U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Děti Věže - Část 2.

30. prosince 2013 v 15:14 | Haru 【春】 |  Kotlíček povídek


"Nechť Utu drží nad tebou svou spravedlivou ruku, synovče!" spráskl Aprišpe ruce, když mu Frigie dovyprávěl, co se stalo. Celý zrudl a začal chodit okolo stolu. "Do čeho ses to zapletl? Cos udělal?!" chytl ho za cíp oděvu a zalomcoval s ním. "Já myslel, že už s tím lidi dali pokoj! Zase mají díky tvojí hlouposti důvod si o tobě povídat? Nestačí ti, že už pomlouvají mě?"
"Já myslel, že víš, koho si bereš do rodiny," odstrčil ho a kousek poodstoupil. "Už tehdy jsem byl dost známý a nejsem hloupý, abych nevěděl, že ses chtěl stát na můj účet slavným a bohatým. Teď ti zbyly jen pomluvy."
"Nejsi nějaký drzý? Jsi v mém domě! Kde je tvoje úcta!" vykročil celý rozhněvaný znovu k němu, ale vzápětí se mezi ně postavila Datoris, Aprišpeho mladičká ženuška, kvůli které ho sousedi pomlouvali vlastně nejvíc.
"Frigie má pravdu," odstrčila jeho rostoucí břicho. "Nejsi svatý, tak ho neobviňuj!"
"A ty ho pořád neobhajuj," vyštěkl po ní, ale pak se zadíval na její rozkošné rozezlené rty, a vzápětí úplně změknul. Pohladil ji po vlasech a dokonce se na Frigieho usmál.
"Přiděláváš mi akorát starosti, víš to? Kdybys nebyl takový pracant, vyhodil bych tě na ulici," ještě jednou pohladil svou ženu a šel se trochu napít vody.
"Co budeš teď dělat?" utřel si pusu o hřbet ruky. "Jak už je to dlouho, co se to stalo? Dvanáct, čtrnáct let? Byls prcek."
Frigie ale jen neurčitě pokrčil rameny.
"Nikdy by mě ale nenapadlo, že se to dostane až ke králi. Anebo je to tím, že je tak mladý a zvědavý. Musel být taky ještě dítě, když jsi skočil z Boží věže," pousmál se jako pokaždé, když o tom mluvil.
"Možná," odpověděl Frigie a pokusil se představit si krále Chammurappiho jako malého kluka. Bylo to ale nemožné, jelikož už zapomněl i rysy, které má ve tváři nyní. Pamatoval si přesně jen jeho slova. Nejabsurdnější bylo to, že kvůli jeho neopatrnosti čeká strýce trest za něco, co už se za ty roky skoro úplně vytratilo z jeho hlavy.
"Frigie, jaké to vlastně bylo?" vetřela se do rozhovoru Datoris. "Nikdy jsi mi o tom nevyprávěl. Je pravda, že když skočíš z Věže, získáš stejné dary, jako máš teď ty? Co kdybych skočila já? Budu také slyšet hlasy a hýbat předměty jakoby nic?"
"To raději nedělej, drahoušku," zasmál se Aprišpe zvonivě. "Není to hezký pohled, pro nás, co chodíme po zemi. Nebyla bys ani první a asi ani poslední, kdo by to zkusil."
"Takže to nejde?"
"I kdyby ano, jak se dostaneš přes stráže? A vůbec… Nechápu, co tě to napadá. Už Frigie byl dost velký hlupák na to, že to v první řadě vůbec zkusil. Skákat z Boží věže? Bál bych se, že by mě spíše čekal Boží trest," spráskl ruce a zadíval se do stropu.
"Ty to nechápeš, Aprišpe," zavrtěl Frigie hlavou. "Pokládal jsem tam poslední kameny. V mezerách mezi nimi ulpěly slzy, pot a krev. A ne jen ta moje, ale i lidí, kteří umřeli na stavbě dříve, než jsem se vůbec narodil. Když stojíš úplně na vrcholu, táhne tě to buď ještě výš, anebo až úplně dolů. My tehdy zvolili jen jistější cestu. Věřit v ráj jako všichni ti dospělí, kteří v něm ani nebyli, nebo jen doufají, že existuje? Hlouposti. Na vrcholu té Věže nečeká žádný ráj."
"Ale i přesto tento sebevrah žije stále mezi námi a sám neví proč," rýpnul si strýc. "Možná to nebude zase až tak špatný nápad. Běž ho najít - to druhé dítě Věže. Třeba zodpoví některé tvé otázky. Mě by třeba taky zajímalo, proč ti jdou jisté věci tak… dobře," pokrčil rameny. "To mi připomíná, že sousedi potřebují zkontrolovat studnu. Jdu tam, když tak tě zavolám - zatím si to všechno promysli."
Frigie přikývnul a přimhouřil oči, když strýc vycházel ven a zavíral za sebou dveře.
"Nechceš si jít lehnout? Třeba budeš mít vidění," navrhla Datoris a vzala ho za ruku. Zavedla jej až do jeho pokoje a když si sednul na postel, klekla si před něj. Natáhla k němu ruku a pohladila ho po tváři.
"Neboj se, dobře to dopadne. Bohové tě milují. I já se za tebe budu modlit a požádám o tvou ochranu. Takové dary, jaké jsi dostal, nemohou být promarněny. Závidím ti je," zůstala hledět hluboko do jeho očí.
"Nemáš co závidět, Datoris. Ty dary jsou v každém z nás. Pouze musíš věřit."
"Hlupáčku - nikdo jiný nedokáže to, co ty. Nikdo není takový, jako ty," zatlačila na jeho hruď a položila jej na postel. Sama zůstala klečet na zemi a jednou rukou hladila jeho vlasy. V očích měla už zase ten její výraz. Sálala z něj nepředstavitelná úcta a obdiv, jakoby byl Frigie snad živoucím Bohem na zemi. Čas od času ho přesně takhle hýčkala a on proti tomu nic nezmohl. Byla to pouze její nevinná představa, a rozhodně jí nechtěl brát jedinou věc, která ji ještě držela při rozumu. Tuhle šlechetnou myšlenku si stále opakoval, aby zamaskoval pravdu. Byl totiž ochotný podstoupit cokoliv, aby Datoris zůstala při smyslech. Bál se toho natolik, jakoby to mělo znamenat jeho smrt.
Zatímco přemýšlel, žena se k němu pomalu přiblížila, a políbila jej na čelo. Dělávala to často - dokonce i před strýcem. Ale jemu jakoby nevadilo, že se jeho žena tak upíná na někoho jiného. Dokonce i ve strýcově pohledu šel občas vypozorovat určitý náznak respektu k tomu, co Frigie dokáže.
Po políbení na čelo vždy následoval sladký úsměv a rozloučení. Jenže Datoris jakoby byla chycená v síti, kterou nevědomky upletla na člověka přímo před ní. Příliš dlouho se dívala na jeho ústa, až dostala chuť na něco hříšnějšího než jen polibek. Když se ale zadívala do jeho očí, přišla zase k sobě.
"Co se děje?" zeptala se, jakoby jí všechny ty myšlenky ani neproběhly hlavou. "Vypadáš, jako bys měl nějaké vidění… Znám ten pohled."
Frigie se posadil a otočil hlavu směrem k oknu. "Je blízko… Říkají, že je blízko."
"Cože? Jdeš za ním? Teď?"
"Nemůžu jinak," postavil se a už spěchal dolů. Na doteky Datoris úplně zapomněl, jelikož v něm nevzbuzovali ani špetku vášně. Zato jeho cíl byl najednou tak jasný, až mu to nahánělo strach. Všechny ty hlasy jej vedly neúnavně na tržiště. Radily mu, aby zatočil doprava, aby trochu zrychlil, nebo se jen vyhnul muži na koni - všechno bylo mnohem silnější než zažil doposud. Jeho srdce bušilo zvláštně, jakoby se snažilo sladit s cizím rytmem. Rady v jeho hlavě se náhle ustálili, jelikož výkřiky stánkařů byly mnohem hlasitější. Frigie se začal rozhlížet kolem sebe, ale setkal se jen s nechápavými pohledy lidí. Pokračoval dál, procházel mezi stánky se zeleninou a snažil si vybavit obraz člověka, kterého hledal. Jenže i ta dětská tvář, kterou si zapamatoval, byla za ty roky už zahalena v mlze.
Najednou zahlédl nějakého staršího muže, který vyčníval nad ostatní. Byl oblečený do pestrobarevného ne zrovna laciného šatu. Stál na dřevěném pódiu a odháněl lidi, že už má vyprodáno.
"Už nemám. Přijedu znovu za půl roku," pomalu scházel dolů a vydal se ke svému vozu. U pasu měl zavěšené dva napěchované měšce, které jen chytaly oči závistivých kolemjdoucích. Byl to otrokář - to poznal Frigie okamžitě. Bohužel právě k němu směřovala jeho cesta.
"Počkejte, zadržte!"
Muž se otráveně otočil a prohlédl si toho uříceného křiklouna.
"Spěcháš nadarmo, otroky už nemám. Počkej si, až přijede někdo jiný."
"Ale… ale co ti dva ve vašem voze?" ukázal ke káře, kde ve stínu její plachty seděl nějaký muž se ženou.
Otrokář zavrtěl hlavou. "Ti jsou moji. Neprodám."
"Zaplatím vám."
"Chceš urážet moje řemeslo, ušmudlanče? Kliď se mi z očí."
"Stůjte! Mám… mám dost peněz," sáhnul po svém vychrtlém pytlíku, kde podle otrokářova cvičeného ucha zacinkaly dvě zlaté mince.
"Za dvě zlatý ti moje otroky neprodám," zasmál se, aniž by dal muži šanci vytáhnout veškeré peníze, které si schovával na horší časy.
"Já nechci oba," pokračoval Frigie. "Chci si koupit pouze… Gordion."
Otrokář se zarazil. Utřel si pot z čela a zeptal se:
"Odkud víš, jak se jmenuje?"
"Takže mi ji prodáte?"
"Pořád s tím otravuješ? Snad jsem to řekl dost jasně. Přestaň mě zdržovat, špíno. Vypadáš ještě hůř, než moji otroci," vysmíval se mu. Chtěl toho ubožáka raději nechat plavat, ale to už se ten mladý muž skláněl, a snažil se něco vytáhnout z podrážky svého sandálu. Přímo před otrokářem botu roztrhl a do písku spadl další zlaťák.
"To už jsou tři. Prodejte mi ji."
"Řekl jsem ne," zamračil se a stále neoblomně trval na svém. "Jsi hluchý?" udělal dva kroky vpřed a zadupnul minci do země.
"Nejsem, to vy poslouchejte teď mě," taky přistoupil blíž, až ucítil otrokářův odér. "Přišel jsem se třemi zlatými mincemi, abych si koupil otroka. Chci tu ženu, co sedí ve voze. Vezmete si peníze a já si ji odvedu. Bude to obchod jako každý jiný. Nebudete cítit ztrátu a za chvíli na to i úplně zapomenete. Co říkáte?"
Muž na něj zůstal civět. Jeho naštvaný výraz zůstal sevřený v prapodivné křeči, která jakoby mu ani nedovolovala mluvit. Najednou ale poodstoupil a sehnul se pro minci. Potěžkal ji v ruce a úplně jiným tónem než doposud řekl:
"Ještě ty dvě."
Frigie mu je vtiskl mlčky do dlaně a počkal si, než mu otrokář předá zboží. Když černovlasá žena seskočila z vozu, při pohledu na svého kupce se zarazila. Nebyl to žádný bohatý pán vzhledem k tomu, kolik zaplatil, a jak neúnavně za ni bojoval. Zůstala tam mlčky stát a dokonce se toužebně zadívala za vozem, který jí pomalu mizel před očima.
Frigie si nasadil zpět rozbitý sandál a vykročil k ní. Když ji uviděl zblízka, znovu rozpoznal některé zapomenuté rysy. V jejím případě to bylo ale spíše naopak. Chtěl se jí na pár věcí zeptat, ale s tolika lidmi okolo se neodvažoval. Proto ji jen chytl za zápěstí a vydali se směrem pryč z tržnice.
Zamířil ke klidnější části města, do zahrad, kam měli přístup i obyčejní lidé, jako byl on. Teprve až u malé fontánky se zastavil a pustil její ruku. Rozvázal propocený obvaz na své dlani a smočil ji ve vodě. Byla to neskutečná úleva.
"Klidně se napij," konečně na ni promluvil a sehnul se, aby tak sám učinil. Jenže stačilo, aby z ní jen na chvíli spustil oči, a ona se rozeběhla tak rychle, jakoby jí šlo o život. Jakmile se vzpamatoval z šoku, vyběhl okamžitě za ní.
"Stůj!" zakřičel, ale jakoby tím ještě zrychlila. Užuž se nadechoval na další zoufalý výkřik, když vtom jeho rozbitá bota povolila, a on upadl na zem.
"Gordion!" znovu na ni zavolal, ale jelikož nereagovala, vyškrábal se na nohy, a znovu se rozeběhl. Jenže její postava už pomalu začínala mizet mezi stromy. Jakoby byla jen přízrak a měla každou chvílí zmizet.
"Gordion! Ne! Neopouštěj mě!" naposledy zahlédl její béžový oděv, načež jakoby splynula s okolním prostředím. Celý udýchaný se zastavil v místě, kde ji naposledy spatřil, ale nebylo po ní ani stopy.
"Gordion! Vrať se! Kde jsi?!" rozhlížel se kolem sebe, ale nic. Rukou zajel bezradně do vlasů, a ani si neuvědomil, že je to ta zraněná. Všude okolo něj bylo naprosté ticho. Tak moc teď potřeboval uslyšet ty hlasy ve své hlavě, jenže jako naschvál zarytě mlčely. Nechápal to. Tak usilovně jej vedly, ale teď? Copak je Gordion ještě někde poblíž? Schovává se?
"Gordion, vrať se prosím! Copak si mě už nepamatuješ? Já si tě pamatuju!" přešel do stínu, protože ho začal do nohy pálit písek. "Jsem Frigie! Vzpomínáš si? To co jsme zažili, se nedá zapomenout!" vydal ze sebe zoufale a nastražil uši, kdyby náhodou dokázal zachytit její přítomnost.
"Myslel jsem si, že už jsi dávno někde v daleké zemi. Že někde trpíš, zatímco já ani nedokážu vyjít za hradby tohoto města, abych tě přišel zachránit."
"Zachránit?" ozvalo se odněkud, až se Frigie polekal. "Říkáš zachránit? Vypadala jsem snad na to?" vyšla najednou z nějakého křoví opodál, ale nepřišla příliš blízko. "Žila jsem si skvostně. Toho otrokáře jsem měla vychovaného podle sebe. Stačilo se na něj jen usmát a klečel mi u nohou! Jaké máš právo mě okrást o můj život? Po tolika letech tě znovu vidím a ty mě zase jen lituješ? Říkala jsem ti přece, ať s tím přestaneš! Nenávidím, když se ke mně takhle chováš! To já lituju tebe. Jen se na sebe podívej…" zavrtěla hlavou. "Myslela jsem si, že uvidím silného muže, ale stále přede mnou stojí ten chlapec, který se nedokáže s ničím vyrovnat a neumí žít."
"Žiju kvůli tomu, že mi byl darován život. Dělám, co můžu, abych si jej cenil, ale… ale je to těžké, víš? Copak jsi nezažila to samé? Skákala jsi přece taky. Ale to ty víš… Prosím, potřebuji od tebe jen pomoc a potom tě nechám být…"
Gordion se zamračila.
"Nejdřív si mě koupíš a potom mě necháš být? Jsem tvůj majetek, tak se teď o mě starej."
"To neříkej. Jsi člověk."
"Jsem otrok a vždycky budu," řekla skoro až hrdě. Byla vždy hodně silná, ale Frigie si to začal uvědomovat teprve až nyní.
"Co žádáte, můj pane?" přistoupila blíž. Když to ale Frigie uslyšel, chtělo se mu z toho spíše brečet. Tohle by si nikdy ani ve snu nepředstavoval. Proto se pokusil spolknout všechna ta lítostivá slova a rozhodl se, že jí ukáže, jaký člověk je nyní.
"Ke králi Chammurappimu se dostalo několik pomluv. Dnes si mě předvolal a nařídil mi, abych přivedl i druhé dítě Věže - tedy tebe. Nevím, jakou náhodou se tohle všechno seběhlo, ale našel jsem tě a potřebuji, abys za ním šla se mnou."
"Co po vás chce přesně, pane?"
"Chce vědět, jestli také slýcháš hlasy, jako já. Určitě bude chtít vidět, jak pohybuješ předměty, jako já, nebo jak umíš vtisknout své myšlenky ostatním lidem, tak jako já. To posledních by ale raději udržel v tajnosti."
"Tak tohle jste provedl mému bývalému, pánu? V tom případě máme stejnou schopnost," přikývla. "Ale pohybování předměty?" pousmála se.
"Takže… taky slyšíš ty hlasy?"
"Dokonce si s nimi povídám, můj pane. Jsou to hlasy bohů."
"Bohové?" zopakoval nevěřícně a měl nutkání se tomu i zasmát. V bohy věřil, ale nevěřil tomu, že mluví právě k němu.
"Byla to právě Mardukova ruka, která nás tehdy zachránila před smrtí, a ukázala nám, jak probudit naše vnitřní schopnosti. Mohl jste se jich na to zeptat, rádi si povídají."
Frigie se raději už na nic nevyptával. Jen stěží maskoval svůj údiv. Pro dnešek mu to nadmíru stačilo.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru