U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Světlo zítřka: Kapitola 3.

10. června 2017 v 8:50 | Haru 【春】 |  Nedokončené příběhy

Kapitola 3. - Bára

Jsem zombie - jinak si tohle všechno vysvětlit nedokážu. Ačkoli znovu sedím před školní tabulí a zažívám obyčejný pondělní den, něco je rozhodně špatně. Přemýšlela jsem nad tím celý minulý týden a o tom samém přemýšlím i dnes. Jsem si naprosto jistá, že jsem tehdy v noci umřela. Přísahám. Někdo mě zavraždil a já bez sebemenšího odporu přijala konec této životní etapy jako začátek pro tu další. Ale teď sedím na svém obvyklém místě, hledím jako kakabus, ačkoliv vůbec netuším, co to slovo znamená, a snažím se rozluštit největší záhadu mého dosavadního života.


Už mně napadlo nespočet různých řešení. Logických i úplně absurdních. Mezi ně bych zařadila můj nejnovější nápad se zombie. Bohužel se za nemrtvou považovat nemůžu, jelikož srdce neomylně pumpuje krev do celého mého těla. Jako další je na mém pomyslném pořadníku klinická smrt. Nikdy jsem nepochybovala o lidech, kteří ji zažili, ale copak jsem ležela na sále a bojovala o svůj holý život? Vždyť jsem dělala přesný opak! Možná jsem ale prodělala něco podobného, protože si pamatuju všechny ty podivné obrazy a zvuky. Četla jsem, že když člověk umírá, opravdu vidí tunel, na jehož konci čekají nějací lidé. Že prý je to jen představa, kterou mozek vytváří, protože má málo kyslíku a vylučuje nějaké halucinogenní látky - nebo tak nějak. Už nevím, jak to přesně bylo, ale se mnou si moje hlava pohrála opravdu pěkně. Pamatuju si něčí hlas, který byl silnější než všechen okolní šum. Říkal, abych to nevzdávala, ale já už jsem byla rozhodnutá a nechtěla jsem bojovat. Ale i přes to jsem se ráno probudila. Přesně na místě, kde jsem večer spadla a vykrvácela. Nejdřív jsem si myslela, že to všechno byl jen moc živý sen, ale nic v té chvíli nedávalo smysl. Ještě k tomu jsem se cítila opravdu špatně a raději bez dalších otázek jsem šla zavřít balkonové dveře. Rychle jsem vklouzla do postele, abych zahřála své promrzlé tělo, ale v ten okamžik jsem se ztratila a probudila mě až máma, že bych měla vstávat do školy. To mi bylo ještě hůř než před tím a nakonec se z toho vyklubala horečka, potom rýma a nakonec opravdu ošklivý kašel. Nepamatuju se, kdy jsem na tom byla opravdu takhle hrozně. První dva dny jsem stěží vylezla z postele. Musela jsem se přidržovat zdi, protože když jsem se o výlet na toaletu pokoušela poprvé, zatočila se mi hlava a na několik minut jsem upadla do bezvědomí. Slibuju, že už nikdy nebudu spát na koberci společně s osvěžujícím podzimním vánkem. Normálně se nachladím docela snadno, ale tohle byl opravdu extrém a dokonce jsem si připadala, že z toho umřu znova. Asi si založím deník a napíšu do něj: Jak snadno a rychle lapit zápal plic. Když si vzpomenu, že dřív na to lidé opravdu umírali, jsem docela ráda, že žiju ve 21. století. Ale zase tak nadšená nejsem, protože mým původním plánem bylo se vším skoncovat. I když ukašlat se k smrti není nic příjemného, takže jsem asi ráda, že se znovu můžu zhluboka nadechnout.
První hodina a moje velmi oblíbená angličtina. Kupodivu je mi dnes úplně jedno, že třídnímu rozumím každé třetí slovo a raději se snažím vypořádat se svým vlastním rozumem. Mám totiž pocit, že si dělá, co se mu zlíbí. Napadají mě zvláštní myšlenky, které bych asi nikdy nemohla považovat za své. Mezi jednu z nich patří příšerná chuť na colu, i když jsem ji už tak ze tři roky nepila, protože vím, co dokáže udělat s takovým padesátníkem. Jakoby můj strach z toho, že mě rozežírá zevnitř, zmizel a vystřídala ho chuť zkusit to, protože právě umí z halířů udělat to, co z nich udělá. Ale mým hlavním tématem, co jsem se svým pomateným mozkem probírala, bylo také to, co se stalo včera dopoledne. Když jsem totiž vyjela na Radku s tím, že už na zítra taky něco mám, asi poprvé v mém životě to nebyla lež. Měla jsem totiž jít s někým na schůzku. Nevím, jestli to byl zázrak nebo se jen hlavy daly dohromady a vymysleli na mě tuhle habaďúru, ale i přes to jsem byla ochotná to podstoupit. Popravdě jsem jeho nabídku nejdříve odmítla, protože jsem už byla domluvená s Radkou, ale teď, když má na práci něco důležitějšího, myslím, že tam nakonec půjdu. Na moje první rande. Na schůzku s Davidem šprýmařem.
Asi jsem se po své smrti úplně zbláznila. Kdybych byla v pohodě a nehádala se teď tady se svým vnitřním hlasem, nikdy bych na to ani nepomyslela. Jak by mezi námi mohlo něco být, když to byl právě on, kdo mě škádlil se všemi těmi pavouky už od primy? Ten jeho tarantulí avatar, který má na chatu, ho usvědčuje dostatečně. Dokonce jsem se přemohla a zeptala se ho na to, ale k odpovědi se moc neměl, takže to z něho vytáhnu, až půjdeme do toho kina. Ah… nemůžu uvěřit, že nad tím vůbec uvažuju… Ani nevím, co bych mu měla říkat nebo jak se k němu chovat. Nikdy jsem si nevšimla, že by měl o mou osobu nějaký zvýšený zájem. Podle mého skeptického uvážení, nakonec to bude stejně jenom nějaký škodolibý žert jeho úžasných kamarádů. Ale stejně tam půjdu. Což bych před svou smrtí nikdy neprohlásila.
Ačkoliv jsem zbytek dne neshledala jako něčím výjimečným, z jiného úhlu pohledu to byl první den mého nového života. Říká se, že když lidé uniknou smrti, změní se a stanou se lepšími. Myslím, že něco podobného se stalo i mě. Až na to, že jsem se spíše vydala tím opačným směrem. Neumím to lépe popsat, ale jako bych někde po cestě ztratila všechen svůj strach a stud. Nikdy v životě jsem se necítila takhle sebevědomá a svobodná. Vždycky jsem se ve všem hlídala; přemýšlela nad slovy, která říkám, tvářila se neutrálně a nevyčnívala moc z davu - jednoduše jsem nikdy neudělala ve společnosti chybu, které bych později litovala. Byl to sice nudný a monotónní způsob života, ale mě vyhovovalo být na venek dokonalou a nevinnou dívenkou. Popravdě jsem taková nikdy nebyla. Vlastně spíše moje myšlenky byly vždycky zkažené. A ani v mém 'novém životě' necítím žádnou zásadní změnu, protože můj pesimisticky uvažující vnitřní hlas mi zůstal - a byl ještě jízlivější než kdy předtím. Hlavní rozdíl byl asi v tom, že teď jsem měla odvahu své myšlenky vyslovit nahlas. Ale i tak mi přijde, jako bych takováhle byla vždycky a to, co říkám, se nijak nevymykalo normálu.
Jak ráda bych chtěla znát odpovědi na mé otázky! Je opravdu k zešílení řešit podobné věci jen sama se sebou. Když se stane podobná záhada ve filmu, vždycky se objeví někdo, kdo celou věc objasní. Fajn - tak já čekám. Jsem celá žhavá, až se konečně dozvím, co se to sakra děje. Nikdo? Mám takový špatný pocit, že v realitě se podobné věci asi nestávají.
Po obědě se mi náhodou podařilo v šatně odchytnout Davida. Vlastně jsem na něj číhala celý den, ale zatím se nenaskytl vhodný okamžik, kdy by byl sám. Když jsem se před ním ale náhle objevila, zatvářil se poměrně zaskočeně.
"Chci se jen na něco zeptat," začala jsem takto, protože obyčejné "Ahoj." mi přišlo jako zbytečné prodlužování situace. On po chvíli nepatrně přikývnul, že můžu pokračovat.
"Už sis na zítřek něco domluvil, nebo máš pořád ještě čas?"
"Ty bys to toho kina šla? Jako fakt?"
Musela jsem se nad jeho reakcí trochu pousmát. To já mám mít málo sebedůvěry, ne ty. "Jasně. To co jsem měla původně domluvený, dneska padlo."
"Ehm… a už jsi zdravá? Slyšel jsem tě ještě trochu pokašlávat."
Tak s tímhle prohlášením mě opravdu dostal. Ani učitelé si toho nevšimli a on to vypustí z pusy v takové starostlivé tónině.
"Jsem v pohodě - je to opravdu nic v porovnání s tím, jak jsem vypadala minulý týden."
David konečně změnil výraz ve tváři. Jakoby se mu ulevilo. Možná si myslel, že mimo chat s ním nepromluvím ani slovo. V podstatě měl pravdu, ale tentokrát měl prostě štěstí, že jsem mezitím stihla vstát z mrtvých.
"Ještě ti napíšu, kde se sejdeme a tak." začal zase mluvit svižně, jak je u něj zvykem. "Fakt tam teda se mnou půjdeš? Fakt jo?"
"Fakticky fakt jo." Co bych mu měla odpovědět, když se takhle hloupě ptá?
"Dobře," přitakal spokojeně, ale vzápětí zbystřil, jelikož zaslechl blížící se hlasy. Já jsem jenom nepatrně zvedla ruku na rozloučenou a rychle jsem opustila šatny. Ani mě se nechtělo s ostatními řešit, proč si Davidem bavíme. Popravdě takhle to bylo mnohem zábavnější. Takové malé tajemství jen mezi námi dvěma.
Když už jsem začala s těmi tajemstvími, měla bych tu i jednu velkou záhadu. A nejde mi to pořád do hlavy. Při vzpomínce na minulé pondělí a na všechny ty nevysvětlitelné pocity, co jsem při pohledu na tu novou spolužačku zažila, připadá mi to, jako bych tehdy byla úplně mimo a až teď viděla to, co jsem tehdy z neznámých důvodů nemohla. Zní to trochu krkolomně, ale když to shrnu a zjednoduším, tak podle mého nynějšího úsudku je Naďa Dvořáková jen obyčejná holka s neobyčejně obrovským charisma. Odvolávám vše, co jsem si o ní do teď myslela. Opravdu na ní není nic zvláštního. Nic z ní nevyzařuje a ani mě tajně nesleduje. Musela jsem být tehdy nějaká přecitlivělá nebo tak, protože ať se snažím sebevíc, nemůžu na ní najít ani náznak zvláštnosti. Žádný žaludek svírající pocit - prostě nic. Jednou se mě akorát zeptala v literatuře, na jaké straně je Beowulf a já odpověděla, že na straně dvacet-dva, a to bylo všechno, co jsme si za celý den řekly. Nesedíme společně v lavici, takže na tom není nic divného. A ani bych si k ní nepřisedla, jelikož moje nepřátelská nátura k novým a cizím lidem zůstala v mém novém životě také nedotčena.

Myslím, že právě zažívám něco úplně nereálného. Jako nějaká postava ve velmi špatném dívčím románu. Nevinná a nezkušená dívka, která jede na své první rande - tohle už tu párkrát bylo, no ne? Přiznávám, že jsem malinko nervózní a před příchodem na nádraží jsem se chovala trochu roztěkaně, ale jinak se cítím více než skvěle. Vyrovnaně. Možná i krapet lhostejně, jelikož mě trápí ten film, na který máme s Davidem jít. Teď už přejdu zpět do reality, protože mě to opravdu tlačí na mysli. Já totiž do kina nechodím. A ne že bych tam neměla s kým chodit - sice poslední dobou to pravda je - ale já se tomu spíše vyhýbám jako čert kříže. Byla jsem tam jen jednou v životě. Zrovna promítali Hledá se Nemo, ale pro mě to nebyl tehdejší animovaný trhák, ale nejhorší hororový zážitek vůbec! Kino je totiž jedno z těch největších hnízdišť prťavých červenookých potvůrek. Jsou jich tam přímo stovky! A vždy, když na plátně probíhala nějaká akce nebo se měli diváci leknout, přesně jsem viděla, jak se v sále rozsvítilo několik rudě žhnoucích bodů. Bohužel to nebyly zvláštní efekty. Ty potvory jakoby dopředu tušily, co přijde - našli si své oběti a v daný okamžik je pořádně vyděsili. Byly tam převážně děti, takže to pro ně nebyl žádný problém. Pamatuju si, že jsem celou tu dobu seděla skrčená u táty a mačkala a tahala jej za triko. Ale on se mě nezeptal, proč se chovám tak divně, jak by to udělali ostatní tátové - on jen klidně seděl a dál se smál stejně jako celý sál. Někdo by mohl říct, že to byl špatný otec, když si nevšímal vlastního dítěte, ale po nějakém čase jsem pochopila, proč se ke mně častokrát choval tak lhostejně. Už tehdy mi mlčky ukazoval, jak se mám chovat, abych neviděla bubáky a oni zase neviděli mě. Člověk nesmí dát najevo, že o jejich existenci ví.
Když už jsem vzpomněla tyhle hnusné potvory, zrovna se na jednu dívám. Potkávám je snad na každém kroku, ale tentokrát mám možnost podívat se zblízka. Pomalu popochází po chodníku z místa na místo a je vysoká asi tak do půli lýtek. Má dvě silné zadní nohy, jako nějaký dávný praještěr, a tři ocásky, které vypadají spíše jako ty myší. Přední pracky má až odpudivě vyhublé, ale prstíky s drobnými drápky baculaté jako mimino.
Na chvíli se to holé stvoření, s kůží jakoby popraskanou, zastavilo. Začalo kroutit tou svojí hranatou hlavou bez nosu a větřilo svého příštího hostitele. Může si ale čmuchat jak chce; moje stopa přímo přede mnou totiž končí. Ani mě nemůže vidět, takže na oplátku můžu pro jednou pozorovat zase já. Nestojím každý den na tomhle samém místě pro nic za nic.
Mezi první a druhou lavičkou u dveří do čekárny se nachází slepý bod. Místo, které je jakoby vystřižené z reality. Na světě jich existuje spousta, ale pouze hrstka lidí je dokáže cíleně najít. Hodně takovýchto bodů je například i ve škole. V některých učebnách jsou i na místě, kde sedím. Třeba jsem ještě nikdy v životě nebyla zkoušená z dějepisu. Učitel sice nezkouší často, ale i tak se stěží podívá směrem ke mně. Ale na obludné potvůrky to platí více jak na lidi. Jsou to místa, která pro ně jednoduše neexistují. Jako my nemůžeme vidět ve tmě, oni zase nedokážou vnímat nic, co je uvnitř tohoto slepého bodu. Takže si tu obludku teď můžu v klidu prohlížet, aniž by o tom věděla. Horší bude, až přijede vlak. Jestli do té doby nezmizí, mohla by se mě lehce chytnout, jelikož se jí můj pach očividně zalíbil.
Chvíli ještě poťapkávala přímo přede mnou, ale nakonec ucítila asi mnohem zajímavější vůni, jelikož vzápětí už lezla po noze nějakého pána opodál. Vždycky mě fascinovalo, jak to ta stvoření dělají, protože ani jedenkrát se látka na jeho plandavých kalhotách nezachvěla. Jakoby šplhali po vzduchu okolo lidí, jakoby se prokousávali skrz něj přímo až ke sladkému jádru. Když už konečně zaskřípěl vlak a já vyšla ze své neviditelné skrýše ven, potvůrka seděla spokojeně na pánově rameni jako by byla nějaké domácí zvířátko.
Na další zastávce jsem nevystoupila tak, jak to dělám každý den, ale vykoukla jsem z okna, abych na sebe upozornila ten svůj doprovod. A jen co mě zahlédl, za pár sekund si už sedal naproti mně.
"Ahoj," pozdravil trochu nesměle. "Tak co - těšíš se?"
Přikývla jsem na souhlas, protože bylo absolutně nemyslitelné zmiňovat se v jeho přítomnosti o nějakých červenookých potvůrkách. A tak jsem se raději zeptala, na jaký film že to vlastně jedeme. Mezitím se rozjel náš osobák směrem ke kýženému velkoměstu a já se jen tiše zaradovala, že zase jednou za čas okusím tamní vzduch. Zatím ale předbíhám, jelikož teď následuje nějaká konverzace, která vyplní tohle trapné ovzduší, zapáchající vesnickými hulváty.
"Vybral jsem klasiku. Doufám, že ti nevadí Harry Potter?"
Zavrtěla jsem hlavou a rychle přemýšlela, co na tohle téma ještě tak říct. "A o čem to bude tentokrát?" vypadlo ze mě.
A tak mi začal vyprávět, co viděl v ukázkách na internetu, a nějak se mu za tu chvíli rozvázal jazyk, takže už nevypadal jako prkno, ale jako ten vtipálek David, kterého jsem znala ze školy. Zato konverzace z mojí strany trochu vázla. S kluky jsem se nikdy nekamarádila a už vůbec ne s dikobrazími typy, jako je on. Tím myslím ty jeho krátké, rošťácky nagelované vlasy. Podvědomí mi vždycky říkalo, abych se šampónům a hoperům vyhýbala, ale teď, když jedu s jedním z nich na rande, tak nechápu, kde jsem na takovou myšlenku vůbec přišla. Choval se ke mně totiž úplně normálně a nejednou se mu podařilo moji kamennou tvář rozesmát.
"Promiň, že pořád tak žvaním, ale ty jsi nemluvka, tak chci jenom trochu vyrovnat ten kontrast mezi námi."
"Já myslela, že typy jako ty mají raději podobně ukecaný holky." řekla jsem mu tuhle upřímnou větu přímo do očí, až trochu znejistěl.
"Eh… ale šampónci nejsou všichni stejní, víš?" usmál se nakonec. "Potkávám pořád stejný holky, ale žádná není jako ty."
Nevěřícně jsem posunula sjeté brýle zpět na nos. "Tím chceš jako říct, že seš na pavouky?" Po téhle větě se mi poprvé podařilo rozesmát jeho. Nevím, jestli si o mně v té chvíli myslel, že jsem fakt vtipná, nebo úplně tupá, ale zbytek cesty mi začal po kousíčkách vysvětlovat, jak se to s těmi pavouky vlastně má. Že to možná byl jeho nápad, ale že to nemyslel zle. Jednoduše mu uklouzla myšlenka a klukům se zalíbila. Když vlak konečně zastavil a dorazili jsme před kino, byla jsem tak pokořená tou jeho demagogií, že mi nezbyly síly už na nic jiného a pouze jsem kroutila hlavou tak, jak to situace vyžadovala.
Zatímco šel David koupit lístky, posadila jsem se do předsálí. Na klíně jsem držela popkorn, a když jsem si ho pomalu strkala do pusy, v hlavě mi naskočila scéna, jak po něm oba saháme a ve stejnou chvíli se naše ruce náhle střetávají. Vzápětí udělají to samé i naše pohledy a tváře přitom lehce zrudnou... No fujtajbl! Když jsem si tuhle nechutně romantickou scénu představila, naskočila mi husí kůže. Budu ráda, když mi ve výhledu nebude zaclánět žádná chlupatá potvůrka natož se ještě věnovat jemu. To už se ale vracel s lístky, a když jsem uviděla jeho krásný úsměv, trochu jsem roztála, protože mi konečně došlo, že jsme na rande a taková schůzka prostě romantická být má.
"Takhle se usmívej častěji," podotknul, když si přisednul vedle. Pozdě jsem si neuvědomila, že se křením jako prasklej buřt. Plánovala jsem hrát kus ledu a teď tohle…
"Kdys byla naposledy v kině?"
"Hodně dávno. Není to zrovna místo, které bych zbožňovala." zase mi uklouzla další velmi upřímná věta. Něco se mnou opravdu je - tohle už není možný.
David se zatvářil zděšeně a celkem dlouho nedokázal nic říct. "A…" odkašlal si, "tos mi to nemohla říct dřív?" Snažil se pochopit, proč jsem jeho nabídku přijala, jelikož v tuhle chvíli mu vůbec nic nedávalo smysl. V ten okamžik mi konečně také došlo, co jsem vlastně řekla a trochu jsem zpanikařila. Moje hrozné myšlenky převládají kontrolu nad mou pusou.
"Eh…" začala jsem honem vymýšlet něco, čím bych svou předešlou větu upřesnila. "Nemyslela jsem to zrovna tak. Já jen nemám ráda předsálí, ale jinak je to v pohodě."
"A co ti na něm vadí?"
Zdá se mi to, nebo se mě pořád na něco vyptává? Chtěla jsem mu odpovědět, že nemám ráda davy, což byla celkem pravda, ale byl by to přímý signál k tomu, že s ním chci být konečně sama - a do těchhle neznámých vod se mi zrovna dvakrát nechtělo. A tak jsem jen jednoduše splácala pár vět, že nemám ráda to zdlouhavé čekání na film. Po chvíli se už David zase smál a povídal, jako předtím a musím se přiznat, že mou pozornost dokázal zaměstnat výtečně, jelikož jsem úplně zapomněla na to, co na mě čeká v sále.

Dveře se otevřely a mé tělo přemohlo zvláštní mrazení. Bylo to, jako bych šla na jistou smrt. Ačkoli se měl promítat Harry Potter, pro mě to byl horror nejvyššího kalibru, protože jsem to asi jako jediná měla i s 3D efekty. Zatímco jsem hledala nějakou spásu pro mou ubohou duši, David našel naše sedadla.
"Škoda, že už nebylo místo uprostřed," porozhlédl se kolem sebe, ale já byla s výběrem více než spokojená, a tak jsem mlčela. Místo toho jsem sledovala, jak se místa okolo nás zaplňují, ale většinou to byly skupinky našich vrstevníků nebo rodinní příbuzní, ale že by tu někdo měl rande jako my, tak to ani náhodou. Možná kdybych se porozhlédla lépe, nějakou dvojici bych našla, ale nechtěla jsem na sebe příliš upozorňovat.
"Vypadá to, že jsme tady jediní," zašeptal a celkem mě překvapilo, že myslí úplně na to samé.
"Nečteš mi myšlenky?" pousmála jsem se a on si trochu nesměle projel vlasy, čímž si rozházel svého dikobraza, takže vypadal ještě bizardněji než předtím. Chtěla jsem se ho z legrace zeptat, jestli náhodou nevstal právě z postele, ale v mém zorném poli se něco mihlo a všechny moje myšlenkové pochody se přetrhly. V té chvíli jsem si konečně uvědomila, že kapacita sálu přesahuje mnohonásobně svůj limit.
Desítky malých příšerek rejdilo divákům nad hlavami a motala se mezi sebou, jakoby dělala nějaký oslavný tanec na počest dnešní velké hostiny. Pomalu jsem sklopila hlavu a vytáhla ze své tašky mobil.
"No jo - zvuky," zbystřil David a taky vytáhl z kapsy ten svůj.
"Nechápu, jak můžete nosit všechno po kapsách," zahájila jsem rychle rozhovor, abych nemusela myslet na to, co se děje všude okolo mě.
"Co je na tom k nepochopení?" zasmál se. "Potřebuju akorát mobil, peněženku a klíče - nic víc. Co všechno táhneš ty?"
Nakoukla jsem do tašky a k jeho seznamu jsem ještě přidala kapesníky a skládací hřebínek, který nosím vždycky u sebe, jelikož moje vlasy jsou někdy jako nezkrotitelné monstrum.
"Počkat - to jako netáhneš žádný šminky a zrcátka a tak?"
Pokrčila jsem neurčitě rameny. "Namalovala jsem se doma, tak proč to tahat s sebou i ven?" odpověděla jsem mu podle pravdy, protože takhle to dělám vždycky. Ale když nad tím tak přemýšlím, asi nebudu normální holka. Možná kdyby mi na tomhle rande záleželo, tak naplním svoji malou tašku přes rameno hromadou nepotřebných věcí. Bohužel tohle nebyl dnešní případ a já neměla potřebu lhát.
"Báro," trochu se vyklonil a dlouze se na mě zadíval. Nechápala jsem, jak jsem vůbec dokázala jeho pohled tak dlouho vydržet a už vůbec mi nedocházelo, proč s tím vůbec začal on. "Jsi fajn holka," nasadil svůj psí výraz, který používal na učitele, když nevěděl odpověď na otázku. Bohužel jsem stále nechápala, proč se dívá stejně i na mě. Asi jsem vážně natvrdlá.
V sále se mezitím udělala úplná tma, jenže když jsem se podívala ke stropu, byl posetý hvězdami jako krvavá noční obloha. Bylo to mrazivě překrásné. Na plátně se konečně rozjel reklamní blok, když mi David zaklepal na rameno a začali jsme řešit, kam s popcornem. Nakonec skončil na mé sedačce, protože jsem zabírala možná tak polovinu její šířky, zatímco on by se musel zmáčknout. Byl ale s tímhle řešením spokojený, protože pokaždé, když si chtěl nabrat hrst, mohl se podívat i na mě. Po nějaké době ale přestal, jelikož příběh nabral na obrátkách a jednoduše nebyl s to stíhat tolik věcí najednou. Zato teď jsem se vrhla na popcorn já, protože mé myšlenky nebezpečně utíkaly k malým stvořeníčkům, která sedala z člověka na člověka, jako když včelka opyluje květy. A když našla dobrý zdroj, zdržela se zde déle.
Věděla jsem, že přijde řada i na mě, protože jedna chlupatá koule už spokojeně seděla na Davidově koleni. Houpala nohama a chvíli sledovala, co se děje na plátně. Potom se ale postavila a začala jej studovat pozorněji. Neviděla jsem, co mu přesně dělá, protože už byla mimo moje zorné pole, ale když ve filmu znovu něco vyděsilo diváky, leknutím sebou trhnul, i když do teď celý film jen mlčenlivě hltal.
Zavřela jsem oči. Musím se uklidnit; tohle už jsem přece zažila tolikrát! Když se plně soustředím na něco jiného, přestanu je vnímat a ani se mi nezrychlí tlukot srdce, což by je mohlo upozornit jako zběsilý křik na důležité konferenci. Proto jsem se znovu zadívala na plátno a plně se soustředila na film. Sledovala jsem každičký detail, který mi přišel na oči, a po nějaké době jsem zjistila, že spíše hledím na veškeré zbytečnosti kromě hlavního děje. Na malou chvíli jsem i zapomněla, že jedna potvůrka před chvílí poskakovala na Davidovi a určitě se chystala prozkoumat i mou osobu. Jsou to nehmotná stvořeníčka, takže člověk necítí, jestli leze zrovna po něm či nikoliv. Jenže když jsem zrovna zkoumala, co všechno měli žáci Bradavic položené na svých lavicích, nějaká malá kostnatá ruka mi provokativně zamávala před pravým okem. V tom okamžiku jsem také pocítila přítomnost toho stvoření na mé hlavě. A jelikož jsem nyní až moc dobře věděla, že existuje, jeho malinkaté prstíky se mi začaly postupně zabořovat do vlasů.
Myslím, že v tom krátkém okamžiku moje srdce na chvíli vynechalo rytmus. Protože něco takového se mi ještě nikdy v životě nestalo. Místo filmu jsem teď měla jen barevné šmouhy a na mou hlavu postupně doléhala hmotnost těla té malinkaté potvory. A jsem si jistá, že i ona si toho všimla, jelikož mohla hrábnout svou končetinou do mých vlasů, což bylo podle mého názoru také poprvé v jejím životě.
Svezla se po mé hlavě na rameno a obkročmo se zde usadila. Chvíli mě jen tak zvláštně oťapkávala, jenže potom jsem ucítila, jakoby mě ze samé radosti začala kudlit za vlasy. Netušila jsem, co tam dělá, ale vyděsilo mě to do té míry, že jsem udělala něco, co jsem možná neměla. Jenže v takové situaci se člověk chytá každičkého stébla, ačkoli pro ostatní okolo jsem jen s unuděným výrazem sledovala tak úžasný film. Ale moje ruka vystřelila úplně sama od sebe. Nejdříve jsem chtěla tu malou stvůru shodit, jenže na to jsem neměla dost odvahy ani zkušeností. Proto jsem se rozhodla tvářit se dál tak, jakoby bylo vše v absolutním pořádku. A chytla jsem Davida Hostačila za ruku.
Podíval se na mě a v tom okamžiku jsem hořce zalitovala toho, co jsem právě spáchala. Přála jsem si, aby mě vyvedli ze sálu za sexuální obtěžování, bohužel uchopení kluka za ruku do téhle kategorie nespadalo. Proto jsem nasadila strojený úsměv a otočila hlavu zpátky na plátno, ačkoliv se to dělalo velmi těžko, jelikož mě jistá chlupatá koule držela za vlasy. Také ruku jsem chtěla znovu vrátit na původní místo, jenže David v té chvíli otočil svou dlaň a stiskl v ní tu moji.
To se mi snad zdá. Sedím v kině a můj dávný trapič mě drží za ruku, jako bych byla jeho majetek. Vlastně v jeho případě bych se spíše považovala za osobního otroka. Už se vidím, jak mu o přestávkách píšu úkoly a jak vedle něho sedím při písemkách a radím mu správné odpovědi… Chci znovu umřít! Hned teď!

"Úžasnej díl - jako vždycky." pochvaloval si už poněkolikáté David.
"Taky celkem tematický," podotknula jsem. "Mám tím na mysli ty pavouky."
David se začal smát a se stisknutím své ruky mě znovu upozornil na to, že spolu odteď už asi chodíme. Ačkoliv o tom nepadlo ani jediné slovo, protože když jsme vyšli z kina, po pár krocích si bezeslovně přivlastnil mou ruku a připitoměle se u toho usmál. A kdyby mi na rameni neseděla ta hnusná obluda, klidně bych mu do očí řekla, co si o tom myslím. Jenže ty její maličké prstíky ze mě dělaly chodící leklou rybu.
"S těmi pavouky jsem to nikdy nemyslel zle, Báro. Bylo to myšleno jako legrace."
"A zasmál ses?" zvedla jsem vyzvídavě jedno obočí.
"Vlastně ani ne, protože ses nikdy nepolekala. A tak jsem si myslel, že máš pavouky ráda. Máš je ráda?" zeptal se vzápětí.
"Já nevím, asi jo." pokrčila jsem rameny. "Neštítím se jich, ale že by se mi nějak extra líbily… Spíš obdivuju jejich schopnosti." řekla jsem popravdě svůj názor. Jsou to opravdu úžasná zvířata. "Mimochodem, proč máš rád pavouky ty?"
David se začal zase smát. "Asi proto, že se jich lidé bojí. Taky si myslím, že jsou úžasní. Mám jednoho sklípkana doma, ale ten tak úžasný není, protože ho bratr překrmuje a on se chudák stěží může pohnout."
Nevím, jak to dělá, ale znovu vyčaroval na mém obličeji úsměv. A to jsem chtěla ignorovat tyhle jeho levné vtípky. Jenže ať jsem byla sebevíc nedosažitelná, vždycky si ke mně našel nějakou skulinku. Nejsi náhodou kouzelník? Iluzionista? S tebou nějakým záhadným způsobem zapomínám na vše, co mě momentálně trápí… Pokračovali jsme dál tímhle nocí přikrytým městem.
Bylo to určitě něco jiného než podobné noci, kdy jsem spěchala domů ohlížejíc se neustále za sebe, jestli mě někdo nepronásleduje. Kdybych opomenula fakt, že jsem od jisté 'události' nějak odolná vůči strachu, právě teď jsem se cítila v absolutním bezpečí. Přešli jsme přes náměstí, které mělo ve své noční podobě takový zvláštní až magický nádech, protože když si člověk představil tohle místo v odpolední špičce a na druhou stranu večer, když přechází přes silnici nehledě na přechody a světelnou signalizaci, zůstával v něm takový zvláštní pocit, jakoby byl na světě úplně sám. Až na to, že mi v téhle noční harmonii začal náhle vibrovat mobil.
"Kontrola," prohlásila jsem, když jsem se podívala na obrazovku a přiložila si mobil k uchu. Zatímco jsem ujišťovala svou mámu, že dřív, než přijede vlak, se domů nedostanu, zastavili jsme se v blízkosti jedné pouliční lampy. Popravdě jsem jí neřekla, že jdu na rande s klukem, jelikož sama jsem to tak ze začátku vůbec nebrala. Jenže teď už to bylo jiné. Ačkoli jsem si to stále nechtěla připustit, zatímco jsem telefonovala, David se na mě díval způsobem, že jsem přesně věděla, co chce udělat v okamžiku, až zavěsím. Ještě k tomu jsem cítila, jak mi ta malá potvora přelezla z jednoho ramene na to druhé a začala odposlouchávat můr rozhovor. Chytla se mě za zápěstí a přitiskla svou hlavu co nejblíže mému uchu. Na malou chvíli mi to připadalo trochu komické. Kdyby tak David tušil, co po mě celou tu dobu leze anebo rovnou viděl tu chlupatou potvoru na vlastní oči, tak by se mě možná ani nedotknul. Jenže momentálně byl zabraný ve studiu mé postavy a v té chvíli jsme si ani jeden z nás nevšimli, že v téhle ztichlé nákupní uličce nejsme tak úplně sami.
Ucítila jsem jen letmý záchvěv - takové varovné zamrazení, které se objevilo až na poslední chvíli. Akorát koutkem oka jsem zahlédla, jak ke mně někdo vztahuje svou dlaň a už jsem cítila tlak, který mi málem vykloubil ruku. Mou paží projela pichlavá bolest, až jsem upustila mobil i s mámou na drátě na zem a upadla na bok.
"Hej!" rozkřičel se David, co nejvíce mohl a já už jen slyšela, jak se rozeběhl za tím neznámým člověkem, jehož kroky šly slyšet až teprve když utíkal.
Chvíli jsem ještě rozdýchávala ten náhlý šok, který mě stále držel u země. Poté jsem si ale s úlevou oddechla, že si mi nic vážného nestalo, a zvedla ruku, abych zkontrolovala bolavé místo na hlavě. Myslím, že jsem v té rychlosti přišla o pár vlasů, když mi ten člověk chtěl ukrást mobil. Ježe když jsem se podívala kousek za sebe, ležel na zemi a vypadal celkem neporušený. Chvíli jsem přemýšlela, co to bylo za divného zloděje, když vtom mi to konečně došlo. Protože už jsem necítila na svém rameni žádnou přítěž a už mě nikdo netahal za vlasy a nepíchal prsty do tváří. Po malé chlupaté potvůrce zbyly jen drobné škrábance na mém zápěstí.
"Báro, jsi v pořádku?" spěchal David nazpět a celý udýchaný si ke mně přiklekl. "Běžel jsem za tím chlápkem, a když zahnul za nějaký výklenek, byl pryč. Nevím, jak to udělal, ale co ty? Nestalo se ti nic?"
Zavrtěla jsem hlavou a stáhla rukáv na své levé ruce zase zpět. "Myslím, že do mě jen omylem narazil."
"Omylem? Řekl bych, že byl spíš úplně mimo - sotva běžel. Beztak to byl nějakej feťák." nepřestával toho neznámého obviňovat. Ale já na to nic neříkala a nechala jej, ať mi pomůže vstát. Musela jsem jít v tom jeho zvláštním ochranářském objetí celý zbytek cesty až na nádraží. Několikrát jsem mu připomněla, že mi nic není, ale očividně si vychutnával roli hrdiny, do které se náhodou dostal. Jenže já jsem nedokázala přestat myslet na to, co se stalo. Jakého člověka jsem to asi před chvíli potkala? Někoho, kdo dokáže vidět ta otravná stvoření, pana Neznámého, který se jich může dokonce dotknout a dnes večer mě před jedním z nich zachránil. V té chvíli jsem měla chuť tomu dotyčnému poděkovat. Ale to jsem ještě netušila, že takoví lidé jsou ze všech ti nejhorší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru