U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Odraz

10. června 2017 v 19:55 | Haru 【春】 |  Rendlíček povídek
"Aby bylo jasno, tohle jsem ještě nikomu neřekl. Ale takhle už to dál nejde. Radši se posaďte, a přidržte se pevně stolu. Připraveni? Tak fajn. Jdu na to, řeknu to… Takže… Víte… Můj odraz v zrcadle… na mě mluví…"

Oba pískomilové na mě se zájmem hleděli, a přitom rozkošně vrtěli čumáčky. Oh ano, bavím se tady se svými hlodavci, chci po nich, aby se posadili, a dělali další rozličné lidské kousky, protože v tomhle malém bytě už nikdo jiný není. Vlastně co to plácám! Někdo tu je! Někdo, kdo by tu vůbec neměl být! Můj… můj odraz.


Raději vše vysvětlím od začátku.

Jmenuji se Emil a vystudoval jsem knihovnictví. Bydlím v jednom nejmenovaném městě a pracuji v jedné nejmenované knihovně. Ačkoli mám rád knihy a příběhy, nikdy jsem žádný nedokončil. Všechny skončily v koši. A s nástupem technologií v bitovém nebi. Se slzami závisti nad talentem všech těch spisovatelů, jsem to jednoho dne prostě vzdal. Tahle kapitola mého života ale vůbec nesouvisí s tím, co se mi stalo. Jednoho rána - jednoho úplně nejobyčejnějšího rána - jsem vstal z postele a šel se nasnídat, abych měl sílu na další zdlouhavě nudný, nebo zdlouhavě zaneprázdněný den v knihovně. Pořád se to tak nějak střídalo, že mi ani nepřišlo, že žiju stereotypně, v jedna plus jedna, plus dva pískomilové.

Mezi kuchyňskou linkou a stolem mám na zdi pověšené jedno velké zrcadlo. Darovala mi ho matka, když jednoho dne přijela nečekaně na návštěvu, a s hrůzou zjistila, že mám - pravděpodobně už několik dní - vlasy slepené marmeládou. Jak se mi to stalo je zcela jednoduché - usnul jsem u snídaně. Téma uzavřené. A tak mi dovezla tohle monstrózní zrcadlo, které jsem neměl kam jinam dát než do kuchyně. No a následujícího rána jsem se ještě v polospánku díval do lednice, a když jsem si konečně vybral, a chtěl si jít sednout, někdo náhle promluvil:
"Nežer zase ten jogurt, nebo ti na střeva zahraje orchestr."
No a tak mi ta projímací dobrota vypadla z ruky, spánek byl tatam, a já hleděl do toho zrcadla na svoji tvář, kde byly ještě fosilie knoflíků od polštáře, ale ať jsem kroutil hlavou sebevíc, ten odraz se ne a ne hnout. Jako bych se právě rozdvojil, nebo snad koukal na člověka jménem Emil, který byl z jiné dimenze. V té chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než tím zrcadlem projít - asi jsem přečetl moc knih.
"Nejsi Alenka v říši divů, trdlo," vysmíval se mi Odraz, zatímco jsem si třel bolavé čelo. Alenka sice nejsem, ale jsem knihovník - tohle bude určitě ta chvíle, kdy mě navštíví nějaký tajný spolek a vysvětlí mi, že svět není takový jaký se zdá, že dějepisné knihy lžou a že Dan Brown nepíše fikci ale pravdu. Navštívím knihovnu plnou vzácných artefaktů a… Už jsem se zmínil, že o volném čase rád sleduju filmy? Ne? Myslím, že s tímhle koníčkem na chvíli přestanu, protože očividně ztrácím pojem o realitě.
"Co má tohle sakra být? Reality show? Trhlina v časoprostoru? Harry Potter?!"
"Vždyť jsi to ani nečetl."
"Pravda. Počkat! Baví se se mnou můj vlastní odraz! Zešílel jsem! Potřebuju pomoc! Odbornou pomoc!" začal jsem vyvádět, přecházel jsem z jednoho místa na druhé, něco si pro sebe mumlal, pak se podíval do zrcadla, rozrušil se nanovo, a zase jsem pochodoval sem tam a třel si bezradně celý obličej, až jsem viděl rozmazaně a tváře mě pálily.
"Už jsi skončil?"
"Ne, tohle je teprve začátek! Za chvíli začnu křičet!"
"To je zbytečný, já tady budu pořád," dal si Odraz ruce v bok a usmál se na mě tak, že jsem okamžitě poznal, že tohle není žádná legrace, a že bych to měl brát vážně. No jo, brát vážně, to se lehko řekne. Přišel jsem k zrcadlu blíž, vzal ho za rám, zadíval se na chvíli na všechny ty grimasy, které jsem ani netušil, že dokážu, a bez dalších řečí ho obrátil ke zdi.
"Heeej, tohle ti ale nepomůže, víš? Jednou se do toho zrcadla budeš muset podívat!" ozývalo se tlumeně, ale bylo to tak nepatrné, že jsem s klidem v srdci zvednul - naštěstí neporušený - jogurt a snědl ho na snídani. Pak jsem navštívil ranní koncert na toaletě a šel do práce.

Moc rád bych vám řekl, že tohle je konec příběhu a otočením zrcadla se vyřešil i můj problém, jenže k mému neštěstí nic neskončilo.

"Dnes si půjčím pokračování. Předchozí díly mě naprosto nadchly," znělo mi vedle ucha.
Naučeným pohybem jsem bral ze stohu knížek jednu po druhé a přejížděl čtečkou po jejich kódu.
"Dobře, termín je do dvaadvacátého července," posunul jsem k ženě hromádku a podíval se na protější stěnu na hodiny. Dnes to ale pomalu ubíhá…
"Aby ne, když se tváříš takhle znuděně."
"Co?" zadíval jsem se zpátky na ženu.
"Já nic neříkala…" zarazila se.
"Ale… Já jsem…" hleděl jsem střídavě na zmatenou čtenářku přede mnou a na zrcadlo na zdi za ní.
"Je vám dobře?" také se podívala za sebe, ale rychle jsem ji ujistil, že je vše v naprostém pořádku.
"Na shledanou…" řekla trochu rozpačitě, a ještě jednou si mě ustaraně prohlédla, když zavírala dveře. Hned jakmile byla pryč, vystřelil jsem k zrcadlu a hystericky spustil:
"Proč za mnou lezeš i do práce?!"
"Ha!" ukázal na mě Odraz prstem. "Takže už věříš, že jsem skutečný!" vysmál se mi. Jak mám pro všechno na světě praštit svůj vlastní odraz? Mám se proplesknout? Jo, proplesknu se.
"Takhle to nefunguje, kamaráde."
"Já nejsem žádnej tvůj kamarád! Seš jasný důkaz toho, že klonování je blbost! Dva stejní lidi nemůžou vedle sebe koexistovat! Takže přestaň existovat!"
"No… možná nějaké to kouzelné slovíčko by zabralo…" založil si Odraz uraženě ruce na hrudi. A já blbec, já chudák jsem spráskl dlaně k sobě a začal prosit:
"Pro všechno na světě tě prosím - zmiz už! Snad jsem neudělal nic tak strašného, že mě musíš takhle týrat! Prosím tě! Prosím, zmiz!"
Oči jsem měl už tak vlhké, že stačilo málo a voda by přetekla. Připadal jsem si jak kající se hříšník, protože když jsem nakonec celý zoufalý klesl do kolen, stal se zázrak. Můj odraz klesnul se mnou. Vytřeštil jsem oči. Takže… takže to zabralo? Opravdu? Zkusil jsem pohnout rukou, jestli se mi to náhodou jen nezdá, ale zrcadlo perfektně zachytilo pohyb. Po kolenou jsem se k němu připlazil a chytil ho za rám. Štěstím se mi po tvářích spustily slzy.
"Je to pryč…" zasmál jsem se na sebe. "Zase jsem to jen já… Ha ha… A kruci. Zapomněl jsem se počesat."
"A taky vyčistit zuby, Krásko."
Zkuste si na chvíli představit, jaké to asi může být, když na vás z takovéto intimní blízkosti promluví váš vlastní obličej. Je snad pochopitelné, že se vylekáte a svým křikem upozorníte majitele kavárny, která sídlí v přízemí. A že ten majitel okamžitě vyběhne schody a najde vás ještě na zemi, jak se snažíte odplazit pryč. A vůbec to není trapné, ani trochu.
"Emile, co se stalo?"
"Já…"
Tak a co teď? Musel jsem bleskově vymyslet, co mu vlastně řeknu. Chtělo to něco věrohodného, logického a naprosto normálního. Jako třeba…
"Já… Já se ráno neučesal."
"Kvůli tomu tak ječíš? Vždyť takhle vypadáš každý den."
"No… možná jsem na vlasy už nějaký ten pátek nesáhnul, ale včera, právě včera, jsem se rozhodl, že s tím začnu. Jenže… zapomněl jsem."
"Opravdu ti nic není?"
Ale ne. Bylo úplně jasné, že mi to nebaští, když se takhle ptá. Ale co vymyslet tentokrát? Zkusil jsem to tedy obráceně. Přišel jsem s něčím nevěrohodným, nelogickým a naprosto šíleným. S pravdou.
"No dobře, prokoukl jsi mě," povzdechnul jsem si a konečně se postavil na nohy. "Něco se se mnou asi vážně děje. Mám nějaké divné halucinace. Mám pocit, že se mnou můj odraz v zrcadle mluví…"
Mimochodem ten majitel kavárny se jmenoval Petr. Vlastně mě překvapilo, že vůbec přiběhnul, ani jsme nebyli přátelé, jen jsme se ráno zdravívali. Tak tedy zpátky k příběhu. Upřel jsem na Petra zvláštní pohled, který ho zmátl a asi dopomohl i k tomu, aby se mému prohlášení jen zasmál a řekl:
"Fajn, už to chápu - ale nemusíš kvůli rozcuchaným vlasům tak vyvádět, zákazníci mi tam pak rozbíjejí sklo."
No, takže to vážně funguje - pravdě nikdo nevěří. Ale je to větší adrenalin než třeba ukradené žvýkačky. Omluvil jsem se mu za ten povyk a nabídl se, že to rozbité sklo zaplatím.
"To byla legrace," poplácal mě po zádech. Na to, že dělá jen kafe, má hnáty jak boxer. "Ale možná bych nějakou odměnou neopovrhnul, jestli víš, co tím myslím," mrknul na mě s úsměvem. To chce jako peníze? Nebo mě snad balí? Zpomal, kámo! Zapomněl asi vypnout prodávací mód, který používá v podniku na slečny. Proč si ukazuje na zuby?
"C-co? Mám něco v zubech? Včerejší rizoto? Ne? Proč se pořád usmíváš? M-mám se… usmát?"
Petr zakýval hlavou.
"Tohle jsi myslel tou odměnou?"
"No jasně že jo," promnul si už bolestivé tváře. "Vypadáš totiž jako kdybys opravdu měl halucinace. Poslyš, musím už jít dolů, ale někdy si vyrazíme ven, seš mnohem zábavnější chlap, než jsem si myslel."
"Ah… tak dobře. Když myslíš…"
Asi jsem se nevědomky usmál, protože když odcházel, bylo to i se zdviženým palcem. Musel jsem tam ještě chvíli stát, abych pochopil, jakým zázrakem jsem z toho trapasu vybruslil. Ale stejně bych si měl dávat majzla, co vypustím z pusy příště.
"Měls fakt štígro, pokud teda zrovna nevolá bílý pláště."
"Ty mlč! Jsem z tebe na pokraji infarktu! Chceš mě mít na svědomí?"
"Když se nad tím zamyslím, byla by to dokonalá vražda. Naprosto beze stop."
"Seš psychopat - vrať se tam, odkud jsi přišel!" naposledy jsem zakřičel na zrcadlo a vrátil se k pultu. Z batohu jsem vyhrabal sluchátka a na plné pecky si pustil hudbu. Asi po minutě mi došlo, že soundtrack z Pána prstenů nebude to pravé, že bych se měl fantasy nějakou dobu vyvarovat, nebo tenhle můj stav nikdy neskončí, a tak jsem zabrousil do složky s názvem "Nostalgie" a pustil si ozdravné rytmy techna.

Ó ano. Tohle vždycky zabere. Ty vzpomínky - úplně jsem se do nich ponořil. Můj první letní hudební festival, kde jsem poprvé probděl noc, kde jsem se zlil pivem zvenku i zevnitř, moje první vodka s gumovými medvídky, kteří cestovali z hrdla do hrdla a pak na mé boty. Nezapomenutelný zážitek.

Na žádnou podobnou akci jsem už v životě nevkročil. Tu hudbu jsem neposlouchal, byl jsem tam jen kvůli jedné dívce, mé letní lásce, kvůli které jsem polykal ty medvědy. Myslel jsem, že si mě konečně všimne, když uvidí, že máme stejný hudební vkus, že jsem stejně odvázaný, jako mí kamarádi a ona, a že jsem pro každou špatnost, jenže pro ni jsem byl pořád jen vzduch a jediné, co mi kdy řekla, bylo: "Ahoj," a "Pij! Pij! Pij!"

Jako tělo bez duše jsem se vrátil domů a složku plnou nostalgie jsem v zápalu deprese vymazal. Byly to hezké vzpomínky, ale když jsem si uvědomil, že od té doby jsem neměl žádnou vážnější známost, vrtalo mi hlavou, co dělám pořád špatně. To jsem snad tak ošklivý? Zadíval jsem se do zrcadla v koupelně, ale nepřišlo mi, že se dívám na Quasimoda. Tak jsem tlustý? Přeběhl jsem do kuchyně a otočil zrcadlo. Vyhrnul jsem tričko a zadíval se na svoje pomalu rostoucí břicho.
"No sakra. Kdy se to tady objevilo?" masíroval jsem tukový polštář, jako bych ho přemlouval, aby se nechal zapracovat zpátky. Chvíli jsem si pohrával s představou, že bych měl začít cvičit, ale neměl jsem dostatečnou motivaci. Kvůli komu bych to dělal? Malá pneumatika mě nijak neomezuje, vždyť jsem si jí všimnul až teď.

Posadil jsem se na židli, stále se zrakem upřeným na svůj odraz, a hlavou mi proletovaly různé neveselé myšlenky. V té chvíli jsem si uvědomil, že jsem sám.
"Co dělám špatně?" zašeptal jsem. "Hej ty v tom zrcadle! Co dělám špatně?!"
Jenže ať jsem doufal po společnosti sebevíc, odpovědi jsem se nedočkal. Pokládal jsem otázky jen sám sebe.

Naprosto nevyspaný jsem se ráno zase vypravil do práce. Mí pískomilové opravdu nedokáží vycítit situaci. Celou noc si v kleci hráli a o přestávkách si dělali zásoby na zimu. To chroustání mi rezonovalo stále ještě v lebce.

Pustil jsem první nadšence do knihovny a znaveně zapadl za pult. Dnes to opravdu bude den k ničemu. Začal jsem pociťovat zvláštní nervozitu doprovázenou vztekem. Co to mělo včera vlastně znamenat? Proč se mnou můj odraz v zrcadle mluvil, a pak najednou zmizel? Teď, když jsem ochotný s ním vést rozumnou řeč? Celou noc jsem si v hlavě připravoval otázky!

Den pomalounku ubíhal. Lidé odcházeli a přicházeli a já pečlivě sledoval zrcadlo, kdykoli mi všichni dali pokoj. Čekal jsem, kdy se zase objeví. Jako predátor na svou kořist. Občas jsem schválně odvrátil hlavu, aby měl šanci na překvapení, ale jako by ho vůbec nelákalo to pokušení mě zase vystrašit. Ale no tak! Vždyť ti to dělalo takovou radost!

Můj pohled se najednou střetl s pohledem jednoho z čtenářů. Rychle jsem z onoho trapného okamžiku vyváznul tím, že jsem šel vrátit stohy knih zpět do polic. Měl bych se vzpamatovat, jinak skončím zavalený knihami. Když už jsem šel pro poslední hromádku, zvědavost mi nedala a znovu jsem se zadíval do zrcadla, jestli tam na mě Odraz zrovna nemává nebo nevystrkuje zadek, ale jako naschvál jsem se znovu střetnul s tím samým pohledem. Úplně mě oblilo horko. Ještě si ta ženská bude myslet, že se dívám na ni. Musím se soustředit na práci.

Když jsem se vrátil, žena už stála u přepážky. Nejspíš jí to taky přišlo trapné, a tak se rozhodla odejít dřív. Normálně vychází přesně o půl jedenácté.

Přejel jsem po kódech a sdělil jí datum vrácení. Když odcházela, hodil jsem stud za hlavu a rozloučil se s úsměvem. Každý si zaslouží odměnu, vždyť je to tak snadné. Čtenářka mi úsměv opětovala a v závoji rudé se zapomněla i rozloučit. Ale ani nemusela. Ten její úsměv jako by mi napumpoval novou krev do žil. Najednou byl všechen vztek pryč. Hlavou mi jen běželo, že by se lidé opravdu měli usmívat víc, protože je to jako lék, který neseženete ani za všechno bohatství světa. Ale ten její je obzvlášť krásný. Škoda že se u toho čtení vždycky tak mračí. A přitom si nepůjčuje detektivky, ale červenou knihovnu a životopisy. Jak ji to může bavit? Všechno je to jak přes kopírku. Pořád stejný scénář.

V tom okamžiku, úplně přirozeně, mi pohled sklouznul k zrcadlu. K tomu malému okénku, které zobrazovalo místo za policemi. Na tom jediném křesle, co šlo díky zrcadlu vidět, vysedával můj Odraz. Četl si knihu a nedokázal se u toho přestat usmívat. V hlavě mi rázem zazněla slova: "Tak přece ses jenom podíval," a já najednou věděl, že na tom samém místě, každé dopoledne, vysedává ona dívka s krásným úsměvem. A vždy, když se loučila, rozjasnila mi tím drobným gestem bez mého vědomí i zbytek celého dne.

Když jsem vybíhal ze dveří, prosil jsem veškeré božstvo světa, aby mi odpustili mou slepotu a aby dokázali nějak zadržet její krok. Celý život jsem se upínal na to, co přede mnou nejvíce zářilo, a nikdy jsem se neohlédnul, co na mě čeká hned za mým stínem. Tajně jsem toužil po dobrodružství a vášni, zatímco mi skutečný život protékal mezi prsty. Ale s tím je konec. A tak ještě jednou prosím! Jestli tohle je osud, nepotřebuji svět plný slávy a zážitků, nebudu už toužit po dobrodružství z knih. Zadržte ji, chci chytit tu šanci. Mé oči jsou dokořán a mé srdce bije vzrušením, jako ještě nikdy.

"Počkej chvíli!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru