U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Absolutorium: Díl 1. - Plyšové zrůdnosti

24. srpna 2016 v 19:22 | Haru 【春】 |  Navrhování
Pořádný nášup plyšových zrůdností přichází! aneb Moje začátky s plyšáky.

Hrozně dlouho jsem se přemlouvala, abych vůbec začala psát, jelikož vím, že to bude dlouhé povídání. Člověk se k nějakým věcem prostě dostane čistou náhodou - tak jako teď já. Chodíte si takhle na uměleckou VOŠku zaměřenou na design oděvu, a odcházíte s prací, která oděv vůbec nezahrnuje. Ale to nevadí, pořád je to textil :D


V druhém ročníku jsme měli nový předmět - sítotisk. Ze začátku jsem ho z hloubi duše nenáviděla. Neustále se mi něco nedařilo, byla to zlouhavá práce, a učitel byl undergroundový umělec, takže jeho nároky byly jaksi mimo mé zvyklosti. Průlom nastal s nápadem na plyšové bomby. Bylo to něco nevšedního a provokativního, a to se mi líbilo. Z projektu mi zbyla spousta materiálu, a tak jsem si řekla, že i moje závěrečná práce ve třeťáku bude plyšová.

V posledním semestru jsme si museli najít praxi, kde bychom měli možnost pracovat na absolutoriu. Původně jsem přemýšlela nad tím, že bych si našla jen nějakou švadlenu, a byla u ní. Většina spolužaček šla na praxi do divadla, k návrhářkám, ke švadlenkám, prostě tam, kde by se našel šicí stroj. Postupem času, jak se rýsovala má práce, jsem dostala pošetilou myšlenku, že bych si našla nějakou firmu, která plyšáky vyrábí... a pak se nemožné stalo skutečností a já objevila Moravskou ústřednu Brno.


Hlavním artiklem téhle české firmy je Krteček. A pak další spousta postaviček z českých pohádek. Ale pokud někde uvidíte v obchodě drahého plyšového Krtka, je to ten z Brna. Je to taková prazvláštní firma, někdy pohodová, někdy hektická - potkala jsem tam ale jen samý hodný lidi. Mají zde několik sekcí: vývoj, řezárna, šicí dílna, domácka dílna a expedice. Na vývoj mě bohužel nepustili kvůli výrobnímu tajemství, ale na řezárně jsem se ke střihům stejně dostala - tam jsem asi tak první měsíc přebývala. Počítala jsem nařezané díly Krtečka, žehlila mu kazová bříška a skládala je na vozík, co chodil na šicí a domáckou dílnu.


Na řezárně byla nová mistrová, která se teprve zabydlovala a zvykala si tam. Pomáhala jsem jí protřídit všechny náhradní díly, jelikož byla dost zaneprázdněná právě kvůli předchůdkyni, která vše zanechala v naprostém chaosu - výše jsou hlavičky Křemílka a Vochomůrky, každá hromátka má jiný střih nebo materiál. Docela mě to bavilo - ráda organizuju věci.


Pomáhala jsem s čím se dalo. Stříhaly jsme společně potisky na polštáře, což byly obrovské role, na kterých se vady tisku hledaly dost špatně. Taky jsem třídila a řadila složky se střihy, vozila jsem vozíky na dílny, zametala, a zase něco počítala. Ještě jsem skládala cedulky na Krtečky a štítkovala je. Prošlo mi toho pod rukama opravdu dost.


Do firmy jsem chodila na 7 a byla tam tak do 2 max. Cestu jsem měla jen 10 minut autobusem, takže úplná paráda. Po měsící a několika konzultacích jsem začala konečně něco vytvářet. Měla jsem k dispozici zbytkový a kazový materiál, takže jsem se vůbec nemusela omezovat, a začala jsem s navrhováním zvířátek.


Můj první pokus. Vypadá to jako tučňák? Omyl! Je to liška - bohužel. Začátky prostě nejsou snadné. Mistrová mi nabízela, že se můžu klidně podívat na jejich střihy, že to nikomu neřekne, ale mě to bylo proti srsti, chtěla jsem mít originální plyšáky, žádný kopie. Tak jsem se s tou liškou mordovala dál...


Po každé úpravě jsem hlavu zase vycpala, abych se podívala, jaké další úpravy budou potřeba. Normálně výroba plyšáka vypadá tak, že se vezme nějaká pěna nebo polyester, a z nich se odřezáváním vytvaruje výsledný vzhled. Na něj se pak tvaruje látka. Jenomže já jsem nechtěla nikoho obtěžovat, a dělat tam bordel, tak jsem jela metodou pokus - omyl.


Naštěstí mě to bavilo, zakže jsem si ani nevšimla, jak ten čas rychle utíká. Když už jsem konečně vytvořila něco uspokojivého, co vypadalo jako liška, zašla jsem to ukázat do školy. Vedoucí práce mi na to nic moc neřekl, ale naštěstí jsem měla toho správného konzultanta, který mi řekl, že to vůbec nevypadá jako na skicách, a že je to vlastně dost strašný. Měla jsem pocit, že se na místě rozbrečím.


Původní skicy lišky. Chtěla jsem, aby byla zvířátka trošku strašidelná - k tématu se dostanu až v dalším článku - a ta moje byla spíš ošklivá a hodně nepovedená. Měla jsem v plánu šest zvířat, a "navrženou" jsem měla jen lišku a zajíce. Ten se mi docela líbil, jenže jsem ho nakonec taky musela změnit.


Tak jsem běhala po škole a zjišťovala, co s tím nadělením mám provést. Nakonec vedoucího práce zaujala úplně první skica zajdy. Že prý to mám udělat v tomhle duchu - nepřítomný, vygumovaný výraz.

Původní skici


Vzala jsem si tedy do ruky znovu tužku, a začala čmárat, co mě napadlo. A světe div se, něco slušnýho nakonec opravdu vypadlo (liška vpravo dole). Na stejný způsob jsem udělala i ostatní zvířátka, a vypadalo to kupodivu docela dobře.

Můj prvotní neúspěch jsem také sdělila na praxi, a nakonec jsem se přece jen podívala na ty střihy. Nevím, jestli mi to nějak pomohlo, stejně jsem vymyslela vlastní, ale možná právě díky tomu nakouknutí se mi to podařilo.

Nastal i takový menší problém, který vznikl z mého počátečního zapálení - začala mě bolet ruka. Každý den jsem držela v ruce nůžky a za ty dva měsíce jsem je už skoro neudržela. "To je konec. Jestli jsou to karpály, je to můj konec." Hlavou mi běžely hrůzostrašné scénáře, které jsem i líčila doktorovi, když jsem za ním zašla. Dozvěděla jsem se, že je to z přepracování, z nového nezvyklého pohybu (ve škole jsme stříhaly tak jednou týdně, víc ne). Jestli nedám ruce odpočinout, nakonec to ty karpály budou. Musela jsem zvolnit, víc jsem kreslila a psala, nůžky jsem brala do ruky jen v nejnutnějších případech. Zápěstí jsem po každé práci cvičila, natírala a chodila jsem (i spala) s obinadlem, abych s rukou zbytečně nehýbala. Myslím, že časný zákrok mi ruku zachránil a nakonec jsem mohla všechno dodělat.

Další pokus o lišku

Mezitím jsem se ze řezárny přesunula na domáckou dílnu, kam si chodily externí zaměstnanci pro materiál, a pak sem vracely hotové výrobky - pokud tedy měli cestu, jinak všechno rozváželi a sváželi řidiči. Začala jsem znovu pilně pracovat na střizích, tentokrát už na 100%. Nemusela jsem už s ničím pomáhat - vše bylo na domluvě, a i ve smlouvě bylo napsáno, že praxe je k tomu, abychom pracovali na absolutoriu, tak jsem pracovala. Na dílně byly šicí stroje a k dispozici jsem měla i vlastní velký stůl. Ruka už nebolela, ale dělala jsem preventivní pauzy a cviky.

První hlava hrocha

Pracovala jsem i na ostatních zvířátkách, bohužel ne vždy se mi výsledek povedl. Nakonec jsem poprosila i mamku, aby mi s tím pomohla. Byla jsem už zoufalá. Teprve až s její pomocí jsem se konečně rozhoupala a přišla tomu takzvaně na kloub. Ne že by mamka šila plyšáky, to ne, šije jen podle časopisů, ale dvě hlavy prostě víc ví.

Finální hlava lva

Ne vždy se ale střih podařil podle představ. Například hlava slona...


... vypadá normálně do té doby, než ji otočíte vzhůru nohama :D


Nakonec jsem to ale opravila, žádný strach :D

Po všech těch strastech se mi konečně podařila i ta liška. Dle mého názoru je ze všech nejhezčí, ale to už je na každém, aby posoudil.

Zde má strastiplná cesta navrhování střihů končí, příště se vydáme na jinou, a tou bude téma celého projektu...

Finální liška ♥
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lost Shadow Lost Shadow | Web | 4. února 2017 v 10:05 | Reagovat

To je super, hele ^^ moc se mi to líbí

2 Haru 【春】 Haru 【春】 | 29. června 2017 v 13:57 | Reagovat

[1]: děkuju, ale spíš si počkej na finální výrobky, tady se teprve zahřívám :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru