U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Kapitola 2 - Oko za oko

9. července 2017 v 14:14 | Haru 【春】 |  Děti Babylonu - Kapitoly
Bylo mi dvanáct, Išmemu třináct a nejstaršímu Rekovi šestnáct, když otec navždy odešel do země mrtvých. Vykopali jsme hrob za domem a vložili mu do rukou matčinu zlatou svatební čelenku a pět stříbrných mincí, aby si mohl u bohů koupit o něco snazší posmrtný život. Reka matce ty stříbrňáky rozmlouval, ale ona měla od toho dne, co rozbila Hopratovu sošku, oči i mysl zastřené závojem žalu. Skoro s námi nemluvila, nejedla, nespala, pouze zírala do zdi a plakala. Nikdo z nás tehdy ještě nebyl schopný pochopit, jak obrovskou lásku k sobě dokáží dva dospělí lidé chovat. Byli vášnivý milenci i nejlepší přátelé. Byli si navzájem oporou, protože chápali jeden druhého. Kdykoli byl otec doma, pomáhal matce úplně se vším a nás vedl k tomu samému. Sousedé se mu smáli, když drhnul prádlo a zametal dům, ale on se smál jim, protože sedřené ženě nezbýval čas ani nálada na úsměv a večerní pohlazení. Vždycky říkával, když nás ukládal ke spánku:
"Važte si žen a dívek, chlapci moji. Ani jedno něžné slovo, ani jeden něžný dotek není zbytečný. Ženy jsou jako květiny. Když se o ně staráte, kvete s nimi i celý dům."
Teprve když nás opustil jsme doopravdy poznali, co tím vlastně myslel. Matka totiž den co den uvadala stále víc. Už nás nevítala doma s úsměvem. Už si nezpívala a neptala se nás, co jsme venku prožili za nová dobrodružství. Veškerý jas a třpyt, který sálal z každičkého kouta vymizel. Z našeho domova se stala neudržovaná zašedlá chýše.


Od otcovy smrti k nám stále častěji chodil matčin bratr Aprišpe se svojí ženou Datoris. Bližší rodinu jsme neměli a pokud ano, tak nás zavrhli, jelikož jsme byli chudina. Matka měla ještě dvě sestry, které se, na rozdíl od ní, dobře provdaly, ale jediný Aprišpe byl ochotný nás stále považovat za příbuzné. Kdykoli přišli, sousedé nakukovali z oken, jelikož na nich šlo poznat, že nikde nestrádají.
"Esigao, jak dlouho v tomhle hodláš pokračovat?" začal po nějaké době strýc. Už byl z toho opatrného našlapování unavený. "Všude písek, špinavé nádobí a shnilé jídlo. Chlapci se ti ztrácí před očima a zahrada ti bují a láká svým stínem hady - takhle to nejde. Najdi si manžela ti povídám. Život jde dál. Kaptu byl skvělý muž, ale určitě se v tomhle městě najde ještě někdo, kdo se o vás dokáže postarat."
Matka se k němu vždy otočila zády, nebo schovala obličej do dlaní, aby neviděl její žal.
"Proč mne tak týráš, bratře? Moc dobře víš, že nikdo se mému muži už nedokáže vyrovnat. Raději zůstanu sama!"
Dokázali se mezi sebou dohadovat celé odpoledne. Strýc vše viděl logicky, měl ten správný nadhled, věděl, že nám nebudou stačit peníze na ty nejzákladnější věci, a to nemluvě o poplatku za školu a hněvu Gatorhapa. Nejenom, že měl teď zničený svůj překrásný dům, ale jeho nejstarší syn zahynul pod troskami společně s otcem. Okamžitě, co ho uložil do země, s mnohem větším pokladem, než bychom kdy mohli obětovat my, napochodoval do našeho domu s tím, že pokud mu nezaplatíme, bude žádat spravedlivý soud u Buranuny. Pokud nebyla vina na straně otce, řeka našeho nejstaršího bratra ušetří. Ale pokud zřícení zavinil on, což si mezi sebou sousedé stále častěji šuškali - přece jenom to druhé patro byla jeho práce - tak bude vše spravedlivě urovnáno. Když můj prvorozený, pak i váš.
"Ty peníze našetříme," ujišťoval strýc matku. "Rekovi najdeme práci, tobě něco lépe placeného a zbylé chlapce dáme do učení, aby bylo v domácnosti o dva hladové krky méně. Učňovský poplatek jim klidně zaplatím," nabídl se a jeho žena jen překvapeně zamrkala. "Třeba si něco málo vydělají i jako učni," pokračoval. "Gatorhap vám sice dal lhůtu, ale jestli bude něco chybět, půjčím vám. Ale víc jak polovinu ti nezaplatím, sestřičko, pokud neuvidím, že se snažíte. Takže přestaň s tím brekem!"

Byl to dobrý plán a myslím si, že by i vyšel, ale Reka zastával názor, že do konce lhůty nedokážeme tolik peněz naspořit. Přišel tedy s nápadem, s kterým nás všechny velmi překvapil. Byl to mladý muž a začínal pociťovat sílu v pažích; k tomu byl ještě i chytrý, a tak si spočítal, že peníze našetříme mnohem rychleji, když se dá k armádě. Platili tam přímo královsky. Strýc byl z nápadu nadšený, já s Išmem jsme bratra tiše obdivovali a matka jen řekla:
"Dělej si, co chceš."

Žili jsme v míru a pokud se někde válčilo, Babylon byl vždy na straně vítězů. Naší zemi vládl již několikátým rokem mladý král Chamurappi a na rozdíl od vlády jeho otce hlavní město i celá země jen vzkvétali. Nechal opravit hradby i brány, zveleboval ulice sochami i zelení, nesčetné fontány a jezírka s lekníny zdobily dříve nudná náměstí a svatostánky se blýskaly jako by byly glazurované teprve včera. Ale jeho největší chloubou bylo zvelebování Mardukova zikkuratu Etemenanki. Byl přes dvě stě padesát stop vysoký, ale ani to králi nestačilo. Chtěl ještě jedno patro, aby tam mohl umístit Mardukovu sochu celou ze zlata. Bylo to odvážné, ale všichni jsme měli našeho mladého krále rádi, a tak nikomu jeho troufalost nevadila. Byl chytrý, uměl chodit v politice, vážil si přízně bohů a především to byl výtečný válečník. Bratr Reka k němu vzhlížel jako ke svému vzoru a nejspíše proto také vstoupil do armády. Išmemu to ale nedalo a zeptal se, zdali není škoda, že nevydržel ve škole ještě pár měsíců a nedokončil ji. Mohl pak složit zkoušky na učitele, kněze, písaře anebo dokonce soudce. Všechno to byla dobře placena a vážená povolání. Ale Reka zavrtěl hlavou se slovy:
"Armáda platí víc. Chci očistit otcovo jméno co nejrychleji."
A tak nastoupil na výcvik a peníze se začaly kutálet k našim dveřím. Strýc pak našel matce práci v tkalcovně, kde platili o něco lépe než v prádelně, Išmeho poslal do učení do přístavu k výrobci lodí a mě sehnal místo u provazníka Kepamy.

Byla to úplně jiná domácnost, než jsem znal. Kepama měl dvě malé dcerky a třetí dítě bylo na cestě. Ukrutně toužil po dědici, ale stále neměli štěstí a veškerou vinu dával své ženě. Urážel nejen ji, ale i její rodiče a vlastně celý její rod. Nikdy ji za nic nepochválil, nikdy jí s ničím nepomohl, nikdy se na ni neusmál. S dcerami stěží promluvil; vůbec je neznal a ani nechtěl poznat. Nechápal jsem, jak takhle může rodina vůbec fungovat. Kde se schovávalo všechno to štěstí, které jsem znal z domova? Nemělo by se snad nacházet pod každou střechou? Jenže právě tam jsem zjistil, jak je skutečnost jiná a bylo mi z toho smutno.

Byl jsem u Kapamy asi půl roku, když se konečně narodilo třetí děťátko. Byla to nádherná holčička a s jejím křikem se do domu nahrnuli i rodiče té ubohé ženy a donutili Kepamu, aby se s jejich dcerou rozvedl. Poslal je všechny do nejhlubších hlubin podsvětí, a ještě ten samý den svou bývalou ženu i se třemi dětmi vyhodil ze svého domu. Vše jsem sledoval mlčky ze své stoličky v rohu místnosti, kde jsem doplétal zítřejší Kepamovu zakázku. Když si konečně uvědomil, že tam sedím, dlouze se na mě zadíval. Pak si zničehonic přistavil stoličku naproti a zpustil:
"Frigie, řikals, že máš ještě dva bratry, že ano?"
"Mám, mistře."
"A také že tvůj otec zemřel, nemám pravdu?"
"Už slouží bohům v podsvětí, mistře."
"V tom případě na co čekáme? Zaveď mě k vám domů!"
Pokusil jsem se mu vysvětlit, že matka nového manžela nehledá, ale on neposlouchal. Nejspíše si už představoval, jak bude příští rok houpat v náručí svého prvního syna. Ne že by mi vadilo, mít ho za otce, to ne, ke mně se choval vždy pěkně, mnohem lépe než k vlastní rodině. Ale kdyby se mi narodila sestřička a on by se k matce začal chovat stejně tak, jako ke své předešlé ženě, asi bych se neudržel a něco mu provedl.

Když jsme dorazili k nám domů, bylo vše pořád při starém. Místnosti zanedbané a matka bledá a vyhublá jako kost. Ale jakmile uslyšela ten úžasný nápad, který se Kepamovi zrodil v hlavě, napřímila se jako had, vzala koště a s hlasem jako zvon ho vyhnala na ulici.
"Ženská bláznivá! Toho svýho haranta už neposílej, dneska byl u mě naposled!" křičel a upaloval pryč. Vůbec jsem se mu nedivil, matka byla děsivá, když se rozzlobila.
"Každý si myslí, že ví, co je pro mě nejlepší," bědovala, "ale nikoho nezajímá, že je to můj život! Já si rozhodnu o tom, jak s ním naložím!"
Přistoupil jsem k ní blíž a chytil ji za ruku. Ani se nehnula.
"Odpusťte, matko, měl jsem mu to zkusit rozmluvit ještě jednou. Nepřeju si nic víc, než abyste byla zase šťastná." Myslel jsem ta slova upřímně, byla z mého nejhlubšího nitra, a i bratři to cítili stejně. Jenže ať jsme jí řekli cokoli, ať jsme donesli domů peněz, kolik jsme jen mohli, nic s jejím zkamenělým srdcem nepohnulo. Už se nám ani nedokázala podívat do očí.
"To jsi hodný," vysmekla svou dlaň z té mojí. "Udělá mne velmi šťastnou, když teď zajdeš pro vědro vody. Už mi došla."
Raději jsem nic neříkal a vydal se k řece. Bál jsem se, že každé další slovo by jí udělalo hůř. Cestou jsem potkal pár sousedů a vyptávali se, jak se vlastně má matka a proč jsem tak brzo doma, a já na to, že je na tom pořád stejně a že mě mistr vyhodil z učení. Někteří si to nechali vysvětlit, ale někdo pravdu nechtěl slyšet a s úšklebkem prohlásil:
"Jaký otec, takový syn, oba budižkničemu."
Měl jsem z toho vždy na krajíčku. Všechny ty lži, které se o mém otci šířily, mne tížily jako kámen. Měl jsem chuť ten balvan popadnout a mrštit s ním na ty, kteří ty ošklivé věci říkali, ale neměl jsem dost sil. Byl jsem pořád ten nejmladší, ten nejhloupější a stále ještě dítě. Ani chloupek muže.

Řeka byla klidná jako vždy a nejevila sebemenší zájem o mou přítomnost. Vítr přinášel krásný čerstvý vzduch, a tak jsem na jejím břehu chvíli poseděl a sledoval, jak proplouvají okolo lodě s nákladem. Babylonské, Asýrijské, ale i Egyptské a jiné, které jsem ani neznal. Námořníci oděni spoře či v drahých róbách, snědí jako my, anebo úplně černí či bílí, jako by svou kůži nabarvili, nebo naopak úplně vydrhli. Vídávali jsme takové lidi na trzích s otroky. Přišlo mi úžasné, že si bohové dali vůbec takovou práci a stvořili tolik druhů lidí. Vždy jsem toužil mít jednoho z těch krásných otroků doma, ale to jsem byl ještě hodně malý kluk a nevěděl jsem, co všechno to obnáší. Pouze jsem rád sledoval jejich neznáme rysy a poslouchal jazyky ze vzdálených končin světa. V našem domě by otrok stejně neměl co na práci, takže by to byly vyhozené peníze. Vlastně jsme si ho ani nemohli dovolit, jelikož i ten nejobyčejnější byl asi tak dvakrát dražší než třeba požehnaná lampa. Otroky si kupovali bohatí lidé, takže se u nich nemívali vůbec špatně; tedy to jsem si alespoň myslel, protože jsem je vždy vídával v krásných šatech. U nás by jen hladověli.

Rozhodl jsem se nechat matce ještě nějakou chvíli o samotě, a tak jsem zašel za bratrem do přístavu. Bylo tam vždy hrozně rušno a lidé do mě občas naráželi, protože jsem byl příliš malý. Jednoho muže jsem praštil prázdným vědrem do kolene a začal na mě něco křičet nejspíš asyrsky. Raději jsem rychle utekl. Išmeho jsem zastihnul, jak zrovna odnáší desky na napaření, aby se daly ohnout. Měli na to v dílně jednu celou místnost.
"Tak on si chtěl vzít matku?" smál se Išme, když jsem mu dovyprávěl, co se stalo. "Blázen, úplný blázen! A řekni, řemeslo aspoň uměl, nebo to byl budižkničemu skrznaskrz?"
Pokrčil jsem rameny. "Myslím, že uměl, nikdo si na jeho provazy nestěžoval."
"Tak doufejme, že ses to naučil správně, abys aspoň k něčemu byl. Motání provazů a pletení sítí snad není až taková věda. To já se tady nadřu mnohem víc," chvástal se a vzal z hromady ještě víc desek, aby ukázal, jak jeho paže za tu dobu zesílily. Musel jsem uznat, že se z něj pomalu stával muž, ale neřekl jsem ani půl slova, jen jsem tiše záviděl.
"Měl bys zajít za strýcem," pokračoval po chvíli Išme, "musíš se něčemu pořádně vyučit, abys nezůstal matce na krku. On ti určitě zase něco najde."
"Když já bych chtěl být stavitel, tak jako otec," vyslovil jsem své přání, ale bratr se na mě jenom zamračil.
"A myslíš si, že já ne? Bylo to otcovo řemeslo, taky bych v tom chtěl pokračovat, ale právě kvůli němu nemůžeme. Zničil pověst sobě i nám. Tak to už prostě je, nějak se s tím konečně smiř."
Jeho slova mi drásala uši, ale věděl jsem, že má pravdu. Nikdo z místních stavitelů nás do učení nechtěl - udělali bychom jim akorát špatné jméno. Bylo to hrozně nefér. Proč jsme museli pykat za chyby někoho jiného?
Hrobové ticho přerušil až Išmeho mistr. Přišel k nám a zničehonic vložil bratrovi do rukou malý váček s penězi. "Běž domů, chlapče. Zaslechl jsem v přístavu nějaké řeči… Vypadá to, že Gatorhapovi došla trpělivost. Nemusíš chodit, dokud se vše neuklidní," pousmál se smutně a poklepal na pytlíček. "Tady máš něco navíc na splacení dluhu, kdyby bylo nejhůř, víc ti už pomoct nemůžu." Pak Išmeho poplácal po ramenní, jako kdyby mu to mělo dodat sílu.
"Co… Co se stalo?" vykoktal zaraženě bratr.
"Spory s městem Larsa se vyostřují a schyluje se k boji," pokračoval jeho mistr. "Gatorhap přesvědčil soud, že pokud se prokáže nevina tvého otce, nebude požadovat žádné peníze. Proto chce, aby tvůj nejstarší bratr obhájil rodinnou čest před Buranunou dřív, než odejde bojovat do Larsy… Je mi to opravdu líto, chlapče."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Četl/a jsi i první verzi Dětí Věže?

Ano 100% (2)
Ne 0% (0)
Chystám se na to 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru