U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Grayscale - Díl 71.

2. ledna 2012 v 11:16 | Nakano 【春】 San |  Grayscale - Díly (staré)
V minulém díle: Sobota 2. června 2007


O týden později…
Sobota 9. června 2007 - Pryč s obyčejným životem

"Tati, už mám ročenku!" přiběhla Gwen k rodičům a podala jim těžkou bichli.
"A už ses dívala, jestli tam někde jsi?" zajímal se Raedford Fox a přičichl si k náhodným stránkám. "Ta vůně barvy je znamenitá, ale mohli nám vytisknout černobílou verzi - byla by levnější." zažertoval a ačkoli se Foxovi zasmáli, ostatní posluchači se na ně jen divně zadívali. A měli důvod, protože bylo přece divné, když dcera je Šedá a rodiče ne. Adopci nechtěli připustit, jelikož na sebe byli podobní, tudíž alespoň jeden ze starých Foxů musí být taky mimozemšťan. A to ještě nezmiňovali Stuartovic famílii. Jane, taková slušná dáma na úrovni, a má za manžela Šedého a ještě k tomu neúspěšného a do lihu naloženého úředníčka. Jejich syn je taky pěkné kvítko, ale když selhala výchova - pochopitelně z otcovy strany - není se čemu divit.
Drby se mezi dospělými opravdu šířily jako lavina. Stačil jediný pohled, a pomluva byla na světě. A kdo by odolal takovým zajímavým informacím, no ne? Brzy i jejich děti budou součástí tohoto zkaženého dospělého života…


***

Abbygail zkusila naposledy zavolat, ale její telefonát byl jako vždy ignorován. Snažila se spojit se Simonem, jako už tolikrát, ale asi to bylo zbytečné. Kdo ví, co teď asi dělá? Nejradši by ho viděla v absolventské čapce, jenže může se nervovat sebevíc, stejně se to nestane. Nechápala, jak mohl něco takového vůbec udělat, ale pro ni samotnou to bylo opravdu těžké přijmout, jelikož svůj život žila tak, jak měla a jak jí říkali rodiče. Tu touhu něco dokázat, nepocítila snad nikdy.
Do komorního rozhovoru v bistru zazněl zvoneček u dveří. Na barovou židličku se usadil muž a mávl na obsluhu. Jenže to nebyl obyčejný muž, jakých sem chodí spousta, protože Abby toho člověka znala. Dříve by ho pozdravila s úsměvem, nyní byly v jejím hlase jisté pochyby:
"Ahoj…, Chrisi,"
"Ahoj." usmál se.
Abby chvíli čekala, jestli bude pokračovat, ale nakonec se zeptala: "Jdeš si dát oběd? Kávu?"
Christopher zavrtěl pobaveně hlavou. "Myslel jsem, že se mě první zeptáš, co tady dělám, jelikož ti ta otázka přímo srší z hlavy."
"Fajn, proč jsi teda tady? Nemáš být v New Yorku? Tam se přece protestuje, ne?"
"Víš, já teď jezdím tak různě po světě, z města do města. Zrovna mířím do Las Vegas a Yerington jsem měl po cestě."
"Kdy letíš pryč?"
"Abys to mohla prásknout správci? Pro mě za mě mu to klidně řekni, protože za deset minut mi letí letadlo, takže to mám tak akorát."
Abbygail na něj jen němě zírala. Jak dlouho tu teda je? Proč tu vlastně je?
"Chtěl bych tě požádat o jednu maličkou laskavost." vytáhl z kapsy mobilní telefon a posunul ho k ní. "Až začne zvonit, přijmeš hovor. Dozvíš se, kdo ti volá a řekneš mu, že to, co se mu ztratilo, mám já. Pošli ho za správcem a taky jim vyřiď, že jsem ve Vegas, ať za mnou přijedou. Zvládneš to?"
"Eh… Chrisi, co to má všechno znamenat?" nechápala jeho žádost. "Co plánuješ?"
Jenže jeho úsměv vzápětí zmizel. Dokonce i jeho pohled byl najednou mrazivý, že Abbygail už ani nechtěla vědět odpověď na svou otázku - možná je opravdu tak nebezpečný, jak Timothy říkal…
"Popravdě sám nevím, co chci. Záleží na tom, jak se k tomu postaví správce," konečně se zase usmál, ale takovým způsobem, že se vám chtělo rychle utéct pryč. "Jestli poteče krev, bude to jen pro dobrou věc a tomu já bránit nebudu." a s touhle větou se také zvedl a odešel pryč. Abbygail se rychle podívala po zákaznících, jestli náhodou něco nezaslechli z rozhovoru, ale vypadalo to, jakoby ani neslyšeli zazvonit zvonek u dveří.
"Abby, kdo to byl?" Z kuchyňky nakoukla její kolegyně, ale Abbygail se jejího hlasu polekala. "Jsi v pořádku?"
"Ah… jo… To nic není. Všechno oukej…"

***

Do vzduchu vyletěly čapky absolventů. Taková legrace, kterou většinou všichni vidí ve filmech, ale ve skutečnosti zjistí, že to jen chvilková radost a potom už jen pořádná otrava. Rodiče totiž většinou nadávají, když jim jejich ratolest přinese ze země úplně cizí hučku, jelikož ji pře tím podepsali, ale děti si toho nevšimly nebo zapomněly.
Nebyl to ale případ všech - rozhodně ne Stuartův. Stál nehybně v hloučku jásajících absolventů a v ruce svíral diplom, který by s chutí možná i hned zahodil. Poslední dny mu bylo tak mizerně, že by nejradši skočil pod náklaďák. Vůbec nechápal, jak mohl ty testy udělat, ale očividně se mu to podařilo.
Konečně zvedl hlavu a zadíval se na hlouček lidí, kteří patřili k němu. Pan Fox na něj zamával, ať přijde, ale jeho pravý otec jen tiše stál a sledoval. Máma si utírala pár slz štěstí a někde mezi ní a Wittou Foxovou se utvořila mezera, jelikož Gwen se už stihla vypařit. Nebude ji ale hledat - když se mu vyhýbá, nebude se doprošovat. Zdělal si čapku a než k nim přišel, upravil si cestou vlasy.
"Jsem na tebe tak pyšná," objala ho Jane a jak ho pohladila, rozházela mu znovu účes. "Není to sice žádná sláva, ale na nějakou z těch hudebních univerzit se určitě dostaneš. Nemáš snad radost? Máš na to talent a klávesy tě baví."
"Počkat, a když umí hrát jen na klávesy, tak ho taky vezmou?" zajímal se pan Fox. Mezitím stačil svou spokojenost projevit i John a to tím, že pevně stiskl synovo rameno.
"Ovšem, je dost dobrý," začala Jane vychvalovat Stuarta. "Umí trochu hrát i na klavír, ale když byl ještě ve školce, hrál na flétnu. Na základní škole potom na kytaru, chvíli zkoušel i housle, ale to nějak neklapalo, a tak jsme ho přihlásili na saxofon, jenže to se naučil zrovna kouřit, takže to také moc nešlo. Pak už byl jen ten klavír a klávesy." usmála se spokojeně.
"To jsem ani nevěděla, že toho zkoušel tolik," žasla Witta a tentokrát se zeptala na nějakou otázku ona, jenže Stuart přestal po matčiném monologu vnímat. Kdyby tu tak byla Gwen, určitě by ho zachránila ze spárů těchhle nudných lidí. Proto změnil názor a rozhodl se za ní přece jenom půjde. Zdělal si absolventský oděv, ale možná by bylo lepší, kdyby si jej nechal, jelikož měl pod ním košili s kravatou, k čemuž jej donutila matka, ačkoli v tom vypadal hrozně. Proto si sundal alespoň tu kravatu a všechno dal Jane do náruče.
"Kam jdeš?" ptala se.
"Za Gwen." zněla odpověď a za chvíli byl Stuart pryč.

***

"Hned to bude," přijala Abby s úsměvem objednávku a šla ji vyřídit do kuchyně. Potom se znovu postavila za pult a nachystala novou kávu. Najednou ale leknutím uskočila. V zástěře ji začal zvonit mobil, ale nebyla to známá melodie toho jejího, nýbrž úplně cizí. Nervózně jej vyhrabala a rychle přijala hovor.
"P- prosím?"
Na druhé straně bylo chvíli ticho. Potom se ozvalo: "Kdo jste?"
"Eh, ah… jmenuju se Abbygail Cambellová."
"Odkud jste vzala ten mobil?" zajímal se muž na druhé straně.
"Nechal… nechal mi ho tu jeden můj známý. Mám vám vyřídit že… že to, co jste ztratil, má on. Jeho jméno je Christopher Tucker."
Muž znovu utichl. Abbygail nasucho polkla a s bušícím srdcem čekala, co se od něj nakonec dozví.
"Mu- mužeme se sejít?" jeho hlas zněl najednou tak zranitelně a zaskočeně, až Abby na chvíli ztratila řeč. "Jmenuju se John Solis," pokračoval muž zničeně. "A ten mobil, co máte v ruce, patří mému synovi,"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru