U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Kapitola 43: Beznaděj

4. února 2018 v 7:00 | Haru 【春】 |  Šeď - Kapitoly
"Ty ses zbláznil," hlesla Dawn a bezradně si podepřela hlavu. Seděla na Timothyho posteli jen kousek od něj a poslouchala dojemný příběh o tom, jak vycítil jakési spojení a vyzradil Amandě Jonesové všechna svá největší tajemství.
"To jsem jediná, kdo vidí v tomhle všem hrozbu? Ani pečeť není stoprocentní, Timonnahu! Někdo to z ní může dostat, když se o tom dozví."

"Stejně tak to můžou vytáhnout i z tvojí hlavy," oponoval. "Nemysli si, že jsem si nevšimnul, jak tvoje moc slábne, Dahno. Kdybych se neuzdravil a nepřišel ti na pomoc, Lucas by vykrvácel. Co se to s tebou děje?"
Dawn jen tiše odvětila:
"To je moje věc."
"To nepochybně ano," souhlasil, "ale víš, že mi na tobě záleží - můžeme si o tom promluvit."
"Záleží?" zasmála se. "Ty jen potřebuješ, abych pro tebe udělala tamtu věc," řekla hořce a postavila se na odchod. "Proto mi chceš pomoct. Proto mi říkáš, jak moc mě miluješ, přitom máš v srdci dost místa i pro druhou."
Timothy se nadechnul na slova, kterými by se obhájil, ale ona pokračovala jako kulomet:
"Ale já ti to nemám za zlé - chceš si užívat, než přijde znovu čas na povinnosti - chápu to. Sama bych dělala to samé. Na mě už ale nezáleží - to ty jsi naše budoucnost. Bohové to také věděli, proto mi vzali zrak. Už nejsem k ničemu. Už delší dobu," dodala tišeji načež Timothyho ruka vystřelila jejím směrem. Byla ale rychlejší a vyklouzla mu pod prsty.
"Nech mě už být," skoro zašeptala a opustila jeho pokoj. Timothy zůstal hledět na zavřené dveře a cítil, jak ho zase pálí oči. Nebrečel ale proto, že ji ztratil. Byl zničený z toho, že všechno, co řekla, byla pravda.

"Loren bude dělat přes léto plavčíka na koupališti, tak jsem se tam taky vetřela," vyprávěla Kate u oběda. "Radši ji chci mít chvíli pod dohledem, než se její paměť ustálí. A peníze se budou hodit, když ten nevděčník beze slova odešel," dodala jízlivě na Simonův účet. Dustin se automaticky nadechl na jeho obranu, ale pusu zase zavřel, jelikož měla pravdu. I on sám na něj byl trochu naštvaný.
"Mohl bych si taky něco najít," navrhl Timothy a všichni se na něj překvapeně zadívali. "Nějaká primitivní brigáda by tady snad mohla být, ne?"
Abbygail se na něj usmála. "Zkusím se zeptat v práci kolegyň, třeba o něčem vědí."
Timothy přikývnul a dál pokračoval v jídle. Jeho pohled zabrouzdal na Lucase, který dnes poprvé jedl s nimi u stolu a zeptal se:
"Jak se vlastně cítíte?"
"Pořád unaveně," přiznal, "ale rány už nebolí. Nebýt tady Dawn, tak bych tu asi neseděl," zasmál se a ještě jednou jí poděkoval. Také se pousmála, ale nic na to neřekla. Dustin si v té chvíli s lehkým zpožděním vzpomněl, že si také našel brigádu, ale když otevřel pusu, přerušilo ho prásknutí vchodových dveří o zeď. Hned nato se chodbou rozlehl dupot a ve vteřině se ve dveřích objevil muž v černých brýlích a saku a zakřičel:
"FBI, ani hnout!"
Svou ruku držel u vnitřní kapsy saka, takže byl okamžitě připravený vytáhnout zbraň. Všichni v místnosti se jako by proměnily v kámen. Muž už chtěl udělat další krok vpřed a něco říct, jenže v té chvíli zaplavil Dustinův mozek adrenalin. Automaticky vzal do pravé ruky příborový nůž a s pořádnou dávkou telekineze jej mrštil po tom vetřelci. Ozval se dutý náraz, ale nůž skončil zabodnutý v sádrokartonu na chodbě, kdežto muž v černém se tisknul u zdi v kuchyni.
"Hej, šílíš?!" vykřikl, ale to už viděl, jak Dicky bere do ruky vidličku.
"To stačí! Vzdávám se!" vystřelily obě cizincovy ruce nahoru, ale to už k němu svištěla i druhá zbraň. Muž stihl jen zavřít oči, ale přes jeho brýle to nešlo vidět.
"Sakra! Zase vedle!" bouchnul Dustin pěstí do stolu a už se díval po příborech ostatních.
"Hej, to jsem já!" zaúpěl cizinec. "Přestaň prosím…" vyloudil zoufalý tón a v té chvíli se mu také podlomila kolena. Křečovitě sjel po zdi, a když se podíval hned kousek vedle sebe, uviděl v prahu dveří zabodnutou vidličku. Na čele mu z toho vyskočily krůpěje potu.
"To snad ne!" zhrozila se Abbygail. "Johne? Johne, co to proboha děláš?!"
"Abby…" vydal ze sebe úzkostně, ale vzápětí už otáčel hlavu na Dustina a začal na něj křičet. "Co to do tebe sakra vjelo? Kdybych neovládal telekinezi, tak už je ze mě oběd!" sundal si rozklepanou rukou brýle, aby ho konečně poznali i ostatní. "Jenom jsem si z vás chtěl vystřelit…"
Jenže všichni na něj hleděli, jako kdyby přišel z jiné dimenze on a ne naopak. Pokusil se příbor vytáhnout ze dřeva, ale opravdu tam držel pevně.
"Johne," promluvil s údivem Dicky, "ty máš… černý vlasy…"
"Jo mám!" vyštěkl a vyškrábal se na nohy. Sundal si své černé sako a zaúpěl nad špinavými zády od stěny. Pokusil se to oprášit, ale nakonec to vzdal.
"To jsou blbý fóry," utrousil Lucas. "Přivezl jsi mi aspoň to, co jsem po tobě chtěl?"
"Jo," zamručel. "Mám to na chodbě v tašce. Počkám v obýváku."

John s Lucasem se poté už moc dlouho nezdrželi. Hned ráno měli naplánovaný odlet, a tak je šla Abbygail doprovodit, jelikož to měla po cestě do práce. John jí z legrace políbil na rozloučení ruku a s úsměvem, který pro něj byl tak typický, zmizel v letištní hale. Abby si oddechla. Vypadalo to, že už se zase zařadil do svých vyjetých kolejí. Přála si, aby spolu mohli strávit víc času, ale měl příliš moc práce a ona nechtěla odvádět jeho pozornost někam jinam. Občas si telefonovali, a tak jim to zatím vyhovovalo. V tom si vzpomněla na Simona a vytáhla mobil, jenže její telefonát byl stále ignorován. Kdo ví, co teď asi dělá? S hlavou plnou obav otevřela bistro a začala vařit kávu. Nechápala, jak mohl něco takového vůbec udělat. Ale pak si vzpomněla na sebe, kdy se po střední také sbalila a odjela co nejdál jí úspory dovolovaly. Simon ale neměl tak závažný důvod, jako ona.
Do jejího přemýšlení se vměstnal zvoneček u dveří. Na barovou židličku se usadil muž a mávl na ni. Jeho obličej okamžitě poznala.
"Chrisi," vydechla překvapeně. "Jak se máš? Už dlouho jsem tě neviděla."
"Promiň, že jsem ti nedal vědět, ale byl jsem donucen vrátit se domů," zasmál se. "Co tvůj problém s tím chlapem?"
"Už je to v pořádku, nedělej si starosti. A co ty? našel jsi svého přítele?"
"Našel, ale nebyl moc rád, že mě vidí," poklepal rozpačitě prsty po desce. "Poslyš, za chvilku mi to letí - potřeboval bych tě požádat o jednu maličkou laskavost," řekl a vytáhnul z kapsy mobilní telefon, který k ní po pultě přisunul. "Až začne zvonit, přijmi prosím hovor a řekni dotyčnému, že to, co se mu ztratilo, mám já. Pošli ho za správcem a vyřiď jim, že jsem ve Vegas, ať za mnou přijedou. Zvládneš to?"
"Chrisi," zadívala se na něj nechápavě, "co to má všechno znamenat?"
Jenže po jeho úsměvu už nebyly ani stopy, a dokonce i jeho pohled byl najednou mrazivý tak, že Abbygail už ani nechtěla vědět odpověď na svou otázku.
"Prostě to udělej," řekl nesmlouvavě a s touhle větou se také zvedl a odešel pryč. Abby chvíli sledovala jeho mizící postavu, ale pak se její oči stočily na mobil. Neměla z toho dobrý pocit. Strčila ho ale do zástěry a dál se věnovala práci.
Bylo několik málo minut po jedenácté, když přístroj konečně začal vyzvánět. Nervózně jej vyhrabala a rychle přijala hovor.
"P- prosím?"
Na druhé straně bylo chvíli ticho. Potom se ozvalo:
"Kdo jste?"
"Já… jmenuju se Abbygail Cambellová."
"Odkud jste vzala ten mobil?" zajímal se muž na druhé straně.
"Nechal… nechal mi ho tu Christopher Tucker. Mám vám vyřídit že… že to, co jste ztratil, má on a že na vás se správcem čeká v Las Vegas."
Muž znovu utichl. Abbygail nasucho polkla a s bušícím srdcem čekala, co se od něj nakonec dozví. Vůbec se jí nelíbilo, že do toho byl vtažený i Timothy.
"Mu- můžeme se sejít?" vykoktal zaraženě. Jeho hlas zněl najednou tak křehce, až Abby dostala strach. "Jmenuju se John Solis," pokračoval muž zničeně. "A ten mobil, co máte v ruce, patří mému synovi."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru