. Klidně bych chtěla patřit k fanklubu nějaké oblíbené holky a vypadat jako její kopie. Používat stejnou kosmetiku, nechat se ostříhat podle účesu v dívčím časopisu, který mi ona sama vybrala… Chodit v něčích šlépějích je tak snadné a tak slabošské, že bych to klidně zvládla. Byla bych z nich ta nejlepší! Jenže takovéhle dívky stále někam chodí a pohybují se ve velké společnosti přátel a známých. To je ten hlavní důvod, proč nikdy nemůžu být jejich součástí. Protože ony nevidí to, co vidím já. Nepoznají nebezpečného člověka od toho neškodného, protože necítí to, co já. I kdybych se snažila sebevíc, nikdy se nestanu jejich klonem, protože stále budu jiná. A to mě hrozně štve!
Ani jsem si nevšimla, že už hlásili příjezd vlaku. Akorát mi přišlo divné, že už se lidé zvedají z laviček. Popravdě si nevšímám mnoha věcí. Máma mi pořád vyčítá, že jsem ignorantská jako můj otec. A taky že jsem nahluchlá z toho, jak pořád poslouchám nahlas písničky ze sluchátek. Ale ať si říká, co chce, já na tom nic měnit nehodlám. Nepotřebuji vědět o všem, co se kde šustne, jako ona. Ostatně všichni pořád něco sledují, přemýšlejí nad tím a rozesílají to dál. Kdyby to nedělali, tak nemají o čem mluvit. A tak je to s lidmi v každém věku až na to, že mých vrstevníků je to nejhorší. To je taky jeden z důvodů, proč jsem utekla ze základky na gymnázium. Ani nevíte, jak jsem vděčná za to, že mi to aspoň trochu myslí. Je tady spousta lidí, kteří mají podobné názory jako já a vždycky se cítili od všech odstrčení. Když jsem začala chodit do primy, byla jsem jako v ráji. Myslím, že tehdy byli všichni nadšení z nového prostředí. A když zazvonilo, ucítili jsme takové zvláštní zamrazení a poslušně si posedali do lavic. Dokonce jsem si našla svoji první opravdovou kamarádku, která jen nepotřebovala opsat úkoly a půjčit pomůcky. Radka byla jako já. Taky do školy dojížděla z malého městečka a vždycky byla vděčná za to, že se dostala z domu. Byly jsme obyčejné holky, které se netrápily tím, jak vypadají nebo jak se oblékají; možná jsme se bavily o nudných věcech a smály se hloupostem, kterým nikdo nerozuměl, ale i tak nám to perfektně klapalo. Ale později se Radka začala víc starat o svůj vzhled. A jelikož jsme byly kamarádky, objevovaly jsme tenhle nový svět společně. Vzpomínám si, jak jsme tajně zkoušely malovátka její mámy, protože ona jich měla plný šuplík. A potom zničehonic, když mi Radka pečlivě malovala pusu světle růžovou rtěnkou, prozradila mi, že půjde na operaci. Byl to hrozný měsíc. Podle mě jí to její máma řekla příliš brzo, protože než se dostala na operační sál, byla z toho stresu vyhublá skoro na kost. Vždycky se hrozně bála jehel a jodové tinktury a teď přijde s tímhle. A tohle všechno bylo kvůli tomu, že jí odjakživa hrozně odstávaly uši. I ona o tom často mluvila; že prý vypadá jako opice a hned na to se nelítostně začala tlačit svoje klapáky k hlavě. Občas jsem měla strach, že protlačí dlaně skrz. Taky jsem ji často uklidňovala, že i moje uši odstávají a že se tím nemusí trápit, ale já to měla od brýlí a popravdě to bylo nic v porovnání s jejím problémem.
A tak šla Radka na operaci. Psala mi SMSky do poslední chvíle než ji poslali na sál. Kdybych tušila, že od teď moje stará Radka zmizí a zrodí se nová, možná bych ji s tou operací začala strašit, aby udělala v nemocnici hysterickou scénu a její máma by na svém rozhodnutí povolila. Jenže kdo mohl tušit, že se tak hrozně změní? Když jí konečně sundali obvazy a neviditelné jizvy za uchem se začaly hojit, v jejím batohu se objevilo zrcátko. Dívala se do něj a vždycky jí zesklovatěly oči, když si vzpomněla, kolik nocí ze strachu probrečela. Později si začala nosit i svou chudou kosmetickou taštičku a kdykoliv se jí něco nelíbilo, rychle se upravila. Zkoušela nové účesy, protože bez odstávajících uší si mohla dovolit sepnout své světle hnědé vlasy dozadu a nebudu lhát, když řeknu, že vypadala opravdu úžasně. To už byl konec sekundy a za pár týdnů jsme se loučily a domlouvaly si zábavu na prázdniny. Popravdě jsme se moc nevídali oproti minulému roku. A kdykoliv jsme se zase sešly, vypadala Radka jinak. Mluvila o jiných věcech a věděla o módě tunu nových informací. Se všemi těmi novými znalostmi jsem měla hlavu vždy jako balón, ale vše jsem pečlivě poslouchala, jako by to bylo to nejzajímavější, co se můžu dozvědět. A i když Radka znovu nabrala zdravou váhu, rozhodně byla štíhlejší než předtím. Začala mě oblékat do svých nových topů a říkala mi, jak mi to v nich sluší. Strávily jsme před zrcadlem většinu našeho společného času. Byla to taky ona, kdo mě naučil na riflové minisukně. Tehdy o prázdninách se můj šatník poměrně rozšířil, ale já byla jen vděčná za to, že můžu se svou nejlepší kamarádkou trávit čas. A když začal školní rok a já uviděla její zlatavé vlasy, husté řasy, plné rty a zářivé nehty, konečně jsem si uvědomila, že jsem Radku nadobro ztratila. Tehdy šlo konečně poznat, jak jsme všichni vlastně rozdílní. Uvědomila jsem si, že i panenky Barbie mohou být chytré a že i skupinky kluků, kteří myslí jako jeden, jsou i na téhle škole. I když zde obyčejní lidé převažují, lidé se stylem vždy více vyniknou. A já společně s několika svými spolužačkami jsme jakoby zůstaly zamrzlé v čase. Bez make-upu, s vlasy jako vrabčí hnízdo, okopanými botaskami, oblečené v hadrách našich maminek. Stačilo jen kousek a taky jsem mohla vystoupit na vrchol. Mohla jsem být Helenin klon tak jako Dominika, Klára a Radka. Mohla jsem mít styl jako Helena, mohla jsem mít "nehty od Helči" a mohla jsem kráčet v jejích stopách společně s mou, teď už bývalou, nejlepší kamarádkou. Ale já zůstala v zamrzlá v kusu ledu, s riflovou minisukní a černými punčochami, a protože jsem to nosila každý den, vysloužila jsem si přezdívku "Pavoučí dáma" a to mi zůstalo až do teď, do prváku. Jak mě Radka zanechala, tak jsem také zůstala. Jako hračka zavřená v truhle někde na půdě - vůbec jsem se nezměnila. Moje nohy jsou stále vychrtlé a v černých punčocháčích vypadají opravdu jako ty pavoučí. A zepředu jsem taky skoro jak žehlicí prkno. Na hlavě stále stejné vrabčí hnízdo ze slámy a na nose brejle, bez kterých vidím nejdál na palce u nohou. Minulý rok mi kluci vymysleli ještě jedno přízvisko. Jsem trochu blázen do biologie a ono je právě napadlo, že mě také pojmenují jako nějakého živočicha. Už ani nevím, který z nich to plácl, ale jelikož myslí stejně, je to vlastně jedno. Podle dvouslovného názvosloví se tedy jmenuju "pavoučice večeřová" protože vypadám jako pavouk a Věčeřová je moje příjmení. A od té doby ode mě utíkají, že prý je ovinu vláknem a sním. Jednu dobu jsem přemýšlela, že bych si provokativně pořídila nějakou tarantuli domů, ale táta by takové zvíře asi nerozdýchal. Vlastně teď už je to jedno - už to bude půl roku, co odešel z domu, aby si s mámou udělali menší pauzu. Mám docela strach, že se rozvedou, ale stále doufám v nějaký zázrak.
Do školy dojíždím tak akorát. Když sednu do lavice, mám asi tak deset minut k dobru, abych si udělala úkoly, které jsem nestihla nebo zapomněla. A kde nejčastěji sedím? Kde si myslíte, že je nejvíc místa? Jedině v prvních lavicích. A jelikož máme lichý počet, sedím tam sama. Ale poslední dobou mi to vyhovuje. Nikdo se o mě nezajímá, nikdo mě nepotřebuje… Vedu klidný samotářský život a asi bych na tom nic neměnila. Občas by se hodilo trochu vybočit ze stereotypu, ale od té doby, co jsem Radčiny pozvánky na různé akce začala odmítat, už mě nikam nezve. Ale i tak si spolu ještě občas o něčem popovídáme. I když jí už moc nerozumím, stále poslouchám její barvité zážitky a směju se, když se začne smát ona. Nejčastěji se mi ale svěřuje se svými problémy. Ne že by po mně chtěla nějakou radu, ale asi jen potřebuje, aby ji někdo vyslechl. Ale to, s čím se svěří mně, nikomu jinému neřekne. Jako bych byla polštář, do kterého slintá, když spí a brečí, když je smutná. A jelikož mám poslední dobou stále takový zamračený výraz, vždy se náhle objeví u mé lavice, přisedne si a jakoby na oplátku za mé služby se zeptá, co se stalo zase mně. Ale já ji nechci zatěžovat svými problémy, protože ona tyhle věci strašně řeší. Vždycky nasadí ten svůj vážný výraz, a i když má celou hlavu blonďatou, vypadá inteligentně jako nějaký právník. A já se vždycky jenom usměju a řeknu jí, že mě nic netrápí a až oskenuje, jestli není náhodou můj úsměv falešný, teprve pak přejde zpět do svého energického Já.
Nikdy jsme o tom spolu nemluvily, ale mám takový pocit, že Radka tuší, že jsem trochu jiná než ostatní. Častokrát se dívala stejným směrem jako já, ale nikdy nespatřila to, k čemu byly mé oči upřené. A když jsem potom viděla její ustaraný výraz, přestala jsem se na ty podivné věci dívat. Takže to, že jsem ignorantská jako můj otec, je vlastně Radčina zásluha. Ale jsem jí za to vděčná, protože ne vždy je dobré vidět vše. A to co vidím já, je lepší nevidět vůbec.
Občas se stává, že se z naší školy ztrácejí studenti. A není to tím, že by je někdo unášel - hlavní důvod je, že máme velkou konkurenci hned ve vedlejším městě. V porovnání s námi totiž mají větší budovu, která je mnohem modernější, taky jméno školy je prestižnější a všechno je tam takové lepší než na naší škole. Vlastně skoro všichni z mých bývalých spolužáků chodí právě na tu druhou školu. Myslím tu chytřejší menšinu. Lépe se tam dojíždí a máte tam prostě více možností. Původně jsem tam taky měla chodit, ale neudělala jsem zkoušky. Tehdy mě to hrozně mrzelo. Byla jsem protivná a s nikým se nebavila, ale potom mi došlo, že když jsem se tam nedostala, tak tam asi opravdu nepatřím. Jenže než chodit do šesté třídy stále do té stejné školy u nás ve městě, raději jsem zkusila poslední možnost. No a vidíte - vyšlo to. A proč jsem vlastně začala s odchody studentů? Protože dnes se stal přesný opak. Jenže já jsem o tom nevěděla, protože tady mi taky nikdo nic neoznámí… Radka mi potom říkala, že se o tom už baví druhý týden, ale to jsem asi zrovna musela mít hudbu v uších. Ať už to bylo jakkoliv, měsíc po začátku nového školního roku, k nám přibyl nový spolužák. Říká se, že střední jsou nejlepší léta strávená na škole. A s příchodem nové tváře tak také všichni smýšleli. Jediné, co jsem se před začátkem hodiny dozvěděla, bylo, že je to holka. Potom už zazvonilo a Radka se vrátila dozadu. Tu chvíli, než přišel náš třídní pan Záhruba, jsem také přemýšlela nad tím, jak asi bude vypadat. A taky jestli si náhodou padneme do noty a stanou se z nás kamarádky. Myslím, že tehdy jsem si to moc přála. A potom se otevřely dveře a všichni se nadzvedli ze židlí, jako by je něco tlačilo. A jelikož to byl jen náš holohlavý třídní, všichni se zase zklamaně usadili.
"Co sedáte?" nechápal a začal nás hezky znovu zvedat do pozoru. A když jsme se pozdravili a pohodlně usedli, do třídy nakoukla hlava zástupkyně, což nás opět automaticky zvedlo, jenže slečna Gavorová zase zmizela a my znovu klesli do židlí. Tahle ranní rozcvička se opakovala naštěstí už jenom jednou. To už všichni ze třídy věděli, že za dveřmi čeká ona, jejich nová spolužačka. A jelikož jsem seděla hned u dveří, byla jsem poctěná, že ji spatřím jako první. Představovala jsem si, jak mi všichni závidí, ale ve skutečnosti to asi nikoho ani nenapadlo.
Dveře se konečně otevřely a všichni jsme se dobrovolně odlepili od židlí. Vypadalo to skoro jako nějaké nacvičené komediantské číslo. Jednali jsme jako perfektně secvičená skupinka akrobatů a odvážím se i tvrdit, že se všichni tvářili stejně. A potom to přišlo. V tu chvíli jsme spatřili to, po čem naše oči i mysl toužily. Dívku s nesmělým úsměvem, dlouhými hnědými vlasy a zářivě bílou čelenkou na hlavě. Měla tak výrazné oči, že i kluci v zadních lavicích poznali, že jsou smaragdově zelené. Vyzařovalo z ní něco zvláštního. Něco neuvěřitelně tajemného, co jsem v té chvíli nedokázala popsat. Ani jsem nevnímala to, co zástupkyně říkala. Dokonce jsem přeslechla i její jméno a také to, proč je vlastně tady. Jako by mě ta dívka očarovala. Svým úsměvem a obrovským charisma, které z ní přímo sálalo. Ale potom mi došlo, že něco takového není snad ani možné, aby někdo takhle dokázal zapůsobit na lidi. Pomalu jsem se začínala prodírat vší tou září až k úplnému středu. A čím blíže jsem se dostávala, tím obyčejnější dívku jsem viděla. Chvíli jsem se zadívala jiným směrem, ale když jsem se vrátila, její kouzlo již na mě nepůsobilo. A když se na mě podívala, místo zářivých zelených očí jsem se setkala s obyčejnou vybledlou zelení. Ale i tak byl její pohled tíživý.
"Můžeš se posadit vedle Báry, jestli chceš." zaslechla jsem konečně nějaké hlasy. Ale bylo to něco, co by nemuselo nikdy zaznít. Cítila jsem, jak se kolem mě uzavírá nějaká podivná klec. Jako by mě chtěla uvěznit dříve, než stihnu poskládat nějaká slova a pustit je ven. A najednou vše zastavilo svůj neúprosný krok. Jako by se zrezivělá čepel gilotiny zastavila v půli cesty nad mojí hlavou. Teprve teď jsem si uvědomila, že naše nová spolužačka usedla na své nové místo. A já jsem v té chvíli nedokázala myslet na nic jiného. Nezaznamenala jsem ani zavírající se dveře za zástupkyní, ani učitelův proslov. Vnímala jsem jen ji, a i když se na mě nedívala, připadalo mi, že mě neustále sledovala. Ještě nikdy jsem nepotkala podobného člověka. Podobala se těm zvláštním lidem, kolem nichž jsem se vždy cítila stísněná, ale ona byla jiná. Nějak odlišná; jako přítulná kočka, která může kdykoliv vytasit své drápy. Byla jsem vděčná za to, že si nesedla hned vedle mě, ale do prostřední prázdné lavice.
Byla opravdu zvláštní - ta Naďa Dvořáková. V každé hodině si sedala co nejblíže mě, ale nikdy ne do mojí lavice. Nepromluvily jsme spolu ani jediné slovo, ale připadalo mi, jakoby čekala, až to konečně udělám. Ale to jsem neměla v plánu, protože ta holka se mi prostě nezdála. To, co ze sebe vyzařovala, mě od ní odpuzovalo jako magnet. Jen při pomyšlení, že bych se musela zadívat do těch jejích kočičích očí, mě děsila a zvedala chlupy do pozoru. Asi nikdy v životě jsem nebyla Heleně vděčnější za její dotěrnou přítomnost. Ona a její partička stále dolézaly a snažily se s Naďou skamarádit. Nevím, asi jí nebylo to jejich otravné vtírání proti srsti. Rozhodně se uměla dobře adaptovat a na vše odpovídala chytře a s nadhledem. A to se Heleně líbilo, protože ona má takovýhle typ lidí ráda. Měla jsem nutkání jí poděkovat za to, že tu kočku Dvořákovou ode mě drží co nejdál, ale raději jsem zůstala zticha.

◄•••►

Jestli mám vyjmenovat věci, které považuji u jedináčků za výhodné, tak to je určitě prostor a volnost. Mám tolik prostoru a volnosti, že se můžu štěstím zalknout. Ale teď vážně. Opravdu obdivuji lidi, kteří dokážou pochopit, že být sám je v podstatě hrozně smutné. Nemít si s kým hrát, s kým si povídat nebo svěřovat se. Své myšlenky jsem si vždy musela nechat pro sebe a po většinu času jsem s tím byla spokojená, ale poslední dobou mě přepadá samota. Když tu není táta, jako by s ním odešlo kus mého štěstí. Chodím za ním do jeho bytu často, ale když neleží v doma obýváku a nepodřimuje u vonných svíček, celý dům se stává tak neskutečně opuštěným, že jen čekám, kdy mě to ticho pohltí.
"Dobrou, Barčo." nakoukla máma do pokoje a potichu zavřela dveře. Poslední dobou tohle dělá často. Určitě se cítí podobně jako já - osamělá. Vždycky si s tátou hodně vykládali; i když většinou mluvila jen ona. Vybavuje se mi před očima, jak seděli u televize a máma vždy vyprávěla o všem, co se u ní na veterině stalo. A já vždycky seděla na schodech a poslouchala její hlas a představovala si všechna ta zvířátka, která za den ošetřila a snila o tom, že jí jednou také o nějaké požádám. Jenže večerní hovory u televize se postupem času začaly zkracovat. Už jsem spíše víc slýchávala tátův hlas, ale on vždycky tak potichu mluvil, že jsem stejně nic nerozuměla. Máma začínala být stále ve větší depresi. Dráždily ji maličkosti ale nejvíc ze všeho asi právě táta. On vždycky věřil v účinky alternativní medicíny a v takové věci, kterým se obyčejný člověk dokáže jen smát, protože je nechápe nebo spíš nechce pochopit. Dlouho ji přemlouval, aby něco zkusila; také jí vařil bylinkové čaje a dokonce koupil i vonné tyčinky speciálně pro ni. I když to táta myslel dobře, vše se zanedlouho přeměnilo v hádky. A já už jsem nesedávala na schodech, ale zavírala se v pokoji. A tehdy se mi taky začaly dít ty divné věci. Všechny ty stíny, záře a mžitky před očima. Začalo mě to obklopovat a tehdy jsem tak úzkostlivě potřebovala, aby u mě někdo byl. Aby osušil mé slzy a ochránil mě ve svém náručí. Bylo jedno kdo. Rodiče, nějaká kamarádka nebo vysněný princ. Požádala jsem mámu, jestli bych si nemohla pořídit psa nebo kočku, ale jako by přestala mít zvířata ráda. Všechny ty problémy ve škole i doma… z toho prostě nemůže vyrůst šťastný a bezproblémový člověk.
Mezi listy knihy jsem vložila záložku s pavoukem, kterou jsem dostala v sekundě jako dáreček k Vánocům. Hádám, že to napadlo Davida, protože ten vždycky vymýšlí podobné žertíky. A že mám těch věcí s pavouky už docela dost. Stačí, aby byl nějaký svátek, a už mám nějakou hloupost s pavoukem ve skříňce. Jednou jsem se opravdu lekla, protože mi kolem nohou proběhl živý exemplář. Potom jsem celý týden dumala nad tím, jak ho tam tou malou odvětrávací škvírou dostali. A hlavně - kdo měl tolik odvahy. Ale jsem opravdu ráda, že netrpím arachnofobií, jinak by si ze mě dělali srandu, že jsem hysterka.
Chtěla jsem si už jít lehnout do postele, ale na poslední chvíli jsem si vzpomněla na úkol z angličtiny. Měla bych ho aspoň začít, jinak se v té anglině vůbec nezlepším. A máma se z těch trojek a čtverek zblázní. A já se zblázním z ní. Skoro jako řetězová reakce. A té rozumím tisíckrát líp než nějakýmu present perfect. Celkem mě šve, že mi jazyky nejdou, protože mi to hodně zužuje moje možnosti. Jestli jsem někdy přemýšlela o práci v zahraničí, tak jsem vždycky dumala nad tím, jak se tam domluvím. Vlastně bych jim ani nerozuměla. Popravdě s ruštinou je to trochu lepší, protože hodně slovíček je podobných těm českým, ale i tak bych tam vystála důlek, než bych jim něco řekla. A zatímco jsem rychle vypisovala anglické věty a výrazy na řádky a nehleděla jsem na to, jestli to všechno vůbec dává smysl, něco mě vylekalo k smrti! Lekla jsem se tak, že jsem perem udělala přes celou stránku dlouhou čáru a myslím, že jsem ji i trochu natrhla. Nevěděla jsem to jistě, protože mi právě praskla žárovka ve stolní lampičce. Byla jsem z toho ještě chvíli docela mimo, protože mi ten pukající zvuk zazněl přímo do ucha a moje hruď se na chvíli přestala zvedat. Když jsem se konečně uklidnila a potichu si postěžovala na tohle večerní překvapení, něco upoutalo mou pozornost. Chvíli jsem si myslela, že se mi to zdá, ale vše, co se vzápětí stalo, mě vyvedlo z omylu. Jasně jsem viděla, jak se někdo pohybuje na balkóně. Pouliční lampa vrhala jeho rozostřený stín na moje oblíbené modré závěsy a já seděla na židli a skoro bez dechu jsem pozorovala postavu. Připadalo mi, že dělá úplně to samé. Přestala se hýbat a jakoby tam vůbec žádné závěsy nebyly, jako trpělivý predátor sledovala svou kořist. V mojí hlavě se náhle začalo honit tolik myšlenek a fantasmagorií, že jsem se až bála sama sebe, jakou mám úžasnou představivost. Může to být zloděj, může to být vrah?! Co já vím? Třeba přede mnou rodiče něco tajili a teď se jejich temná minulost přišla pomstít! Nejhorší na tom bylo, že jsem se nedokázala pohnout. Ale zároveň jsem toužila zjistit, kdo to na mém balkóně vyčkává na vhodnou příležitost. A náhle jakoby všechen šok opadl. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Začala jsem se rozhlížet po pokoji a hledala jsem nějakou zbraň. Možná tohle je ten pud sebezáchovy, který lidé cítí, když jsou v nebezpečí. Jako první jsem zahlédla svůj saxofon, ale naskočila mi husí kůže při představě, že jím někoho mlátím po hlavě. Co nejopatrněji jsem slezla ze židle a začala se po koberci plížit ke skříni. Protože právě na ní jsem měla na háčku pověšený svůj oblíbený duhový deštník. Předmět, který se v mých rukou nyní stane zbraní. Pomalu jsem se postavila, ale dávala jsem si pozor, abych se neopřela o dveře skříně. Jakýkoliv zvuk by mě prozradil. A přitom se stačilo jen otočit, otevřít dveře a vběhnout za mámou do obýváku. Jenže když jsem se zadívala k balkonovým dveřím, stín už byl pryč. Dokonce jsem přišla blíž a podívala se, jestli tam náhodou někoho neuvidím. Přikrčila jsem se u země a nakoukla přes závěs ven, ale nic. Připadala jsem si jako blázen. Byla jsem si tak jistá tím, že jsem tam někoho viděla, že mi to všechno najednou připadalo opravdu k smíchu. Už vidím, jak bych toho zloděje umlátila deštníkem. Všechno mi to najednou spíš připadalo jako nějaký díl Scary Movie. Jsem směšná.
Nahlas jsem si oddechla a odvážně se postavila před závěsy. Jestli tam někdo bude, tak začnu ječet a poběžím volat policii. Jestli tohle někdo považuje za vtipné, tak má asi dost špatný smysl pro humor. A potom jsem je odtáhla. Dívala jsem se ze všech možných směrů a uhlů a po důkladném prozkoumání jsem konečně mohla s úlevou prohlásit, že to všechno byla jen moje bujná představivost. Ale najednou… Bylo to tak zvláštní. Jakoby mě někdo volal jménem, které nedokázalo najít cestu k mým uším, pocítila jsem nutnost vyjít ven. Jako bych chtěla zaslechnout ten hlas, ale přes zdi a okna to nebylo možné. Deštník jsem upustila na zem a balkonové dveře otevřela dokořán. Stála jsem tam jako očarovaná. Chladný vzduch začal proudit mým pokojem a napadal moje chodidla chráněná pouze tenkými ponožkami. Něco mě volalo ven, ale já stála na místě a konečně jsem si uvědomila, že to nebyl nejlepší nápad. A najednou jsem to ucítila. Ten mrazivý pocit, který nebyl díky podzimnímu chladnému vzduchu. Bylo to něco, co jsem už párkrát v životě zažila, ale nikdy jsem nechtěla setkat se v tváří v tvář s původcem tohoto tísnivého pocitu. Nikdy. Jenže někdy to asi muselo přijít. Protože jsem věděla, že oni existují. Malé slizké a chlupaté stvůry, které sedí lidem na ramenní a přidělávají jim jen strasti. Našeptávají do ucha hlouposti, stavějí pod nohy překážky a těší se každičkého neštěstí, které způsobí. Vždy mě pronásledovaly. Sedaly mi na ruku a kousaly mě do ní, abych nemohla ve škole napsat ani čárečku. Chodily se mnou domů, spávaly pod mou postelí a kdykoliv uviděli příležitost, poštvali proti mně kohokoliv, s kým se dalo snadno manipulovat. Sice jsem ta stvoření, která mi předělávala jen starosti, od sebe dokázala za nějaký ten čas odlákat, ale i tak stihla v mém mladém životě napáchat spoustu bolesti. A teď se na mě dívá jeden pár velkých rudých očí stejné barvy, jako mají ti malinkatí trapiči. Ta bytost na mě pyšně shlíží ze zábradlí, na kterém stojí jako kočka. A mě napadla poslední myšlenka, se kterou jsem i zavírala oči. Protože jestli existují minulé životy a já se někdy narodím znovu, nechci znovu mít tuhle prokletou schopnost. Nechtěný dar, který ode mě odehnal všechny mé kamarády, dar, díky němuž jsem jako malá usínala ve strachu a dar, kvůli kterému jsem také musela zemřít. Možná jsem konečně zachráněna.
A mami… nechoď teď prosím nahoru…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KSM KSM | Web | 31. prosince 2011 v 12:35 | Reagovat

Máš působivou představivost (imaginaci) a ta kresba dívky s brýlemi také není špatná...dobré... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru