U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Kapitola 42: Hazardní hra

3. února 2018 v 7:00 | Haru 【春】 |  Šeď - Kapitoly
Kate dokončila implantaci falešných vzpomínek pro svou kamarádku Loren a rozloučila se s ní jako by se nic nestalo. V Babyloně by za takovou věc mohla jít klidně i na pár let do chládku. Jenže neměla na výběr. Nemohla nechat Loren odejít s tak surovým zážitkem, který se před pár minutami stal. Luke i Timothy byli sice v pořádku a odpočívali, ale ta spousta krve zanechala v mysli její spolužačky nepěknou rýhu.

Vrátila se do kuchyně, kde byl za rohem odstavený kbelík s rudou tekutinou a vedle něj kusy zakrváceného a potrhaného oblečení. Dustin chodbu od nejhoršího uklidil, ale i tak budou muset Abbygail vysvětlit, kdo je ten cizí chlap v obýváku na gauči a co se vlastně stalo.
Zrovna zaslechla jeho hlas. Lucas si půjčil od Simona mobil a obvolával všechny kolegy, aby je informoval o tom, co se stalo. Zabavili mu mobil i notebook, takže bylo nutné, aby si všechny jeho kontakty pořídili nové sim karty a založily nové účty na chatu. Především ale varoval svého kolegu Paula, na kterého měla FBI očividně také spadeno.
Simon přišel za Kate, která stále ještě mlčky stála uprostřed kuchyně.
"V pohodě?" zeptal se jí.
"Jo," přikývla. Trochu mu záviděla, že celou tu scénu prošvihl. Sprchoval se a vůbec nic neslyšel. Našel až Dustina, jak utírá všechnu tu krev.
"Běž si odpočinout," poradil jí. "Udělala jsi toho dost."
"Právě že ne," odsekla. "Byla jsem hrozně pomalá. Timothy se vyléčil v podstatě sám. Jsem úplně k ničemu. Jak jsem si mohla myslet, že bych ho někdy mohla zastupovat? Vzal si energii přímo z vesmíru - kdo tohle dokáže?" otočila se k němu se svou otázkou, ale on jen pobaveně pohodil hlavou.
"Třeba správce zikkuratu?"
Kate se na něj zamračila a za pár vteřin už za sebou zabouchávala dveře od svého pokoje. Simon nechápal, co ji tak naštvalo, když řekl jen dobře známý fakt.
Jeho pohled po chvíli sklouznul na tu krvavou spoušť a rozhodl se, že pomůže alespoň tím, že se toho zbaví.

Každý člověk má v sobě zakódované něco z předchozího života. Může to být záliba k nějaké činnosti, preference k určité barvě či vůni, nebo dokonce vztah ke konkrétním věcem, které dotyčného těší nebo naopak z neznámých důvodů děsí.
Může se stát, že střípky vzpomínek utkví v něčí mysli tak hluboce, že si na ně časem vzpomene i v dalším životě. Existují ale dvě duše, jejichž bytí je jeden velký cyklus, při kterém si s sebou nesou nespočet vlivů z minulosti.
Bohové Babylonu jim říkají Bálem Kalim.
Timothy Chase zahlédl ve svém snu několik scén z dávných časů. Znal ony prostory i aktéry, kteří tam byli. Pamatoval si, že tehdy musel udělat další těžké rozhodnutí, aby ochránil druhé dítě Etemenanki. Vždy to zanechávalo vrásky na jeho obličeji, ale bohům nemohl odporovat. To oni jim propůjčili sílu, to oni dali jejich životům smysl. Byl jim za to až příliš vděčný, než aby se někdy zprotivil jejich vůli.
Obrazy k němu stále chodily a připomněly mu, že již dlouhou dobu se s druhým dítětem ve funkci správce nevyměnili. Nemohl ho do toho nutit, ale kvůli němu zůstával zikkurat i několik let nehlídaný. Zatím se nic vážného nestalo, ale obavy, že se lidé ve správcově nepřítomnosti snaží odkrýt poklady Etemenanki, ho občas nenechávaly spát. Je jeho společník ještě vůbec schopen v tomhle nekonečném cyklu života a smrti pokračovat?
Když Timothy konečně otevřel oči, měl takový zvláštní pocit, že když se podívá do zrcadla, najde tam úplně cizího člověka s úplně novým jménem. Když ale zjistil, že jeho noha se stále nehýbe a vedle postele byl přistavený invalidní vozík, ujistilo ho to v tom, že ho všechny ty sny jen zmátly.
O zeď se opíraly jeho berle, z nichž jedna byla ještě místy od krve. Když si sáhnul do vlasů, našel je také lepkavě slepené. Rozhodně potřeboval koupel.
Po pár minutách se mu podařilo vstát a jelikož zacítil nějaké jídlo, vydal se nejdříve do kuchyně. Zastavil se na prahu dveří a chvíli se díval, jak Abby a Dawn umývají nádobí.
"To," promluvil, ale v krku ho něco sevřelo. Odkašlal si a na jazyku ucítil ještě pachuť krve. "To jsem prošvihnul teprve večeři, nebo už je zítra?"
"Timothy!" vyjekla Abby a utřela si ruce do zástěry. Přispěchala k němu a odsunula mu židli, aby se mohl posadit, ale on jen zavrtěl hlavou, že postojí.
"Jak se cítíš?" pokračovala. "Netušili jsme, že se probudíš tak rychle. Před chvíli jsem přišla z práce - bude teprve půl deváté."
"Tak to jsem nespal moc dlouho," uznal. "Ale je mi dobře, jen se cítím ještě trochu slabý."
"To jsem ráda," oddechla si. "Hned ti něco ohřeju - můžeš se jít zatím osprchovat, jestli chceš, Lucas byl teď před chvílí."
Timothy přikývnul a vydal se ze sebe smýt ten všudypřítomný odér krve. Sprcha byla jako jemné pohlazení, které přesně potřeboval. Když pak i naplnil břicho dobrým jídlem, vydal se konečně promluvit s Lucasem. Ležel stále v obýváku na gauči a sledoval zprávy, jestli se někde náhodou neobjeví reportáž o jeho neúspěšném zatčení. Jenže všude se probíraly stále ty stejné věci.
"Nejspíš jsem je dost překvapil," prohodil Timothy ode dveří a přišel si sednout do křesla.
"To nepochybně," přitakal Luke s úsměvem. "Tvé schopnosti jsou bezpochyby výjimečné."
"Kdyby byly výjimečné, tak z toho vyvázneme bez jediného škrábance," podotknul. "Kulky ze zbraní jsou vždycky problém - příliš rychlé pro obyčejný lidský mozek."
"I tak ti musím poděkovat, že jsi mě z toho bytu dostal. Mohl jsem varovat všechny své kolegy. Věděli jsme, že po nás dříve či později půjdou, ale teď je aspoň jisté, že už se do toho pustili," řekl a na chvíli se odmlčel. Z televize zněla zpráva o nějaké loupeži, ale té už nevěnoval pozornost.
"Co jste se mnou vlastně chtěl původně řešit?" pokusil se Tim navázat na jejich původní rozhovor.
"Ovšem," přitakal. "Úplnou náhodou se nám podařilo zjistit, že mezi Babyloňany se nachází muž, který je do posledního detailu podobný muži z této dimenze. Máme podezření, že lidé, co žijí tam u vás, zároveň také žijí zde. Jenže když přijdou skrz bránu sem, dvojník z této dimenze zemře."
"Chcete říct," zamrkal na něj překvapeně, "že všichni Babyloňané jsou… vrazi?"
"Já vím, zní to šíleně, ale dostal jsem do ruky důkazy a jen se ptám, jestli je tahle teorie možná."
Zdálo se to vážně absurdní, ale pravdou bylo, že nad tím Timothy nikdy neuvažoval. Duše lidí v obou dimenzích nejspíš byly stejné, ale aby měly zároveň i stejná těla, to už se zdálo hodně přitažené za vlasy.
"Co vím ze spisů o cestování časem," pokusil se mu odpovědět, "tak je možné potkat své mladší či starší já, aniž by to nějak nebezpečně ovlivnilo životy obou. Takže jedna duše může na tom samém místě existovat i víckrát. Myslím si, že ten případ, o kterém jste mi řekl, je opravdu jen čistá náhoda. Chtělo by to najít další dvojníky, abychom z toho mohli udělat nějaký závěr."
Lucas musel souhlasit, že jeden důkaz opravdu nestačí. Byl ale rád, že Timothy jejich teorii prozatím vyvrátil. Kdyby to byla pravda, nejspíš by začal svou práci vidět v úplně jiném světle, a to se mu nelíbilo.

Ačkoli by Timothy hrozně rád spal ještě několik hodin, hned ráno druhého dne se rozhodl, že zkouškový týden dotáhne do konce. Na jeho obličeji nebyla ani jediná známka po nehodě, která se mu stala, a tak se učil a psal testy jako všichni ostatní. Dustin vůbec nechápal, kde se v něm bralo tolik energie. Ten obraz, jak přímo před ním vykašlával v záchvatu krev, se mu vypálil do mozku a nemohl se ho zbavit. Když ho viděl, jak se baví a směje se svými spolužáky, zanechávalo to v něm zvláštní pocit, který nedokázal popsat. Nechal to ale být a dál se soustředil na své známky.
Když Dustin dopsal ve čtvrtek poslední test, potkal na chodbě Stuarta. Chtěl se ho zeptat, jestli každý den poctivě cvičí, jelikož si dali od běhání v době testů pauzu, ale nechtěl zase vidět jeho kyselý obličej, a tak zvolil jiné téma:
"Tak co tvoje přihláška?"
"Za týden tam jdu - hned jak dostanu diplom," přiznal.
"Budu ti držet palce," poplácal ho po rameni. "Toho tupohlava na obědě mi promiň. Nemyslel jsem to tak. Určitě jim nebude vadit, že jsi Babyloňan."
Stuart přikývnul a rozloučil se s ním. Chtěl si konečně užít prodloužený víkend a zasloužený odpočinek od učení. Vážně se hodně snažil a doufal, že to na jeho známkách půjde vidět.
Dustin se za ním chvíli díval a zjistil, že měl namířeno ke skupince stojící před knihovnou. Byli tam všichni členové Amandiny skupiny, takže mezi nimi vyčníval i moc dobře známý vozík. Když vycházel ze školního areálu, snažil se dívat někam jinam, aby nebyl svědkem Amandina úsměvu. Znovu se vrátila k tomu, že ho ve třídě ignorovala. Nejspíš nevěděla, jak se k němu chovat po tom, co jí vyznal své city. Sám se za to fackoval, protože byla naprostá hloupost to na ni takhle vybalit. Ale už se stalo a jediné, co mu zbývalo, bylo zapomenout. Nevěděl, jak by ji měl přesvědčit o pravosti svých slov, když soupeřil s někým, jako byl Timothy. A ještě ke všemu po tom, co se v pondělí stalo, nechtěl nikomu stát ve štěstí. Kdyby Timothy umřel, zlomilo by jí to srdce, a to by bylo tisíckrát horší než vidět ji být šťastnou s člověkem, kterého miluje.

Bylo druhého června a čapky absolventů konečně vyletěly vzhůru. Taková legrace, na kterou se těší každý středoškolák celé čtyři roky. Stuart se vydal s diplomem v ruce ke své rodině, kde stála dokonce i jeho nevlastní matka a bratři. Stále se ještě nevrátili domů, ale chystali se. Hned, jakmile jeho otec podepíše rozvodové papíry a odstěhují se. Nebyl to ale nápad Esther, nýbrž Jonův. Stuart ale nic nenamítal. Ani by mu nevadilo, kdyby mu k absolvování gratuloval pouze táta. Bylo ale milé, že nakonec přišli, i když trapné ticho bylo častější než konverzace.
Kousek opodál zahlédl skupinku spolužaček, které podle vzlyků a ječení nešlo přehlédnout. Fotily se a objímaly, smály se a plakaly. On ale žádné podobné pocity u sebe nezaznamenával. Byl rád, že dostal diplom a může jít konečně podat přihlášku na požární stanici.
Zatímco si plánoval, jak půjde večer běhat, někdo mu poklepal na rameno. Otočil se a musel zaklonit hlavu, jelikož byl Simon snad o stopu větší jak on. Nikdy se spolu ve třídě nebavili, takže nechápal, co mu mohl chtít.
"Ahoj, chtěl jsem ti jen dát tohle," podal mu nějakou vizitku. Stuart si přečetl podivný název "Trippleteas" a tázavě zvednul obočí.
"Dustin říkal, že máš sice nějaké plány, ale kdyby ti to nevyšlo, z druhé strany je kontakt."
"A o co jde?"
Simon se pousmál. "To zatím nepotřebuješ vědět," a rozloučil se. Jon si od syna vzal vizitku a prohlédnul si ji ze všech stran. Nebylo na ní ale nic víc, než název a telefon.
"Co to mělo být?" zeptal se, ale Stuart jen pokrčil rameny.

Dustin se probudil do krásného slunečného dne. Včera byl poslední den školy, Simon dostal diplom a konečně začaly prázdniny. Ještě párkrát se na posteli přetočil, ale za chvíli už byl příliš přeležený, a tak slezl dolů. Dvoupatrová postel mírně zavrzala, ale když se zadíval na lůžko pod ním, nikdo tam neležel. Simon byl pravděpodobně už vzhůru. Jenže když se otočil za sebe a uviděl jeho pracovní stůl prázdný, začalo mu to vrtat trochu hlavou. Notebook, flash disky, pouzdra s CD a různé jiné prapodivné součástky, které měl neustále roztahané - všechno bylo pryč.
Když přišel do kuchyně na snídani, jeho první slova zněla:
"Kde je Simon?"
Abbygail se na něj nechápavě zadívala. "Jak to myslíš?" a položila čerstvé vafle na stůl. Dustin se na ně chvíli mlčky zadíval a znovu zvedl hlavu.
"Myslím to tak, jak to říkám. Simon nemá v pokoji svoje věci. I oblečení má pryč."
Mezitím přitáhla vůně ke stolu i ostatní, ale Dustin se stále opíral o svou židli a přemýšlel.
"Třeba jenom zbytečně panikařím, ale přijde mi, jako by se tajně odstěhoval," vypustil bláznivou teorii ven. "Jeho notebook je pryč, jeho data, jeho pájka, nebo jak té zrůdě říkal, všechny ty malý serepetičky… Prostě je to fuč," pokrčil rameny a konečně se usadil.
"Proč mu jednoduše nezavoláš?" navrhla Abbygail. "Třeba jen potřeboval něco důležitého zařídit. Je už plnoletý, nemusí všem říkat, kam jde a co tam bude dělat," snažila se zachovat klid, ačkoli začala mít také trochu obavy.
"Dobrej nápad," zvedl se Dustin zase od stolu a půjčil si Abbygailin mobil, který měla položený na kuchyňské lince. Opřel se o ni, a když zaslechl vyzváněcí tón, trochu se mu ulevilo.
"Ahoj Abby, co se děje?"
"Simone, ty kteréne, proč ses odstěhoval a nikomu o tom neřekl?"
"Dustine… Promiň, ale musel jsem odjet co nejdřív."
"A proč jako? Kde jsi?"
"Nevyšiluj, všechno je oukej. Bydlím u táty, takže ti nemůžu říct, kde jsem. Hlavně řekni Abby, ať si nedělá starosti a že mě mrzí, že přijde rodina o můj plat. Pokusím se občas něco poslat, ale moc na to nespolíhejte. Už musím končit, tak si užij prázdniny."
"Počkej, co vlastně děláš?"
"Promiň, nemůžu o tom mluvit, ale dělám to pro naši komunitu - to ti musí stačit. Opatruj se, Dicky."
Dustin oddělal zaraženě mobil od ucha a zadíval se na Abby. "On se vážně odstěhoval."

Amanda si oprášila nějakou špínu ze svých zářivě žlutých šatů cudně si s nimi zakryla svá kolena. Byl první den prázdnin, ale ona vysedávala v knihovně, listovala časopisy a snažila se u toho vypadat dobře. Ještě před pár dny se tady nedalo skoro ani hnout a dnes si mohla klidně lehnout na stůl a nikoho by tím neomezovala. Pochopitelně to ale neměla v úmyslu udělat, i když ji při čekání napadala spousta bláznivých nápadů. Byla zvláštně nervózní, protože ji Timothy požádal, jestli by se nemohli sejít jen oni dva. Vůbec netušila, o čem si chce promluvit, ale tak trochu doufala, že se to týká jich a že to je dobrá zpráva.
Když ho konečně zahlédla, srdce se jí nervozitou rozbušilo. Nedala to ale na sobě znát a naprosto přirozeně ho pozdravila.
"Tak co, jedničkářko, nestýská se ti po vůni knihovny?" zavtipkoval.
"A co tobě, jedničkáři?" oplatila mu vtip, jelikož jeho závěrečné testy dopadly také na výbornou.
"Chvíli bez knih přežiju," pousmál se a přijel k jejímu stolu. Zběžně si prohlédl obálky časopisů o módě, které tam měla položené, ale pochopitelně ho nezajímalo, co je uvnitř.
"Půjdeme někam?" zeptala se ho.
"To je v pořádku, můžeme zůstat tady - nikdo nás neuslyší."
"Když to říkáš," porozhlédla se nedůvěřivě okolo, jelikož v knihovně rozhodně nebyli sami. Nejspíš to ale měl nějak zařízené - mocný byl na to asi dost.
"Co jsi teda potřeboval probrat?" přešla rovnou k věci.
Timothy si položil ruce do klína a zadíval se na ně. "Víš, jak jsem ti minule ukazoval kousek z mého života?" začal. "Nedělal jsem to proto, že jsi to chtěla vědět - chtěl jsem tím zjistit, kolik toho zvládneš."
Amanda znejistěla. "Jak to myslíš? Je toho víc?"
Její zvědavost zavětřila nějaké šťavnaté tajemství, jenže něco jí říkalo, že tentokrát už to nebude tak snadné.
Tim pokynul hlavou před sebe, kde se nyní místo polic s knihami nacházelo poloprůhledné plátno. Před jejich zraky se spustil film, který nemohl vidět nikdo jiný než oni. Amy tu scénu už znala - třída studentů, nad kterou Tim dohlížel.
"Tuhle vzpomínku… jsem minule trochu upravil," přiznal a obraz se zpřetrhal, jako když dojde film. Místo něj se vzápětí objevil jiný, skoro na chlup totožný. Jediný rozdíl byl v tom, že mezi dětmi procházel někdo jiný. Měl neposedné černé vlasy a brýle na nose.
"Takhle vzpomínka je pravá," pokračoval. "Ve skutečnosti jsem na sebe kněžské roucho nikdy nevzal. Skrýval jsem se. Bral jsem jen studenty, s kterými si už nikdo nevěděl rady a ani jim jsem neukazoval svou tvář."
"Proč jsi to dělal?"
"Protože," zadíval se obrazy, které před nimi promítal, "mě kvůli mým znalostem zabili."
Amanda si v té chvíli nebyla jistá, jestli slyšela dobře. Neptala se ale dál, protože věděla, že za malou chvíli se odpověď dozví.
"Ten kluk, Jack," mluvil stále ještě ke scéně, "byl předchozí správce. Takhle jsem vypadal v mém předchozím životě, Amy. Můžu ti ukázat vše až do okamžiku, kdy ho zavraždili, protože to byl můj život. Ale to není vše. Tohle je Hátel," řekl a nyní hleděli na obličej muže snědé barvy pleti. Měl na sobě stejné roucho, jako Jack a procházel mezi studenty stejně tak. "Tohle jsem také já. A tohle taky. Tohle taky," opakoval a před Amandiným zrakem se najednou vystřídalo nespočet obličejů. Měnily se tak rychle, že za chvíli už viděla jen jeden velký flek. Nevěděla, jak dlouho to trvalo, ale když si protřela unavený zrak, díval se na ni už jen jeden obličej. Snědý muž měl své vlnité vlasy svázané v culíku stejně tak, jako Timothy. Oblékal si své kněžské roucho a přepásal jej zářivě modrým pásem. Několik slz mu steklo po obličeji, než s tím byl hotový.
"Takže..." začala opatrně, "tohle jsi taky ty?" zeptala se, ale odpověď už odtušila.
"Tohle je Frigie - úplně první správce zikkuratu. To on způsobil, že se na vrcholku zikkuratu otevřela brána. To on byl prvním člověkem, který dostal sílu bohů a musel se ji naučit používat, aby své zkušenosti mohl předat Babyloňanům dál. To on je odsouzený k věčnému životu, přinucený pamatovat si všechny chyby lidí, aby je mohl v příštím životě napravit."
Amandino obočí už bylo natolik zkřivené, že vypadalo, jako by ho vytesal opravdu nešikovný kameník.
"Nemusíš se tak tvářit," usmál se na ni. "Možná to zní jako těžká práce, ale já se pro tohle narodil. Nevadí mi to a dělám to rád. Jenže teď," viditelně posmutněl, "jsem tady a vím, že pokud umřu, neprocitnu znovu jako správce. To spojení, které jsem vždy s vesmírem cítil, tady není. Není tu nikdo, kdo by mě povolal zpět do služby."
Obrazy, které jim ještě stále ukazovaly Frigieho, pozvolna zmizely. Amanda ucítila dotek na hřbetu své ruky a odvrátila pohled od rozplývajícího se plátna. Timothy stisknul její dlaně v těch svých a zadíval se jí do očí.
"Netušil jsem, že bys pro mě někdy mohla znamenat tak moc. Čím déle se známe, tím víc mi zalézáš pod kůži a srdce se mi rozbuší vždycky, když tě vidím se smát," řekl a koutky se mu rozlétly do stran. Amanda se tomu také neubránila, ale bylo těžké se usmívat, jelikož se jí do očí hnaly slzy. Jenže jeho obličej znovu smutně povadl a své vlhké oči skryl pod víčky.
"Ale ani kdybys zůstala po mém boku už napořád, nikdy nezměníš to, co jsem."
Amanda v té chvíli skoro přestala dýchat. Její předtucha se naplňovala.
"Ale vždyť tady nejsi v Babyloně, Timothy…" zašeptala. Hlasivky měla jak přiškrcené ve svěráku.
"To máš pravdu," řekl, jenže zbytek věty najednou zazněl Amandě přímo v hlavě. Hleděl do jejích očí a posílal k ní své největší tajemství, kvůli kterému s ní chtěl mluvit. Informace se nedobrovolně ukládaly do jejího mozku a ona konečně pochopila, proč ji před Timothym všichni varovali. Právě jí to sám prozradil.
"Ale-" otevřela pusu, aby zaprotestovala, jenže nedokázala větu dokončit. Zkusila to znovu, ale výsledek byl stejný.
"Je to tajemství," zašeptal Timothy a Amandě okamžitě došlo, že ten uzel na jejím jazyku byla jeho práce. Ať už to udělal jakkoli, slova jí nevycházela z úst.
"To nemůžeš udělat!" poskládala jiný protest a stiskla jeho ruce pevněji. "Říkal jsi, že Dawn miluješ - copak jí chceš takhle ublížit? Jenom kvůli- jenom proto, že-" ale svým myšlenkám nedokázala dát podobu slov. On ale věděl, co měla na srdci.
"Dawn o tom ví," řekl tiše. "Jestli tě to tajemství bude tížit, zbavím tě ho. Ale s ním budu muset zmizet z tvého života i já, protože bychom byli zase na začátku. Ale jestli mě pochopíš, budu hrozně rád, když zůstaneme přáteli," pousmál se, ale sklopil svůj pohled k zemi. Nejspíš proto, že se už déle nesnesl dívat na její tiché slzy. Opatrně vyprostil své dlaně z jejího křečovitého sevření a odsunul se s vozíkem od stolu.
"Odpusť mi tu pečeť," zadíval se na ni přes rameno, "ale nikdo se to nikdy nesmí dozvědět."
Amanda zůstala sedět a se slzami v očích sledovala, jak opouští knihovnu. Otevřené rty je jí chvěly a její mysl se snažila vypořádat s tou tíživou informací, kterou jí předal, aby ji od sebe už nadobro odehnal. Byla to dobrá výmluva - hodně dobrá. Možná by se tím měla nechat zastrašit - tělo se jí hrůzou třáslo při pomyšlení, že by Timothyho i nadále milovala. Jenže představa, že ho nechá být, když je na dosah její ruky, jí vháněla do očí nekonečné proudy slz.
Postavila a náhlá změna tlaku ji přinutila přidržet se stolu. Když se jí hlava přestala točit, utřela si mokrý obličej a s hlubokým nádechem vykročila vpřed. Ani si nevšimla okamžiku, kdy z chůze přešla do běhu. U východu se s někým málem srazila, ale na takové detaily neměla čas. Venku se rozhlédla po ulici, kde jen na setinu sekundy zahlédla, jak kolečkové křeslo mizí za rohem a znovu se rozeběhla.
"Timothy Chasi, stůj!"
Její hlas protnul letní dusno a donutil majitele jména zastavit a otočit se za hlasem. Amanda přiběhla a stoupnula mu nesmlouvavě do cesty. Její čelo se lesklo potem a musela několikrát polknout, aby z jejího vysušeného hrdla mohla vyjít další slova.
"Máš rád hazard, co?"
Timothy se na ni nechápavě zadíval, ale Amanda mu nedala žádný prostor na přemýšlení.
"Jdeš, na něco vsadíš a buď to vyjde, nebo ne. Když ano, jsi rád, když ne, fajn, nevadí - za ten adrenalin to stálo," pokrčila dramaticky rameny. "Dovol, abych ti objasnila, že tahle sázka je první, u které si budeš přát, abys prohrál. Postav se."
"Co prosím?"
"Říkám, aby ses postavil. Čemu nerozumíš?" Dala si ruce v bok.
Timothy si tiše povzdechnul, ale nakonec udělal to, co mu řekla. Vyhoupnul se na nohu a nepatrně na ní zavrávoral. Možná si trochu pomohl nějakou kinezí, jelikož se pak bez sebemenších problémů napřímil a trochu podrážděně si Amandu z vrchu přeměřil.
"Doufám, že je ti jasný, že sis to zavinil sám tím svým věčným brečením," taky se na něj zamračila.
"Odkdy mají ženský rády slabochy?"
Amanda jeho otázku ignorovala a s naprostým klidem a rázem v hlase mu poručila:
"Polib mě."
Stále dokola si namlouvala, že to nemohla být sázka naslepo. Proč by jí o sobě všechno vyzradil, kdyby předem nevěděl, jak všechno dopadne? Musel to vědět, protože když hleděla do těch přibližujících se modrých očí a ty své pak zavřela, neocitla se na úplně jiném místě. Nebyla znovu opuštěna s bušícím srdcem v knihovně. Ne. Tentokrát konečně ucítila jeho rty na těch svých. Byl to něžný a nesmělý polibek, jaký naposledy zažila snad ještě ve školce. Žádný nepovedený pokus o vášnivé sblížení, které předvedla ona jemu. Bylo na tom ale něco tak krásného, že její nohy udělaly automaticky krok vpřed. Přitiskla se k němu a ten žár, který z jeho těla cítila, ji dohnal k dalším slzám. Cítila se kvůli tomu trapně, a tak když poznala, že se jeho rty chtějí vzdálit, nepustila je. Nakonec ale musela přestat, protože se Timothy začal smát. Nevěřícně sledovala jeho smích, když konečně řekl:
"Život se má sladit a ne solit."
Amandu to pobavilo, ale pak znovu propukla v pláč a všechno to bez zaváhání utřela do jeho trička. Jemu to ale nevadilo. Znovu ji pevně přivinul k sobě a do vlasů jí zašeptal jedno tiché 'promiň'.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru