U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Kapitola 40: Hluboká rána

1. února 2018 v 7:00 | Haru 【春】 |  Šeď - Kapitoly
Jon Solis byl zvláštní muž. Nikdy si na nic nestěžoval a nikdy od nikoho nic nežádal. Neměl vlastní názor na politiku, ve volbách hlasoval podle své ženy, a když sledoval zprávy, byl to spíše svátek než pravidelná rutina. I od svých vrstevníků se lišil v mnoha věcech. Nenacházel například potěšení při sportovních vítězstvích tak, jako hrstka jeho přátel, s kterými se občas scházel v baru. Ani ho nebavilo zpestřovat si život pitím nebo dobrým jídlem. Pouze chtěl, aby jeho rodina byla šťastná, a tak pracoval a zveleboval jejich dům od rána do večera.


Jon se náhle probudil a s bušícím srdcem nahmatal prázdné místo vedle sebe. Znovu zavřel oči a vzpomněl si, že je Esther stále ještě u své matky. Chyběla mu, ale nemohl ji nutit, aby se vrátila. Jenom čas mohl dát jejich vztah znovu dohromady.
Když se konečně uklidnil, dal si rychlou sprchu a sešel do kuchyně, aby si připravil snídani. Stuart už seděl u stolu a pomalu do sebe soukal sendvič, kterým si drobil do učebnice angličtiny. Na sobě měl sportovní oblečení a u nohou připravenou tašku do školy. Nejspíš už se vrátil. Běhal takhle po ránu už celý týden a vypadalo to, že se z něj stává úplně jiný člověk. Jon nestačil zírat. Pomalu začínal nabírat svaly i chuť do života. Každý den cvičil a učil se a občas za Jonem přišel, jestli s ním nechce meditovat. Musel uznat, že se meditaci už hrozně dlouho nevěnoval, ale díky ní se mu nějak dařilo každý den znovu vstát a jít do práce. Byl zaměstnaný u stavební firmy a teď, když jeho šéf zjistil, že pomocí myšlenky uzvedne i půltunový nosník, značně jeho služeb využíval. Jon byl sice rád, že k němu nemají spolupracovníci žádné předsudky, ale hodně ho to vyčerpávalo. Ale vždy, když přišel domů a uviděl Stuarta, jak se snaží, věděl, že nemůže jen tak přestat.
Dnes ráno ho ale probudil starý sen, který se občas prodral z jeho podvědomí. Zadíval se na syna, ale před očima měl stále ještě obraz svého nevlastního bratra, který v jeho dnešním snu znovu umřel. Byl Jackem posedlý - věděl to - ale nedokázal proti tomu nic udělat.
"Tak v pondělí už ti začíná testový týden?" zeptal se Stuarta. Ten s plnou pusou zamumlal, že ano.
"Přemýšlel jsem, jestli není škoda, že jsi nešel na ples."
"Teď už je snad pozdě, ne?" konečně se na něj podíval. "Nechtěli tam naši kapelu, tak proč bych tam chodil. A stejně jsem slíbil Glenovi, že tam půjdu jedině s ním."
Jon si vzpomněl na chlapce, který k nim často chodíval, než se s rodinou před rokem odstěhovali.
"Píšete si ještě?"
"Už moc ne. Nějak to vyšumělo," přiznal Stuart. Trochu ho překvapilo, že se otec na Glena vůbec zeptal. Když se tehdy dopídil, že byl nejen jeho spolužák, ale že spolu i chodili, nebyl zrovna nadšený. Ale zdálo se, že nyní byl ochotný mluvit i o nepříjemných věcech. Toho by měl využít.
"Zase se ti zdál sen o Jackovi, že? Házíš po mně divný melancholický pohledy."
Jon otevřel pusu, připravený ho napomenout, ale vzápětí ji zase zavřel a zamumlal:
"Promiň. Jdu si udělat snídani."
"Tati," zavolal na něj, než se stihnul otočit zády. "Všechno bude dobrý, neboj. Už pár dní jsem na sobě neviděl ani plamínek. Neopustím tě tak, jako to udělal on."
Stuart nerad mluvil o Jackovi, protože věděl, že je to jeho vina, proč byl k němu otec vždy tak ochranářský. Ale cítil, že mu to musí říct. Všechno šlo skvěle a neexistovalo nic, co by mu snad mohlo zkřížit plány. Jon se na syna pousmál a řekl:
"Jsem na tebe teď hrozně pyšný, víš to?"
"Dík, táto," přikývl a strčil učebnici i s drobky do batohu. Běžel se pak rychle osprchovat a vyrazil s načerpanou energií do školy.

Amanda vytáhla z poličky poslední knížku, kterou potřebovala a přidržela si ji na své hromádce bradou. Bylo už po škole a ona měla v plánu strávit pátek v knihovně. Možná i celý víkend, pokud bude třeba.
Ačkoli se rozhodla, že se změní a nebude se tolik dřít kvůli uznání, na školu se jí to zatím aplikovat nepodařilo. Její průměr byl až příliš dobrý, aby si ho pokazila, a tak veškerou svou pozornost zaměřila na dobré známky.
Spousta ostatních studentů mělo pravděpodobně stejné plány, jelikož byla knihovna přeplněná k prasknutí. Zabrala si jedno z posledních volných míst u stolu a rozložila si všechno potřebné. Nějaká třeťačka naproti si ji chvíli se zájmem prohlížela, a pak se naklonila ke své kamarádce vedle a něco jí pošeptala. Amanda je obě ignorovala. Celý týden si o ní lidé něco šuškali a smáli se za zdviženou dlaní, že už ji to vůbec nevyvádělo z míry. Samozřejmě si na ní nejvíc smlsly její bývalé kamarádky z roztleskávaček, které okatě pokřikovaly různé narážky o tom, jak je nechutná. Jenže Amanda chtěla být nechutná. Jestli se tím zbaví všech hladových pohledů od druhého pohlaví, byla ochotná to podstoupit.
Asi tak po hodině vzteklého psaní poznámek si udělala konečně pauzu. Dívky naproti už to dávno vzdaly, a tak měla před sebou volný výhled. Netrvalo dlouho a její pohled přitáhlo opuštěné kolečkové křeslo mezi policemi s knihami. Kousek od něj stál Timothy a opřený paží o police si listoval v nějaké knize. Po chvíli ji vrátil a vzal si jinou. Očividně něco hledal. Ostatní studenti procházeli kolem a udiveně se na něj dívali, jelikož netušili, že ten postižený kluk může stát. Amy sklouzla pohledem na jeho pravou nohu, která na rozdíl od té druhé se jen tvářila, že nese nějakou váhu. Při představě, že by si knihy mohl podávat jen myšlenkou se jí ho trochu zželelo. Nechala své věci rozložené na stole a vydala se za ním.
"Sedni si prosimtě," napomenula ho místo pozdravu. "Lidi si akorát budou myslet, že to svý ochrnutí jenom hraješ."
Timothy na ni udiveně kouknul zpod svých řas, ale nakonec poslechl. Se dvěma skoky po jedné noze byl už zpátky ve svém křesle.
"Co hledáš?" zeptala se.
"Nějakou šikovnou knížku o historii Ameriky."
Amanda přejela prstem po přebalech a jednu z nich mu vzápětí podala. Nejspíš už je všechny znala.
"Jak to máš vlastně s testy?" zajímalo ji. "Pustí tě do druháku?"
"Když napíšu tyhle i ty z prvního pololetí, tak ano. Jinak si dám opáčko," odpovídal, zatímco listoval knihou. Zdálo se, že se mu líbí.
"Zvládneš to?" povytáhla nedůvěřivě obočí. "Jestli potřebuješ, dám ti starý sešity."
"Dobrý - půjčil jsem si je od Kate. Nejhorší je asi literatura a historie, ale hustil jsem to do sebe celý měsíc, takže bych to měl zvládnout."
"To máš nějaký ultra vymakaný správcovský mozek, že si tak věříš?"
Timothy vyprsknul smíchy, ale naštěstí se udržel a nutkání smát se v sobě ututlal.
"Ne, ne," mávnul rukou. "Ale můj babylonský mozek je schopný naučit se obrovské množství informací za poměrně krátkou dobu. Třeba angličtinu jsem se naučil za necelé dva týdny."
"Cože? Tak to není fér. Já se tady musím týrat, zatímco vy… No ale počkat, Gwen zas tak dobré známky nemá - tak to mi vysvětli."
Timothy pokrčil rameny. "Buď to hraje anebo není zrovna dobrý student. Slabší články jsou i v našich řadách, tak se nemusíš hned čertit. Ale na mé schopnosti klidně žárlit můžeš, protože jsem vážně dobrej," vychloubal se a dramaticky u toho zavřel knihu.
"Nejsilnější Babyloňan na světě?" zvedla Amy tázavě obočí. Timothy se pousmál, ale odpověď si nechal pro sebe. To pochopitelně její zvědavost vůbec neuklidnilo - spíše ještě víc roznítilo.
"Co se vlastně stalo mezi tebou a Dustinem?" vypustila ze svých úst otázku, která ji už hodně dlouho zajímala. Jeho obličej posmutněl a po chvíli ticha se zeptal:
"Vážně to chceš vědět? Není to hezký příběh."
Ona ale trvala na svém. "To o tom, že tě chci poznat víc, jsem neříkala jen tak do větru."
Timothy odvrátil hlavu a zadíval se po knihovně. "Pojďme si najít větší soukromí."

Když měl na mysli soukromí, netušil, že ho Amanda zavede k sobě domů, přímo do jejího pokoje. Naprosto přirozeně se nabídla, že mu pomůže do schodů a bez mrknutí oka ho usadila na svou židli. Stalo se to všechno tak rychle, jako kdyby se tam rovnou teleportovali.
Amandin pokoj byl nepochybně holčičí. Její oblíbená žlutá se navzájem třískala se světle růžovou a krémovou, ve kterých měla místnost sladěnou. Všechno zde mělo svůj řád a nikde nešlo vidět ani smítko prachu. Posadila se naproti němu na postel a bez jediného slova vyčkávala, co se bude dít. Timothy musel odvrátit pohled, jelikož obraz, který mu poskytla, ho vyváděl ze soustředění.
Zavřel oči. Ani se neptal, jestli jí může ukázat obrazy z jeho vzpomínek, prostě to udělal. Stačilo jedno mrknutí a oba dva se náhle ocitli uprostřed široké rušné ulice. Timothy se postavil a židle pod ním zmizela. Amy vzápětí udělala podle jeho vzoru to samé. Porozhlédla se okolo sebe, ale ačkoli byla fascinovaná náhlou změnou prostředí, neshledávala na tom místě nic zvláštního. Viděla krámky, vysoké budovy a obyčejné lidi, kteří procházeli skrz její tělo. Trochu jí to dělalo zle, a tak se přesunula k patníku.
Po jedné straně ulice se táhla vysoká zeď. Timothy zamířil k ní, a tak jej následovala. Došli k zavřené bráně, před kterou stáli dva strážní v uniformě. Byla rozhodně odlišná od těch, které Amanda znala. Upřeně hleděli před sebe a hlídali areál za jejich zády. Najednou se ale před jedním z nich zastavil nějaký chlapec. Když už vojáka hypnotizoval nepřirozeně dlouho, podrážděně se ho zeptal, co potřebuje.
"Chtěl bych se sejít s nejvyšším knězem. Přišel jsem se ucházet o místo správce zikkuratu," řekl naprosto přirozeně a sebevědomě. Když Amanda přistoupila blíž, rozpoznala v chlapcově mladých rysech Timothyho. S napětím sledovala, jak se mu voják snažil vysvětlit, že správcování není pro děti, ale chlapec si stál za svým. Muž nakonec povolil a s někým se pomocí telepatie spojil. Zanedlouho někdo otevřel bránu a v malé škvíře se objevil vysoký muž v hnědém rouchu, které měl přepásané modrým pásem. Na hlavě měl ze světlých vlasů vysoký drdol a nepříjemným pohledem si změřil drobného chlapce.
"Jak se jmenuješ," zamručel.
"Timonnah."
"Tak pojď, ať to máme za sebou," poodstoupil, aby pustil chlapce i s jedním strážným od brány, a rychle za nimi zabouchnul. Timothy vzal Amandu za ruku a už ji táhnul skrz zavřenou bránu. Musela zavřít oči, když viděla, jak její ruka postupně začíná mizet v tvrdém dřevě. Když se konečně odvážila odlepit víčka od sebe, naskytla se jí skoro nadpozemská podívaná. Jako kdyby se ocitla v úplně jiném světě. Přímo před nimi se k nebi vzpínal vysoký zikkurat, který se lesknul jako postavený teprve včera. Kráčeli k němu po vydlážděné cestě a všude okolo se rozléhala zeleň a další, o mnoho menší, ale stále krásné budovy. Zahlédla také několik lidí ve stejném rouchu s modrým pásem, a dokonce i ženy v úplně tom samém oděvu.
"Tento měsíc jsi už třetí," mluvil muž k Timonnahovi, "snad pochopíš, že nejvyšší kněz nemá na tohle čas."
"Stejně bude muset přijít," opáčil přidrzle.
"Poslyš, chlapče, nejsi nějaký moc mladý?" ignoroval raději jeho předešlou poznámku. "Většinou mívají noví správci alespoň nějaký ten vous na bradě."
"Rodiče mi umřeli při protestech v Karmaši - proto mě bohové vyvolil tak brzo."
"V Karmaši?" zopakoval kněz. "To bylo teprve včera… Jak ses sem tak rychle dostal?"
Timonnah ale neodpověděl a dál muže následoval. Když došli k prvnímu schodu babylonského zikkuratu Etemenanki, zastavili se a kněz vytáhnul někde z hlubin svého roucha drobnou dýku.
"Podle legendy," začal muž, "je správce dítětem Etemenanki a jeho krev nikdy nemůže poskvrnit její posvátný kámen. Myslím, že víš, co máš dělat," podal mu s těmito instrukcemi dýku a Timonnah ji vytáhnul z jejího pouzdra. Chvíli si ji prohlížel, ale pak bez sebemenšího zaváhání přejel ostřím po svém předloktí. Amanda v té chvíli leknutím vyjekla. Její pohled se upnul na rudý potůček krve, který se po chlapcově ruce začal rozlézat jako řeka v krajině. Na krátkou chvíli se schovala mezi prsty, ale gravitace si první kapky nesmlouvavě přitáhla k sobě. Několik z nich stihlo dopadnout ještě na dlážděnou cestu, než Timonnah natáhnul svou paži nad první schod zikkuratu. Ačkoli bylo horko, kámen nemohl být rozpálený natolik, aby na něm kapky krve slabě zasyčely a zbyl po nich jen načernalý prášek. Kněz na ten náhlý úkaz vytřeštil oči a dal si ruku před pusu. V té chvíli úplně zapomněl, že umí používat telepatii a s bušícím srdcem se rozeběhnul pro nejvyššího kněze.
Malý Timonnah se mezitím posadil na schodiště a soustředil svou mysl na zahojení rány.
"Když procitnu," promluvil po dlouhé době Timothy k Amandě, "přijde ke mně spousta informací. V jednom okamžiku jsem obyčejný kluk, který u babičky čeká, až se jeho rodiče vrátí z protestu a další sekundu už vím, že mé místo je tady u zikkuratu, kde musím chránit a pečovat o všechna jeho tajemství. Protože jen správce zná způsob, jak se dostat do všech místností a chodeb, které se uvnitř nacházejí. Jen já vím, jak fungují všechny ty přístroje a zbraně, které se zde za ta staletí nashromáždily. Vím také, jak funguje lidská mysl a jak je třeba ji propojit s vesmírem, aby naše schopnosti byly za každých okolností spolehlivé. A také ke mně promlouvají bohové a předávají mi své rady, které interpretuji králi, aby vedl Babylonii k nikdy nekončící prosperitě. To všechno padá na tahle drobná záda," poukázal na své mladší já. "Lidé mi říkají dítě zikkuratu nebo správce zikkuratu, ale nebesa mi dala svůj vlastní název," řekl a zvrátil hlavu, aby se mohl zadívat na vrchol zikkuratu. "Jsem Bálem Kalim - otrok bohů. Tohle ve skutečnosti jsem. Poskok, který zařídí vše, aniž by museli bohové sestoupit sem k nám."
Amanda se snažila vše pochopit, ale stále nemohla uvěřit, že vůbec svět, kterému vládne jí neznámé božstvo.
"Pojď," pokynul hlavou a stisknul její dlaň, kterou stále ještě držel, "ukážu ti den, kdy jsem přišel o svého nejlepšího přítele."
Po zemi se najednou přeplazil stín okolních stromů jako když rychle pustíte film. Nádvoří potemnělo a k uším jim dolehl zvuk poplašné sirény.

Pro obyčejnou dívku, jako Amanda, bylo velmi těžké sledovat obrazy, které jí Timothy ukazoval. Všichni aktéři byly asi tak stejně staří, jako ona, ale moc dobře věděla, že nikdo z jejích vrstevníků by se nedokázal postavit nespravedlivé vládě svého krále. I kdyby sama uměla pouhou myšlenkou spoutat všechny své protivníky, nikdy by kvůli tomu neriskovala svůj mladý život. Ale díky všem těm obrazům konečně chápala, kde se zrodil Dustinův vztek. Byl zrazen svým nejlepším přítelem právě ve chvíli, kdy jemu i všem jeho blízkým šlo o život. Jenže Timothy dělal jen to, co mu nařídili bohové a nemohl jinak. Nebo snad ano?
"Co by se ti stalo, kdybys někdy neposlechl?" zeptala se po chvíli, kdy mlčky sledovali, jak Timonnahův dvojník klečí nad mrtvým tělem krále.
"Můj osud je spojený ještě s jedním dítětem Etemenanki. Kdybych neuposlechl, zabili by ho. To samé platí i naopak."
Amanda mu položila ruku konejšivě na jeho rameno. "Proč jsou k vám ti vaši bohové tak krutí?"
Timothy ale zavrtěl hlavou. "Vůbec ne. Jsou spravedliví. Jsem rád, že si mne vybrali, i když je někdy těžké plnit jejich přání," pousmál se na ni a scéna okolo nich se změnila. Stáli v nějaké malé místnosti, kde na zemi sedělo několik dětí asi Benova věku. Všichni měli zavřené oči a meditovali. Malý Timonnah chodil mezi nimi a kdykoli se na někom objevily modré plamínky, postál chvíli u něj a ony zmizely.
"Mám moc pomáhat lidem," pokračoval Timothy. "Zachránil jsem už tolik životů, že už jsem to přestal počítat. Všechno, co jsem musel dělat, jsem vždy chtěl dělat. Jen teď ke konci se to moc nepodařilo…"
"Dustin to určitě jednou taky pochopí," pokusila se ho povzbudit, ale on dál sledoval ten starý záběr ze svého života a vypadalo to, že jejím slovům nevěří.
Scéna se znovu změnila, ale tentokrát ji už Amanda znala. Byli zpátky v jejím pokoji. Timothy si mlčky sednul zpět na židli a pravděpodobně v tu chvíli vstoupili znovu do reality. Amanda také zjistila, že se posadila zpět na své místo, aniž by si toho všimla.
"Odpusť, že jsem ti hlavu zaplnil takovými zbytečnostmi těsně před testovým týdnem," omlouval se vzápětí.
"Ne, to nevadí," zavrtěla rychle hlavou. "Chtěla jsem to slyšet. Jsem moc ráda, že ses mi svěřil. I když jsem nečekala, že půjdeš do takových detailů…"
"Kdybych věděl, že to nezvládneš, tak bych ti nic neukázal."
Amanda se pousmála. "Vidíš snad do mě?"
"Tak trochu," pousmál se. "Čím víc přijímáš sebe samu, tím lépe vidím, jak krásná jsi uvnitř. A nikdo tak krásný, jako ty, by mi nedokázal ublížit."
Amanda cítila, jak se jí postupně hrne krev do tváří. Jak jen má zapomenou na zalíbení k němu, když jí říká takhle hezké věci? Když se naprosto přestává hlídat a ukazuje jí, jaký doopravdy je? Jenže při pomyšlení, že jeho srdce plane pro jinou, se jí hrdlo zase sevřelo úzkostí.
"Přijdu si s tebou teď jak pod rentgenem," přiznala rozpačitě.
"Promiň, občas se neuhlídám a podívám se lidem pod pokličku," zavtipkoval.
"A co všechno ve mně ještě můžeš vidět?" zeptala se s naprosto vážnou tváří. Její srdce teď bušilo tak nahlas, že by to možná šlo slyšet i za dveřmi, kdyby je někdo šmíroval. Nejspíš se neměla pídit po pravdě. Teď, když věděla, kým Timothy doopravdy je, prahnula po jeho lásce ještě víc než předtím. Chtěla ho schovat ve svém náručí a ochránit před všemi bohy světa, kteří by mu snad chtěli ublížit. Neměla ale odvahu udělat znovu první krok. Jedno odmítnutí jí stačilo - to druhé už by nepřežila.
"Raději už půjdu," řekl najednou a pousmál se. "Mám ještě hromadu věcí, co chci nasoukat do hlavy."
Amanda mlčky přikývla a pomohla mu vstát. Přišlo jí, že něco na chvíli zahlédla i v jeho nitru. Nebylo to ale nic z toho, co toužila vidět. V jeho nuceném úsměvu se totiž zračilo další odmítnutí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru