U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Světlo zítřka: Kapitola 2.

10. června 2017 v 8:46 | Haru 【春】 |  Nedokončené příběhy

Kapitola 2. - Naďa


Tolik tajemství, která čekají na svá objevení. Tolik záhad, jež mnoho lidí touží rozluštit. Existence věcí, které nemohou být s nynější lidskou logikou pochopeny. Duchové? Démoni? Energie z vesmíru? Žijeme ve světě, jehož pravá podstata nemůže být nikdy rozluštěna. I když lidstvo tápe po odpovědích, jako celek nikdy neuspěje. Protože pravá podstata může být skryta. I ta nejobyčejnější věc může představovat něco neuvěřitelného. A nejbláznivější příběhy mohou být založeny na pravdivé události.


Naďa. Slyším to jméno ze všech stran, ale stále si na něj nedokážu zvyknout. Když na mě volá matka nebo mí noví přátelé, vždy si musím v duchu zopakovat, že tím myslí mě. Ale jsem ráda, že mě takhle oslovují, protože kdyby někdo použil mé opravdové jméno, všechno to, co jsem si tak pracně vybudovala, by s dozněním jeho hlasu zmizelo. Protože jsem postava z jednoho z těch bláznivých příběhů, kterým lidé nevěří a smějí se jim. Ale ať se baví. Já si zatím budu spokojeně žít nový život - svou novou identitu v kůži téhle mladé smrtelnice. Ale přece jsem měla ještě chvíli počkat. Hrát nemocnou nebo tak. Naivně jsem si myslela, že je můj převlek dokonalý, jenže jedna osoba jej vzápětí prokoukla. Tak snadno se prosekala mým vynikajícím uměním, že jsem na chvíli vůbec nevěděla, co dělat. Byla jsem příliš zaslepená tím, že jsem unikla zpod čepele té zrůdy, že mě ani nenapadlo, že se můj sen dokáže takhle rychle zozplynout. Proč musím za jedinou chybu hned zaplatit mým životem? Proč nemůžu mít konečně klid? A proč hned musím narazit na senzibila, který okamžitě poznal, co jsem doopravdy zač?
Když ale nad tím zpětně přemýšlím, udělala jsem správnou věc. Ačkoliv jsem jednala ze strachu o svůj krk, tohle bylo určitě to nejlepší řešení. Dřív nebo později by mě skrz tu holku našli, ale teď, když se dívám do kaluže její krve, nemůžu se toho nabažit. Konečně se cítím svobodná. A hlavně v bezpečí. Moje cesta je volná, bez trnů a bláta. Budu kráčet vpřed a svou minulost nechám za mými zády.
Najednou mě přepadl zvláštní pocit. Ladně jsem seskočila ze zábradlí a přiblížila se k balkonovým dveřím. A ačkoli jsem cítila bariéru z různých ochranných předmětů, které byly uvnitř v pokoji, měla jsem nutkání okusit chuť vší téhle krve. Natáhnout ruku a smočit lehce prst. Ale nakonec jsem to neudělala. Ne že bych nedokázala do pokoje vstoupit, ale já prostě nejsem tenhle typ démona.

Hladově jsem se zakousla do svého toastu. Matka je tak šťastná, že se mi ve škole daří, že vstává ráno přede mnou a dělá mi opravdu úžasné snídaně. Zajímalo by mě, kdy ji to přestane bavit, ale nestěžuju si. Dneškem také začíná můj druhý týden na škole. A všechno klape výtečně. Tolik lidí, kteří se o mě zajímají a rádi se se mnou baví - to je prostě něco úžasného! V životě jsem neměla tolik přátel. Ale ze všech těch človíčků, které jsem zatím poznala, je Helena nejlepší. Miluji tu její aroganci. Jak shlíží ze svého vrcholu na lidi, kteří jí nesahají svým IQ ani po kotníky. Ve všem září, je zábavná a krásná - není divu, že ji její kamarádky tak obdivují a cení si jí. S Helenou určitě zažiju to, co jsem vždycky chtěla okusit. Všechno to dobrodružství normálního života. Třeba si i najdu nějakého přítele… Při téhle myšlence jsem se začala rozhlížet po třídě, a když jsem našla chumel mých spolužáků, začala jsem uvažovat, který by se tak mohl stát mým vyvoleným. Po chvíli mi ale došlo, že to jsou ještě jen děti a začala jsem přemýšlet nad někým s vyšších ročníků. Dívala jsem se ze svého místa na chodbu, kde občas prošel nějaký zajímavý kluk. Popravdě jsem si připadala jako na trhu s masem, ale nic jiného taky nečekám, než fyzický požitek. Copak už se někdy démon zamiloval do člověka? Co já vím tak ne. Ale i tak to zní opravdu šíleně. A pokud se opravdu někdy něco takového stalo, tak to stejně nedopadlo dobře, protože naše pudy vždycky zvítězí.
Celou tu dobu, co jsem přemýšlela nad mým budoucím vztahem, jedním uchem jsem poslouchala to, co Helena se svými kamarádkami probírá. Nebyl to nijak zvlášť zajímavý rozhovor, a i když jsem tam jen potichu svačila, jako bych byla součástí jejich konverzace. Probíraly mé vlasy a moje nehty, které mi hrozně záviděly, protože i když nebyly nijak upravované, tak prý vypadají úžasně. Moc jsem tomu všemu nerozuměla, protože když dokázala Naďa ještě ovládat tohle tělo, tak se nikdy nepohybovala v okruhu holek s takovýmito zájmy. I když jsem se v tomhle světě už něco málo naučila, myslím, že budu potřebovat trochu zasvětit do jejich terminologie; pod záštitou našeho přátelství.
"Holky, můžu se na něco zeptat?"
"Copak?" zanechala Helena rozhovoru a dychtivě se obrátila na mě. Jakoby každé moje slovo bylo malým zázrakem pro ni - asi si mě hodně oblíbila.
"Tak mě napadlo, jestli bychom se někdy všechny nesešly. Chci se toho o vás dozvědět víc a taky chci poznat to, co vás zajímá," usmála jsem se nevinně. Nebylo ani divné, že to všechny radostně odkývaly. Právě jsem se dobrovolně stala jejich panenkou, kterou můžou česat a oblékat. A já nebyla proti, protože Naďina - vlastně teď už moje - skříň je plná takových otřesných kusů oblečení, že ještě jeden týden a stanu se vyvrhelem za to, že nosím stále dokola tři stejná trička. A já nechci přijít o tyhle skvělé holky. Možná se pletu, ale i tak chci mezi ně dobře zapadnout.
"Můžeme zajít zítra po škole k Helči!" navrhla vzápětí Dominika. "Můžeme?"
"Kupodivu žádný plán nemám - platí." Její slova zněla opravdu honosně. Ze svého přeplněného programu si udělala čas jen na svoje kamarádky - je opravdu úžasná.
"Ještě, že jsem si na úterý nic nedomlouvala," oddechla si Radka. Ze všech těchhle holek je asi nejšílenější. Vlastně… ani nevím, moc se se mnou nebaví. Rozhodně nejvíc mluví a ještě k tomu hodně rychle.
"Cože?" Cizí hlas se nečekaně vetřel do naší konverzace. "Jakže nemáš na zítra nic domluvenýho?"
Jestli do teď hrála příjemná hudba, někdo ten přijímač právě rozbil. Ruch ve třídě byl stále stejný, ale naše skupinka dočista ztratila řeč. A já jsem se nemohla vzpamatovat ještě dlouho po té, protože jsem právě spatřila něco, co bylo logicky absolutně nemožné. Připadla jsem si jako šílená. Copak jsem se zbláznila? Ty slámové vlasy, nepříjemné šedé oči… to je přece…
"Barčo?" zareagovala Radka jako první. "Kde jsi byla? Od minulýho pondělí jsem tě neviděla ve škole…"
Rychle jsem odvrátila hlavu, protože to nehezké párátko začalo nepříjemně přejíždět po každé z nás. U mě se zdržela déle, ale potom pokračovala k Radce.
"Taky tě mohlo napadnout zavolat mi. Byla jsem nemocná, víš? A třeba sis taky mohla napsat, že na úterý jsme se domlouvaly my dvě. Chtělas vysvětlit matiku ne? Taky jsi zapomněla?"
Šlo vidět, že to Radku mrzí, ale ona jí nenechala žádný čas na omluvu.
"Fajn, běž si. Taky už něco mám," a výsostně odkráčela ze třídy.
"Ta je ale protivná," utrousila Dominika, ale na její myšlenku nikdo nenavázal. Možná se to nezdá, ale tyhle holky zase nejsou tak zlé. Hlavně to mají v hlavě v pořádku, a proto teď mlčí. Ačkoliv bych byla raději, kdyby se do ní pořádně pustili. Mám ráda tu atmosféru plnou zkažených slov a nenávisti. Ale tohle mě v téhle chvíli vůbec netrápilo. Horší byla ta holka. Ta holka, o kterou jsem se vlastnoručně postarala, aby mi nestála v cestě. A najednou ji mám znovu před očima. I když vím úplně přesně, na jaké místo jsem zasadila smrtelnou ránu, ona stále stojí. To má snad nějaké zvláštní schopnosti? Zahrává si s mou myslí a snaží se mě přivést na pokraj šílenství? Tenhle styl se tak neuvěřitelně podobá té prokleté San, že si připadám jako loutka, kterou ovládá i ze záhrobí. Ale proč mě tahle šílenost vůbec napadá? Slyšela jsem, že je mrtvá - vždyť sama jsem se na její smrti podílela! Musím na ni přestat myslet a soustředit se na problém, který za chvíli usedne jen kousek vedle mě. Musím se uklidnit. A rychle vymyslet nový plán.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru