U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Kapitola 47: Touha

8. února 2018 v 7:00 | Haru 【春】 |  Šeď - Kapitoly
"Ano, mám dostatečnou kvalifikaci," řekl Timothy do telefonu a podepřel si unaveně hlavu. "Je to vyzkoušené v Babylonu, pane guvernére… Když budou mít možnost pracovat s tím, co umí - tedy s kinezemi… Ne, nemusíte se bát, že je budou bezdůvodně používat… To ano, ale kdybyste si přečetl tu brožurku pořádně… Ovšem, ale… Dobře. Kdyby vám něco nedávalo smysl, budu na telefonu," rozloučil se a ukončil hovor. Mobil odložil na stále se rozrůstající stohy papírů, které ukrajovaly pracovní prostor z jeho stolu a položil hlavu na poslední prázdné místo, které tam měl.

Uběhl skoro už měsíc od protestu v New Yorku, kdy Gamma Vision Company představila svého oficiálního mluvčího a Las Vegaská pobočka se začala pomalu zaplňovat zaměstnanci, které získávala díky novým internetovým stránkám a různé jiné propagaci. Od ochranky až po právníky se místnosti začaly hemžit lidmi, kteří chtěli aktivně pomoct Babyloňanům se začleňováním. Telefony zvonily, klávesnice klapaly a kávovar na chodbě bez ustání vydával nové kouřící se kelímky. Lidé přicházeli a odcházeli, probíhaly přednášky pro veřejnost o historii Babylonu, lidé navštěvovali konzultace a po chodbách se míhaly tváře spokojené, bezradné i rozčílené.
Timothy nevěděl, jak dlouho měl zavřené oči, ale když se mu podařilo odlepit víčka od sebe, záda i krk ho nepříjemně bolely. Zatímco si mnul bolavá místa, zadíval se přes sklo své kanceláře na všechny ty pracující lidi. Těšilo ho, že může být součástí tohoto dobře nastartovaného stroje, ačkoli to byla zdlouhavá a náročná práce. Ale byl na takový typ práce zvyklý a popravdě mu už trochu chyběl ten pocit, kdy si může sáhnout na dno svých sil. John ho právoplatně nazval workoholikem.
Najednou se za skleněnými dveřmi objevil Lin Rinko a zaklepal na ně. Šlo na něm vidět, že je také přepracovaný a na nohou ho nejspíš držely jen geny ze všech koutů Asie.
"Promiň, že ruším," vešel dovnitř s těmi slovy, "ale tohle nejspíš nepočká."
Timothy se pochopitelně zajímal, co se stalo, ale Rinko se záhadně pousmál a řekl, že hned bude vědět, jak to uvidí. A tak se Tim přehoupnul z pohodlného křesla do svého vozíku a vydal se za ním. Lidé na chodbě Timothyho zdravili jemným úsměvem nebo pokývnutím hlavou a on toto gesto oplácel stejně.
Ze začátku bylo pro všechny velmi nepříjemné mít nad sebou někoho tak mladého, jako byl Timothy, ale čím více ho viděli v televizi a měli možnost s ním probírat různé záležitosti, tím více rozuměli pojmu "duchovní vůdce", který byl použit v brožurce v kapitole o babylonském zikkuratu. Všechno dokázal vyřešit s naprostým klidem a lehkostí.
Když přišli k zasedací místnosti, někdo už tam čekal. Dva dospělí a jeden chlapec. Rinko přidržel Timothymu dveře, aby mohl vjet dovnitř, ale jakmile uviděl, kdo u oválného stolu sedí, zarazil se a zůstal jen zírat. Jeho rty ale brzy vytvarovaly úsměv a stejně tak udělal i chlapec, který tam byl. Byli si totiž podobní jako vejce vejci.
"To snad není pravda," vydechla žena překvapením a sledovala dlouhovlasou verzi svého syna, jak přijíždí ke stolu. Všichni si zaraženě potřásli rukou a Rinko se posadil mimo zorné pole všech čtyř a položil na stůl diktafon.
"Bude vadit, když si setkání nahraji, pane Kelly?" zeptal se. "Je to pro nás velmi cenný studijní materiál."
Rodiče chlapce se na sebe podívali, ale oba nakonec souhlasili.
"Viděli jsme Timothyho v televizi," začala matka, "a když jsme se dozvěděli, že má vaše firma pobočku i v Nevadě, rozhodli jsme se vás kontaktovat. Bydlíme totiž v San Jose, v Kalifornii. Je to neuvěřitelná náhoda… A ta podoba!"
"Zajímalo nás," vzal si slovo její manžel, "jestli to třeba něco neznamená. A také máme strach o Douglase, jelikož už se mu párkrát stalo, že si ho na ulici spletli s vám, Timothy."
"To je mi líto," přiznal Tim, "ale nic s tím udělat nemůžu. Můžete jedině pořídit falešné brýle - to by snad mohlo váš problém vyřešit. Rozhodně jsme ale rádi, že jste se ozvali a přijeli - dost nám to vyjasnilo jednu nemilou záležitost."
"Jakou záležitost?" zajímal se pan Kelly.
"Naše světy se liší historií ale ne lidmi, kteří zde žijí. Měli jsme tu případ, kdy jeden muž zemřel po tom, co skrz bránu prošel Babyloňan na chlup stejný jako on. Ale díky Douglasovi můžeme tuhle teorii vyvrátit."
Pan Kelly trochu zvážněl. "Jak si tím můžete být tak jistý?"
Timothy si ukázal na krk. "Vidím na Douglasovi stejné znamínko, jako mám já. A možná najdeme stejné i na levém předloktí," řekl a vyhrnul si rukáv. Chlapec udělal to samé k údivu všech našli stejně tvarované mateřské znaménko na obou předloktích.
"Páni," vydechl Douglas úžasem. "Jak je to možný?"
"Zranění z minulých životů zanechávají na duši hluboký otisk, který se promítá i na těle v podobě různých skvrn a znamének. A jelikož máme s Douglasem stejnou duši, vypadáme podobně a sdílíme stejná znamení. Důležité ale je, že tu sedíme a nikdo z nás neumírá," pousmál se a jediný, kdo se tomu také dokázal zasmát, byl Douglas. Vypadalo to, že je z celého setkání v sedmém nebi.
"Hrozně moc jsem tě toužil poznat," přiznal chlapec. "Myslíš, že bychom si mohli vyměnit čísla?"
"Můžeme," přikývnul Tim, "ale nejspíš nebudu mít čas na dlouhé hovory."
Douglas trochu smutněji přikývnul, ale čísla si vyměnili.
Více času na seznamování už bohužel nebylo, a tak se musel Timothy s rodinou Kellyů rozloučit. Když sledoval jejich mizející záda, bylo mu trochu líto, že nemá v rozvrhu větší mezeru, kterou by jim mohl věnovat, když už přijeli až sem.
"Než jsi přišel," začal Rinko, když už byli z dohledu, "požádal jsem je o vzorky DNA. Potřeboval bych ještě tvůj, aby mohli v laboratoři zjistit procentuální shodu. Kdyby měl Douglas úplně totožnou DNA, bylo by to vážně něco."
"Klidně ti dám vzorek, ale budou se lišit," odvětil Timothy bez zaváhání. Rinko nechápal, jak si může být tak jistý.
"Pan Kelly vypadá jako můj otec, ale jeho manželka je jiná, než byla má matka. Ačkoli je to podobný typ."
"Ne, že bych ti nevěřil, ale test DNA je test DNA," zasmál se tomu Rinko. "Mimochodem, co ty a tví rodiče? Jak vůbec zareagovali na to, že jsi se stal správcem?"
Jenže když si všimnul, jak Timothyho otázka překvapila, stáhl ji zpět a dodal, že mu do toho nic není.
"Jdu raději napsat nějakou tu zprávu o dnešku," rozloučil se s ním a Timothy zůstal na chodbě sám. Sám se vzpomínkami, na které nerad vzpomínal. Rychle je ale zahnal a vrátil se do práce, která mu pomáhala podobné věci vytěsnit z vědomí.

Byla už noc, když Timothy dopsal na počítači další kapitolu příručky, na které už asi druhým týdnem pracoval. Jakmile utichl klapot klávesnice a ventilátor počítače, ticho a šero definitivně rozlousklo jeho obranu. Odpoledne ji nakouslo téma o rodičích a osamělá noc dokonala toto dílo. Do podvědomí se mu okamžitě vloudil duch, který jej už nějakou dobu pronásledoval. Chtěl se plně ponořit do práce a do meditací, a tak vytlačil všechno rozptýlení ze svého rozvrhu, ale existovala osoba, kterou nedokázal za nic na světě dostat z hlavy. V té chvíli jej ovládla touha, kterou již déle nemohl ignorovat.
Telekinezí si přitáhnul berle a v šuplíku od pracovního stolu našel svou peněženku. Vytáhnul pár dolarů a strčil si je do kapsy. Pak už jen stačilo zavřít oči a z klidné noci v Las Vegas se v mžiku stalo vlhké ráno v Londýně. Timothy nyní stál před domem, kde bydlel Oliver, jelikož si zapamatoval výhled z jeho okna. Na návštěvu ale namířeno neměl. Ušel jeden blok a k jeho štěstí zahlédl místo, které potřeboval. Vešel do vyhlédnutého obchodu a zvonek u dveří zacinkal. Žena za pultem ho přivítala, ale když viděla, jak se pomalu sune k ní, pravděpodobně poznala, s kým má tu čest. Když k ní došel, trochu zaraženě se zeptala, co by si přál.
"Nějakou květinu pro dívku," řekl a porozhlédnul se po květinářství. "Nějaký 'omlouvám se' typ. A kdyby dlouho vydržela, ještě lépe."
Prodavačka se pousmála. "Myslím, že mám přesně něco pro vás. S takovým přáním nejste ani první ani poslední," odvětila a z poličky opodál vzala jeden květináč z mnoha. Položila ho na stůl a spustila výklad:
"V řeči květin znamená hyacint 'miluji tě' a tenhle fialový říká i 'omlouvám se'. Je to perfektní rostlina a krásně provoní celý pokoj. Když odkvete, stačí cibulku na jaře zasadit na zahradu. Máte k tomu tady i návod," ukázala na cedulku přivázanou ke květináči.
"Dobře, myslím, že to bude perfektní. Bude vadit, když zaplatím v dolarech?"
"To nechte být," zavrtěla hlavou. "Hlavně, aby vám ta květina dobře posloužila."
"Děkuju, ale stejně vám tu ty peníze nechám," usmál se na ni vlídně. "Nemusím platit za cestování, tak mě alespoň nechte přispět společnosti takhle," řekl nesmlouvavě a položil bankovky na pult. "A odpusťte, jestli vás můj odchod vystraší," dodal, když si bral květináč. Než se stihla prodavačka vůbec zeptat, co tím myslí, byl chlapec před jejíma očima pryč. Voňavý obchod se změnil na tmavou chodbu a před Timothym teď stály dveře, které si velmi dobře pamatoval, ačkoli je viděl jen jednou. V celém domě byl už klid, a tak velmi tiše zaklepal. Dlouho se nic nedělo, a tak to zkusil trochu hlasitěji. Vzápětí jasně uslyšel cvaknutí spínače na lampičce. Jenže když se dveře otevřely a tlumené světlo vycházející z pokoje ozářilo jeho bledou tvář, nedokázal ze sebe vydat ani jediné slovo. Pohled na Amandu ho naprosto odzbrojil, ačkoli měl v zásobníku ještě dostatek slov. Vůbec v té chvíli nechápal, jak mohl celý měsíc vydržet bez tohohle pohledu.
"Co tady děláš?" zašeptala zmateně otázku a zatáhla ho okamžitě do pokoje. Měla na sobě už pyžamo a pravděpodobně ji ťukání vzbudilo. Rozhodně nevypadalo, že by se mu chystala vrhnout kolem krku, jelikož si podrážděně založila ruce na hrudi a čekala na vysvětlení.
"Odpusť mi, že jsem se neozval dřív," začal Timothy skládat nějakou omluvu. "Byl jsem naprosto zavalený prací a potřeboval jsem se na ni soustředit," pokračoval v omluvné tónině, ale ona nehnula ani svalem. "Já vím, že sis takhle náš vztah nepředstavovala, ale… musel jsem rychle začít jednat, jinak-"
"Takhle to s tebou bude vždycky?" skočila mu znenadání do řeči. "Prostě zmizíš, aniž by ses rozloučil?"
Všechna slova se mu rázem rozsypala jako perlový náhrdelník. Najednou už se déle nedokázal dívat do očí, které svým jednáním tak sprostě ranil, a tak uhnul pohledem a položil květinu na stůl. Byl to velmi chabý dárek na omluvu.
"Odpusť, Amy, ale… Já… budu muset jít," zašeptal skoro neslyšně těch posledních pár slov. "Věděla jsi to, tak mě takhle nemuč, prosím," řekl a prsty přejel po květináči, jako kdyby mu to mělo pomoct od bolesti. Už pomalu cítil, jak drobné kvítky hyacintu postupně zaplňují místnost omamnou vůní, ale v té chvíli se mu z toho udělalo jen špatně. Amanda zůstala zticha a on neměl dost odvahy na to, aby se na ni znovu podíval a omluvil se. Udělal chybu, kterou nevěděl, jak napravit. Ačkoli znal a zažil tolik věcí, osobní vztahy byly vždycky něco, co se mu nedařilo udržovat.
Najednou ale ucítil jemný stisk na hřbetu své ruky. Srdce se mu v té chvíli málem zastavilo.
"Zůstaň tu dnes se mnou," zašeptala a její hlas už nezněl tak přísně. Cítil, jak se pomalu přibližuje, a tak jí poskytnul náruč, do které by se mohla schovat ona i všechna slova, kterým se vyhýbali. Přemoženi smutkem a omráčeni pronikavou vůní, zapomněli ten večer na veškeré starosti, které trápily jejich mysl.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru