U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Děti Věže - Část 3.

30. prosince 2013 v 16:27 | Haru 【春】 |  Kotlíček povídek
◄ Část 2. | Část 3.


"Dobré ráno, pane."
Aprišpe jen zaraženě přikývl a posadil se ke stolu vedle Datoris. Oba dva se zahleděli na novou otrokyni v domě a i obyčejné zametání podlahy jim přišlo v jejím podání naprosto skvostné. Stejně se ale cítili nesví. Museli ji dokonce nechat spát na zemi, což bylo pro otroky normální, ale k dítěti Věže se to už příliš nehodilo.
Za chvíli sešel z patra i Frigie, a když uviděl Gordion, jak zametá podlahu, celý zrudnul.
"Co to děláš?" sehnul se a sebral jí koště z ruky. "Říkal jsem ti, že se máš chovat jako jedna z nás!"
"Pouze se snažím splatit laskavost, že můžu spát v tomto domě, můj pane," odpověděla zdvořile, že na to Frigie nemohl vymyslet žádné výtky.
"V tom případě… se nejdříve zeptej Datoris, s čím můžeš pomoct, ano? Ona je paní domu. Vrátím se až večer - potřebuju vydělat nějaké peníze. Potom se domluvíme, kdy půjdeme za králem."
"Dobře."
"Mimochodem Frigie," začal strýc, "můžeme zajít nejdřív k sousedům? Tu studnu potřebují prohloubit a zjistit, jestli už úplně nevyschla. Půjdeš?"
"Ale jenom do oběda," dohodli se a odešli. Gordion zůstala s Aprišpeho ženou sama. Podle vzhledu ale spíše vypadala jako jeho mladší sestra.
"Přijde mi to neuvěřitelné. Tobě snad ne?" prolomila Datoris ticho. "Všechno se to semlelo v jeden den. Když tě Frigie potřeboval najít, prostě tě našel. Zrovna v den, kdy jsi přijela znovu do Babylonu. Je to tak záhadné… Jako osud upletený pečlivě prsty nějakého boha."
"Možná máš pravdu," lehce se usmála, ale dál se s ní už o ničem nebavila. Nevěděla sice proč, ale ta žena jí byla něčím nesympatická, přestože se neustále krásně usmívala. Obě nakonec převážně v tichosti připravily skromné jídlo a zašly se podívat k sousedům.
"Oběd je hotový," naklonila se Datoris nad jámu, ve které byl zrovna Frigie, načež jí těsně před obličejem proletěly kusy hlíny.
"Opatrně, drahá," zasmál se Aprišpe. "Pracuje jako urvaný ze řetězu."
Mezitím přišel i jejich soused a nabídnul jim vodu. "Ah, nevím, co bych si bez vás počal. Ale bohužel to nevypadá dobře," poškrábal se ve vlasech a zadíval se, jak leze Frigie po žebříku ven.
"Je vyschlá," potvrdil jeho obavy a zabodl rýč do země. Vzápětí si ale všimnul tmavého fleku na rukojeti.
"Ale ne!" zhrozila se Datoris. "Tvoje ruka!"
"Je zraněná, já vím," pokusil se nakouknout pod krvavý obvaz, ale pohled to nebyl pěkný. "Musím jít pracovat, tohle ještě počká. Slíbil jsem několika lidem, že dnes přijdu."
"Takhle nemůžeš nic dělat!"
Frigie se pokusil Datoris uklidnit, ale když pochopil, že to nemá cenu, dal se na odchod.
"Mimochodem, kdopak je tohle?" zeptal se zvědavý soused na černovlasou ženu. Všichni najednou ztuhnuli. Na tohle tedy nepomysleli. Co mu jen říct? Otrokyně? Bude jim to ale věřit? Na co by si chudáci jako oni někoho takového kupovali? Co třeba sestřenice nebo tak…
"Je to moje žena."
Nezvyklý mrazivý vítr si někudy našel cestu, aby jim mohl oblíznout kotníky. Frigie se usmál a svou předchozí větu trochu poupravil:
"Vlastně ještě nejsme manželé, ale budeme."
Jeho odpověď očividně muže uspokojila, a tak je bez dalšího vyptávání nechal jít. To už si ale právo mluvit zamluvila Datoris. Hned jakmile se zavřely za nimi dveře.
"Žena? Ty si ji hodláš brát? To nemyslíš vážně!" vztekala se. Strýc se mezitím omráčeně usadil ke stolu a letmo přejel pohledem po otrokyni stojící opodál.
"Přemýšlel jsem," začal Frigie, "jak bych se měl do budoucna zachovat. A klidně to zopakuji znova, jelikož to nebyl vtip. Ožením se s Gordion, jelikož k tomu mám důvod."
"Sem s tím, synovče. Zajímalo by mě, cos za tu jedinou noc vymyslel," promluvil Aprišpe se špetkou skepse.
"Pečlivě mě poslouchejte. Došel jsem k názoru, že jít za králem nyní by byla hloupost. Vypadal bych v jeho očích jako lhář. Neuvěří tomu, co se doopravdy stalo, proto ho nechme věřit tomu, že jsem druhé dítě Věže nějaký čas hledal. Přijdeme za ním jednoduše později. Další problém je ale v tom, jaké má Gordion společenské postavení. Nejenom, že se to nehodí, ale také mám strach, že by její přijmutí nebylo takové, jaké by si zasloužila. Proto mě napadlo, že kdybychom se vzali, získala by práva občana tohoto města. Mohla by se svým životem naložit, jak by uznala za vhodné," mluvil zatím jen ke své rodině, načež se zadíval na Gordion. "Chci ti jen dát šanci na lepší život. Asi se ti to nelíbí, ale chci ti pomoct, jak nejlépe dovedu. Tíží mě u srdce, když nemůžeš mít to, co by sis za svou dobrotu a odvahu zasloužila."
"Proto raději rozhodneš o mém životě beze mě?" zatvářila se, jakoby ji to všechno hodně ranilo. "Ale to je vlastně vaše právo, pane. Omlouvám se za svou vzpurnost. Pokud to chcete takto…"
"Copak nejsi ráda, že už nebudeš jen kus věci? Už tě nikdo nebude k ničemu nutit proti tvé vůli."
"Popravdě… s tímto životem jsem už dávno smířená. To spíše vy s tím nedokážete žít."
Frigie na chvíli ztichnul. Její slova mu jakoby připomněla něco, co už zapomněl. Něco, co pravděpodobně chtěl zapomenout. Najednou ale pocítil obrovský tlak na hrudi. Jakoby to nedokázal snést. Ano. Už je mu to jasné. Nedokáže žít s vědomím, že je jeho nejlepší přítelkyně z dětství, jen nějaký kus věci.
"Je to tak," stvrdil svou porážku potupným úsměvem. "Vadí mi to. Nenávidím to. A to jak mi říkáš 'pane' mě užírá ze všeho nejvíc!" zvýšil hlas a jelikož se už nedokázal uklidnit, odešel z domu bůhvíkam.

Byla už hluboká noc, když se Frigie rozhodl vrátit domů. Ani nedoufal v to, že dveře zůstanou kvůli němu bez závory, ale když zjistil, že jdou otevřít, vkradl se tiše dovnitř.
"Jestli nepromluvíte, začnu křičet," ozvalo se odněkud z temné části místnosti.
"To jsem já, Frigie," zašeptal, jelikož poznal hlas Gordion. "Poslyš… chci se ti omluvit za to, co jsem dnes odpoledne řekl. Nechci za tebe rozhodovat, ačkoli na to mám právo. Byl to jen nápad, jak naši situ… jak moji situaci vyřešit."
"Taky jsem přemýšlela a… nezní to zase až tak špatně. Opravdu. Vždyť dobře víš, jak jsem tvrdohlavá, a to se nezmění, ani kdyby uběhla snad celá staletí - odpusťte mi to pa… Odpusť, Frigie," opravila se a pokračovala v mnohem příjemnější tónině:
"Zaskočilo mě, že bys byl schopný udělat něco takového. Budeš všem pro smích, víš to? Lidé se ti budou vyhýbat. Ukazovat si na tebe. Tohle jsi také zvážil?"
"Ovšem. Ale když budeš zase se mnou, je mi jedno, co si myslí ostatní. Díky tobě jsem byl vždycky o něco silnější. A kdykoliv jsem pocítil tu sílu, měl jsem zapotřebí tě ochraňovat. Odpusť mi, Gordion, ale mám tě rád a nemůžu jinak."
"Pak tedy svěřím svůj osud do tvých rukou," začala se pomalu přibližovat, načež Frigie konečně začal rozeznávat obrysy jejího těla. Natáhl k ní ruce, jakoby byla přízrak, který se za chvíli rozplyne. Teprve až ucítil její teplo, byl si už opravdu jistý, že je to ona. Něžně ji objal, a ačkoli jeho srdce bušilo hlasitě, v jeho mysli byl naprostý klid a pokoj. Její blízkost mu dávala pocit štěstí a naplnění, jakoby si byli souzeni snad na věky.
"Frigie?" schody ozářilo světlo ze svíčky, a jak postupně sílilo, sílil s ním i obrys Datoris. "Ach… díky bohu, že ses vrátil. Pojď si lehnout," pokynula na něj okamžitě rukou.
"Za chvíli přijdu."
"Pojď hned," zůstala stát na předposledním schodu. V tom tlumeném světle vypadal její obličej nepřirozeně strnule. Jakoby byla na pokraji svých sil.
"Frigie, prosím tě, nech tu ženu být,"
"Sama dobře víš, že nemůžu," odmlčel se, "jinak bys tady ani nestála, Datoris," promluvil klidně a sledoval, jak se její tělo pomalu začalo třást. Ale nebylo to zimou, nýbrž ze vzteku, ze žárlivosti. Ze žárlivosti tak silné, že už nebyla schopná jen mlčet a nic nedělat. Jenže tentokrát nebyl Frigie ochoten poslušně poslechnout každou její žádost nebo příkaz. Ne tehdy, když byla po boku jeho druhá polovina.
"Nepřeji si, aby ses s ní oženil!"
"I přes to to udělám."
"To ne! Zlomíš mi srdce, Frigie!" seběhla konečně dolů a klekla si k jeho nohám. Křečovitě uchopila jeho šat a vzhlédla mu do obličeje. "Miluju tě víc, než bude tahle žena kdy schopná! Miluju tě natolik, že bych kvůli tobě byla ochotná i zemřít!"
"Datoris, přestaň, prosím tě…" semknul rty pevně k sobě. Šílenství v jejích očích ještě nikdy nebylo tak silné a strašidelné. Chtěl jí pomoci, vždycky jí vyhověl, aby byla šťastná a spokojená, ale tentokrát už to nešlo. Chtěl ulehčit i jiným lidem, bylo to jeho poslání, měl to zakořeněné v srdci. Ale téhle ženě, už pomoci nebylo… stejně tak, jako kdysi jeho matce. Viděl, jak ji postupně pohlcovalo cosi temného, něco co zabíjelo její mysl, ale především duši. Oné noci vyběhla Datoris zběsile z domu. Utíkala bez přestávky ulicemi, až se dostala do vysutých zahrad Semiramidiných. Pod rouškou noci proklouzla okolo stráží, kteří hlídali schodiště ke Věži. Vyšplhala nahoru, sotva popadajíc dech. Když spočinula na vrcholku, chodidla měla celá rozedřená. Na obzoru to vypadalo, že brzy začne svítat. Zadívala se za sebe, kde stála Mardukova svatyně plná zlatých předmětů a obětin.
"Všemocný Marduku, nemám jinou možnost, než se stát dítětem Věže," promluvila k němu, jakoby tam s ní byl. "Jinak nikdy nebudu pro mou lásku důležitá, jinak mě nikdy nebude milovat. Modlím se, aby mi Aprišpe odpustil mou slabost, aby mi odpustil, že jsem jej oklamala. Jenže já už nemohu déle předstírat!" vykřikla a rozeběhla se až k samotnému okraji. A skočila.

Ulicemi Babylonu procházel skromný průvod. V jeho čele kráčel ženich se svojí budoucí nevěstou, za nimi dvojice kněží, a nakonec Aprišpe se svojí ženou. Byla bledá, ale přidržovala se spokojeně paže svého manžela. Lidé si o ní šuškali, že se před několika dny dočista pomátla a běhala polonahá ulicemi města. Ale ona si nic z toho nepamatovala. Nevěděla, proč ty divné pomluvy vznikají. Cítila se šťastná, nic její mysl netrápilo. Pouze matná vzpomínka na sen z dnešního rána. Zdálo se jí, že šplhá po Babylonské věži, stále výš a výš, nekonečně dlouho, v srdci jen zmatek a úzkost. Když vystoupala až na samotný vrchol, okamžitě seskočila. A všechny ty skličující pocity z ní najednou postupně vyprchaly, jako by vzduch byl nějaké síto, které očišťoval její duši. Když se ale začala přibližovat k zemi, zpanikařila. Cítila, že dopadne tvrdě, ale především, že už se nikdy nezvedne. Pak zaslechla své jméno. Někdo vykřikl její jméno. Pohlédla dolů a rozpřáhla ruce. Jako peříčko se snesla někomu do náručí. Jenže jeho obličej byl jakoby v mlze a pak už následovalo jen probuzení. U snídaně všem povyprávěla o svém snu. Poslouchali s němými úsměvy. Byl to zvláštní sen i k poslechu, uznala nakonec Datoris v duchu. Opravdu zvláštní. Ale krásný.

Frigie zastavil a s ním i všichni ostatní. Cestu jim zkřížil mnohem větší průvod, mnohem důležitější než byl ten jejich.
"Egyptská výprava," poznamenal zasněně při pohledu na všechnu tu krásu. Bělostný šat, jemná snědá kůže, na které zářily zlaté šperky. Určitě to byli jen nějací poslové nebo písaři, ale působili jako vysoká šlechta.
"Náš král znovu škemral o jejich zlato," zamračila se Gordion. "Podívej na ty truhly."
"S tím nic nenaděláme. Egypt je mocnější než Babylon. Jednou nás určitě pohltí…"
Gordion se pousmála. "Bude tomu právě naopak, drahý Frigie. Jde vidět, že o světě vůbec nic nevíš - všechna ta léta jsi promarnil. Když máš otázky, máš se ptát, hlupáku," zavrtěla pobaveně hlavou. Frigie přešel její drzost a zajímal se raději o informace, které měla, a očividně o nich také chtěla mluvit.
"Egyptu vládnou bohové více než bys tušil. Na trůně sedí jejich stvůra, polobůh, kterému jde jen o jediné - získat zlato pro své stvořitele. Bez zlata totiž nemají bohové žádnou moc. Ani Marduk. Všechno to jejich bohatství pak hlídají bytosti, které také vytvořili, aby v lidech vzbuzovali strach a poslušnost."
"Myslíš ty tvory se zvířecími hlavami?" tipnul si. "Pouze jsem o nich slyšel, ale netušil jsem, že…" Výprava mezitím líně postupovala dál, aby svou vznešeností ochromila co nejvíce lidí. Dokonce i otroci, co nesli truhly se zlatem, měly zlaté šperky. Bylo to neskutečné.
"Víš co je ještě horší, než být otrokem v Babylonii, Frigie?" otočila se s otázkou na něj. Jemný vánek jí fouknul vlasy do obličeje. Dala si pramen za ucho a odpověděla si na svou otázku sama:
"Být otrokem v Egyptě. Žít v neustálém strachu a hledat pomoc u bohů, kteří ti jen ubližují a využívají tvé slabosti… To bych nesnesla. Marduk mi dal naději, ukázal mi cestu, když už jsem nevěděla, jak jít dál. Skočila jsem z té Věže, aniž bych věděla, že život může být lepší a ne horší. A ačkoli se naše cesty poté rozešly, jsem ráda, že jsme se znovu setkali. Ale tentokrát už spolu zůstaneme a rozluštíme mardukův vzkaz až do úplného konce. Společně přijdeme na to, proč nám daroval život, a naučíme se ho žít plnými doušky," usmála se a Frigie její úsměv opětoval.
"O čem to mluvíte, vy blázni," zaslechli oba nějaký hlas. "Jenom se mi vás tehdy zželelo," rozesmál se cizinec, který bez dovolení navštívil jejich mysl. Gordion se neubránila smíchu, když uviděla zmatení v obličeji svého nastávajícího muže.
"Marduk je vtipálek, zvykej si."
"Vtipálek, říkáš?" několikrát nevěřícně zamrkal. Bylo to poprvé, co k němu promluvil podobný hlas. Tak autoritativní a zároveň tak neskutečně známý a něžný.
"Marduk nemá egyptské bohy vůbec rád. Říká, že jednou budou klečet u jeho nohou jako otroci, zapomenutí lidmi, jakoby nikdy neexistovali. Že prý Babylon pohltí okolní země a stane se nejmocnější zemi světa. A on bude nejmocnější bůh celého vesmíru. Bude bohem bohů…"
"To že říká?"
"Tím se přímo chvástá!" zasmála se znovu. "Moc mu to sice nevěřím, ale prý už má plán, jak toho dosáhnout." Jenže pro Frigieoho to znělo tak neuvěřitelně, že si ani nevšimnul, že jim egyptské procesí konečně uvolnilo cestu. Rozešli se a v jednom starém chrámu, ještě z dob, kdy Marduk nebyl tak významný bůh, si dali před jeho zlatou sochou věčný slib.

Uběhl stanovený termín, a před dveřmi Aprišpeho domu znovu stála stráž. Odvedla údajné děti Věže do Semiramidiných zahrad, k úpatí jejich "matky". Na prvním stupni Věže již netrpělivě čekal král Chammurappi. Sledoval každičký jejich krok, který udělali na příkrém schodišti. A když konečně stáli před ním, nepoklekli - a to ho velmi znepokojilo. Dokonce ani stráže nic neudělali, jen nepřítomně civěli do dálky, jakoby i tam byla jejich zaneprázdněná mysl.
"Nuže Frigie, toto je druhé dítě Věže, které jsem ti přikázal dovést?"
"Ano, můj králi."
"Tak se předveď, ženo."
Gordion si od Frigieho vzala nůž. Král při tom pohledu ztuhnul. Cožpak je stráže neprohledali? Kam se poděla moc jeho slova? Zatímco jeho mysl panikařila, oči sledovaly ostří nože, které se zlehka dotklo dlaně té ženy. Vtiskla krev do kamene, a když svou ruku oddělala, sama úžasem vydechla. Byl tam jen černý prach, tak jak jí Frigie vyprávěl.
"Tenhle trik už znám. Předveď něco, co mě přesvědčí, že vás nemám dát zavřít."
"Jak si přejete," natáhla k němu svou pořezanou dlaň, a přímo před královým zrakem se ranka pomalu a beze stopy úplně zacelila. Král si s otevřenou pusou prohlížel ten kousek kůže. Prsty přejel po její hrubé dlani, načež mu paže bezmocně spadla k tělu.
"Co jste zač?" zavrtěl nevěřícně hlavou. "Jsem z toho zmatený. Dostal jsem odpověď, po které jsem prahnul, ale nemám tušení, co si s ní počít. Nejsem šťastný, nejsem uspokojený, přinášíte do mé mysli jen samé otázky!" rozhodil vztekle pažemi a kousek poodešel. "Pokud jste děti Věže, pak jste i děti bohů samotných. Ale co jsem pak já. Jen obyčejný smrtelník, kterému bohové svěřili správu nad touto zemí. A ani to neřekli mě samotnému, ale mým kněžím. A k vám ti samí bohové mluví, ani nemusíte strávit život v modlitbách a meditacích. Jsem opravdu zmaten. Už se nedivím, proč přede mnou nepoklekáte. Nemáte důvod vzdávat úctu člověku, který je stejně obyčejný, jako celý babylonský lid."
"Králi, nejste obyčejný," promluvil Frigie, aby ho uklidnil. "Jste velmi chytrý, vnímavý a spravedlivý muž. Bohové si vás nevybrali za krále jejich země jen tak pro nic za nic. Byl jste vhodný kandidát. Jste král a my vaši poddaní - na tom se nic nemění."
"Proč mám tedy pocit, že přede mnou již nikdy nepokleknete?"
"Protože jsme se takto rozhodli," pokračoval Frigie. "Chceme se stát vašimi učiteli, výsosti. Učiteli celé této země. Marduk nám ukázal, jakou může člověk získat moc, když je jeho duše čistá a pokorná. A netýká se to jen nás dvou, ale celého národa, celého lidstva! Každý může uzdravit své rány, každý může unést více, než jeho paže zvládnou. Stačí mít víru a nic už nebude nemožné."
"Tomu lze jen těžko uvěřit… Musí to mít nějaký zádrhel."
"Ovšemže," přikývl. "Tato moc nemůže být propůjčena všem. A ne každému se dostane stejný díl. Každý si zaslouží podle toho, jaký je ve svém jádru, a také jestli věří v Mardukovu existenci. Čím více stoupenců bude Marduk mít, tím bude silnější. A čím silnější bude, tím více může zasahovat do našich životů. Na oplátku bude nad námi držet ochrannou ruku před svými druhy, kteří zatouží po moci. Babylon bude tou nejvýznamnější zemí na celém světě. Bude bohatý a národ naučíme, jak s tímto bohatstvím, ať už hmatatelným nebo nehmatatelným, naložit. Tohle vše můžeme mít a stačí k tomu jen váš souhlas. A já věřím, že neodmítnete."
A král neodmítnul. Ustanovil nová opatření, z Frigieho udělal bez dlouhého rozmýšlení svého rádce, a Gordion s jeho dovolením založila školu, aby zde mohla vyučovat budoucí generace, jelikož nebylo možné plně využít nových schopností, pokud jste se je neučili s ušlechtilým srdcem již odmalička. Byla to dlouhá cesta, ale na sklonku Chammurappiho vlády již byly vidět první výsledky. Okolní státy přestaly Babylon napadat - ze strachu z jejich moci a zároveň také z touhy stejnou moc získat. Školy se rozrůstaly, přijížděli cizinci, města se plnila, rozvíjela a lidé… i ti se pomalounku měnili. Byl to počátek dlouhé prosperity. Počátek malého zázraku v srdci každého člověka.

Jednoho dne se Frigie s leknutím probudil. Rychle vstal z postele a roztáhl závěsy. V dálce hledal temný stín mardukovy Věže, která majestátně vyčnívala nad městem. S úlevou si oddechl a opřel se předloktím o okraj okna.
"Frigie, co se stalo?" posadila se Gordion rozespale na posteli.
"Zdál se mi sen… ošklivý sen."
"Povíš mi o něm?" zeptala se. Její manžel chvíli váhal, jakoby se bál o něm mluvit. Nakonec se ale rozhodl o sen podělit:
"Ocitl jsem se na místě, které bylo úplně stejné, jako naše země. Byl tam ale jen jeden jediný rozdíl… jen jediný. Všude se povalovaly trosky Babylonské věže. Bohové ji zbořili. Potrestali tím mardukovu opovážlivost. A jelikož se spřáhnul s lidmi, onoho dne bůh Enlil začaroval lidskou řeč, abychom si přestali mezi sebou rozumět, a nemohli přemoct tyranskou vládu bohů, jelikož jako celek jsme byli příliš mocní. Zanedlouho tam lidé zapomněli i na Věž. Její trosky byly rozdroleny pod kopyty koní a nekonečných bojů. Zapomněli postupně dokonce i na bohy, zapomněli na to, co sami dokáží, na svou podstatu, na svou víru… Byl to svět, kde lidé žili jako otroci, ale nevěděli o tom. Otroci bohů, které ani neznali. Díval jsem se na to, trpěl jsem, a modlil se k Mardukovi, aby je zachránil. Jenže on mi nic neodpověděl. Stal se bohem bohů, ale na jeho cestě bylo prolito mnoho krve. Nestál o rozhovor s někým tak bezvýznamným, jako jsem byl já. Nebyl jsem dítě Věže. A kvůli tomu jsem nemohl slyšet ani hlasy ostatních. Bylo tam tolik rámusu, a přesto jsem byl dočista sám. Volal jsem tvé jméno, a když jsem tě konečně našel, nepoznala jsi mě. Celý nešťastný a zmatený jsem vyšplhal na tu nejvyšší budovu a skočil z ní střemhlav dolů. Pak jsem se probudil. Nikdo mě nezachránil před tím pádem Gordion… Nikdo tam nebyl. Všem to bylo jedno. Ani jsem se nemohl vznést těsně nad zemi, nešlo to, neměl jsem žádnou moc. Nikdo neměl svoji přirozenou moc. Byl to zmatený svět, nelogický, plný zbytečností, lží a materiální touhy… jsem tak rád, že jsem se z něj probudil," dlouze vydechl a znovu si prohlédnul Věž. Přemýšlel nad tím, jestli by se jeho sen stal skutečností, kdyby byla pravá Babylonská věž zničena.
"Co když… ji jednou bohové také zničí?" pustil své myšlenky ven. "Je to možné... Co když jsem viděl budoucnost? Co když bude Věž zničena?"
Gordion zatím starostlivě studovala jeho zkroucenou siluetu. Zamyslela se chvíli nad otázkou a klidně odpověděla:
"Na Věži vůbec nezáleží, Frigie. Ať se každičký kámen klidně promění v prach. Řeknu ti proč - vrať se ke mně," natáhla ruku a on roztřesenými prsty uchopil ty její. "Důležití jsme my dva, drahý Frigie. Bohové k nám promlouvají, učí nás novým věcem, jak být lepšími, jak využít náš vlastní potencionál. A my jejich rady předáváme dál. To je důležité. Rozvoj. Jsi správce Věže, jsi dítě Věže, ale především jsi Frigie, muž, který má možnost a schopnosti udělat svět lepším místem."
"Takový úkol zabere spoustu času, náš život se krátí každým dnem, nemůžu něco takového stihnout!"
"Tak to třeba stihneš v dalším životě!" roztáhla doširoka ruce a začala se smát. "A když to nezvládneš ani tehdy, budeš na tom pracovat v dalším století!"
Frigie se také neubránil smíchu. "Jsi blázen!"
"Možná jsem! Ale nezapomeň, že sám jsi kdysi řekl: Stačí mít víru a nic už nebude nemožné… Já věřím, že se znovu narodím. Věřím, že budu mít to stejné poslání, jako nyní. Odpověz mi Frigie, můj muži, můj nejlepší příteli, má spřízněná duše… věříš v ten samý osud?" Frigie se znovu zadíval ke Věži. Dala mu už tolik dobrých věcí, a jeho jen trápila myšlenka, kdy se tahle pomyslná váha začne vyvažovat. Bál se brát víc. Bál se být troufalý, bál se otázek a ještě více odpovědí na ně. Bylo to jeho každodenní dilema. Ale Gordion nikdy nic takového netrápilo. Její mysl byla lehká jako pírko a hbitá a odvážná jako šelma. To na ní obdivoval a miloval. A proto nakonec odpověděl:
"Dokud budeš stát po mém boku, má víra bude stále stejně silná, moje paní," zachytil její zářivý pohled a políbil ji něžně na čelo. "Kam půjdeš ty, půjdu i já. Navěky."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Carry* Carry* | Web | 30. prosince 2013 v 16:39 | Reagovat

úžasná část!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru