U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Kapitola 44: Ztracený syn

5. února 2018 v 7:00 | Haru 【春】 |  Šeď - Kapitoly
Blížil se čas oběda a Dustinův žaludek dal o své potřebě jíst hlasitý signál. Vracel se zrovna z letního rychlokurzu karate, který s trenérem o prázdninách provozovali. Minulý rok dělal to samé, a i letos se podařilo sehnat dost zájemců. Převážně to byly malé děti nebo budoucí prváci, ale objevily se tam dokonce i dívky, které Dustin znal ze školy. Byl si moc dobře vědom toho, že tam nejsou kvůli sportu, ale žádná z nich pro něj nebyla dost zajímavá, aby jí dal šanci. Stejně počítal s tím, že po dnešním zápřahu se už neobjeví - po rozpálených tvářích se jim roztékal mejkap a slzy bolesti nesmyly jen jejich oční linky, ale i naději na letní románek.

V Dustinově mysli se začala zrovna rýsovat Amanda, když najednou zahlédl Stuartova otce, jak jde proti němu. Svou spolužačku zatlačil někam hluboko do podvědomí a navázal oční kontakt s panem Solisem. Vypadalo to, že má zamířeno k nim domů, jelikož už zatáčel ke vchodovým dveřím.
"Dobrý den, potřebujete něco?" pozdravil ho Dustin s úsměvem, ale on nehnul ani svalem. Byl mrtvolně bledý.
"Vaše pěstounka, Abbygail," šel Jon rovnou k věci, "mě posílá za správcem."
Dustin tradičně neuhlídal své emoce a zamračil se na něj. Proč mu to Abby řekla? Přece jim Timothy dal jasně najevo, že se jedná o tajemství, které si nepřeje šířit. Nakonec ale pokynul směrem ke vchodu a pozval ho do obývacího pokoje, kde se muž usadil.
"Zajdu pro něj," oznámil Dicky na prahu dveří, ale než se stihnul otočit, pan Solis se zeptal:
"Viděl jsi teď někdy Stuarta? Běhali jste přece spolu, ne?"
"Naposledy tak před týdnem - ještě ve škole. Stalo se snad něco?" zvážněl. Jon se sehnul a vložil svou ztěžklou hlavu do dlaní.
"Nejdřív přiveď správce, prosím," řekl skoro neslyšně. Dustin se odlepil z místa a zaklepal na Timothyho dveře. Tlumený zvuk kytary, který z pokoje zněl, utichl a vzápětí se ozvalo jedno váhavé:
"Dále."
Od té události s teleportací spolu nemluvili, ale Dustin už nějak nepociťoval potřebu si na něm vylívat vztek - ačkoli by stačilo málo, aby se zase rozpálil doběla. Tohle mu ale v mysli zrovna neběželo - hrdlo se mu nepříjemně svíralo, jelikož měl pocit, že se stalo něco zlého. Vstoupil do pokoje a přiškrceným hlasem mu vysvětlil, kdo za ním přišel. Timothy odložil kytaru, kterou stále držel, a mlčky se natáhnul pro berle. Vyhoupnul se nahoru a následoval svého přítele do obýváku, kde Jon stále seděl ve stejné bezradné poloze. Když ale zahlédnul, jak kolem něj někdo prošel o berlích, aby si sednul, zvednul svou hlavu a pomalu přejel po chlapci pohledem.
"Nevím proč," řekl a vpil se do Timothyho očí, "ale když jsem sem šel, tak nějak mě napadlo, že to budeš ty. Vydáváš ze sebe přesně takovou auru jako Jack."
"To už tak u miláčků bohů bývá," pousmál se, ale vzápětí zase zvážněl a zeptal se, proč za ním přišel. Jon uhnul pohledem a po krátkém zběsilém těkání jej zabodnul do země.
"Stuart byl vždycky hrozně křehký," začal mluvit. "Nezapadal mezi ostatní děti, a tak si udělal okolo sebe ochrannou schránku. Teprve díky tobě, Timothy, z ní konečně vylezl. A nebýt Dustinova zapálení, vrátil by se do ní," zadíval se směrem ke dveřím, kde chlapec stál. "Nebýt vás, nikdy by na sobě tak tvrdě nepracoval. Hrozně se těšil, až konečně uvidí výsledky vší té dřiny. Jenomže… oni mu ani nedovolili podat přihlášku," hlesl a po jeho strnulých rýhách v obličeji začaly téct proudy slz. Znovu zabořil obličej do dlaní a mumlal do země:
"Šli jsme na požární stanici hned v pátek odpoledne po ceremonii. Když zjistili, že právě u nás onehdy hasili požár, nechtěli už nic víc slyšet. Nic o tom, jak se Stuart ve své schopnosti zlepšil ani jak s ní chce pomáhat lidem. Odbyli nás s tím, že teď nemůžou do veřejné správy přijímat žádné Šedé. Stuart byl z toho naprosto zničený," zavrtěl hlavou a na chvíli se odmlčel. Jeden jediný velký sen, který jeho syn měl, a on nemohl udělat nic pro to, aby jej splnil. Nakonec si utřel slzy a napřímil se. Jeho rudý nos a oči teď nešly přehlédnout, ale to, co se chystal říct, bylo mnohem důležitější.
"Stuart dostal od svého spolužáka Simona vizitku nějaké organizace jménem Trippleteas. Musel na to číslo volat někdy včera, protože dnes ráno, když jsem odcházel do práce, tak byl ještě doma."
Dustin při vyslovení jména jeho přítele zpozorněl a přišel blíž.
"Po jedenácté jsem mu volal," pokračoval Jon, "ale vzala mi to vaše pěstounka a řekla, že jí mobil dal Christopher Tucker. Máme prý přijet za ním do Las Vegas - já a správce."
"Co je to za chlapa?" nevydržel Dicky všechnu tu nevědomost. Pan Solis nasucho polknul a zadíval se na Timothyho. Jeho nicneříkající ledový pohled mu svíral hrdlo, takže když odpovídal na otázku, znělo to, jako by ho někdo škrtil:
"Je to můj starý známý, ke kterému bych se raději nehlásil. Byl podezřelý z vraždy předchozího správce, ale jelikož mu ještě nebylo patnáct, obvinili jen jeho otce. Christopher… ten chlap tvrdí, že jako jediný znáš cestu zpátky do Babylonu, Timothy," mluvil už ke chlapci. "Nevím, co Stuartovi všechno napovídal, ale odvedl ho nejspíš jen proto, aby nás dostal přesně tam, kde nás potřebuje mít. A já opravdu nevím, co jiného bychom mohli udělat než se podvolit."
Tíživé ticho vyplnilo prostor okolo nich. Všude viselo ještě mnoho nevyřčených a nezodpovězených otázek, jenže než kdokoli stihnul sebrat dostatek odvahy na slova, mlčení protnul chrčivý zvuk elektrické kytary. Jon Solis vyhrabal z kapsy zvonící mobil svého syna a z obrazovky přečetl:
"Skryté číslo…"
Zvednul pohled k Timothymu, který okamžitě kývnul, ať hovor přijme. Roztřesenou rukou položil mobil na stůl a zmáčknul zelené tlačítko. Hned poté hovor přepnul na hlasitý reproduktor.
"Dobré odpoledne - co nejsrdečněji vás všechny zdravím," zaskřípal jim vesele do uší Chrisův hlas. "Začal bych asi tím, že mladého Solise jsem vážně neunesl. Vysvětlil jsem mu, co naše organizace dělá a on se rozhodl pomoct - naprosto dobrovolně a ze své vlastní vůle."
"Přestaň mě krmit kravinama!" zakřičel zničehonic Jon. "Rýpal ses mu v hlavě!"
"Nepopírám, že jsem velmi mocný, ale své schopnosti používám jen v krajních případech a pro pomoc ostatním."
Jon ale jen vrtěl hlavou - nevěřil mu ani slovo.
"Dej mi ho k telefonu," zasyčel, ale Christopher se tomu jen zasmál.
"Tak to ne. Přijeďte za mnou a pak si se synem můžeš promluvit. Dělám ti tím laskavost, Jonny. Přivedl jsem tě ke správci - budeš mít spoustu času si s Jackem popovídat, než dorazíte do Vegas."
"Přece víš, že té tvojí teorii o reinkarnaci nevěřím!" vztekal se Jon.
"No dobrá, ale to ty prošvihneš šanci, ne já. Nicméně, až budete připraveni se sejít, zavolejte na poslední volané číslo z tohoto mobilu - navedu vás na místo setkání."
Bez dalšího varovaní Christopher zavěsil. Nepříjemný tón začal dráždit uši, načež Dustin vztekle hrábnul po přístroji a tipnul hovor. Když dlouho nikdo nic neříkal, odhodil mobil nedbale zpět na stůl a zeptal se:
"Co se tady sakra děje? Jaká reinkarnace, jaký Jack?"
Chvíli těkal mezi Timem a panem Solisem, kteří se navzájem hypnotizovali.
"Pokud to chcete slyšet," promluvil Timothy po chvíli k Jonovi, "řeknu vám to. Ale nic se nezmění."
Dustin stočil pohled k muži a doufal, že bude chtít znát pravdu. Po krátkém zaváhání Jon přikývnul a pevně spojil ruce, jako kdyby se potřeboval něčeho přidržet.
"To, co Tucker tvrdí," začal Tim s naprostým klidem, "je pravda. Má duše byla vybrána k tomu, aby sloužila jako spojení mezi bohy a lidmi. Každá živá bytost se reinkarnuje, ale jen duše správce si ponechává všechny vzpomínky z předchozích životů, aby se mohla vyvarovat chyb budoucích. A Tucker o tom ví, jelikož když jsem byl ještě Jack Highway, vytáhnul to z mojí hlavy, když jsem otupělý jedem ležel v kaluži krve a umíral. Zabil mě jeho otec, ale jeli v tom spolu, takže v tom nedělám rozdíl," řekl pohrdavě a odmlčel se. "Tehdy mi bylo čerstvých patnáct a byl jsem příliš neopatrný a slabý. Hrozně rád bych jel za Stuartem hned teď, ale nemůžu. Je to příliš velké riziko - mé schopnosti jsou stále ještě ve stádiu dozrávání. Určitě chápete, že nemůžu ohrozit tajemství bohů jen kvůli jednomu člověku."
"To jako vážně?" nevěřil Jon svým uším. "Myslíš si, že svého syna nechám v rukou vraha?!"
"Dej mi čas, Jone," promluvil k němu v prosebné tónině. "Nejsem dost silný, abych se s ním mohl setkat. Potřebuju chvíli trénovat. Slibuju ti, že za Stuartem pojedeme, ale ne hned teď."
Jon na něj teď hleděl s otevřenou pusou. Nadechl se na nějaká slova, ale nakonec je spolknul. Zničehonic sáhnul na stůl po mobilu a postavil se.
"Nikdy bych nevěřil, že se z mého obětavého bratra může stát takováhle bezcitná a odměřená napodobenina člověka," procedil mezi zuby hořce.
"Až tě někdy zavraždí tvůj nejlepší přítel, tak si o tom spolu popovídáme," zareagoval Tim na jeho prohlášení stejně ošklivě. Jonův obličej se svraštil jako sušené ovoce a bez dalšího slova opustil místnost. Když za ním práskly dveře, zbylé členy to donutilo leknutím mrknout. Obývací pokoj se znovu ponořil do ticha. Timothy neměl v úmyslu nic říkat, jelikož věděl, že Dustin neudrží otázky ve své hlavě příliš dlouho. Ne po tom, co právě slyšel. Jenže ticho trvalo dál, a proto se rozhodl, že se raději rychle vypaří. Ale jen co se natáhnul pro berle, Dustin se zeptal:
"Opravdu je ten chlap tak silný?"
Timothy se na něj konečně podíval. "Nedávno mě Tucker našel. Vytáhnul ze mě sérii vzpomínek bez sebemenšího problému. S ničím takovým jsem se ještě nesetkal," přiznal. "V mém srdci je teď hodně slabin, kterých by mohl snadno využít. Nepůjdu se mu nabídnout jako na zlatém podnose."
Dustin přitakal. Pak několikrát přešlápnul na místě, než se odvážil vypustit z úst další větu:
"Hele, kdyby… kdybys potřeboval pomoct s tréninkem," olíznul si nervózně rty, "dej mi vědět."
Timothy chvíli nevěděl, jestli slyšel dobře. Nakonec se ale pousmál a přikývnul. Dustin se podivně zašklebil, jako kdyby se také pokoušel o úsměv, ale nakonec vycouval z místnosti a zavřel se ve svém pokoji. Timothy ještě chvíli zůstal sedět a přehrával si celou tu krátkou scénku v hlavě. Nakonec zavřel oči a ponořil se do klidných vod meditace. Cítil, že právě dostal slova, se kterými může zacelit jednu z mnoha děr, které ho dělaly slabým.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stories-of-a-chaotic-mind stories-of-a-chaotic-mind | Web | 5. února 2018 v 8:40 | Reagovat

Nádhera

2 Haru 【春】 Haru 【春】 | 5. února 2018 v 15:40 | Reagovat

[1]: Děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru