U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Grayscale - Díl 77.

11. dubna 2012 v 7:00 | Nakano 【春】 San |  Grayscale - Díly (staré)
V minulém díle: Pondělí 2. července 2007


Pondělí 2. července 2007 - Přátelé

Timothy se pomalu postavil. "Musím jít nahoru - vy zůstanete tady."
"Počkej, můžu jít s tebou," nabídnul se vzápětí Dustin. "On má taky přesilu, proč ji nemůžeš mít ty?"
"Přesně tak," přiběhla k nim i Kate. Z vnitřní kapsy od své bundy něco vytáhla - byla to dlouhá fialová stuha. "Nenecháme tě v tom. Budeme tě krýt." podívala se na Dickyho, a ten souhlasně přikývnul. Jenže Timothy zůstal zticha. Všechno, co se kolem něj dělo, jakoby se odehrávalo v jiné dimenzi. Bylo to nepřesné a nesrozumitelné jako cizí jazyk. Po chvíli se rozešel ke dveřím, které jako jediné viděl ostře. Vnímal jen svůj vlastní dech, a to, co mu přišlo do cesty, odstrkával stranou.
"Timothy, zastav se. Poslouchej!" zadržela jej Amy svou paží, ale ani tahle překážka nebyla dost silná, ačkoli jako jedné jí odpověděl:
"Musím jít." a dál pokračoval svou kolébavou chůzí vpřed. Když za ním zaklaply dveře, svět za nimi jakoby přestal existovat. Začal po schodech neúnavně stoupat vzhůru. Jako když kráčíte na Babylonskou věž a napětím se vám svírá hrdlo. Na úplném vrcholu totiž čeká nový osud. Nejdříve se ale musíte rozloučit s tím starým.


"Je úplně mimo," poznamenal Dicky. "Co teď budeme dělat?"
"Navrhoval bych chvíli počkat," přišel k utvořené skupince konečně i Herb. Byl sice ještě trochu bledý, ale už dokázal uvažovat normálně. "Potom půjdeme nahoru. My tři." ukázal na sebe, Kate a Dickyho. "Jako záloha budeme nejužitečnější. Nenecháme Timothyho umřít."
"O tohle zrovna strach mít nemusíte," vetřel se do jejich rozhovoru další hlas. Bylo na něm ale něco podivného, jelikož zazněl z příliš velké dálky. Prostorem podzemních garáží se začal jemně šířit zvuk cizích tenisek. Po cestě zvenčí právě někdo scházel dolů. Nejdříve ale musel projít přes otevřený prostor, který je hlídaný odstřelovači - to muselo napadnout určitě každého, kdo o tom věděl. Anebo je to celé divadlo venku jen kachna?
"Timothy určitě neumře - na to je pro FBI moc cenným zbožím." promluvil znovu neznámý, ale světla z aut po několika krocích odhalila jeho totožnost.
"Simone?" vyvalil Dicky oči. "Co tady ksakru děláš?"
"Možná tomu nebudeš věřit," začal se nervózně škrábat ve vlasech, "ale chci vám pomoct." Jeho oči sklouzly k prvnímu autu ve výjezdu, kde ho od Renée dělily možná tak dva metry. Vypadala ještě otřeseněji než předtím. Ani se nestihla vzpamatovat z nárazu, a přišel další šok v podobě jejího nezvěstného přítele.
Byl trochu jiný, než si ho pamatovala naposled. Měl delší neupravované vlasy, vzadu stažené do malinkatého culíku. Taky poměrně dost zhubnul. Nejvíc šel jeho zbídačený stav vidět, když se pokusil o úsměv. Nepatrně k tomu zvednul ruku, jakoby se bál ji vůbec pozdravit. Jeho strach byl ale oprávněný, jelikož Renée nebyla moc naslouchavá a vše nejdřív řešila hysterií a násilím - až potom používala mozek. Kvůli tomu si z ní dělával legraci, ale teď by ji v tom autě nejraději zamknul a zahodil klíčky.
"Jak už jsem řekl - chci pomoct." přistoupil Simon blíž, aby se už nemusel dívat na Renée. "Není to žádná past. Chris neví, že tady jsem."
"Jak ti máme věřit?" přihrnul se Dustin také blíž. "Doteď jsi stál proti nám, zradil jsi nás!"
"Já jsem jen… chtěl udělat to, co mi přišlo jako správné." ztišil hlas. "Nic se nedělo a já chtěl věci uvést do pohybu. Christopher měl ke všemu už nakročeno. Bylo snazší se přidat právě k němu."
"Takže," zarazil se Dicky. Vypadalo to, že mu začíná věřit. Simon se totiž nebránil čtení myšlenek a ještě ke všemu to byl jeho velmi dobrý přítel. "Takže chceš Tuckera zradit?" vyslovil nakonec tuhle odvážnou větu. Simon po chvíli smutně, ale velmi jistě přikývnul.
"Jestli je něco, čemu opravdu můžu věřit, tak jsou to Timova slova. Neposlouchají se dobře, ale on ví, proč je realita taková, jaká je. Nemyslím si, že by mohl být zlý člověk. Rozhodně je spolehlivý. S ním je budoucnost jistá, s Chrisem ne." odmlčel se a poté jen tiše dodal: "Ta jeho nemoc… je hrozná."
"V tom případě bychom měli jít Timovi už konečně na pomoc!" rozhodla za všechny Kate. "Může ho vážně zranit!"
"Jak jsem říkal," pokračoval Simon. "Ti na střechách ho nenechají zajít daleko. Možná prozradil FBI vaši pozici, aby zahnal Timothyho do kouta, ale oni jeho pravidla hodlají dodržovat jen do určité míry. Jestli to zajde moc daleko, zabijí ho. Jenže jestli se Chris dozví příliš mnoho, aniž by správci viditelně nějak ublížil, a potom jednoduše zmizel, nemuselo by to mít pro nás dobré následky. Proto bude lepší, když Timothymu pomůžeme sprovodit Christophera ze světa."

***

"Děje se tam něco?" zeptal se muž, který už nějakou dobu převaloval na jazyku mentolové bonbony. Jmenoval se Sean Dobbers a kromě toho, že velel dnešní akci na střechách, byl to i muž, který postřelil Lucase a Timothyho. On sám ale nevěděl, do kterého z nich to bylo. Podle krve na zemi se strefil a informace jako taková mu stačila.
Muž, který vedle něj sledoval okolí dalekohledem, ho ujistil, že je vše v klidu.
"Ten parchant Tucker," protřel si Dobbers unaveně oči. "Vůbec netušíme, co má v plánu, ale stejně tady trčíme. Jak mohl vůbec nadřízené k něčemu takovému donutit?"
"Jde přece o Šedé, ne?" podotknul jeho společník.
Dobbers několikrát přikývnul a zároveň nechtěně rozkousl mentolku. Vůně máty došla až k muži s dalekohledem, ale byl na to už zvyklý, ačkoli mu tahle jeho závislost přišla ze začátku trochu dětinská.
"Tucker se pohnul," promluvil najednou. "Přestal se opírat o zábradlí a popošel kousek od něj. Dívá se pravděpodobně ke dveřím. Dveře se otevírají,"
Agent Dobbers se pokusil zaostřit přes střechu jedné z budov na místo, které jeho kolega popisoval, ale bylo tam příliš šero.
"Na střeše jsou nyní dva. Pravděpodobně je ten druhý Timothy Chase."
"Jde mu vidět do obličeje?" zeptal se.
"Celkem ano,"
"Podej mi to," vzal si dalekohled a podíval se sám. Obraz byl zrnitý, ale i přes tu záplavu zeleného šumu rozeznal známý obličej.
"Jo, je to Chase," potvrdil. "Vcelku obyčejný kluk, kdybyste ho potkal na ulici. Ale podle našich záznamů…" pousmál se a dál sledoval dění na střeše. Chris byl k nim otočený zády, tudíž nevěděl, jestli s ním mluví nebo ne. Vypadalo to ale, jakoby se nic nedělo.
"Nedokážu si ani představit," promluvil znovu Dobbers, "co bychom se všechno dozvěděli, kdybychom k nám dostali toho jejich správce. Pořád o něm mluví v takových superlativech, že jsem donedávna myslel, že je to snad Bůh. Pamatujete si toho posledního Šedého u nás?"
"Maine?" hádal.
Dobbers spokojeně přikývnul. "Poseroutka až hanba, ale mluvil zatím nejhezčeji."
"Pamatujete si projekt Stargate? Jak tam měli několik parapsychiků a využívali jejich schopnosti při špionážích na dálku?" pokračoval kolega v rozhovoru. "Myslíte, že to byli také Šedí?"
"Řekl bych, že ano. Ale zase na druhou stranu jejich výsledky nebyly zase až tak zázračné… Ale třeba nejsou všichni tak nadaní, jak si myslíme," zadíval se na okamžik na něj, ale ve chvíli, kdy přestával dávat pozor, přímo před nimi se objevil obrovský záblesk. Mohutný proud světla, který trval déle, než obyčejný blesk. Výboj nastal na střeše, kterou sledovali. Na místě, kde stáli dva Babyloňané…

***

Vzduch okolo byl nabitý k prasknutí. Jakoby nestačilo, že se před chvílí všechna ta energie uvolnila. Kdyby bylo možné vidět proudy myšlenek, vypadalo by to jako bouře. Dvě námořní flotily, které bojují na moři proti sobě, zatímco taktak odolávají rozzuřené přírodě. A přitom proti sobě stáli jen dva muži. Dva velmi nadaní Babyloňané, dva slepci ke všemu ostatnímu, cestovatelé, jejichž osudy se střetly a nemůžou se na ten vratký most, který je zavede dál, vejít zároveň. Nejde se vrátit zpět; jeden musí z kola ven.
"Proč je vždycky tak složité rozlousknout tu tvou hlavu!" zakřičel Chris vztekle. "Buď kámoš a prozraď mi pár svých tajemství," pousmál se a hned vedle něj se vytvořil vzduchový vír. Lusknutím prstů jej svižně poslal kupředu. Timothy na jeho útok zareagoval štítem. Vzduch se kolem něj začal točit v kruzích, až zůstal bezpečně stát uprostřed ochranné bubliny.
"Proč tak toužíš po vědomostech, Christophere. Naučil jsem tě dost. Není moje chyba, že jsi chtěl víc."
"Učitel má svému žákovi předat ze sebe co nejvíc!" začal křičet, jelikož silné proudy vzduchu, které do sebe nerážely, dusily jeho hlas přímo u zrodu. "Tys mi akorát lhal, krmil mě žvásty a hrál sis na svatouška. Otec ale té tvojí fasádě nikdy nevěřil; jenom já byl takový naivní hlupák!"
"Tvůj otec byl neznaboh!" oponoval Tim vztekle. "Člověk jako on nemyslí na druhé, ale jen na sebe,"
Zuřivý vzduchový sloupec se rázem začal uklidňovat. Chris se jen upřeně díval na Tima a kromě toho, že si chránil své myšlenky, vypadalo to, že zatím nehodlá nic podnikat.
"Můj otec byl podle tebe sobec?" zavrtěl pobaveně hlavou. "Jak to můžeš tvrdit? Neznal jsi ho. Bylo to právě naopak. Podporoval mě."
"Dokážu si to živě představit," nakrčil Tim nos. "Tloukl ti do hlavy, aby ses naučil všechno, co můžeš. Ale nakonec zjistil, že toho není tolik, kolik si původně představoval. 'Vždyť je to správce, musí vědět víc,' vždycky přemýšlel, když se na mě díval." udělal na chvíli pauzu. "Toužil po vědomostech stejně tak, jako teď ty, ale na to, že byl šílený, si dost dobře uvědomoval svoje možnosti. Proto raději přenechal všechnu práci s dolováním informací svému talentovanějšímu synovi. A vždy, když jsme se vrátili domů na návštěvu, ptal se jako první, co zajímavého ses naučil. Zkus mi tohle vyvrátit."
Chris si založil ruce na hrudi. Na obličeji mu poskakoval prazvláštní úsměv.
"Který otec nemá na svého potomka vysoké nároky? Nevadilo mi to. Vždycky jsem se rád učil, dovídal se nové věci, luštil záhady a hlavolamy; například ten na tvém sejfu," zakroutil nostalgicky hlavou.
"Dělals to jen kvůli tomu, aby tě tatínek aspoň jednou v životě pochválil."
"Tak dost," pronesl pobaveně a dal si ruce v bok. "Nežvaň pořád jen o mém fotříkovi. Unavuje mě dovídat se věci, které už dávno vím."
"Já nemůžu za to, že tvůj život je jen a jen o něm." pronesl chladně. Pomalu začal z Chrisovy strany pociťovat nestabilitu. Ještě chvíli a utvoří se v jeho mysli slabší místo - přesně tam zaútočí. Má nakročeno dobře. Ještě chvíli.
"Snažíš se hrát na city, Jacku?" pousmál se. "Chceš se bavit o rodině? Budeme se tedy bavit o rodině… Ale o té tvojí." dal si do pusy prsty a zapískal. Zvuk se zvláštně roznesl po okolí. Jakoby malátně, ale na noc až příliš silně. Najednou Tim uslyšel za sebou cvaknutí dveří. Otočil hlavu směrem ke krokům, které jakoby byly zesílené nějakým přístrojem. Na střeše bylo šero. Ale záře ze světelných reklam všude okolo stačila dost na to, aby rozeznal rysy v obličeji.
Dotyčný klidně prošel okolo něj a zastavil se až vedle Tuckera.
"Jak je to dlouho, co jste se neviděli?" usmál se Chris a položil ruku na rameno chlapci, který právě přišel. "Už to bude víc jak tři týdny,"
"Dvacet čtyři dnů," opravil ho. "Takže co plánuješ teď? Myslíš si, že se rozteču blahem a ty se mi prohrábneš v mozku? Nejsem blázen."
"Ale jsi. Pokud nepovažuješ tady mladého Solise za svého synovce, za přítele určitě ano. Já mu neublížím, jelikož stojí na mojí straně. Spíše si dávej pozor, abys ho nezranil ty. Nebo je ti jedno, co se s ním stane?"
"Učil jsem ho, aby se o sebe uměl postarat sám. Uvidíme, jak moc to pochopil." zadíval se na něj. Stuart stál klidně. Jeho obličej byl mírně zamračený, ale normálně se mračil ještě víc. Nemluvil a vypadalo to, že ani na nic nemyslel.
"Neušetřím nikoho, pokud mi stojí v cestě." dodal Timothy. Stuartova přítomnost ho opravdu nijak neznervózňovala. Pokud tohle měl být Chrisův triumfální tah, neměl ani sebemenší účinek.

***

"Co to zase dělají?" odfrkl si Dobbers. "Jak mám poznat, kdy je správce v ohrožení života, když se k sobě ti dva ani nepřiblíží?" nahmatal poslepu v kapse mentolku a strčil si ji do pusy. Na chvíli se zadíval na střechu bez dalekohledu a trochu ho při tom pohledu zamrazilo. Vzduch tam nebezpečně jiskřil, jakoby Chase i Tucker byli elektrodami, které když se k sobě přiblíží, nastane výboj; nebo spíše výbuch.
"Mám takový pocit," položil Dobbers dalekohled zpět na nos, "že každou chvíli jeden z nich spadne na zem a bude po něm. Nevím proč."
"Protože něco takového se může klidně stát," odpověděl mu hlas, ale na jeho kolegu zněl příliš dětsky. Dobbers se otočil a uviděl ze stínu vycházet nějaké dvě postavy, které měly zdvižené ruce. V okamžiku v ruce držel svou služební zbraň a zamířil její hlaveň na cizince.
"Identifikujte se." varoval je.
"Jen klídek - nechceme vám ublížit. Jmenuju se Dustin." představil se vysoký blonďák.
"Já jsem Kate." promluvila odvážně i dívka.
Dobbers na ně chvíli nechápavě hleděl. Byla to nějaká děcka, ale dost drzá na to, aby přišla až sem. Ale jak? napadlo ho. Všechno je hlídané. Jak vůbec věděli, že jsou právě tady?
"Chceme jen zachránit našeho přítele," pokračoval Dicky. "Tucker je psychokinetik - všechno ovládá pomocí své mysli. Zatímco tady stojíte a díváte se, jak se na té střeše nic neděje, je tomu právě naopak."
"Aha. Takže jste Šedí." došlo muži. "Co tedy chcete?"
"Je to jednoduché," začal Dustin dávat ruce pomalu dolů. "Chceme Tuckera odstranit dřív, než bude pozdě."
"Je mi líto, ale to my s ním uzavřeli smlouvu," pokynul Dobbers hlavní, načež Dickyho ruce znovu vyletěly vzhůru.
"Prosíme vás," zkusila to Kate naléhavě. "Timothy to dlouho nevydrží - jeho moc je oslabená už jen tím, že stojí a že si musí chránit své myšlenky a vzpomínky!"
Dobbers chtěl znovu něco říct, ale přerušil ho nějaký tupý zvuk. Otočil se směrem ke střeše, a jelikož stále držel i dalekohled, podíval se.
"Ten kluk… vyrval tyčku ze zábradlí!" vůbec nechápal, jak ten kus kovu dokázal tak snadno získat. Znovu se otočil zpět směrem, kam ukazovala jeho zbraň. "Tomuhle říkáte oslabený?" vysmál se jim, načež zazněl stejný tupý zvuk. A za ním následoval vzteklý křik.
"Vypadá to, že jdou do sebe," pousmál se Dobbers a ani se nemusel dívat, aby poznal, že obě kovové tyčky teď cinkají o sebe. Znělo to jako popravní zvonkohra.
"Přestaňte na nás mířit!" okřikl ho Dustin. "Jestli s Tuckerem nic neuděláte, postaráme se o to sami!" řekl spěšně. Tlačil ho čas. Jestli Timothy přestal s používáním telepatie, zbývají mu síly jen tak akorát na to, aby se mu Chris nedostal do hlavy.
"Hmmm… takže tam chcete jít?" zamyslel se Dobbers. Tahle nabídka se mu celkem zamlouvala. Mezitím si od něj kolega vzal dalekohled a znovu začal vstřebávat informace z bojiště. Tucker i Chase drželi kovové tyče a mydlili se s nimi hlava nehlava. Nemelodický rachot a skřípot přicházel všem nelibě do uší.
"Pusťte nás a my se o to postaráme, když to VY nedokážete!" vztekal se Dustin.
"Klídek, jo?" pousmál se Dobbers. "Mám na vás přichycený dva odstřelovače, takže žádný prudký pohyby." řekl tónem, při kterém by se zasmála i jeho zbraň, kdyby mohla. Najednou k nim ale doputoval jiný zvuk, než doposud. Byl zvonivý, jako když padá lešení.
"Pane," ozval se po dlouhé době i druhý agent. "Chase je bez zbraně a leží na zemi."
"Cože?" otočil se Dobbers okamžitě za sebe. Na zemi opravdu uviděl jeden nehybný bod. A dvě tmavé postavy, jak se k němu přibližují.
"Ten vyšší, je Tucker," přitlačil si Dobbers svou malou vysílačku blíže k uchu. "Sejměte ho. Hned."
Tenhle rozkaz byl pro uši Kate a Dickyho jako dar z nebes. Byli totiž připoutaní na jednom místě dvěma červenými tečkami a nemohli momentálně nic udělat.
"Tak co? Co se děje?" zeptal se Dobbers netrpělivě. Kolega mu vzápětí odpověděl, že je Tucker třikrát zamířený, jelikož se na jeho zádech míhaly tři zářivé body.
"Tak proč nestřílí?" vůbec to nechápal. "Střílejte!" zařval do vysílačky, načež v ní zašramotily podivné odpovědi:
"Alfa dva. Mám zamířeno, ale nemůžu vystřelit."
"Alfa šest. Mám stejný problém. Nemůžu pohnout s prstem."
"Alfa jedna. Chci zmáčknout spoušť, ale kdykoliv na to pomyslím, ztuhne mi ruka. Nechápu to."
Dobbers s otevřenou pusou poslouchal jejich stížnosti.
"Jak nemůžete? Jak to, že vám tuhne ruka? Co to jsou za žvásty?" sehnul se k zemi a vzal si zpod plachty ostřelovačku, která tam byla přichystaná pro případ nouze. Služební zbraň vrátil za opasek kalhot a zamířil na cíl osobně.
"Mám ho - střílím." informoval okamžitě, ale nic se nestalo. Nervózně se zavrtěl a zkusil to znovu. Jenže nic. Nedokázal to. Jakoby měl v mozku absolutní zákaz, který nelze porušit.
"On nejde zabít," hlesl. "Nejde to,"
"To je jeho práce!" vykřikl Dustin. "Tucker vám vsugeroval, že ho nemůžete zabít, a proto to nejde! Nařiďte vašim lidem, ať na nás přestanou mířit, a postaráme se o něj! Slyšíte mě?! Rychle!"

***

Timothy upadl na zem. Jeho jediná zbraň mu vyletěla z ruky a s dunivým cinkotem jej zanechala neozbrojeného. Chtěl se rychle zvednout a přitáhnout si ji zpátky, jenže jak ulehl na studenou zem, tak na ní také zůstal ležet. Nedokázal se vůbec pohnout. Jeho ruce a nohy jakoby ležely v lepidle - v dokonalé síti, kterou na něj s největší přesností upletl Christopher.
Začaly se k němu přibližovat kroky. Srdce mu bušilo na poplach, jenže neviditelná síla ho pevně držela přišpendleného k zemi. Když na něj Chris shlédnul, připadal si jako jeho kořist. V očích měl zvláštní matný lesk, jakoby ho litoval a zároveň mu bylo už všechno úplně jedno. Ale to odhodlání udělat cokoli, aby dostal své vytoužené vědomosti, z něj přímo sálalo.
"Chtěl jsi udělat všechno pro to, abys mě zabil." promluvil po chvíli. "Já udělám cokoliv, abych z tebe dostal tajemství, která skrýváš." kleknul si na něj obkročmo. Timothy se v té chvíli střetl se Stuartovým pohledem, ale nic to s ním nedělalo. Mezitím se Christopherovy ruce přiblížily do Timova zorného pole. Prsty zajely neomaleně do vlasů, jakoby to byly hřebíky.
"Chvěješ se," poznamenal Chris s úsměvem. "Bojíš se? Vztekáš se?"
"Ne," odpověděl a znovu se přerývaně nadechnul. "Mám jen tak strašnou chuť tě zabít, že se z toho snad brzo zblázním!" prosedil vztekle mezi zuby a pokus se pohnout. Marně.
"Jestli mi svou mysl neotevřeš," pousmál se, "budu si s tvým mozkem hrát tak dlouho, že se z toho opravdu zblázníš,"
Když to dořekl, Timothy sebou škubnul, jakoby dostal elektrický šok. To, čeho se nejvíc obával, právě začalo. Jakoby každý jeho mozkový závit Chris pečlivě prohraboval kartáčem, aby ze všech těch rýh vymetl i ten nejtintěrnější detail. Bylo to naprosto rozumu zbavující. Už spousta lidí se mu snažila prohrábnout v hlavě, ale nikdo ještě ne tahle pečlivě a intenzivně, jako Chris. Nechápal, jak může být takhle silný. Jak ho může takový blázen jednoduše povalit na zem a vzít si, co chce? Proč tyhle oči tak strašně touží po vědomostech? Timothyho rty se začaly třást, jakoby se na tyhle otázky chtěl zeptat.
Najednou se ale okolo Chrisovy paže něco omotalo. Všechen ten tlak, který drtil Timovi hlavu, náhle zázračně zmizel. Christopher se narovnal a zvednul svou pravou paži, okolo které měl omotaný nějaký kus látky. Na druhém konci stála menší dívka.
"Tak to by stačilo," přitáhla si Kate stuhu blíž k sobě.
"Heh," zasmál se a pomalu se postavil na nohy. "Takže někomu na tomhle lháři přece jen záleží… Co máš s ním společného?"
"Ptáš se co?" znovu utáhla svou fialovou stuhu. "Jsem jeho studentka a kamarádka."
"Opravdu? Tak to jsme na tom stejně," zasmál se. "Poslyš, taky tě tak štve, jak pořád všechno tají?"
"Sklapni." neměla vůbec v úmyslu se s ním vybavovat.
"Jde vůbec věřit člověku, který pořád lže?" pokračoval. "Jak ho může mít někdo vůbec rád? Sám to nechápu, protože ho mám strašně rád a nemůžu si pomoct… Je jako droga,"
"Jo?" zamračila se. "Ale on tě nenávidí - v tom jsme odlišní… Jsme odlišní!" vykřikla a ve stejný okamžik elektrický proud zasáhnul Chrisovo tělo. Celá jeho postava se zhroutila, až bezvládně klesl do kolen. Dlaněmi se opřel o zem a chvíli v téhle nehybné poloze zůstal. Kate pochopila, že příště by ho už šetřit neměla.
"Ach takhle to je…" zašeptal po chvíli. "Ty se bojíš, že ano?" zvednul pomalu hlavu a sebevědomě se usmál.
"Chcípni!" chtěla do něj pustit další dávku elektřiny, ale když to zkusila, nic se nestalo. Tuckerovo tělo se po chvíli začalo mírně třást, jenže vzápětí se z jeho útrob vyhrnul hlasitý smích.
"Cítím to! Cítím tvůj strach!" smál se tak usilovně, že se občas zapomněl i nadechnout. Opřel se o koleno a stále ještě v dobré náladě se postavil zpět na nohy.
"Máš strach z toho, že jsme si podobní." pokračoval. "Tvoje srdce buší na poplach. Snažíš si namluvit, že jsi dobrá žačka, ale nejsi. Tvá zvídavost je silná. Tvá sobeckost je ještě silnější. Jsme si podobní, Kate," řekl chlácholivě. "Vlastně ne, to není ten správný výraz," dělal, jakože přemýšlí. "My dva… jsme totiž stejní…"
Při těch slovech Kate dočista zkameněla. Neznal ji, ale i přesto se do jejího nitra dostal tak snadno, že to ani nezaznamenala. Ale nejhorší na tom bylo, že objevil její největší strach - její achilovku…
"Drž hubu, dědku!" Zničehonic se na scéně objevil Dustin. Vzduchem vzápětí proletěl nějaký sloup a zamířil si to přímo na Chrise. Jenže ten jakoby to nic nebylo, zvednul ruku a letící předmět se jako poslušný pes zastavil a zůstal stát. Zasáhl jej pouze tlak z energie, která nemohla pokračovat dál. V jeho přítomnosti jakoby fyzika nefungovala, jak by obyčejně měla.
Kus sloupu si neomaleně lehnul na zem, zatímco Tucker zlehka odmotával fialové pouto na své ruce.
"Takže tedy," pousmál se. "Buďte dobří přátelé a dejte mi pár indicií, abych se konečně mohl dostat do Jackovy hlavy." oprášil si špinavá kolena a pomalu se narovnal. "Nebude vás to bolet tak, jako jeho - to slibuju." porozhlédl se okolo sebe a nevědomky si olíznul rty.

Simone, Simone... kdes celou tu dobu byl, žes tak zkrásněl? :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru