U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Kapitola 38: Město andělů

26. září 2017 v 7:00 | Haru 【春】 |  Šeď - Kapitoly
Abbygail se porozhlédla kolem sebe, ale jen co mírně zpomalila nasazené tempo, narazilo do ní několik lidí. Proto se znovu zapojila do proudící masy, až se dostala do míst, kde byla koncentrace lidských těl o něco snesitelnější.
Nacházela se v areálu mezinárodního letiště a musela s tímto trefným názvem chtě nechtě souhlasit. Opravdu zde bylo hodně různých lidí a směsice známých i neznámých jazyků jí doléhala postupně k uším ze všech stran. V té chvíli na ni atmosféra Johnova rodného Los Angeles také začínala pomalu působit. Bylo to místo, které se k němu přesně hodilo. Ačkoli mu moc nevěřila, když se o L.A. kdysi zmínil jako o svém domově. Ale teď byla tady. Ve městě andělů, pláží, slunce a chodníku slávy.

Když vyšla konečně ven, začala vyhlížet Johnovu blonďatou hlavu a jeho typickou barevnou košili. Jeho kolega, Lin Rinko, který u nich včera byl, Johnovi zavolal a domluvil se s ním, že se Abbygail zúčastní pohřbu. Nechtělo se jí sice moc odjíždět takhle narychlo, a ještě k tomu po tom, co stalo mezi Timem a Dustinem, jenže nebylo v její moci, aby ty dva usmířila, a tak přece jen jela.
Přiletěla ve tři a už bylo skoro půl. Lin Rinko jí vzkázal, že pohřeb začíná ve čtyři, ale pomalu začínala mít pochybnosti, jestli se tam dostane včas. Ačkoli pár opálených jedinců navracejících se z dovolené z Havaje zahlédla, nikdo z nich nepřipomínal Johna. V té chvíli se také zadívala na své tmavě hnědé šaty a znejistěla. Vypadaly jako z bazaru za pár babek. Jenže nic černého v šatníku neměla a ani nebyl čas něco shánět.
"Abbygail?"
"A-ano?" zadívala se polekaně na vysokého muže v černém saku, který k ní znenadání přistoupil.
"Jdeme?" zeptal se, jenže Abby na něj zůstala zírat, jelikož vůbec nevěděla, kdo to je. Měl černé vlasy, unavené oči a drahou kravatu. Muž také zprvu nevěděl, nad čím je tak zaražená, ale po chvíli se pousmál a přejel si palcem po pár vousech, které mu zbyly z bradky pod spodním rtem. "Bylo mi líto se jich zbavit úplně," usmál se trochu víc, aby jeho rysy konečně rozpoznala.
"Johne?" nechala otevřenou pusu a pár sekund si prohlížela jeho nové elegantní Já. "Vůbec… jsem tě nepoznala… Sluší ti to," začala konečně poznávat jeho tvář, ačkoli se už dávno přestal usmívat. Pouze na její kompliment přikývnul a podíval se na hodinky, které vypadaly snad tisíckrát luxusněji než jeho překrásná kravata.
"Musíme si pospíšit, takhle tam nemůžeš jít," zhodnotil bez okolku její šaty.
"Myslela jsem si to…" sklonila zahanbeně hlavu.
"V pořádku. Zajdeme koupit něco, v čem okamžitě zapadneš."

Je zvláštní, jak se lidé mění. Jak se mění, když jsou s přáteli, když jsou sami nebo mezi rodinou. Jak lidé přizpůsobují své chování podle počasí, podle botou, ve kterých chodí, podle šperků a podle oblečení, které si na sebe obléknou. Stačí i jen nepatrné změny a z muže, kterého jste znali, se stane někdo úplně jiný.
Abbygail se zadívala letmo na Johna, ale vzápětí už otáčela hlavu zpět k oknu. Cítila se nepříjemně. Člověk, který řídil tohle neskutečně tiché a drahé auto nemohl být John. Je to jen jeho černá imitace, která má peněženku plnou dolarů a kupuje jí drahé kostýmky. Nemluví, nesměje se, jen tiše točí volantem a každý jeho pohyb je ladný a do sebemenšího detailu přesný.
'Vůbec ho neznám…' proběhlo jí hlavou. Bylo jí jasné, že truchlí pro svou matku, ale tohle byl opravdu extrém. Obraz dotěrného a živého blonďáka se začal v její mysli pomalu odtrhávat od téhle značkově oblečené chodící mrtvoly. Tohle byl pravý John. Nebo spíše muž, který se jí pod tímto jménem kdysi představil.
"Jak ti mám říkat, abych se před tvou rodinou neztrapnila?"
John zastavil, jelikož na semaforu přeskočila červená. Jeho unavené oči se zadívaly na auta stojící před ním, ale zůstal mlčet. Když se kolona konečně pohnula, zeptal se:
"Myslíš si, že jsem lhal o svém jméně?"
"Vždycky jsem si to myslela," přiznala.
John se zadíval znovu na hodinky a trochu se pousmál. "Nejsi jediná, kdo umí dobře hrát, Abby. Moje pravé jméno je totiž doopravdy Jonathan Herbert Smith."
"Tak to je fajn, že aspoň něco je na tobě pravý," řekla trochu podrážděně. "Můžeš mi nějak vysvětli tohle všechno?" poukázala na svůj kostýmek z obchodu, kam se vůbec bála vstoupit a na auto, ve kterém jeli. "Hraješ si na chudáka, jenom abych se vedle tebe necítila trapně?"
John se zamračil a několikrát poklepal prsty na volantu. "Nepleť mezi nás dva peníze, jasný? Máš být ráda, že jsi vůbec tady…" namáhal své hlasivky, aby vůbec dokončil větu v neutrálním tónu. "Chtěl jsem mít u sebe jen někoho, kdo mi tímhle vším pomůže projít a ty mě tady obviňuješ, že je moje rodina bohatá. Jestli hodláš pokračovat, tak už raději mlč," jeho oči se při těch slovech na okamžik zaleskly.
Abbygail potupně sklopila hlavu. "Promiň, jsem hloupá. Jen mě mrzí, že o tobě vlastně vůbec nic nevím."
"Ale ne, je to moje vina," zavrtěl hlavou a pokračoval už o něco klidněji. "To já ti o sobě nikdy moc neprozradil. A neměl jsem tě tahat ani sem - je to stupidní."
Jeho kamenný obličej trochu pookřál, ačkoliv vyjadřoval spíše výrazy zoufalství. Mezitím se znovu podíval na hodinky a Abbygail usoudila, že všechny tyhle drahé věci, které na sobě má, ho jen poutají, aby nedal najevo své pravé pocity.

Celou cestu až ke hřbitovu zůstala raději zticha a rozhodla se, že tohoto černého Johna podpoří alespoň svou přítomností.
Když vystoupili z auta, chytla se jeho paže, ale nedočkala se ničeho jiného než jen letmého odměřeného pohledu. Nebrala to ale vážně, jelikož tohle byla role, kterou John hrál a ona musí hrát společně s ním zase tu svou.
Po pár krocích už bylo patrné, jak bude celý pohřeb vypadat. Zaparkovaná luxusní auta, dámy s kloboučky a pánové s drahými kapesníčky v sacích - vše na vysoké úrovni tak, jak to Abbygail viděla jen ve filmech.
"Kdyby se tě ptali," promluvil John dříve, než se dostali do hloučku lidí, "tak pracujeme ve stejné firmě. Já jsem účetní, ty si vyber, co chceš."
"Co chci? Jako třeba co?"
"Jonathane," poklepal mu někdo v té chvíli na rameno.
"Vincente," otočil se za mužem a vzápětí ho také představil. "Abbygail, tohle je můj starší bratr Vincent, Vincente, moje kolegyně z práce Abbygail Cambellová."
Hnědovlasý muž natáhl ruku a jemně stiskl.
"Těší mě," pokývl, ale už se znovu díval na bratra a napomínal ho za jeho zpoždění jako nějaké malé dítě. Možná to bylo kvůli jejich věkovému rozdílu, který byl na první pohled patrný. Jakmile byl Vincent spokojený se svou přednáškou, zavedl je do hloučku lidí, kteří si postupně sedali na židle před budoucím hrobem paní Smithové. Abbygail se posadila na jedno ze zadních míst, kdežto John se připojil ke své rodině, která stála úplně vepředu. Všichni měli podobný výraz, až člověka zvláštně mrazilo. Jako by byli na nějakém důležitém pracovním shromáždění a nesměli dát nic najevo svou obchodní strategii. Ale když John po chvíli nasadil stejný výraz jako oni, pochopila, že to bude asi v rodině. Bohužel tenhle pochmurný chlapík se nehodil do jejích představ o slunném Los Angeles. A zároveň také dostala strach, že už se starý John nikdy nevátí…

"Takže vy spolu pracujete?" zeptala se elegantní žena, která seděla společně s Abbygail na zadním sedadle vozu. Obřad už skončil a všichni mířili na smuteční hostinu.
"Ne zrovna spolu - jsem jen sekretářka," odpověděla Abby, ale na víc se jí už žena stejně neptala. Pauline Smithová byla jako vytesaná socha. Stejně tak, jako její mladší bratr Vincent Smith, který řídil. A také Jonathan Smith - nejmladší sourozenec, který neměl v jejich přítomnosti jinou možnost než tvářit se podobně.
Auto zatočilo do poklidné čtvrti a zastavilo před velkým domem, kde se postupně tvořil zástup stejně drahých a naleštěných aut.
Když Abbygail vystoupila, cítila se trochu trapně kvůli tomu, že se vetřela mezi podobnou společnost lidí. Přišlo jí, že si může vzít zástěru a začít rovnou obsluhovat hosty.
"Budeme tu tak dvě hodiny," zašeptal John, "potom tě odvezu na letiště."
"A poletíš taky?"
"Nemůžu," zavrtěl hlavou a nabídl jí rámě, aby ji odvedl dovnitř. "Musíme tady vyřešit ještě spoustu věcí. Jako dědictví a tak… Nemůžu se jen tak vypařit, když už jsem přijel."
Abby sklonila hlavu jako dnes už tolikrát. Kdyby tu tak bylo něco, co by pro něj mohla udělat.

Uvnitř v Johnově společnosti bohužel moc dlouho nepobyla. Vlastně se jí ani moc nevěnoval, jelikož za ním přicházeli různí lidé a vyjadřovali mu svou hlubokou soustrast a vzpomínali, jaká úžasná dáma Tracy vlastně byla. Stále všude okolo padala jen samá chvála, často přehnaná a do kraječek zabalená polopravda. Na světě snad neexistuje zvrácenější událost než smuteční hostina. John chvílemi vypadal, jako by se mu z toho všeho chtělo zvracet. Když ho zahlédla, přidala se k diskuzi, ale po pár sekundách se John omluvil a celý bledý odešel kdovíkam.
"Ah… je to pro toho chudáčka určitě strašné…" povzdechla si paní s krátce střiženým mikádem. "Znala jste jeho matku, slečno?" zaměřila se pro změnu na Abbygail.
"Vůbec - vy ano?"
"Ovšem!" doširoka se usmála. "Tracy byla úžasná, plná života, s pusou proříznutou, ale s obrovským srdcem. Všichni jsme ji milovali. Ehm…" porozhlédla se nenápadně kolem sebe a pokračovala tišeji. "Odvážila bych se i říct, že jsme ji měli víc v lásce než její vlastní manžel. Ale kdo ví - ten muž nikdy nedával své emoce moc najevo. I teď se tváří, jako by mu to bylo jedno, dědek mrzutej."
Paní by určitě pokračovala dál, ale Abby už víc slyšet nechtěla. Omluvila se jí, že půjde raději najít Johna.
"Jen běž - píchá mě u srdce, když se musím dívat na ten jeho smutný obličej. Vždycky se tak krásně smál… Byl jako Tracy," povzdechla si, ale jen co Abby odešla, našla si svou další oběť.

Bylo trochu těžké najít v domě plném Smithů jen jednoho určitého. Nakonec ale Abby sebrala veškerou svou odvahu a zeptala se Pauline.
"Myslím, že je v knihovně. Vždycky se tam zašíval před světem," odpověděla s opovržením. "Jsou to dveře tamhle na konci chodby. A než odejdete, můžu se zeptat, proč vzal bratr na matčin pohřeb právě vás, slečno? Jste i něco více jak přátelé, nebo mě Jonathan seznamuje s naprosto zbytečnými lidmi? Nechci vás urazit, jen nevím, jako co vás mám brát," řekla naprosto upřímně. Abby trochu znejistěla.
"Netuším, jak náš vztah popsat, ale když mám nějaké potíže, jeho obličej je to první, co si vybavím, když potřebuju podržet."
"Aha," přikývla a na chvíli se nad něčím zamyslela. "Víte, ptala jsem se jen ze zvědavosti, jelikož Jonathan je v těchto věcech hodně nestálý a netrpělivý. Vlastě on je takový ve všem. Chvíli dělal knihovníka v jedné naší pobočce, ale vydržel tam jenom rok. Pak nějakou dobu fotografoval a snažil se prosadit ve světě umění, ale dál už to nestojí za zmínku. Než se před dvěma lety odstěhoval a začal pracovat u té firmy," změnila tón v hlase, takže Abby došlo, že nejspíš o Gamma Vision ví, "dělal žurnalistu a vypadalo to, že ho to baví. "
"To… to jsem nevěděla," řekla trochu zaraženě. Ani ještě nechápala, co má tahle rodina tak moc společného s knihami, ale neměla odvahu se zeptat.
"Ta práce byla jeho živel. Dělal ji skoro pět let. Možná nebyl stále u těch samých novin, ale podle mě to bylo něco, co dokázalo uspokojit tu jeho touhu po dobrodružství. Ale pak se něco stalo a okamžitě začal pracovat pro organizaci. Nevíte náhodou, co ho k tomu dohnalo?"
"Opravdu nevím, nemluvíme o takových věcech," zavrtěla hlavou. "Omluvte mě," zakončila raději rozhovor a vydala se směrem, který jí Pauline Smithová ukázala. Nějak se jí z toho všeho zatočila hlava. Za dvě minuty se o Johnovi dozvěděla víc než za celý půlrok, co k nim jezdil do Yeringtonu.
Mohla si s jeho sestrou povídat ještě déle a dozvědět se mnohem více, jenže jí chyběl scénář. Co všechno té ženě může a nemůže prozradit?
Když došla na konec chodby, ostýchavě pootevřela jediné dveře, které zde byly. Stačil jediný krok vpřed a vůně knih jí zavadila o nos. Police byly po obvodu všech tří zdí kromě místa s oknem. Uprostřed místnosti stála celá řada naplněná knihami až po strop. Pod oknem zahlédla Abbygail malý kousek lenošky, z které čouhaly naleštěné černé boty. S úlevou se pousmála a došla až na konec uličky, kde se opřela o roh polic.
"Vypadáš hrozně přerostle, když se tady tak natáhneš."
John pootevřel oči a zase je klidně zavřel. "Přerostlej už jsem několik let."
"Potkala jsem tvou sestru a řekla, že budeš nejspíš tady."
"Vyzvídala?"
"Jo…" přiznala s povzdechem. "Nevěděla jsem, co jí mám říct. Ptala se na tvoje zaměstnání, na náš vztah - šlo úplně vidět, jak ji štve, že o tobě teď nic neví."
John se na chvíli odmlčel a zakryl si obličej svou paží. Potom se zeptal:
"Řekla ti něco o mě?"
"No… něco za tu krátkou chvíli stihla," přikývla. "Mluvila o tom, jak jsi nestálý a nerozhodný… Vlastně mluvila jen o práci."
"Práce je její život - to je jediný, co ji zajímá. Nejšťastnější by byla, kdybych jí ukázal svou pracovní smlouvu a výplatní pásku."
"Taky mi prozradila," pokračovala, "že jsi byl docela dlouho novinář. A vzápětí se zeptala, jestli nevím něco o tom, proč jsi s tím přestal."
John se pousmál, ale za chvíli už měl jen tupě pootevřená ústa. "Hele Abby," hlesl, "zvládneš ještě pár informací o mě?"
"Jak to myslíš?"
John se posadil a opřel si předloktí o stehna. "Chtěl bych ti říct, proč jsem skončil s psaním do novin. Vyslechneš mě?"
Abbygail na malou chvíli zaváhala, ale nakonec její zvědavost zvítězila. Zatoužila konečně znát o Johnovi i nějakou pravdu, ne jenom nevinné lži.
"Začal bych asi tím, že poslední noviny, ve kterých jsem dělal, byly celkem slušně nasáknuté adrenalinem," řekl a posunul se na lenošce, aby si za ním mohla Abby sednout. "Byla tam rubrika, která se zabývala odvrácenou stranou hvězdného L.A. Byl to takový pravdivý bulvár o hercích, režisérech a různé jiné smetánky. Často jsme psali o vydírání, o úchylárnách od fanoušků a různých jiných věcech, které ty lidi můžou postihnout. Můj poslední článek, který jsem kdy napsal, byl o chlapíkovi, který se prostřednictvím scénáristky dostal na jednu filmařskou sešlost a ukradl tam nějaké důležité podklady k připravovanému snímku. S mým fotografem jsme měli za úkol zjistit, pro koho to ukradl. Ježe to jsme ještě netušili, že ten chlápek má u sebe zbraň. Když zjistil, že ho sledujeme, neváhal a zamířil na nás pistolí. Kolega se ho snažil uklidnit, protože hlaveň mířila přímo na mě. Tehdy jsem poprvé v životě zjistil, jakou obrovskou moc moje telekineze má. Do té doby jsem jen pohyboval pomocí myšlenky s předměty, ale ten den jsem poprvé zastavil lidské srdce…" odmlčel se, ale za chvíli znovu pokračoval. "Ten chlápek s pistolí byl Giles Foster - Babyloňan, kterého vydírali nějací lidé, co se dozvěděli o jeho tajemství. Jestli jsem někdy něčeho opravdu litoval, byl to jeho život, který jsem mu neprávem vzal místo toho, abych mu pomohl. Pak už to byla jen otázka času, než mě organizace našla. Rodiče byli oba Babyloňané, ale Gamma Vision se stranili, takže jsem se o nich dozvěděl až tehdy, kdy mě Luke přišel naverbovat," pousmál se, ale jeho oči byly stále smutné. Abby chtěla něco říct, ale znovu jí došla slova. Věděla o tom, že je John schopný úplně všeho, řekl jí to hned, když se poprvé setkali, a dokonce to i viděla na vlastní oči. Nemohla mu nic vyčítat, protože to dělal pro ochranu všech Babyloňanů. Ale bylo jí hrozně líto, že tahle špinavá práce padla zrovna na něj. Kolik životů už asi musel vzít pro blaho většiny?
Abbygail najednou něco zahlédla. Vedle shrbeného Jonathana se i přes přicházející sluneční paprsky od okna objevilo podivné světlejší místo. V tu chvíli i duch, který Abby doprovázel, udělal svými chybějícími chodidly několik kroků vpřed. Jeho upřený pohled směřoval také na světlejší, zvětšující se místo. Za chvíli už nebylo pochyb, že se k nim přidal další duch. Duch ženy v zářivých bílých šatech, jejichž třpyt dával jejím černým vlasům šedivý nádech. Svou ruku položila na Johnova záda a naklonila se, aby viděla jeho obličej. Pak vstala a otevřela ústa na slova:
"Postarej se prosím o něj. Potřebuje někoho, kdo mu řekne, že dělá a vždy dělal správnou věc."
Abby lehce přikývla a zadívala se, jak její nehmotné tělo někam mizí. Když otočila hlavu zpět k Johnovi, díval se už jiným směrem, snad aby nebyly vidět třpytící se potůčky na jeho tváři. Abbygail stiskla jeho dlaň a zašeptala:
"Jsem ráda, že jsi mi dovolil přijet. Chci, abys věděl, že při tobě budu stát, ať se stane cokoli. Nemusíš svou rodinu ničím zatěžovat, já s tebou ponesu všechno, co tě bude tížit."
"Jsi blázen," zavrtěl hlavou.
"Přestaneš mě kvůli tomu snad mít rád?" zeptala se a John se na ni konečně podíval. Myslela vážně každičké slovo, které právě řekla. Normální člověk by utekl a nechtěl by mít s vrahem jako on nic společného, ale ona dál zírala do jeho očí a nepouštěla ruku, kterou si pro sebe ukradla. Opravdu musela být blázen, jiné vysvětlení ho v tu chvíli nenapadlo.
"Ne," hlesl nakonec a pohladil ji po tváři, "mám tě rád čím dál víc a víc… Tak moc, že se z toho brzy asi taky zblázním."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru