U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Kapitola 5 - Správná cesta

1. srpna 2017 v 10:35 | Haru 【春】 |  Děti Věže - Kapitoly
Mé nohy mě z posledních sil zavedly do strýcova domu. Klesl jsem do kolen před jeho dveřmi a pokusil jsem se na ně zabouchat. Nejspíš to ale bylo tak nahlas, jako když pírko dopadne na zem. Mohl jsem vstoupit dovnitř - závoru jsem ze dveří určitě sundal, když jsem odcházel - ale měl jsem strach, že mě strýc už nebude chtít vidět. Byl jsem budižkničemu a za útěk z pánova domu jsem si zasloužil trest jako každý otrok.

Hlavu jsem si opřel o dveře a čekal jsem. Sousedé si nejspíše mysleli, že jsem provedl opravdu něco hrozného, když mě nechali klečet na prahu dveří. A vlastně měli pravdu. Zanechal jsem Gordion u zikkuratu a nemínil jsem se k těm místům už v životě vrátit. Na chvíli mě zaplavila lítost nad jejím osudem, který jsem jí způsobil, ale pomyšlení, že mě tak snadno přesvědčila, abychom skočili, mě zároveň zaplňovalo hořkostí. Nejdříve vůči ní - byl to přece její nápad - ale po chvíli tichého pláče jsem si uvědomil, že jediný, koho můžu nenávidět, jsem já sám. Co na tom, že mne matka zavrhla - pořád je ještě šance, že se na nás rozvzpomene. Ale jak jsem mohl zapomenout na Išmeho? Na toho nejbližšího člověka, kterého u sebe mám? Na mou vlastní krev? Jak jsem mohl nevidět, kolik lásky a dobroty nám teta se strýcem dávají? Jak moc se museli s naším příchodem uskromnit? To já jsem byl ten špatný. Zaslepený svou vlastní chamtivostí.
V domě se začalo něco dít. Už jsem ani nevěděl, jak dlouho jsem na prahu dveří klečel a bylo mi to jedno. Odpykával jsem si svůj vlastní trest. Najednou se ale dveře rozletěly a já začal padat k zemi. Ale přece jen jsem ještě našel v mém těle kousek síly a dal jsem ruce před sebe. Jako kdybych klečel před králem, krčil jsem se hanbou u nohou mého strýce.
"Frigie!" vyjekl okamžitě. "Datoris! Išmě! Našel jsem ho!" křičel a vzápětí jsem ucítil jeho velké ruce na ramenou. Bylo brzké ráno - nejspíše se teprve probudili. Narovnal má ohnutá záda a pravil:
"Kde jsi byl? No tak, chlapče, promluv konečně!" zatřásl se mnou a proudy slz se znovu spustily po mém obličeji.
"Odpusťte strýče, udělal jsem hroznou věc," zašeptal jsem, jelikož mne děsilo vyslovit ta slova nahlas. Uviděl jsem i další dvě postavy, ale dál jsem mluvil do země:
"Skočil jsem z Etemenanki… Rozhněval jsem tím samotného Marduka, který vložil na má bedra velmi těžký úkol. Jestli mne už nebude chtít ve svém domě, nebudu vám mít za zlé, když mne prodáte."
"Pojď dovnitř!" vytáhl mě strýc na nohy jako by ani neposlouchal, co jsem právě řekl. Usadil mě na židli v kuchyni a začal prohlížet, jestli jsem zraněný. Išme přišel také blíž, ale neměl jsem odvahu na něj pohlédnout, když jsme provedl tak sobeckou věc.
"Odkud že jsi to skočil?" zeptal se nevěřícně strýc. "Nemáš na sobě ani škrábanec."
"Etemenanki," zopakoval jsem.
"To by tě ale někdo musel pustit bránou," vrtěl hlavou, "na noc se celý areál zamyká."
Řekl jsem mu, že tam byla Gordion, ta otrokyně, ale on tomu stále nechtěl uvěřit. Při vzpomínce na ni mě u srdce bolestně píchlo. Najednou ale všichni o několik kroků ustoupili. Nechápal jsem, co se jim tak náhle stalo, ale když jsem se podíval do míst, kam směřovaly jejich doširoka rozevřené oči, spatřil jsem své pravé rameno v plamenech. Ale nebyl to obyčejný plamen - znovu jsem na vlastní kůži pocítil oheň bohů. Zachvátila mě panika. Plameny sice nepálily, ale i tak jsem nevěděl, co si mám počít. Je to snad Mardukovo varování? Postavil jsem se, abych něco udělal, třeba i utekl znovu z domu, jenže když jsem to udělal, zatmělo se mi před očima a upadnul jsem do hlubokého spánku.

Byl hřích dotýkat se modrého plamene. Za takovou troufalost upadal člověk v nemilost bohů. Jak moc jsem asi klesl v jejich očích já?
Když jsem znovu procitl, byl už večer. Ležel jsem v naší posteli vedle Išmeho, který okamžitě vyskočil na nohy a začal se vyptávat, jak mi je. Příšerně mě bolela hlava. Dělalo se mi z té bolesti nevolno a nedokázal jsem myslet na nic jiného než na ni. Jako by se mi někdo pečlivě prohraboval v mozku ve snaze něco najít.
Bratr mi nalil ze džbánu vodu a podal mi ji se slovy, že je dešťová - tak jak ji mám rád. Poděkoval jsem a konečně zvlažil své vyprahlé rty. Zeptal se mě, jestli chci jíst, ale při pomyšlení na jídlo se mi dělalo ještě víc nevolno. Sednul si naproti mně a vzal jednu mou dlaň starostlivě do těch svých. Tak, jak to dělával náš otec.
"Pověz mi, co se stalo, bratříčku," naléhal a já mu s těžkým srdcem vypověděl vše, co ze mě učinilo hříšníka. Pověděl jsem mu o obrovském žalu naší matky, který jí zastřel rozum, vylíčil jsem mu podmořský svět, přestupné místo mezi světem živých a mrtvých. Řekl jsem mu o otci a o Rekovi, kteří mě mlčky utěšovali, že smrt je jen nový začátek. Popsal jsem mu překrásnou Gordion, která měla svou duši stejně křehkou a zraněnou jako já. Když jsem se ale dostal k Etemenanki, něco v mé hrudi se sevřelo. Propuknul jsem v pláč a prosil ho za odpuštění. Jak jsem jen mohl být tak sobecký?
Išme mě přivinul k sobě a hladil mne tak dlouho, dokud jsem se neuklidnil. Pokračoval jsem ve svém vyprávění a pokusil se mu vylíčit všechny své pocity, které jsem v přítomnosti jednoho z nejvyšších bohů zažil. Hltal každičké mé slovo. Řekl jsem mu, že jsem odjakživa byl předurčen k tomu, abych vedl lid k dobrotě a lásce. Že všechno, co jsem uvnitř sebe cítil, byl boží dar, který jsem dostal. A jak jsem s ním naložil? Chtěl jsem ho jen sprostě zahodit.
Když jsem mu dovyprávěl svůj příběh, Išme na mě chvíli hleděl s pootevřenou pusou. Nejspíš jsem zněl jako blázen. V jeho očích jsem ale náhle zahlédl jakýsi obraz. Něco jako střípek budoucnosti. Viděl jsem sebe ale o mnoho a mnoho let později. Byl jsem obklopený dětmi ve stejném věku, jako jsme byli my s bratrem teď. Byl to jen krátký záblesk, ale Išme nejspíš viděl to samé. Vždy mě škádlil za to, jaký jsem byl, ale teď, když jsem mu ukázal jiný úhel pohledu, jako by konečně prozřel. Viděl možná ještě dál, než jsem v té chvíli dokázal já.
Hned na druhý den všechno řekl tetě a strýci. Nevěřícně na něj zírali a pak stejně koukali i na mě. Následně řekl Išme větu, za kterou mu budu z hloubi srdce již nadosmrti vděčný:
"Frigie musí jít do školy!"

V domě nebylo moc peněz, ale díky strýcově zručnosti dostával i zakázky od jiných chrámů, a tak jsme si vedli lépe než na začátku. Strýc se ale cukal. Měl v plánu znovu našetřit své původní jmění, jelikož nechtěl, aby jeho drahá Pehša vyrůstala v nedostatku. Ale teta pravděpodobně zahlédla to, co viděl i Išme.
"Musíme mu dát šanci," řekla, "dostal ji od bohů tak proč ne od nás? Otevře se mu tím svět. Bude mít sílu, aby změnil svět."
Má hlava při těch slovech znovu ztěžkla. Stále jsem uvnitř sebe cítil nejistotu a strach. Ale když jsem viděl, jak se mí nejbližší snaží, abych mohl ve svém úkolu pokračovat, nemohl jsem říct půl slova. Bylo mi jasné, že musím vykročit. Ve svém vlastním tempu, ale vpřed. Musel jsem najít způsob, jak poslepovat díry v mém srdci, aby se v něm utvořilo znovu dostatek lásky pro všechny lidi, kteří v budoucnu budou potřebovat mou pomoc. Konečně jsem věděl, že každý další nádech má nějaký smysl.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru