U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Kapitola 3 - Poslední rána

21. července 2017 v 13:27 | Haru 【春】 |  Děti Věže - Kapitoly
Vítr mě konejšivě pohladil po tváři. Snažil se osušit mé hořké slzy, ale ony tekly dál a dál, protože jejich proud neměl konce stejně tak jako řeka, která byla přede mnou. Objal jsem bratra. Jeho paže byly silné a dlaně hrubé. Již to nebyly ruce vzdělaného muže ale vojáka, který byl připraven k boji.
"Neplač, Frigie," řekl a usmál se. "Jsme v právu, ten soud vyhraji."

Chtěl jsem jeho slovům věřit, chtěl jsem. Jenže jsem cítil tu zlomyslnost, která sálala až vysoko k nám na hradby a mě zaplavila beznaděj, jelikož se Buranuna chystala vzít neprávem to, co mi bylo nejdražší - mou rodinu.
Reka objal Išmeho a pokusil se ho uchlácholit tak jako mě. Pak objal strýce s tetou, kteří mu popřáli mnoho štěstí. A nakonec přistoupil k matce a slíbil jí, že obhájí rodinnou čest. Zaslechl jsem, jak skoro neslyšně šeptá, že mu bezmezně věří. Pak se Reka otočil a přistoupil k soudci. Ten spustil:
"Před zraky bohů se nyní započíná tento soud. Reka, syn Kaptuův, zde nyní stojí, aby obhájil čest a nevinu svého otce, Kaptua, syna Remennaha, který při výkonu svého řemesla usmrtil nejstaršího syna obchodníka Gatorhapa, syna Patutua. Rozsudek vykoná řeka Buranuna. Jestliže život ušetří, prokáže se Kaptuova nevina a obchodník Gatorhap zaplatí jeho rodině odškodné ve výši dvaceti stříbrných. Jestliže život vezme, bude Kaptu prohlášen vinným a Gatorhap dostane od jeho rodiny odškodné ve výši čtyřiceti stříbrných za syna a dvaceti stříbrných za zničený dům. Nechť soud započne."
K bratrovi přistoupili dva muži a zavázali mu ruce za zády. Když jsem viděl, jak pevně a nemilosrdně utahují provazy, cítil jsem se, jako by právě zavázali i mé údy. Veškerá má síla odešla. Cítil jsem se malátný a neslyšel jsem nic jiného než svůj vlastní dech. Reka stanul na kamenném výstupku. Zadíval se dolů a pak se otočil s úsměvem k nám. Myslel si, že to zvládne. Věřil ve své silné nohy a v nevinu otce. V té chvíli jsme věřili všichni. Pak do něj strčili. A Reka zmizel z našich životů navždy.

Čekali jsme. Dlouhé minuty, které se zdály jako hodiny. Jenže po těle ani stopy. Matka po chvíli klesla do kolen a jen tiše plakala. Išme si horlivě utíral obličej, aby nešla vidět jeho slabost, jelikož se právě stal nejstarším synem a věděl, že musí být silný. A já? Já už jsem nedokázal dál plakat. Krutý svět si z mého srdce ukousnul další velký kus a díru vyplnila hořkost a nenávist.
"Buranuna tedy rozhodla," promluvil konečně soudce. "Kaptu, syn Ramennahův, je nyní prohlášen vinným. Soud nyní žádá šedesát stříbrných odškodného od jeho bývalé ženy Esigai, dcery Dokka. Jelikož ale soud vidí, že splacení dluhu je nyní nemožné, odsuzujeme oba zbylé syny k otroctví na dobu tří let tak, jak nařizuje zákon. Cenu každého chlapce stanovujeme na dvacet pět stříbrných," prohlásil a pokynul na písaře opodál, ať prohlášení sepíše. Než ale stačil obtisknout rákos do vlhké hlíny, někdo zakřičel:
"My je koupíme!"
Byla to naše teta Datoris, která už nadále nemohla snášet naše neštěstí. Strýc se jí to pokusil vymluvit, že prý je to přivede na mizinu, ale ona si stála za svým.
"Manžel má teď obrovskou zakázku na nové lampy," pokračovala horlivě. "Odkoupíme chlapce a postaráme se o ně."
Soudce se na chvíli zamyslel, ale neměl důvod proč nesouhlasit. A tak se z nás v mžiku oka staly předměty, které lze za pětadvacet stříbrných koupit. Mohl jsem přestat snít a na vlastní kůži zažít, jaké to je být otrokem.

Teta se strýcem bydleli na druhé straně řeky. Nebyla to žádná zbohatlická čtvrť, ale domy obyčejných lidí, kteří si s ničím nemuseli lámat hlavu. Bylo to poprvé, co jsme s Išmem viděli, jak z kohoutku v kuchyni teče čistá pitná voda a že latrína byla v domě, a ne za ním a nemusela se vynášet, jelikož stačilo pouze spláchnout vědrem vody. Byl to zázrak. Chtěl jsem, aby to matka mohla také vidět, jenže ona zůstala v našem starém domě a úplně se uzavřela do sebe. To nám alespoň strýc tvrdil, když jsme se ho ptali, kdy za námi přijde na návštěvu.
S bratrem jsme měli vlastní pokoj v patře, který byl prázdný, jelikož byla teta zatím jen v pátém měsíci těhotenství. Bylo tam všude útulno a čisto, takže jsme se zabydleli opravdu rychle. To, že jsme byly zbavení svých práv svobodných občanů zde vůbec nehrálo roli. Ani jsme si to neuvědomovali, protože se k nám teta chovala pořád stejně. Pouze strýc byl ze začátku mrzutý. Přišli kvůli nám o všechny své úspory a žili jsme kvůli tomu jen z ruky do pusy. Strýc měl hned vedle kuchyně svou pracovnu a celé dny z ní nevylézal, jak usilovně pracoval, aby měl co prodávat. Také Išmeho poslal zpět do přístavu k mistrovi, aby mohl vydělat nějaké peníze navíc. V domě jsme tedy zbyli s tetou sami. Pomáhal jsem jí s domácností tak, jak jsem byl naučený z domu a ona se u toho vždy červenala, jelikož si nejspíš myslela, že tím ze mě opravdu dělá svého otroka. Já ale pomáhal rád. Nemusel jsem myslet na všechny ty hrozné věci, co se mi honily hlavou.
"Frigie, nech toho zametání," zavolal na mě strýc. "Odvezeš se mnou lampy do svatyně a požehnáme je."
Když mě o tohle požádal, byl jsem štěstím bez sebe. Nechtěl mě ve své pracovně ani vidět a jezdil lampy žehnat vždycky sám. Pochopitelně jsem chtěl znát tajemství konstrukce lamp, ale když mě požádal o tohle, cítil jsem, že se konečně rozhodl mi začít důvěřovat. Třeba mě jednoho dne i naučí svému řemeslu, běhalo mi hlavou.
Vešel jsem za strýcem do dílny a konečně jsem mohl spatřit, co všechno uvnitř ukrývá. V jednom rohu místnosti stála malá kovadlina, na které jsem ho často slýchával pracovat. Po stranách měl vysoké police až ke stropu, které byly plné kovových plátů, drátků a různých jiných drobných součástí. Měl tam i skleněné tabulky nebo i celé foukané koule, které komponoval to kovových konstrukcí. Další police byla plná hotových výrobků, které mi postupně podával, abych je naskládal opatrně do vozíku. Všimnul jsem si i jeho pracovního stolu, který byl zaskládaný nedokončenými lampami a hliněnými destičkami, na kterých měl své poznámky a návrhy. Za stolem jsem si všimnul ještě jednoho předmětu. Byla to dřevěná svatyně pro domácího bůžka. Nedávalo mi to ale smysl. Jednu svatyni už měli vedle v kuchyni s ochráncem řemesla Mapharimem. Užuž jsem měl svou otázku na jazyku, když mi strýc podal poslední lampu a popohnal mě pryč z místnosti. Došlo mi, že bych měl raději ututlat svou zvědavost, nebo se Aprišpe zatvrdí a neprozradí mi už nic.

Věděl jsem, že strýc není můj otec, ale ten pocit, že jsme spolu jeli požehnat lampy, byl nesmírně hřejivý. Dokonce i on vypadal, že si cestu užívá, protože byl upovídanější než jindy.
"Vidíš tu nádheru?" ukázal na zikkurat, kde se postupně k nebí vzpínal nový sedmý stupeň. "Přesně tam budou uvnitř zářit mé výtvory, až vše dokončí. Věděl jsi vůbec, že mé lampy visí i ve čtvrtém a pátém stupni?"
"Nevěděl," přiznal jsem. "Mohl bych je někdy vidět?"
"Mohl, ovšem, že mohl," rozzářil se. "Čekám každou chvílí zprávu, že přestaly svítit, takže je půjdu znovu požehnat. Půjdeme společně - další ruce se budou hodit," usmál se a nečekaně mě pohladil po hlavě. Nejspíš začínal být sentimentální, jelikož se měl co nevidět narodit jeho první potomek. Byl jsem ale nesmírně vděčný za každou jeho náklonnost ať už byl důvod jakýkoliv.

Od našeho nastěhování ke strýci uběhlo již mnoho dní, ale matka se ani jednou neukázala. Vyslovil jsem své obavy bratrovi, ale jelikož měl v hlavě jen lodě, odbyl mě s tvrzením, že nejspíš stále truchlí.
"Vzpomeň si, v jakém stavu byla, když odešel otec. Sám moc dobře víš, že měla Reku nejradši."
"To teda není pravda," oponoval jsem. "Všechny nás má ráda stejně!"
"Tak to sis asi sypal písek do očí," odfrkl si. "Matka potřebuje klid, až žal přebolí, ukáže se."
Jenže dny ubíhaly a mé srdce si stýskalo stále víc a víc. Když mě Išme viděl plakat, napomenul mě, že brzy ze mě bude muž a ti nebrečí steskem po mamince. Nakonec mě ale stejně objal a pohladil po vlasech. Věděl jsem, že se mu stýská též. Byl to ale starší bratr, a tak se snažil jít příkladem. Snad už tisíckrát jsem mu sliboval, že už nebudu plakat, ale jako by ve mně byla díra a já ji ničím nedokázal zacelit. Strýc s tetou byli hodní lidé, ale nic a nikdo nedokázal nahradit náš domov.

Tetě se narodila holčička. Byla nádherná a strýc z ní byl natolik unešený, že se vůbec nedokázal soustředit na práci. Neustále od ní odbíhal a ptal se, jestli má malá Pehša vše, co potřebuje. Bylo až neuvěřitelné, co to malé děťátko udělalo s jeho hlavou. Přišlo mi, že strýc naprosto roztál a zanechával za sebou loužičky štěstí pokaždé, když si Pehša třeba jen zívla. Byl jsem nesmírně šťastný za oba dva, jelikož jsem se bál, že bude strýc z holčičky zklamaný. Přece jenom potřeboval dědice, kterému předá své řemeslo a všechna tajemství s ním spojená. Strýc ale rozhodně nebyl stejný muž jako provazník Kepama. Byl sice občas trochu chladný a sobecký, ale jinak to byl dobrý muž, manžel a doufal jsem, že i otec. Jenže čím více pozornosti věnoval naší sestřenici, tím méně se zajímal o nás. Išme nebýval přes den doma, takže nepociťoval to samé, co já. Strýc totiž nemohl najít nikoho, kdo by mě zadarmo přijal do učení, a tak jsem vysedával většinu svého času v domě. K lampám mě pustil jen s hadrem na leštění a tím to končilo. Ani teta na mě neměla čas - jen rozdávala úkoly a starala se o malou. Čím déle to takhle trvalo, tím více mě trápila myšlenka, k čemu vlastně jsem. Neuměl jsem nic. Něco málo o stavění domů, něco málo o provazech, něco málo o bozích a něco málo o hvězdách. To bylo ale vše - nic jsem neuměl pořádně. Byl jsem nedopečený chleba, o který nikdo nejevil zájem a trápila mě myšlenka, co budu v životě dělat, když se ze mě stala bezcenná existence, která jen vysávala ostatní.

Byl jsem ze všeho tak nešťastný, že jsem se ani nedokázal radovat, když mě konečně vzal strýc s lampami do Etemenanki. Při pohledu na majestátný zikkurat mi jen naskočila ošklivá myšlenka, že kdybych chodil do školy místo Reky, mohl ze mne jednou být kněží. Žil bych na tomto krásném posvátném místě, obklopený hradbami a skrytý před okolním světem. Každý den bych rozmlouval s bohy, modlil se za všechny lidi tam venku a hodoval na obětinách, které lidé zanechávali na oltáři. Také bych pracoval v zahradách a staral se o chrámová políčka. A to vše s nejhlubší láskou a pokorou jakou jen člověk může mít. Ale místo toho musím sledovat, jak všechny tyhle nádherné věci dělají ostatní, zatímco já šplhal s těžkým nákladem po nekonečném schodišti, abych se strýcem vyměnil pár vyhaslých lamp.

Když už jsme konečně vystoupali až na třetí podlaží, čekala tam na nás ve stínu hlavních dveří chrámová kněžka. S úsměvem nám podala poháry s vodou, které jsme do sebe okamžitě vyklopili.
"Vítejte, mistře lampáři," promluvila konečně. "Vidím, že máte dnes posilu."
"Oh ano - je to můj synovec, Frigie," představil mě strýc. "Jeho rodina měla potíže, a tak propadl do otroctví. Žena mě přesvědčila, abychom si ho i s jeho bratrem koupili. Ani nevíte, drahá Haktori, jak mě obchody s vámi drží nad vodou. Zrovinka se mi narodila holčička a obávám se dne, kdy jí přestane chutnat mléko a sáhne po chlebu."
"To určitě nebude hned zítra, drahý Aprišpe," smála se kněžka. "Jsem ráda, že vás konečně bohové obdařili. Dovolte mi malý dárek pro vaši ženu," řekla a otočila se za sebe. "Hej ty," zavolala na otrokyni, která seděla uvnitř na zemi a oprašovala sundané lampy, "běž nasbírat do sadu dvě hrsti datlí a přines mi je."
Dívka zanechala práce a už sestupovala po příkrém schodišti až úplně dolů.
"To jste nemusela," vydechl strýc zaraženě.
"Nemusela, ale chtěla jsem," usmála se znovu kněžka a pobídla nás konečně dovnitř. S úlevou jsme složili vaky ze zad, kde jsme měli náhradní lampy. Uvnitř byl příjemný chlad. Zahlédnul jsem na zdi nějakou barevnou mozaiku, ale kromě ní a hromady lamp před vchodem jsme nic neviděli.
"Dovolila jsem si lampy sundat a nechat je očistit," ukázala Haktori. Ačkoli byly zaprášené, rozhodně byly hezčí než ty, které jsme přinesli. Dokonce měly speciální barevné sklo, díky kterému získávaly namodralé plameny příjemný oranžový nádech. Strýc měl jednu takovou lampu i doma, kterou sám používal v pracovně, ale všechny ostatní prodával bohatým lidem nebo kněžím do chrámů.
Postupně jsme začali věšet na háky na stěnách náhradní lampy. Studené namodralé světlo se začalo plazit chodbou a postupně mi odhalovalo nespočet zavřených dveří a nástěnnou mozaiku, na které byly vyobrazeny Mardukovy skutky. Zeptal jsem se kněžky, co všechno se ukrývá za těmi dveřmi, ale sama nevěděla.
"Nejspíše tam budou vzácné dary," odvětila nakonec. Mezitím strýc opatrně zabalil lampy do našich vaků a položil si jeden na záda. Chtěl jsem vzít druhý, ale zrovna přišla otrokyně s datlemi a kněžka pokynula, ať mi je předá. Když jsem od ní dostal naplněný šátek, usmál jsem se a poděkoval jí, ale ona se na mě podívala a neřekla ani slovo. Určitě nebyla o moc starší jak já, ale její pohled byl zakalený tak jako pohled člověka, který už viděl příliš mnoho utrpení. Kněžka ji napomenula, ale ani to nepomohlo a dívka vzápětí zmizela v záři modrého světla.

Chrámové lampy jsme vzali domů, a ještě ten den je všechny důkladně vyčistily. Hned ráno jsme jeli s vozíkem do svatyně pro požehnání Šamaše a Aji, a pak znovu k zikkuratu, lampy na záda a po schodech až na třetí stupeň pyramidy. Byl jsem pochopitelně rychlejší než strýc, a tak jsem tam na něj musel chvíli počkat. Napadlo mě, že bych za ním seběhl a pomohl mu s lampami, ale u vchodu se objevila otrokyně ze včerejška načež jsem na strýce úplně zapomněl. Pozdravil jsem ji, ale dívka se opřela o okraj portálu, aby se na mě nemusela dívat natož odpovídat.
"Jak se vlastně jmenuješ?" zajímal jsem se. Chvíli mlčela, ale nakonec přece jen otevřela pusu:
"Na tom snad nezáleží, nebo ano?"
Její hlas byl krásný, ale mrazivý jak noc. Ale ne jenom její hlas - i ona byla krásná. Teprve až když jsem přišel blíž, všimnul jsem si, jak nádherná byla. Tak dokonalý obličej, jsem ještě nikdy v životě neviděl.
"Záleží," pokračoval jsem, "protože na tebe nechci pokřikovat 'hej ty'."
Její velké hnědé oči si mě nedůvěřivě přeměřily. Nemohl jsem si pomoct, ale bylo na ní něco, co mě k ní přitahovalo. Stejně tak jak jsem chtěl koukat na krásné cizokrajné otroky, toužil jsem koukat i na ni, ačkoli měla stejné hnědé vlasy a oči jako každý druhý.
"Tak dobře," souhlasila. "Jmenuju se Gordion. Ale říkám ti to jen proto, že jsi taky otrok. Ačkoli o tom nejspíš ani nevíš."
"Ale vím, protože bych jinak žil s matkou, a ne se strýcem."
"Aspoň můžeš být s rodinou, která tě má ráda."
"Ty nemáš rodinu, Gordion? Proto jsi tak smutná?"
Dívka se zarazila. Nejspíš nečekala, že se náš rozhovor stočí právě tímhle směrem. Ale já to prostě potřeboval vědět. Viděl jsem všechnu tu bolest v jejích očích jako kdybych se díval do zrcadla.
"A proč jsi smutný ty?" zeptala se na oplátku a já pochopil, že ona vidí to samé.

Pověsili jsme nově požehnané lampy, sundali ty v dalším podlaží a dali tam místo nich náhradní. Celý proces se opakoval, ale já nedokázal dostat z hlavy dívku jménem Gordion. Nejspíše také přišla o rodinu nebo upadla do otroctví jako já kvůli dluhům. Nemohl jsem svou fantazii zastavit. Představoval jsem si, jak spolu mluvíme o všech našich trápeních a jak se navzájem snažíme povzbudit, že všechno bude zase dobré. Pokusil jsem se vybavit její nádherný obličej ale s tím rozdílem, že by se konečně usmála. Nešlo to ale dobře. Stále byla v mé paměti tak nesmírně smutná.

Další ráno jsme se strýcem šli znovu požehnat lampy a vrátit je zase zpět do chodeb Etemenanki. Doufal jsem, že nám bude Gordion zase pomáhat a opravdu - čekala už před portálem s náhradními lampami u nohou. Pomohla nám rozvěsit ty, co jsme přivezli a řekla strýci, že kněžka Haktori na něj čeká v s penězi v hlavní síni u zahrad.
"Strýčku, můžu se tady chvíli zdržet?" zeptal jsem se.
"Jen žádné lumpárny," varoval mě, ačkoli moc dobře věděl, že na lumpárny měl hlavu Išme a ne já. Chvíli jsme s Gordion sledovali, jak schází pomalu ze schodů. Pak jsme se přesunuli na okraj Etemenanki, jelikož po hlavním schodišti pořád někdo chodil. Buď to byli kněží nebo řemeslníci, kteří stavěli zikkuratu poslední sedmé podlaží.
"O čem si se mnou chceš povídat?" přerušila Gordion ticho mezi námi. Nevěděl jsem, jak začít. Když jsem si představoval náš rozhovor v hlavě, bylo to o tolik snazší. Jenže jakmile jsem chtěl něco z toho říct nahlas, znělo to hloupě. Nakonec jsem se zeptal:
"Co by tě zase udělalo šťastnou, Gordion?"
Začervenal jsem se, protože i tahle otázka zněla hloupě. Doufal jsem ale, že pochopí, co se tím snažím říct. Že sám hledám v tomhle světě kousek naděje, která mi pomůže přetrpět život plný neštěstí a nespravedlnosti. Doufal jsem, že ona už odpověď zná, protože byla starší. Gordion se ale zadívala do dálky a pomalu vyslovila slova, která mě zasáhla:
"Šťastná nebudu už nikdy. Kdybych se ale už víc nemusela dívat na tenhle odporný svět, kdybych konečně našla odvahu na to, abych vkročila do podsvětí, tak by pro mě mohl být každý nádech o něco snesitelnější."
Byl jsem tak naivní. Doufal jsem, že se staneme navzájem oporou a ucpeme všechny díry v našich srdcích, ale nikdy jsem ani nepomyslel na to, že všechny ty šrámy na mé duši možná už nikdy nezmizí. Chtěl jsem tu dívku provést životem tak, jako by ona provedla mě a společně bychom konečně našli štěstí, protože trpěla na tomto světě stejně tak, jako já. Jenže nikdy, ani ve snu a možná ani v noční můře by mě nenapadlo, že bych dobrovolně odešel ze světa živých. I když jsem nebyl tak důležitý pro strýce a tetu, stále jsem měl svého bratra a matku. Kdybych zemřel, její srdce by už dozajista puklo žalem. To jsem nemohl dovolit. Byl jsem zraněný, trpěl jsem při každém nádechu a soužil se s každým douškem vody, ale nikdy bych nechtěl, aby se kvůli mně trápili ostatní. Na něco tak troufalého, jako byla smrt, jsem byl příliš velký zbabělec.

Utekl jsem, aniž bych dívce cokoliv dalšího řekl. Její slova se mi zaryla do kůže a jako by byla napuštěná jedem, zaplavila celé mé tělo strachem. Strýc jen zahlédl, jak v slzách vybíhám hlavní bránou. Volal na mě, ale já v té chvíli nepotřeboval jeho slova útěchy. Nechtěl jsem ani vidět tetin milý úsměv nebo dostat vynadáno od bratra, aby mě pak mohl ukonejšit. Potřeboval jsem jen jedno. Za každou cenu jsem musel vidět matku. Bylo mi jedno, jak moc času potřebuje, aby se naučila žít se svým žalem, protože ten můj byl stejně tak velký a neustále se zvětšoval a vtahoval mou duši jako tekutý písek. Potřeboval jsem matčino teplo abych se ujistil, že má cenu žít i když neustále krvácím a mé utrpení nemá konce. Protože to ona držela dřevěnou hůl, aby mě písek nepohltil. Ale i když ji držela, nezatáhla, aby mě z něj dostala pryč. Jako by čekala, až se sám vyčerpáním pustím. Ta představa mě děsila a zároveň neúnavně hnala dopředu.

Vrazil jsem do známých chatrných dveří. Celý udýchaný jsem se rozhlížel po našem starém domě, který zase vypadal jako ze škatulky, ale nikdo tam nebyl. Vešel jsem do druhé místnosti, ale nenašel jsem tam ani žádného nového domácího bůžka, kterého bych se zeptal na matku. Vyšel jsem ven a sedl si na práh dveří. Byl jsem ochotný čekat i celý den. Potřeboval jsem její obětí a její hlas, který by mi do ucha zašeptal, že bude všechno dobré.
"Můžu vědět, proč tady sedíš?" ozvalo se nad mojí hlavou. Byla to ona. Okamžitě jsem vyskočil ze země a pevně ji objal. Nedokázal jsem zadržet slzy. Její teplo a vůně mě k ní poutali tak silně, že už jsem ji nikdy nechtěl pustit. Jak jsem jen mohl bez ní tak dlouho vydržet, když přinášela mé mysli tolik útěchy? Na ramenou jsem po chvíli ucítil její dlaně. A než jsem si to stačil uvědomit, odtrhla mě od sebe tak chladně, že jsem naprosto ztuhlý na ni zůstal zírat. V jejích očích jsem zahlédl něco, co jsem neznal.
"Běž domů, kluku, a neotravuj cizí lidi," řekla a zadívala se na mě s takovým odporem, který jsem u ní ještě neviděl. Jako bych byl něco ohavného, něco zlého, na co se ani nedokáže dívat natož se toho dotknout.
"Ale matko," hlesl jsem zoufale a natáhl k ní znovu ruce. Odstrčila mě tak surově, že jsem upadl na zem.
"Nejsem tvoje matka!" vykřikla a navždy přede mnou zabouchla své dveře. A s tím i roztrhala zbytek mého křehkého srdce.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru