U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Neštovice, krize, druhý dech

12. února 2017 v 15:51 | Haru 【春】 |  Aktuálně
Zdravím všechny zbloudilé duše, znovu ohlašuji, že pořád dýchám!

První semestr za mnou, poslední týden volna přede mnou. Řekla jsem si, že se toho pokusím stihnout co nejvíc, když už nemám co na práci. Jak začne zase škola, moje kreativita půjde do háje. Přijde mi to jako nemoc. Když chodím do školy a připravuju se do ní, jsem nemocná. Když jsou prázdniny, snažím se z ní vyléčit, a teď, když už jsem s ní v dostatečně vzdáleném kontaktu, se cítím konečně zdravá a připravená zase kreativně tvořit.


Už jsem psala o tom, že bych chtěla začít psát, ale škola mě brzdí. Nejspíš mě zabrzdila natolik, že už ani nedokážu psát... Ale ne, tak hrozné to snad nebude, musím se z té krize dostat. O Vánocích jsem si jednu velkou krizovku prodělala. Jednak jsem dostala pod stromeček neštovice, které jsme se domnívali, že už jsem prodělala, ale ejhle, ony to tehdy byly fakt jen vyrážky a ne neštovice. Je mi sice už přes 20, ale naštěstí jsem neumírala. Samozřejmě jsem měla obavy, jelikož člověk z toho může dostat i zánět mozkových blan, ale zase se to projevilo jinak, vyrážky jsem měla snad všude, kde se dalo, jako třeba na jazyku, na dásních a za mandlemi, takže jsem asi dva dny vůbec nemohla jíst. Horečky jsem neměla, jen jsem do sebe spala paralen, když jsem cítila, že na mě jde zase horkost.

Člověk v takévémhle stavu moc neudělá. Ležela jsem v posteli, sledovala seriály, spala, zase seriály... spousta času na přemýšlení... Trochu mě začal tlačit čas, jelikož jsem před sebou měla zkoušky, a ještě jsem se nezačala učit. Nejdřív se mi nechtělo, pak jsem onemocněla, takže jsem se na to zase nedokázala soustředit. Když jsem se z neštovic dostala, chtěla jsem začít, ale utvořil se ve mně jakýsi blok. Pořád jsem se dokola ptala, proč na tu školu vlastně chodím, většina spolužáků je lepších jak já, co ze mě bude, až dostuduju, zbytečně ztrácím čas, zatímco bych už mohla vydělávat a šetřit na společný život s přítelem...

Byla jsem na tom tak špatně, že jsem se jednoho dne rozbrečela a napsala email na školní poradenství... tedy psychologovi. Věděla jsem, že mi chlácholivá slova přítele ani rodičů nepomůžou, že potřebuju odborníka. Nakonec jsem se z toho musela nějak vyhrabat sama, jelikož schůzku si nedomluvíte za den, a nějak se mi i podařilo překonat nechutenství k učení. Zkoušky jsem zvládla většinou napoprvé, ale jednu jsem musela podruhé, a odcházela jsem s pocitem, že jsem tam nic nenapsala, že budu muset i potřetí. Zase moře slz, abych se hned na druhý den dozvěděla, že jsem to taktak udělala. Ten pocit štěstí bych si měla zavařovat na horší časy.

Nicméně přišel onen den, a usadila jsem se do křesla. Tak jsem popsala, co mě trápí, že nevím, jestli se vůbec hodím na učitele, že v tom nevidím smysl, atakdále. Začali jsme to probírat, co si prý myslím, že mě brzdí, a já zase něco vychrlila. Mám toho v sobě hodně, jsem prostě citlivý člověk, z kterého je snadné udělat si terč. Ale na druhou stranu už jsem se lecos naučila, a umím se bránit, zas takový ztracený případ nejsem. Jenže pak jsme nějak narazili na období mých největších psychickým muk, a to už jsem slzy vážně neudržela. Zajímalo by mě, jak je časté, že se člověk rozbulí hned na prvním sezení.

Nebudu popisovat celý průběh, stejně už si většinu nepamatuju, hlavním ale je, že mi to pomohlo. Lidi by se vážně neměli stydět za to, že chodí k psychologovi. Promluvíte si o problému s profesionálem, který vás vyslechne a pokusí se vás navést správným směrem. To není jako "kámoš", co může vaše nejcitlivější zpověď vykecat ostatním. Na takovémhle místě se nemusíte bát otevřít. Prostě se musíte otevřít, jinak to ve vás bude hnít, a vy budete pořád nešťastní.

Je to zvláštní, ale nakonec jsem si všechny své problémy vyřešila sama. Nebo je alespoň pochopila. Psycholog vám neřekne: "Udělej se svým životem tohle, a tohle". Musíte si uvědomit sami, kde je chyba a zapracovat na ní. Díky té jediné schůzce jsem dostala druhý dech. Najednou už všechno nevypadalo tak zbytečně. S trochou práce to bylo i dosažitelné.

Můj optimismus zatím trvá a doufám, že si ho udržím. Dokonce se mi zase začaly zdát sny, z kterých by se dala čerpat inspirace pro příběhy, takže mám v plánu začít co nejdřív zase psát. Mám už v hlavě několik nápadů na krátké povídky, ale pořád se peru s jejich zakončením. Ty pointy mi prostě moc nejdou, ale budu se snažit. Bude se jadnat o dvě sbírky povídek. Jedna s názvem "Kotlíček povídek" a druhá "Rendlíček povídek". Pokud to bude spíše fantasy, hodím ji do kotle a jestli spíš něco dobovějšího, tak do rendlíku. Už jsem si dokonce začala kreslit obrázek, tak doufám, že mě to nakopne k tvorbě.

Tak se zatím držte, přeju do budoucna hodně štěstí a občas mrkněte, jestli mě náhodou nepřepadla nějaká psavá, jako právě teď :D

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru