U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Kapitola 4 - Mardukův hněv

25. července 2017 v 13:55 | Haru 【春】 |  Děti Babylonu - Kapitoly
Potopil jsem se pod hladinu. Voda mi zacpala uši a každičký zvuk, který se k nim chtěl probojovat se proměnil v nesrozumitelné mumlání. Neslyšel jsem své srdce, neslyšel jsem ani svůj dech. Pouze jsem před sebou viděl vlnící se obraz, který se pořád měnil. Byl tam strýc, který nervózně přecházel z místa na místo. Byla tam teta, která plakala a malá Pehša v jejím náručí plakala též. Když oba zmizeli, objevil se Išme s ustaranou tváří. Otevíral ústa a já jen nechápal, jak to dělá, že se neutopí. Otevíral pusu stále víc a víc až celý vzteklý z toho, že se nemůže potápět se mnou, mě uhodil na tvář. Obraz se zavlnil, ale já nic necítil - voda všechno utlumila.

Potápěl jsem se dlouho. Obraz potemněl. Viděl jsem nějaké obrysy postav, ale byli to cizí lidé. Sledoval jsem je, jak pochodují po dně a oni sledovali mě. Něco si mezi sebou špitali, ale stejně pak odešli. Najednou jsem ale zahlédl siluety, které mi byly povědomé. Když ti dva přišli blíž, klekli si ke mně a každý něžně položil ruku na mé rameno. Necítil jsem jejich dotek, ale věděl jsem, že mě otec s Rekou konejší a ukazují mi svět, na jehož okraji stojím.
Vstali a poodstoupili stranou. Třetí postavu, kterou odhalili, jsem také znal. Její smutné oči koukaly do těch mých a já věděl, že jediné, co nás od podsvětí dělilo, byl strach. Když jsem ale viděl Gordion, když jsem teď chápal její samotu a trápení, všechna má nejistota odplula neznámo kam.
Zvednul jsem se a vydal se za ní. Obraz se měnil. Začínalo se rozjasňovat, ale já před sebou viděl pouze ji a chtěl jsem jen konečně uchopit její dlaně do těch svých.
Bylo již světlo, když se její silueta začala konečně přibližovat. Držela koště a zametala mořské dno. Když mě uviděla, zjistila, že je to zbytečné a nástroj upustila. Natáhnul jsem k ní ruku a ona natáhla tu svou. Stiskli jsme. Provedla mě bránou po dlážděné cestě až k příkrému schodišti. Táhlo se vysoko, tak vysoko, že kdybych došel až na vrchol, možná bych se z vody i vynořil. My ale stanuli uprostřed. Na okraji nizoučké hliněné zídky. Zadíval jsem se dolů a spatřil tam to, po čem jsme toužili - svět mrtvých.
Gordion stiskla mou ruku. Poodešli jsme od okraje dál a zastavili se. Dvě ztrápené duše, které si nyní beze strachu hodlaly zkrátit svou cestu životem, se rozeběhly vstříc novému světu. Ruku v ruce jsme s každým dalším krokem zanechávali za zády všechno trápení, které usoužilo naše srdce. Cítil jsem nepopsatelnou lehkost. Mé tělo bylo tak lehké, že jsem se domníval, že snad přestalo existovat.
Přede mnou byl poslední krok. Voda okolo mě zpomalovala každý pohyb, a tak jsem ladně šlápnul na zídku a přehoupnul se přes ni. Padali jsme jako dvě pírka. Byl to nádherný pocit. Chtěl jsem se podívat na Gordion, jestli už je konečně šťastná, jestli už se na její krásné tvářičce objevil úsměv, který jsem si nedokázal vysnít, ale když jsem otočil hlavu, ztuhnul jsem hrůzou. Čas okolo nás se okamžitě zastavil. Mé tělo zatvrdlo v prázdnu jako hlína na slunci a v uších mi zněl nepříjemný šum. Místo nádherných hnědých očí jsem se střetl s párem ostře žlutých panenek. Dívčino drobné tělo nyní neslo na ramenou obrovskou hlavu dospělého muže. Jeho nelidské oči mě probodávali a pod černými vlnitými vlasy a vousy se objevil hrůzostrašný škleb.
"Jak se opovažujete!" zadunělo celým mým tělem. "Ta drzost, ta troufalost znesvětit půdu mého paláce svou špinavou otrockou krví!"
Chtěl jsem zavřít oči, abych se již více nemusel dívat na jeho vztek, ale nebylo mi dovoleno ani to. Octnul jsem se v přítomnosti boha, a i kdyby měly mé oči vyschnout, musel jsem čelit jeho slovům.
"Dostali jste poslání," pokračovala hlava, "byli jste vyvoleni k tomu, abyste vedli svůj národ k lásce a odpuštění, a takhle se svým stvořitelům chcete odvděčit? Takhle zahazujete svůj dar?" zvýšil bůh hlas. Jeho obličej vypadal chvílemi jak zvířecí. Když otevíral pusu, tvořili se na jeho tváři nepřirozené záhyby.
"Ne - tohle nebude váš poslední výdech. Budete v téhle prohnilé díře žít tak dlouho, jak uznám za vhodné! Splníte svůj úděl!" zuřil. "Tenhle národ povstane z bláta. Ukážu všem, kteří o lidech kdy pochybovali, že toho jsou schopni! Od tohoto okamžiku, každé dítě narozené v zemi Babylonské získá moc, po které lidstvo toužilo již od dob, co opustilo Eden. Jestli ji bude používat pro dobro všech, bude mu sloužit dobře. Jestli s ní bude ubližovat, božský plamen v jeho nitru vyhasne. A vy dva," udělal krátkou pauzu, "dohlédnete na to, aby žádný z plamenů nevyhasl. Tak jsem nařídil já, král bohů Marduk, a tak se také stane."
Mé oči se samovolně zavřely. Když jsem je znovu otevřel, jako kdybych propadl vodní hladinou zpět. Vítr začal svištět okolo mých uší a já se nezadržitelně řítil k zemi tak. Ani jsem nevnímal, jak nelítostně drtím strachy ručku dívky vedle mě. Znovu jsem slyšel mé srdce bít a tlouklo tak nahlas, jako by už nikdy nemělo přestat. Věděl jsem, že takový pád nemůžeme přežít. Bál jsem se. Chtěl jsem křičet, ale vzduch se mi nahrnul do plic a nemohl jsem vydat ani hlásku. Najednou se mi před očima zatmělo. Několikrát jsem zoufale zamrkal a ze tmy se k mému překvapení náhle vyklubalo příjemné světlo. Modrá. Okolo nás vzplanul modrý plamen bohů. Pohltil naše těla jako načechraný obláček a všechen ten tlak a vítr rázem ustal. Má chodidla se po chvíli naprostého ticha něžně dotkla země. Po těle mi běhalo zvláštní mravenčení, zatímco jsem sledoval, jak plameny hravě skotačí ve vzduchu a na mé kůži. Vzhlédnul jsem a před sebou spatřil rozrůstající se hlouček kněží. S otevřenými ústy sledovali, jak nám vlasy plají v modrém světle a někteří z nich údivem klesali do kolen. Když mi z očí zmizela i poslední tetelivá jiskřička, povolil jsem stisk, kterým jsem k sobě dívku stále nevědomky poutal. Zadíval jsem se na Gordion a ona věnovala svůj pohled i mě. Byli jsme zmatení. Ale ještě více vystrašení, jelikož na našich zádech se ocitlo převeliké břímě. Bylo tak obrovské, že jsem okamžitě ztratil víru, že jej někdy zvládnu s hrdostí unést. Mé nohy se rozpohybovaly. V naději, že uniknu zodpovědnosti, která mi byla přidělena, jsem zmizel z nádvoří zikkuratu do ulic probouzejícího se města. Aniž bych dívce cokoli řekl, zanechal jsem ji zbaběle napospas všemu, co mělo od toho okamžiku přijít.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru