U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Chanson - Kapitola 1

21. května 2012 v 22:11 | Nakano 【春】 San |  Chanson - Kapitoly

Kapitola 1
Když jsem ještě netušil, čeho všeho jsou lidé schopni

Jeden můj dobrý přítel kdysi řekl:
"Nenávist plodí zase jen nenávist. A dokud ji nosíš v srdci, tvůj život nebude nikdy šťastný."
Jmenuju se Bingo Tachly, a pravděpodobně jsem odsouzen k věčnému utrpení. Někdo by mohl namítnout, že když se mi to nelíbí, tak to mám změnit, ale většina mi dá zapravdu, že změny vůbec jednoduché nejsou. Hlavně ne tehdy, když si celý život přejete smrt jednoho chlapa. Kdyby tu teď se mnou byla Tonie, řekla by, že všechno je možné, pokud je lidská mysl dostatečně otevřená. Ale já byl vždycky spíše zabedněnec. Měl bych to raději vzít od začátku. Tak ještě jednou.


Jmenuju se Bingo Tachly, a ano, byl jsem kvůli tomu jménu docela známý. Lidé si mě snadno pamatovali už i jako dítě, ale ve většině případů jsem na ně neudělal dobrý dojem. Nejdřív se jim nelíbilo, že jsem příliš zamlklý, když jsem se konečně otrkal, zase jim vadilo, jak jsem drzý, a někdo nemohl vystát už jen můj zamračený pohled. Jinak jsem byl rozkošný prcek. Zlaté prstýnky na hlavě, velké zvídavé oči… Ještě, že už jsem z toho vyrostl. Pro učitelky na škole jsem byl anděl s ďáblem v těle. Aspoň v něčem měly ty starý zavařeniny pravdu. Než jsem si ale vysloužil tuhle přezdívku, byl jsem obyčejný kluk, který miloval stroje, hrozně rád četl knihy - ještě raději ty s obrázky - a pyšnil se svým neobyčejným jménem. Myslel jsem si, že je zvučné a drsňácké, a taky jsem měl titul: jediný Bingo na světě. Možná stále ještě jsem.
Jenže přišel osudný rok 1930, čímž započala má nikdy nekončící noční můra. Do New Yorku se dostala hra, kterou určitě znáte a možná i občas hrajete. Jediné, co s ní mám společného, a umím si to sám sobě přiznat, je to, že obě naše jména vznikla omylem. Hra měla původně název Beano, ale nějaký zapálený hráč se přeřekl, a vyslovil ono prokleté: "Bingo!" Když jsem se o té hře dozvěděl - bylo mi v té době sedm - zeptal jsem se otce, proč mě pojmenovali zrovna takhle. Pamatuju si, jak se přehloupě zasmál a řekl:
"Četl jsem tehdy v novinách článek o Austrálii. Žijí tam divocí psi, kterým říkají Dingo, víš? Jenže než jsem došel domů, zapomněl jsem, jak se jmenovali, a v hlavě mi prostě naskočilo to slovo. Bingo. Myslel jsem, že je to správně. Ale tak či tak - obě znějí dobře, nemyslíš?"
Bohužel po nějaké době, co si ze mě kamarádi dělali bez přestání legraci, a chodil jsem domů zmlácený jak ten pes, usoudil jsem, že blbější jméno mi opravdu nemohl dát. Ono být pojmenovaný po nějakým rafanovi nebo slaboduché hře vyjde asi nastejno.

Chci se ale ještě vrátit o rok a pár měsíců zpátky, do doby, kdy jsem ještě neměl žádné starosti, když jsem byl ještě zamlklý, ale spokojený kluk. Bydleli jsme na rohu Kenmare Street a Mott Street v New Yorku. V jednom z těch namačkaných domů byl náš malý byt a žil jsem tam s mým otcem a sestrou - pouze my tři. Matka zemřela na tuberkulózu několik měsíců po tom, co jsem se narodil. Ještě teď mám schovanou její fotku, ale raději se na ni už nedívám, jelikož mi v hlavě potom naskakují různé mylné představy, které k životu nepotřebuju.
Její místo plně nahradila Summer - moje starší sestra - jelikož byl mezi námi deset let rozdíl. Nejednou mě napadlo, že jsem asi jen nějakým "okamžikem vášně", protože rodiče nikdy nebyli natolik majetní, aby si dovolili více dětí. Ale potom mě zase trápila otázka, proč jsem vlastně neměl víc sourozenců, když i v chudších rodinách, bylo více dětí? Jenže než jsem se stačil na tyhle otázky zeptat, než jsem si je vůbec uvědomil, bylo už dávno, dávno pozdě.

Můj vztah k hudbě nikdy nebyl něčím víc, než zapnutím a vypnutím rádia. To Summer pořád chodila po domě a něco si prozpěvovala. Pamatuju si, jak prožívala texty od Bessie Smith nebo od Idy Cox "Wild Women Don't Have the Blues". Jakoby to všechno byly texty o ní, jakoby je napsala ona sama. O mužích, co měla, ale nemilovala je. O polibcích, které dala, ale nikdy se jí nevrátily zpět. Byla to léta plná rebelie. Frčel jazz, charleston a blackbottom, ale na tuhle vlnu jsem byl ještě moc malý. To Summer byla natolik stará, aby mohla ten hořkosladký svět celý ochutnat. Jenže zkuste tohle vysvětlit prckovi, jako jsem byl já. Znal jsem ji v zástěře, s vlasy v culíku a milým úsměvem na tváři. Neměl jsem ani tušení, co moje setra dělá, když není doma. Dokonce i dnes si to můžu jen domýšlet. Ale pamatuju si, že vždy, když se pozdě v noci vrátila zpátky, na malou chvíli jsem ji nemohl poznat - venku se měnila v úplně jinou ženu. Nechápal jsem, proč se otec pořád tak zlobí, a nadává jí do promiskuitní coury, ale jelikož to byla zajímavá a neznámá slova, zapamatoval jsem si je dodnes.
Jednou se otec vrátil domů naprosto zničený. Nevím, co se tehdy přesně odehrálo, ale když jsem se zeptal na Summer, řekl, že odteď budeme žít spolu jen my dva. Pokusil se usmát a vzal si mě na koleno. Jenže já na něj hleděl s otevřenou pusou. Jakoby přímo před mýma očima spláchnula sestru ta bouřlivá vlna. Nevěděl jsem, jestli je naživu, nebo skonala, ale byla prostě pryč. Od té doby se začalo všechno kazit.

Po rušných dnech, kdy otec vyčítal sestře, že místo toho, aby se starala o rodinu, chodí do Harlemu, kde se paktuje s černochy, zpívá si jejich pohanské písničky, a tancuje na jejich prérijní hudbu, nastal v našem domě klid. Možná až moc velký. Otec postupem času zjistil, že to se mnou na krku nebude mít vůbec lehké. Nikdy na mě neměl moc čas, a v podstatě ani nevěděl, co mě zajímá, o čem si se mnou může povídat, nebo na co vůbec myslím. Především vůbec netušil, jak mi rozmluvit jazyk - sám toho totiž moc nenamluvil. Ale já ho měl rád, i když na mě neměl čas, a byl jsem hrozně šťastný, kdykoliv si ho udělal. Proto jsem si ty následující dny opravdu užíval. Byl doma skoro pořád, sledoval jsem ho, jak se učí vařit, jak mi shání po domě hlídání, když potřeboval někam odejít, a také začal chodit do školy kvůli tomu, že jsem sice dobrý žák, ale že kuňkám jak holka, a stahují se nade mnou mračna. Ptal se mě, proč si s dětmi nehraju víc, ale sám jsem to nevěděl. Bylo mi dobře samotnému a jednoho kamaráda jsem měl - to mi úplně stačilo. Asi to měl se mnou těžké. Když si na to vzpomenu, musím se ptát, proč se vlastně znovu neoženil. Byl to fešák, spolehlivý a pracovitý chlap. Jiný vdovec s dětmi na krku by si už dávno našel náhradu, aby nemusel šaškovat v kuchyni a se smetákem. Jenže Leslie Tachly se spoléhal na svou starší dceru, a když už neměl ji, pak už jen sám na sebe. A aby toho nebylo dost, ke všemu ještě začínala špatná doba.

"Víš Bingo," přestal najednou číst noviny, "tatínek je na tom teď špatně."
"Jsi nemocný?" zeptal jsem se naivně.
"Ne, ne," zavrtěl hlavou. "Nemám práci. Nemám žádné peníze, Bingo. Všichni tatínkové jsou na tom teď špatně. Přistěhovalci nám berou práci. Přišel jsem o místo v továrně ještě pár dní před tím, než Summer odešla. Nemůžeme si už dovolit žít tady," řekl s úsměvem, ale vypadal u toho tak zničeně a beznadějně, že jsem to vzhledem k mému dětskému pohledu na svět pochopil.
"Takže budeme bydlet v Hooverovicích?" napadlo mě jako první. Mluvilo se o tom často ve škole, protože dětem, které tam bydlely, se ostatní smáli. Na těch místech byly Hooverovou dekou noviny a Hooverovou vlajkou naruby obrácená kapsa. Nejčastěji poblíž nějaké skládky, železnice nebo dálnice, se tvořily kempy lidí, kteří se dostali úplně na dno. Bez práce, bez peněz, bez domova. Tehdy lidé umírali hlady a za hospodářskou krizi vinili prezidenta Hoovera - proto Hooverovice. Žil tam i můj nejlepší kamarád Harley Riverbank s rodiči a třemi sourozenci. A jelikož to byl můj jediný kamarád, nepřestal jsem za ním chodit ani tam. Proto se nakonec prsty posměváčků obrátily i na mě. A ze zatažených mračen začalo pršet. Musel jsem se naučit bránit, a jelikož jsem to ještě se slovy moc neuměl, asi si dokážete představit, jak jsem to řešil.
Otec tehdy na moji otázku neodpověděl, pouze mi prohrábl svými hrubými prsty andělské vlasy, a vrátil se k novinám. A mě od té doby čím dál častěji kručelo v žaludku.

O Hooverovicích se nemluvilo nahlas, ale pouze šuškalo. Stěhovali se tam vaši známi, sousedi a přátelé, a v příštích dnech jste tam mohli skončit s nimi. Nepřicházeli tam ale jen obyvatelé dotyčného města, nýbrž i lidé z okolních měst a dokonce i z dalekých států. Většinou to byly početné farmářské rodiny, kterým zabavili farmu a jednoduše je vyhnali z vlastní půdy. Přespávali ve svých zrezivělých autech a někteří si dokonce stavěli stany. Ačkoli to byli hodní lidé, kteří si v těžkých chvílích pomáhali, jak mohli, existovali i zlí lidé, kterým se jejich přítomnost nelíbila.
Jednou jsem šel po škole navštívit Harleyho, protože ten den nepřišel. Jenže místo kempu, kde doteď bydlel, zbyly jen rozmlácené trosky a ohořelé vraky aut. Takové zvěrstvo většinou měla na starost policie. Spravedlnost neexistovala.
Když jsem ztrátu svého přítele řádně oplakal, jelikož odsud často odváželi jen ohořelé mrtvoly, zazvonil někdo na zvonek, a Harley Riverbank znovu stál před mými dveřmi. Špinavý a začouzený. Při tom pohledu jsem se rozbulel nanovo. Otec nevěděl co si se mnou počít, protože jsem takhle ještě nikdy nevyváděl. Harley mi pak vysvětlil, že unikli taktak, ale že odjíždějí na západ do Kalifornie, kde jsou plantáže, a to znamená práci a peníze. Musel jsem se s ním rozloučit znovu. Ale bylo mi stejně tak mizerně, jako poprvé. Nebyl sice mrtvý, ale pokud jsme společně nemohli blbnout venku, jakoby byl. Zůstal jsem sám.

Jednou mi otec oznámil, že si našel stálou práci. Do té doby totiž jen rozprodával náš majetek a bral každou fušku, i kdyby měl za tu dřinu přinést domů jen dolar. Jenže v jeho hlase nebyla ani špetka radosti. Já byl ale rád. Začínal jsem si totiž všímat, jak ho celá ta situace ničí. Byl bledý a nemohl v noci spát, a tak nějak jsem tušil, že mu vrásky dělá především můj hladový krk. Proto jsem se za těch posledních pár týdnů musel adaptovat do nového prostředí. Kdykoliv se naskytla vhodná příležitost, něco jsem na ulici nenápadně strčil do kapsy, nebo se popral s ostatními kluky ve škole o jejich svačiny. Ze začátku jsem se zdráhal, věděl jsem, že bych neměl krást, nebo se prát, ale můj hlad a touha ulehčit otci byli silnější. Také jsem zjistil, že čím dál hůř vidím do dálky, ale při pranici mi to nepřekáželo, tak jsem to nikomu neřekl. Popravdě jsem si myslel, že takhle to mají všechny děti, abychom jako staří mohli nosit brýle.

Otec tedy začal chodit do práce, o které nerad mluvil, zatímco já se snažil nějak osamostatnit, abych ho příliš nezatěžoval. Dokonce jsem si na chvíli našel přivýdělek. Bylo krásné odpoledne, což byl vynikající čas pro procházku a nějaký ten náhodný lup. Chodil jsem okolo obchodů a tvářil se co nejvíc nevinně to šlo. Nemusel jsem se ani moc namáhat, protože jsem vypadal neškodně. Ještě křídla a mohli by mě postavit nad portál nějakého kostela.
Šel jsem okolo oblíbeného cíle lidí, kteří měli stejný úmysl jako já - zelinářství. Majitel byl zrovna venku a obsluhoval nějakou dámu, která měla brambor buď moc, nebo zase málo. Prošel jsem kolem nich, v podobě ladné otočky narval broskev do kapsy, a pokračoval dál. Jenže jakmile jsem zvedl hlavu, můj pohled se střetl s pohledem vlastníka vedlejšího obchodu, který mě s rukama založenýma na hrudi pozoroval. Chtěl jsem ho obejít, a utéct pryč, jenže natáhnul po mě ruku, a strhnul mě do svého krámu, jako had, který lapil svou kořist. V té chvíli jsem měl málem naděláno v kalhotách, protože se mi ještě nestalo, aby mě někdo takhle rychle chytil. Vlastně mě nechytli ještě ani jednou. Při útěku jsem se většinou maskoval v davu tím, že jsem si sundal kabát a čepici. Byl jsem mazaný parchant. Jenže tentokrát nebylo úniku a pracky toho muže drtily moje bezbranné paže. Jenom jsem čekal, až mě obchodníkovi vedle napráská. Pak se to dozví otec, a seřeže mě jako psa. Jenže místo kázání mi obchodník dal nečekanou nabídku:
"Když od toho tlusťocha ukradneš ještě jednu broskev, dám ti práci."
V té chvíli jakoby se ve mně něco sepnulo, načež jsem už vyhlížel ven, jestli je vzduch čistý. Bylo to ještě snazší než předtím, jelikož muž už byl zalezlý vevnitř a cesta tam-zpět byla jen pár kroků.
"Tady," podal jsem mu broskev. "A tohle je místo poděkování," vytáhl jsem ještě z kapsy dvě malé okurky. Mého budoucího zaměstnavatele to hodně pobavilo, a dokonce mi řekl, že se ve světě neztratím. A měl pravdu, protože hajzlů a vlezdoprdelků není nikdy dost.

A tak jsem začal vydělávat. Ten obchodník se jmenoval Cohen, byl to Žid a vlastnil zastavárnu. Jeho krám vypadal depresivně už zvenčí a uvnitř se některým jeho zákazníkům dělalo i nevolno. Obchody mu ale šly, jelikož lidé už nevěděli coby, aby někde získali alespoň pár drobných. Většinou jim to stejně nakonec nepomohlo, protože nedokázali sehnat peníze na vyzvednutí, natož na zaplacení úroku. Mým úkolem bylo prodírat se vší tou veteší, a hledat ještě kousek místa, kam postavit veteš novou. Také jsem utíral prach, jelikož pan Cohen tuhle práci nenáviděl, ačkoli měl rád všude čisto a pořádek.
Někteří lidé chodili zastavovat své věci i několikrát týdně a poté se většinou v obchodě už nikdy neukázali. Takovým ubožákům pan Cohen často odpouštěl, protože celí zoufalí prodávali své nejvzácnější předměty, a on je po vypršení smluvené lhůty mohl prodat dál za mnohem vyšší cenu. Jenže existovali i lidé, kterým tu drzost netoleroval. Jedním z nich byl zelinář hned vedle.
"Je to pečený bůček s rozumem fláku masa!" začínal většinou narážkou na jeho tloušťku. "Prodává mi haraburdí a potom přede mnou skoro brečí, že nemá na zaplacení, protože mu obchody nejdou. Kdyby měl aspoň špetku důvtipu, nedával by svoje zboží před obchod, kde mu co deset minut zmizí pár rajčat, tuhle zase cibule a jablka… Ne. Prostě ne. Má tam přece obrovskou ceduli s nápisem: Zelinářství! Jak někdo nemůže poznat, co tam vlastně prodává? Ty jeho výmluvy jsou stejně plytký jako je jeho charakter."
Potom mi většinou začal ukazovat věci, co mu dal zelinář do zástavy a rozčiloval se, jak je to všechno opotřebované, zrezivělé nebo úplně nefunkční. Byl to upovídaný a věčně nespokojený muž.

Jednou, když jsem po škole znovu přišel do práce, pan Cohen s někým zrovna mluvil po telefonu. Akorát mi podal prachovku a zalezl si do skladu, aby mohl hovor v klidu dokončit. Pak už den probíhal normálně, zajímal se o to, co jsem dělal ve škole, a pak mi ukazoval nejvzácnější předměty v krámě, které měl zamknuté ve výkladní skříni, a vyprávěl mi jejich příběhy. Stejně jsem si ale raději prohlížel časopisy, které si s oblibou kupoval. Občas přišel někdo do obchodu, ale moji pozornost upoutali až dva muži, kteří si přišli s panem Cohenem promluvit do skladu.
"Oni nechtěli nic zastavit?" zeptal jsem se, když už byli pryč.
"Ne, ale pomůžou mi dostat mé peníze zpátky." Nechápal jsem, co tím přesně myslel, ale než jsem se stačil zeptat, vzápětí dodal:
"Zítra raději nechoď. A tatínkovi o tom nic neříkej," dal mi dvacet centů jako vždycky a šel jsem domů.

Na druhý den jsem ale přece jen přišel. Byl jsem zvědavý.
"Měl jsem takové tušení, že tě tu dneska uvidím," řekl pan Cohen s povzdechnutím. "No co. Musíš mi ale slíbit, že otci neřekneš, co ti teď prozradím a ukážu." Pochopitelně jsem nasliboval hory doly - kvůli tomu tajemství jsem běžel ze školy skoro celou cestu. Pan Cohen vypadal s mým příslibem o něco klidnější, a vůbec nezáleželo na tom, že otec nemá o mojí práci ani tušení. Vlastně ho ani nezajímalo, co po škole dělám, protože na mě neměl čas. Začal zase vydělávat, sice ne moc, ale pravděpodobně dost na to, aby splatil nájem. Nikam jsme se nemuseli stěhovat, a za to jsem byl opravdu vděčný. Svoje vydělané peníze jsem si schovával, jídlo kradl - neměl jsem žádné starosti. Kromě jediné - kdyby otec náhodou přišel na to, že pracuju pro Žida. Moje dny by byly sečteny. Nepřekousnul by to a dobře jsem to věděl.
"Když už slova nestačí," začal pan Cohen, "logicky přichází na řadu síla. Můj obchod je pod ochranou místního mafiána - kdykoliv mám potíže, stačí říct. Víš vůbec, co je to mafie?" Přikývnul jsem. Měl jsem sice zkreslené a naivní představy o mužích hájící blahobyt lidí, ale taky jsem věděl, že zaplést se s nimi není žádná legrace. Ale to nám jako dětem vůbec nebránilo hrát si dál na zloduchy.
"Tonio Gravier ochraňuje můj krám a platím mu za to. Je to ale výhodný obchod, protože můžu využít služeb jeho lidí. Když někdo dělá problémy, udělají špinavou práci za mě. A ať si o mě lidi říkají, co chtějí, peníze jsou prostě peníze. Proto ten zelinář odvedle dostane za pár minut pořádný kapky."

Ve smluvený čas jsme se s panem Cohenem postavili ke dveřím a přes sklo vyhlíželi auto. A opravdu. Za chvíli už stál přes ulici černý Crossley a vystupovali z něj tři muži. Nevypadali vůbec na mafiány. Pochopitelně - byli to pouze zoufalí lidé, kteří už nesehnali žádnou jinou práci, než tuhle. Čepice se stáhly níž a vydali se přímo do zelinářova obchodu. Co mu nakonec všechno provedli, si můžu jen domýšlet, ale pan Cohen od něj hned na druhý den dostal peníze. Aby ne, když měl od onoho navštívení pravou ruku v sádře. Teď už si dokážu celkem dobře představit, co s ním asi nepěkného provedli.

Tři muži, které jsem viděl vystupovat ten den z auta, přišli před zavírací dobou do obchodu. Pan Cohen s nimi vše zdvořile vyřídil, předal jim obálku a rozloučil se. Jenže ten třetí z nich byl někdo, kdo určitě nechtěl, abych ho viděl, natož poznal. Zmateně jsem vykouknul zpoza všeho toho haraburdí a jako očarovaný jsem vyběhl za nimi. Zvonek na dveřích přilákal oči všech těch tří mužů, ale nakonec mlčky odjeli, jakoby se nic nestalo. Jenže v té chvíli byly už mé dny u pana Cohena sečteny. Ten řídký knír třetího muže patřil totiž mému otci.

Leslie Tachly byl hrdý Američan. Tak hrdý, že si dokonce vystřihoval články z novin týkající se Ku-klux-klanu a pečlivě je přede mnou schovával. Ne dost pečlivě. Hned jakmile jsem uměl číst, prostudoval jsem si všechny ty jeho poklady plné fanatiků, kteří páchali zvěrstva na Neameričanech, a byli na to hrdí. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Otec často mluvil o tom, jak nám přistěhovalci berou práci, cpou se do naší krásné Ameriky a přitom sem tahají svoje hnusné barbarské zvyky, ale netušil jsem, že to bere až takhle vážně. Také mi tehdy došlo, proč Summer odsuzoval za hudbu, kterou tak milovala, ale nebylo mi vůbec jasné, co je na něčem tak pěkném tak moc zlého. Otec neměl rád ani římské katolíky, možná proto, že byl protestant, ale do kostela popravdě moc nechodil. Na jeho seznamu nenávisti byli ale i Židé - pijavice společnosti, jak vždycky říkal. Tehdy jsem to nechápal a ani necítil nenávist k lidem jiné rasy nebo vyznání, akorát jsem věděl, že otec to prostě vidí jinak.

"Víš, že ten Cohen je Žid?" začal hned, jakmile jsem přišel domů. Snaha co nejtišeji zavřít dveře byla k ničemu - otec na mě trpělivě čekal. Okamžitě jsem zabořil pohled do země
"Řekl mi to…" Každým okamžikem jsem očekával kázání nebo výprask. Možná obojí a zároveň.
"Nechci, abys tam už víckrát vkročil," prohlásil přísně.
"Vydělal jsem si tam tři dolary a čtyřicet centů," informoval jsem ho o svém úspěchu, jenže to ho vůbec nezajímalo. Cohen byl Žid a přes to nejel vlak.
"Kdyby nebyl taková držgrešle, určitě bys sis vydělal víc," řekl ještě v zápalu rozhořčení a usedl zničeně ke stolu. Musel se cítit neuvěřitelně ponížený. Ale byl jsem jen blbý a naivní harant, a tak jsem to nakonec vypustil z pusy:
"Tati, a proč ty děláš pro mafiány? Nejsou to taky přistěhovalci? Proč pro ně pracuješ, když je nemáš rád?"
V té chvíli se Leslie znovu postavil, přitáhl si mě za límec, a uvalil mi takovou facku, až jsem spadl na zem a celý zbytek dne viděl levým okem ještě víc rozmazaně, než obyčejně. Tím mi ale více než jasně došlo, že odedneška jsou tyto otázky tabu. Tehdy jsem vlastně také poznal, že zoufalí lidé jsou schopni úplně všeho. Například překonání vlastních předsudků, tak jak to udělal i můj otec. Byl to opravdu neuvěřitelný člověk, ale práci mi to už nazpět nevrátilo.



Právě jste dočetli první kapitolu z připravované knihy. Další kapitoly jsou v podobě krátkých výtahů. Pokud vás zveřejněný obsah zaujal, sledujte novinky na blogu, a pokud vesmír dá, zakupte si prosím tištěnou knihu. Děkuji za dosavadní přízeň.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Livusik Livusik | Web | 22. května 2012 v 21:45 | Reagovat

velmi pakny dizajn :)

2 Annieren Annieren | Web | 22. května 2012 v 22:10 | Reagovat

Ohoho, chudák Bingo, dokonale chápu jeho averzi vůči svému jménu :D. Tak či tak, těším se na další díl, čte se to rozhodně dobře :-)

3 Ayumu-san Ayumu-san | Web | 23. května 2012 v 10:51 | Reagovat

Tak to je skvělé! Aby mě něco doopravdy zaujalo, musí mě chytnout hned začátek, nejlíp první kapitola. A tobě se to opravdu bravůrně povedlo. Hned první kapitolu jsem přečetla jedním dechem a už teď se nemůžu dočkat na další ;-)  ;-)

4 Lady Diabolus Lady Diabolus | Web | 23. května 2012 v 13:03 | Reagovat

Začátek je podle mě naprosto perfektní. Všechno je uvěřitelné,dokonale to do sebe zapadá. :) Taky to jméno je skvělé, takový krásný... no, víc než detail.

5 Káťa Káťa | 23. května 2012 v 22:39 | Reagovat

Nato, že nemám moc ráda tuhle formu vyprávění a ani se mi moc dobře nečte, tohle se mi opravdu líbilo a dokonce mi ani nevadil styl vyprávění! Těším se na další kapitolu! Jsem na to dost zvýdavá a docela by mě zajímalo zdali se někdy Bingo (zajímavé jméno) dozvý co se stalo z jeho sestrou. Ale ten jeho otec mi není moc sympatický, asi jako každý kdo posuzuje lidi podle rasy a náboženstvý!  
A promiň, že jsem se tak dlouho neozvala. Chodím sem pravidelně, ale nějak sem nekomentovala. A až nebudu mít toho tolik ve škole, pustim se nejspíž aj do čtení Grayscale (do těch opravených dílú) i když sci-fi není zrovna múj šálek kávy, jsem spíž na fantasy (mistr Tolkien a jeho Pán Prstenú u mne vedou, ráda se k těm knihám vracím, jsou podle mě úžasné) a detektivky (Agathu Christie a jeji Slečnu Marplovou mám hrozně ráda). Tohle ale vypadá dost zajímavě.

6 BaraCornellia BaraCornellia | Web | 27. ledna 2013 v 0:26 | Reagovat

Četla jsem to se zatajeným dechem. Předpokládám, že jsi o té době, prostředí apod. hodně načetla ^^ vypadá to, jako bys tam dokonce žila :D
(betareaderský tik, pardon:
v prvním odstavci: Pamtuju si
a v 6. část - což bylo pro tehdy mě mnohem důležitější, než nějaká výuka.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru