U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Kapitola 1 - Sbohem Hopratu

1. července 2017 v 9:53 | Haru 【春】 |  Děti Věže - Kapitoly

Vždy jsem nenáviděl tu řeku. Jak líně proplouvala městem a tvářila se důležitě, jako by bez ní nemohla existovat celá Babylonie. Občas, když u jejího břehu zaševelil vítr v listech gumovníku, slyšel jsem její chvástání:
"Beze mne nejste nic!"
Dávala život našim polím, napojila lid i zvěř a poskytovala útěchu tělu ve žhnoucí letní dny. Ale mohla životy i brát a za to jsem ji nenáviděl. Jakýkoli spor, nařčení nebo zločin uměla Buranuna vyřešit velmi snadno. Být řeka, také bych dokázal stáhnout ke dnu každého, koho mi se svázanými údy předhodí. Celý život jsem sledoval ony procesy, které povyšovaly obyčejnou řeku na něco božského, co může rozhodovat o sporech obyčejných lidí. Sledoval jsem, jak stahovala a zase vyplavovala těla, o kterých rozhodla, že jsou vinna. A i když ty nafouknuté nebožtíky teprve vytahovali na břeh, lidé si v ní už znovu máčeli nohy a vlažili svá hrdla.
Nenáviděl jsem tu řeku a ona to moc dobře věděla. Vydávala ze sebe ten mrtvolný smrad tak dlouho, dokud jsem žízní neklesal do kolen. Přestala s tou tyranií teprve tehdy, když jsem se u jejího břehu musel napít, jelikož bych už nezvládl udělat ani jeden krok. Třpytila se a tiše jásala, že nade mnou znovu zvítězila.


Celé své dětství jsem měl hlavu plnou otázek, ale nikdo mi je nedokázal zodpovědět. Proč cítím z vody smrt a ostatní ne? Proč nedokážu zabít zvíře k večeři, když ostatní ano? Proč vidím nespravedlnost tam, kde druzí oslavují všemohoucnost bohů? Nikdo, ani mí rodiče nebo bratři nedokázali vymyslet odpověď, která by mě ukonejšila. Otec mi říkával, že jsem moc hodný, a že bych měl zatvrdit svou mysl i tělo, jinak budu nešťastný. Ale já vždy cítil, že ta chyba není ve mně a chtěl jsem, aby ostatní také prozřeli. Jestli náš svět takto fungoval odjakživa, jestli je zapotřebí tolik krutosti a zoufání, abychom v něm přežili, tak je to špatně. Kdybych měl na starost tak důležitou věc, jako je stvoření světa, dal bych si víc záležet.
Když to má matka slyšela, udeřila mě a nechala bez jídla celý den, abych se mohl modlit za odpuštění. Klečel jsem před naším domácím bůžkem Hopratu a prosil jej, aby se za mě omluvil u nejvyšších bohů, protože jsem příliš troufalý a mladý, abych pochopil boží skutky. Ale modlitba mi zabrala jen chvíli. Zbytek času jsem si s ním povídal a sděloval mu své obavy z vody smrti. Někdy si našel čas a ujistil mne, že je v pořádku ji pít, ale já si pořád stál za svým.
"Jsi jen hliněný panák s kytkou v ruce - co ty o tom můžeš vědět!"
Netrvalo dlouho a matka se přiřítila do místnosti s rákosem v ruce a přetáhla mě s ním přes ruce. Musel jsem se před ní Hopratovi omluvit, že jsem to tak nemyslel, že ho mám stále rád, a jsem vděčný za to, že ochraňuje náš dům, a že bych nechtěl jiného bůžka, než je on, protože mě vždy vyslechne a je nás všechny hodný. Matka byla s mojí omluvou spokojená, a tak mě znovu zanechala o samotě. Po chvíli mi Hopratův hlas tiše zaševelil v uších:
"Já vím, Frigie, jsi hodný chlapec."
Poděkoval jsem mu a začal jsem vypravovat o svých bratrech.
Můj nejstarší bratr Reka byl vždy veden k tomu, že jednoho dne k němu budou bratři vzhlížet a on ponese na ramenou zodpovědnost za rodiče, až zestárnou. Myslím si, že byl na tuto roli výborně připravený, protože byl trpělivý a starostlivý a nevadilo mu, když jsme ho s Išmem následovali na každém kroku. Učili jsme se od něj vše, co dělal, od lodiček z trávy, vykřesání ohně až po vázání uzlů a psaní do hliněných destiček. Jako jediný z nás chodil do školy, jelikož si rodiče víc studentů dovolit nemohli. Otec stavěl chudině hliněné domky a matka byla pradlena. Vždy jsme s bratrem netrpělivě čekali, až se Reka vrátí a naučí nás vše, co dopoledne ve škole dělal. Nejzajímavější bylo, když nám povídal o hvězdách a o planetách. Sedávali jsme v noci za domem, hledali na nebi souhvězdí a pak si představovali, jak asi vypadá říše bohů. Převyprávěl jsem Hopratu to, co jsem se od bratra dozvěděl:
"Kdysi dávno zde žili bohové místo nás, ale práce na zemi byla pro ně značně namáhavá, protože jich bylo velmi málo. A tak bůh bohů Anu dal svému synu Enki, bohu moudrosti, svolení ke stvoření lidí. Z Enkiho masa, krve a hlíny se v místě zvaném Eden zrodil první člověk."
Domácí bůžek se zkrácenou verzí příběhu souhlasil.
"Takže požehnání, které nám dáváte," usoudil jsem nakonec, "je něco jako poděkování za to, že zde pracujeme?"
"Přesně tak, Frigie."
"I když jsme si tvé požehnání koupili?" nedalo mi zmínit fakt, že jsme jeho sošku pořídili na tržnici před Esagilou, Mardukovým chrámem, a že spousta dalších lidí za tu samou sošku také zaplatila.
"Lidské peníze se bohů netýkají. Tahle soška mi umožňuje nad vámi bdít a nepotřebuji nic víc než možnost být lidem nablízku," pravil a jeho slova jako by pohladila mé srdce.
Hopratu byl bůžek lněného oleje a ochraňoval náš hliněný dům před provlhnutím, jelikož právě olejem ze lnu se domy potíraly, aby odolaly dešti. Byl u lidí velmi oblíbený a ani my si nemohli stěžovat. Stále bylo v našem domě krásně sucho a útulno a také si někdy našel čas, aby naslouchal našemu trápení a přáním. U bůžků bylo normální, že někdy promlouvali k lidem. Neměli tolik práce jako třeba Marduk, král bohů a patron našeho města. Ten k obyčejným lidem nepromlouval. Naopak bůžci se prodávali na tržnici u chrámů a bylo jich opravdu mnoho. Ochránci polí, dobytka, rodiny a mnoho dalšího. Někteří lidé, když se jim v něčem hodně dlouho nedařilo, svedli veškerou vinu na domácího bůžka a pořídili si nového, aby dostali to, co chtěli. Já bych toho našeho ale nikdy nevyměnil. Ať už by se stalo cokoli.

Do místnosti s oltářem přišel Išme a poklekl vedle mě. Před sebe si odložil džbán s olejem, který přinesl, spojil ruce, zavřel oči a pravil:
"Drahý Hopratu, omluv mého mladšího bratra, že je tak hloupý, a ochraňuj ho, aby za svou hloupost neskončil v Buranuně. S tvým požehnáním ho teď poleju lněným olejem, aby byl dosti tučný na to, že zůstane jen plavat na hladině," ušklíbnul se a sáhnul po džbánu.
"To si nedovolíš!" vrhnul jsem se na olej a začali jsme se přetahovat. Než matka stačila zakročit, pocákali jsme si ruce a kobereček pod námi. Donutila Išmeho k omluvě a poslala ho zpátky za otcem. A měkký kobereček si vzala s sebou.

Jelikož Reka byl z nás nejchytřejší a musel chodil do školy, pomáhali jsme otci s řemeslem jen já a Išme. Chodili jsme s ním po zakázkách a stavěli domy rodinám, které si jeho služby najali. Míchali jsme bláto a plácali ho do forem, chodili jsme řezat rákosí, sbírali suché větve na výztuhu zdí a postupně se u toho učili řemeslu. Všichni věděli, že otec byl velmi zkušený a šikovný. Každý chtěl dům od Kaptua. S bratrem jsme byli na svého otce pyšní a oba jsme chtěli být stejně tak slavní, jako on.
"Není větší radosti v životě muže," říkával, "než když postaví dům a dá tak lidem místo, kde mohou prožívat své štěstí."
Jestli jsem po někom zdědil svou hlavu v oblacích, tak to byl můj otec. Taková slova člověk neslýchal každý den. Byl hodný, spravedlivý a vnímavý protože když se dozvěděl o mém problému s vodou, nevynadal mi, ale šel a skosil střechu našeho domu tak, aby chytala dešťovou vodu. Ačkoli nepršelo často, byla to skvělá věc. I matka nakonec musela uznat, že je pohodlné mít vodu hned vedle domu, než se tahat s vědrem od řeky nebo dokonce od studny, která byla ještě dál a často i vyschlá. Když sousedé zjistili, jak výhodná skosená střecha je, chtěl ji najednou každý. Otec se tomu z plna hrdla zasmál a řekl:
"Ještě že mám tak vybíravého syna!"

S otcem jsme vždy zažili mnoho legrace. I když mi neustále připomínal, že bych neměl být tak hodný, nebo toho lidé zneužijí, sám byl stejně lehkovážný, jako já. Uměl být vážný, ale více mi utkvělo v paměti, jak po sobě házíme blátivé koule a smějeme se u toho na celé kolo, bez ohledu na to, co si o tom ostatní pomyslí. Také jsme s ním chodili s lampou do svatyně boha slunce Šamaše a jeho ženy Aji pro požehnání. Bylo to daleko, přes řeku, okolo Mardukova chrámu Esagila a zikkuratu Etemenanki až za chrámem bohyně Ištar. Chodili jsme tam po obědě a vraceli se za tmy, ale to vůbec nevadilo, jelikož otec už držel požehnanou lampu, kde plál modrý oheň bohů. Spousta lidí tam přicházela s celým vozem lamp, ale my měli jen jednu. Ale i tak jsme měli víc lamp než někteří z našich sousedů. Byly totiž velmi drahé, a tak raději používali obyčejné svíce a petrolejky. Tu naši dostala matka jako své věno, jelikož je dědeček vyráběl. Starali jsme se o ni jako o dalšího člena rodiny, ale někdy jsme neodolali a s bratry si hráli s kolečkem, které regulovalo sílu ohně. Bylo úžasné sledovat ten malý zázrak, jak se plamínek, který nepotřeboval vosk ani knot, zničehonic objevuje a zase ztrácí. Lampa nevydávala teplo, pouze svítila. Ale čím více jsme obdivovali taje tohoto přístroje, tím rychleji jeho magická schopnost vyprchávala. Museli jsme chodit pro požehnání častěji, ale cesta s otcem byla spíše za odměnu než za trest. Obdivovali jsme na tržnicích nové přístroje, které s božím požehnáním usnadňovali lidem práci. Přesýpací hodiny, které se s cinknutím samy otáčely, kladkostroje, které dělaly vše o polovinu lehčí, nebo nože, které nebylo třeba brousit, protože stále byly jako nové. To všechno si mohl obyčejný člověk pořídit. Ale třeba takový vůz, kterému stačil jen jeden kůň a utáhnul náklad za deset koní, nebo přístroj, který vydával teplo, aniž by bylo zapotřebí v něm zatopit, to už jsme mohli obdivovat pouze z dálky.

Existovalo mnoho přístrojů, jejichž výroba byla tajná a dědila se pouze z otce na syna. Matčin mladší bratr Aprišpe takto převzal dědečkovo řemeslo. Ale my, jelikož jsme vyrůstali v chudé rodině, jelikož jsme byly dílem lásky, a ne výhodného sňatku, my jsme nemohli převzat žádné rodinné tajemství. Otec nevlastnil ani nevyráběl žádné přístroje nebo předměty. Jediné, co jsme žehnali byla lampa a lněný olej, kterým potíral domy. Vše ostatní byla jen tvrdá a poctivá práce. Sice by nikdy svýma rukama nepostavil hradby vysoké stovky stop, ale uměl ke starým domům přistavět druhé patro, a to bylo víc než dost.

Jednoho dne přišla otci stížnost. Bylo to už několik let, co této rodině přistavěl vytoužené druhé patro, ale až teď se objevil nějaký problém. Dům to byl velký. Gatorhap byl dříve obyčejný rybář a chudák, jako my všichni ostatní, ale od té doby, co přestal chytat ryby a začal obchodovat, vydělal docela slušné jmění. Rozšiřoval svůj dům o další místnosti a když už nemohl pokračovat do šířky, začal stavět do výšky. Byl to groteskní pohled. Dům vypadal jako nějaký hrad umělce, který neví, co s penězi. Jedna stěna holá, druhá obložená dlaždicemi, třetí vyskládaná kamínky. Gatorhap totiž nikdy nebyl spokojený s prací, kterou si u stavitelů najal. A tak je střídal jako rákos na psaní. Jenže někomu z předešlých stavitelů se jeho práce opravdu nezdařila a zdi v jeho domě praskaly a drolily se. Jelikož otec byl poslední, kdo pracoval na jeho paláci, zavolal si jeho. Gatorhap slíbil obrovskou odměnu, pokud se oprava podaří, a tak otec práci vzal. Svým zkušeným okem zjistil, že oprava by byla velmi složitá, a tak si celé dva dny připravoval dřevěné trámy, aby mohl dům zajistit před spadnutím. Byli jsme tam s Išmem s ním, když poprvé klepnul do té drolící se zdi. Také Gatorhapův nejstarší syn pomáhal a jeho obličej se zkřivil znechucením, když si představil, kolik práce na domě ještě bude.
"Chlapci, běžte ještě pro jeden trám," poslal nás ven. Za domem jsme měli několik kusů, ale nevěděli jsme, jak dlouhý máme vzít. Proto si Išme zastrčil sekerku za opasek a vzali jsme ten nejdelší. Ale když jsme se vraceli do domu, těsně před tím, než jsme vkročili dveřmi dovnitř, se ozvala ohlušující rána. K našim nohám se dovalil oblak prachu a nám bylo více než jasné, že trám už nebude zapotřebí.

Gatorharpův dům nejspíše došel k názoru, že už byl ostatním pro smích až příliš dlouho. Prasklá zeď nevydržela nápor a celé druhé patro se zřítilo dovnitř. Volali jsme, křičeli, ale palác si vzal to, co usoudil, že si za své roky ponížení zaslouží. Zatímco se Išme snažil probojovat troskami k tělům v naději, že se stal nějaký zázrak, doběhl jsem s brekem domů za matkou. Chystala se zrovna jít do prádelny, ale když uslyšela tu tragédii, ani se nehnula. Přesně si pamatuju, jak se jí v tichosti valily proudy slz po obličeji. Dech se jí pak najednou zrychlil a čelo svraštilo. Hbitým krokem se vrátila do domu a když jsem přišel za ní, stála na koberečku před svatyní Hopratua. Svírala jeho hliněnou sošku tak pevně, že měla klouby úplně bílé. Okamžitě mi došlo, co se chystá udělat, ale stihnul jsem jen vykřiknout:
"On za to nemůže!"
Ale matka už byla napřažená. Jeho křehké tělo narazilo do zdi a rozletělo se na nespočet kousků. Myslím, že jsem v tom okamžiku zahlédl bledý modrý plamínek. Jako by v té hlíně byl vložen kousek Hopratuova bytí, které nyní mohlo svobodně uprchnout pryč ze svého vězení.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 rainorchid rainorchid | Web | 5. srpna 2017 v 9:23 | Reagovat

Ou nie :-( Tak krásne si ten príbeh rozprávala a potom taká tragédia :-(

2 Haru 【春】 Haru 【春】 | 6. srpna 2017 v 20:10 | Reagovat

[1]: moc děkuji za přečtení :-) alespoň můžeš držet Frigiemu palce, aby konečně našel kousek nějakého toho štěstí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru