U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Škola a doučování

28. listopadu 2017 v 16:57 | Haru 【春】 |  Aktuálně
Konečně jsem se dostala k nějakému článku. Odpadlo mi dnes doučování, takže mám čas na nějaké to datlování do klávesnice a relax. Snad nebude článek působit moc zmateně - stalo se docela dost věcí.


Pořád ještě studuju. Angličtinu. Jenže jak se říká, třetí semestr bývá nejhorší a u mě je to bohužel pravda. Hromada předmětů, seminářů a to nemluvím o přednáškách, které jsem z časových i psychických důvodů vzdala. Poslouchat učitele, jak nezáživně prezentují ještě nezáživnější téma je terror. A na zajímavé přednášky nemám místo v rozvrhu. Taky mě naprosto ničí vstávat v 6 na semináře v 7:30, na kterých stejně nedokáže nikdo nic vnímat, protože je 7:30 god dammit! Nebýt zimního času, už se asi krčím někde v koutě v blázinci. Pak bývá po tomhle ranním peklu tříhodinová pauza, kterou trávím v knihovně doděláváním nějakých úkolů, učením se na další semináře nebo přípravou na doučování a jen co tenhle týdenní maraton skončí, začíná to zase od začátku.

Zkusila jsem se zamyslet, co mě tenhle semestr ve škole baví za předmět a zjistila jsem, že jen dva. Seminář o inkluzi, který je jednou za čtrnáct dní a doučování. Jinak tam chodím vážně s nechutí. Jednou o přestávce jsem tak blábolila, jak je smutný, že je mi skoro 25 a pořád trčím ve škole. Spolužačka mi odpověděla, že je to moje volba a že můžu klidně odejít. Krutá pravda.

Na Masarykově univerzitě na peďáku je teď nově praxe už od druháku. Výborná věc todlecto. Na výběr je doučování dětí ze sociálně slabších rodin a pak asistent pedagoga na ZŠ. Na začátku semestru se nemluvilo o ničem jiném. Tolik rasistických poznámek veřejně vyřčených na univerzitní půdě snad ještě fakulta nezažila. Jako chápu, jsme Češi, máme to už tak nějak zakořeněný v sobě, ale sakra lidi, říkat to nahlas? V budově plné citlivých uší učitelů ověšených tituly? Taky nemám ráda poflakující se cikány po ulicích, okolo kterých se člověk bojí projít, ale ti rodiče, co přihlásili svoje děti do toho programu snad budou patřit k těm slušnějším, nemyslíte? No dobrá, nemusí to být pravda, spousta z těch rodičů si to ještě před prvním doučováním rozmyslela a přestala komunikovat. Ale nemůžeme se nechat ovládnout předsudky. Jako budoucí učitelé nebudeme učit jen bílé a zdravé děti. Takže nakonec je dobře, že něco takového zavedli - alespoň budoucím "učitelům" strhli z nosu ty růžové brýle. Člověk už se pak zamyslí, jestli na to vůbec má.

Měli jsme seznam dětí, u kterých bylo napsané, co potřebují doučovat. Všude samá matika. Moje noční můra. Vybrala jsem si nakonec Laurinku, která potřebovala pomoct s matikou, češtinou a angličtinou - čtvrtá třída, 10 minut trolejbusem od mého bytu. Maminka byla naprosto nadšená, když jsem zavolala, abychom se domluvili na první hodině. Samozřejmě jsem nevěděla, jestli je rodina bílá, nebo snědá, ale počítala jsem spíš s tou druhou variantou a také že jsem se strefila. Ale byla jsem příjemně překvapená. Vstřícné chování, krásný uklizený byt, štěstěna se na mě prostě usmála. Poté jsem se dozvěděla, že má Laurinka ADHD, což má v dnešní době snad každé třetí dítě (je to hyperaktivita spojená s nepozorností). Musela jsem si o tomhle onemocnění přečíst něco v knihovně, protože ve škole jsme se o tom ještě neučili a já vůbec netušila, jak se takovému dítěti věnovat. Nejdůležitější ale je prý navázání vztahu, což se mi povedlo skoro zázračně, když jsem se Laurinky zeptala, co má ráda a na příští doučování jsem si pro ni podle toho připravila hodinu plnou jednorožců. Byla naprosto unešená. Dnes mě bere skoro jako kamarádku a ne nějakou otravnou doučovatelku, což je určitě úspěch, ale stále se mi nedaří ji něco pořádně naučit. Ale děláme malé krůčky. Hrajeme šibenici, město-jméno-zvíře-věc, pantomimu a pexeso a taky jsem připravila kartičky s otázkami z přírodovědy a vlastivědy a to ji kupodivu taky baví. Prostě si hrajeme a snažíme se u toho nenápadně i něco naučit. Vždycky mi říká, že jsem nejlepší doučovatelka - ještě aby ne, když se nechám tak snadno překecat k pexesu.

Máme jeden povinný předmět, který mi naprosto zkazil chuť ke studiu a zároveň mi otevřel trochu oči. Zabývá se výzkumem a jsou na to přednášky i semináře. Podařilo se mi prošvihnout deadline prvního úkolu a od té doby jsem měla každý víkend depku a nutkání skončit. Doteď nechápu, k čemu je učiteli znalost o tom, jak provádět výzkum a zpracovávat data. Tohle by se v pohodě dalo vměstnat do několika hodin nějakého předmětu k bakalářské práci (pokud to tam už není). Ale ne, uspávači hadů předstoupili před studenty a začali do nás hustit praktiky staré i 40 let. Jelikož se má šance absolvovat tento předmět, díky neodevzdanému úkolu, značně snížila, pro klid v duši jsem se na něj vykašlala úplně. A teď jen čekám, jestli se má motivace vrátí nazpět, protože jestli ne, tak už na tu pitomou školu vážně kašlu. Stejně mi asi víc vyhovuje doučování než stání před celou třídou. Spousta dětí potřebuje někoho, kdo mu ukáže, že i učení může být zábava.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kumi Kumi | 28. listopadu 2017 v 19:29 | Reagovat

Jej. ADHD. Má to skoro každé dítě a já se modlím, aby moje bylo normální, abych ho vychovala alespoň tak slušně, jako jsem byla.ja. nemusí být tolik zaprdnute, s tím pomůže tatík :D
Normálně mě.prekvapuje, kolik asistentek je teď potřeba k dětem na zakladce, slyším to od mamky, že ve třídě.maji minimálně jedno dítě vždycky. Některá učitelka vyhrála i tři, nebo nějaké s ADHD a další jiné děti s různou nemocí (dnes mluvila ó holčičce co se chová jako kluk a někdy má den kdy se chová jako pes...)... No hrozný, co se s dětmi děje :(

... S těmi cikány - taky je nemusím, ale naštěstí znám normalni, kolegyně a i spolužačky, co studují na VŠ. Pak i ty méně normální - třeba si neumím představit, že si.moje dítě bude s nimi hrát před barákem :( to jako... Moc nechci. :D

Spolužačka chodí letos na japonštinu, bohužel na to nemá čas :( a já jí říkala, že až budu mít jednou ve čtvrtek volno, půjdu s ní. Jenže jsem pořád v práci a nebo řeším nové bydlení, že jsem nedokázala ani jednou jít. Že by mě jako propašovala na nějakou přednášku, já jsem na VOŠce. A někdy si říkám, že bych zkusila výšku, ale asi bych to nedala, nejsem studijní typ, ale všeci doma by po mně ječeli jak jsem blbá, že nechci nic studovat. A tak trcim na VOŠce, kde nic neumím :-D tak jsem zvědavá, jestli teď vůbec zvládnu zkouškové... 8-)  :-D

2 Haru 【春】 Haru 【春】 | 29. listopadu 2017 v 9:47 | Reagovat

[1]: Nechci být moc konspirátor, ale podle mého selského rozumu (a shlédnutých dokumentů) za všechny tyhle ADHD, autismy a podobné rozšířené nemoci u dětí může očkování. Neozkoušené koktejly testované na miminkách, která ještě nemají vyvinutou imunitu - to mi přijde jako naprosté šílenství. Očkovat nejdřív tak po prvním roce nebo vůbec. A pak je samozřejmě důležitá strava maminky.

Ve škole máme nástěnku s nabídkami práce a všude hledají asistenty pedagoga. S nástupem inkluze dostávají učitelé do svých tříd pomalejší děti, děti s postižením, lehkým autismem aj. Je jasné, že potřebují asistenty, protože na fakultě o tyhle nemoci třeba jen trochu zavadili a z dosavadní praxe měli vždy třídu plnou normálních dětí. Školství hodilo všechny učitele do vody a řeklo: Naučte se plavat. Aktuální situace je fakt příšerná.

Bohužel jediný způsob, jak se Romům vyhnout je ten, že se nenastěhuješ blízko jejich ghetta - pak už by sis nemusela dělat starosti, s kým si tvoje dítko venku hraje. Bohužel když mu zakážeš hrát si s cikány, tak si s nimi bude chtít hrát. Tak to prostě je se vším.

VOŠ je taková oddechovka. Tedy alespoň pro mě byla. Ale znala jsem holku, která chodila na stomatologii a bylo to náročný jak vejška, takže si prostě musíš dobře vybrat. Co je na VOŠ parádní je rozvrh a třída - jako na střední. Na VŠ se se spolužáky tolik nesblížíš (pokud s nimi nechodíš o polední pauze na pivo a oběd). A pak ten katastrofální rozvrh... Taky záleží na oboru. Pedagogická fakulta je mučírna hromady předmětů za směšné kredity. Každopádně když se donutíš naučit na zkoušky, tak to stačí. Anebo zjistíš, že tě to nebaví a soustředíš se už plně na práci a rodinu. S přítelem už máme taky takové choutky - stabilní zaměstnání, domeček, kočka a pejsek, nějaký to vlastní škvrně... Na ostatní nehleď, hlavní je, abys byla spokojená. Vzdělání není vše - člověk může být šťastný i v úplně obyčejné práci :)

Ale i tak ti budu držet palce, ať zkouškové dopadne dobře ;) a na tu japonštinu se někdy zajdi podívat, určitě je to zajímavý. Ale osobně bych to nechtěla studovat. Líbí se mi jenom jazyk a to ostatní už mě tak moc nebere :D Naštěstí na MUNI si můžeš nahlásit mimooborově spoustu předmětů o Japonsku, takže příští semestr se chystám na japonskou gramatiku a písmo 2 :D

3 Kumi Kumi | 30. listopadu 2017 v 7:51 | Reagovat

[2]: Tak to mě nenapadlo! A zrovna včera jsem si pouštěla House a jeho "v půl roce se dítě musí naočkovat" jsem si zapamatovala. Opravdu jsem si spíše myslela, že se tomv dětech objevuje spíše tím, jaká je doba, že sedí pořád u pc. To tak odsuzuju hlavně od bratra, který to tak měl a je hyperaktivní a možná má ještě něco, nevím... :D

Jako pokud budu mít za nějaké sousedy slušné Romy, nemám problém :) ale nechci nějaké ty buřiče co dělají po nocích bordel :D naštěstí takoví už se od nás odstěhovali :D

VOŠ a její rozvrh je mega :3 sice dojíždět na osm je otrava, ale co nadělám :D je to fakt pohodička. Obzvlášť ta moje škola, vždycky zjistím, že na to vlastně můžu srat, ale nedělám to, i když na něco chodím zbytečně. Ale jeden učitel mě zachránil od problemu, tak jsem řekla, že se teda něco naučím :D

A práce, co by mě bavila... Baví mě práce v kaufu, je to sice málo peněz, ale není mi to tak nepříjemné. Přítel mi to pořád znepříjemňuje, protože je strašně výbušný... Ale já bych dneska měla problém dostat tam plný úvazek :/

A ještě japonština! Teď jsem vyhazovala své sto let staré slovíčka z Konohy, co jsem si kdysi vytiskla a je pravda, že jsem si řekla, že bych do toho šla, ale taky,kdyby mi stačilo mluvit, pohoda. Ale ty všechny znaky 8-O To bych chcípla :D Takže třeba.jen malinký výlet do Tokia a dobrý... Ach, kdyby se mi to jednou poštěstilo... :D

4 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 5. prosince 2017 v 12:11 | Reagovat

No, inkluze je jeden velký průšvih, co si budeme namlouvat.
Jestli tě to doučování bere víc, zaměřila bych se na něj. A stát dneska před celou třídou... já bych si to nelajzla :/ se svou povahou.

5 Haru 【春】 Haru 【春】 | 8. prosince 2017 v 19:09 | Reagovat

[3]: kdo ví, kam nás osud nakonec zavede :D třeba tě škola postrčí na nějaký úplně jiný směr (tak, jako mě) :D
Výlet do Japonska bych brala. Jednou si našetřím a zajedu si tam, protože si chci nacpat břicho vším dobrým, co tam mají :-D

[4]: Moje povaha taky není zrovna stavěná na pozornost dětí, ale asi je to o zvyku. Když člověk musí a chce, tak všechno jde :-D No uvidím jak to se mnou dopadne :) a taky doufám, že se ta inkluze nějak líp ustálí, protože je to dobrá věc, jen tady na to není nikdo připravený :-(

6 Andýsek (ano, dnes jsem náhodou zavítala na tvůj blog a nestačím se divit) Andýsek (ano, dnes jsem náhodou zavítala na tvůj blog a nestačím se divit) | 19. prosince 2017 v 12:09 | Reagovat

Ahoj! To je teda hodně pesimistický článek :D. Vypadá to jako solidní syndrom vyhoření. Z toho, co jsem vyčetla, soudím, že jsou jen dvě možnosti:

1. Škola tě nebavila od začátku, špatný obor, šlápnutí vedle a ted' podvědomě hledáš důvod/způsob, jak to ukončit.
2. Škola tě na začátku bavila, ale syndrom vyhoření pocituješ až ted', protože se ti kupí nezajímavé předměty a máš nutkání to zabalit (a hledáš si důvody :-D).

Pokud je to první možnost, raději bych to zabavila a šla někam něco, co mě baví a v čem vidím smysl (navíc jsem mezi řádky pochopila, že přemýšlíš nad rodinou, vždyt' i rodina se dá skloubit se studiem VŠ/VOŠ/kurzem, prací, jsem toho příkladem), pokud je to druhá možnost a jen momentální nechut', tak vydrž a dokonej dílo d'áblovo! :-D  :-)

7 Haru 【春】 Haru 【春】 | 22. prosince 2017 v 19:55 | Reagovat

[6]: to je milé překvapení :D
Myslím, že je to ta druhá možnost, ale nejsem si jistá, jestli na budoucí studium budu stačit, když už teď vidím, že co se naučím, tak zase zapomenu :( ještě neházím ručník do ringu, ale už nevidím moc smysl v tom pokračovat :/
vím, že se dá skloubit všechno dohromady, ale já nejsem superžena jako ty :D za to, co se ti povedlo (a stále daří) budeš mít už nadosmrti můj obdiv :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru