U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Kapitola 48: Poslední kapka

9. února 2018 v 7:00 | Haru 【春】 |  Šeď - Kapitoly
Mobilní telefon začal s řinčením popojíždět po nočním stolku. Gwen se rozespale otočila a naučeným pohybem vypnula nastavený budík. Chvíli ještě ležela se zavřenými oči, ale nakonec víčka od sebe odlepila a zadívala se na obrazovku mobilu. Bylo pátého září a jelikož byl včera svátek práce, začínala tradičně i škola. Popravdě se jí ještě nikdy nestalo, že by se tam netěšila. I když byla občas terčem posměchu a lidé se jí záměrně vyhýbali, vždy tam měla Stuarta a poté i Amandu. Jenže její nejlepší kamarád byl teď kdovíkde, ať už z vlastní vůle nebo proti, a ona to musela před svou kamarádkou tajit a předstírat, že je Stuart v pořádku a trénuje na akademii, kam se pochopitelně dostal.
Mezitím ale o něm nikdo neměl ani jedinou zprávu. Vědělo se jen, že se přidal do hnutí za práva Babyloňanů a že je v pořádku. To alespoň Simon tvrdil, když na něj Dustin naléhal, jenže od toho telefonátu se už nedalo dovolat ani jemu, takže jediné spojení mezi nimi bylo ztraceno.

Zahloubaná ve vlastních myšlenkách se beze slova nasnídala a vydala starou známou cestou do školy. Když už šla kolem knihovny, rozhodla se, že své starosti zamaskuje, a tak zvedla hlavu, napřímila se a sebevědomě zamířila přes cestu do školní budovy. Její rudé vlasy a černé šaty okamžitě přilákaly oči všech spolužáků. Na zápěstí se jí hrdě houpal červený náramek s kódem, na který zase hleděli čerství prváci. Ale stejně tak, jak se hlavy otáčely jejím směrem, odvracely se zase zpět. Netušila, co si o ní všichni myslí, ale očividně neměl nikdo dost odvahy na to, aby jí zkřížil cestu. Teprve až v její třídě, když viděla všechny ty známé tváře a odpovídala na jejich pozdravy, poznala, že je něco jinak. Když si sednula na své obvyklé místo, bylo to jako kdyby zapadla do skládačky jako jeden z mnoha dílků. Nedokázala to popsat lépe, ale jako kdyby čas, který jim poskytly prázdniny, dovedl její spolužáky k jakémusi pochopení. Bylo to skoro jako zázrak. Nejspíš za to mohly i ty brožurky, které Gamma Vision vydala, napadlo ji okamžitě. Ze zamyšlení ji ale vytrhl známý hlas:
"Ahoj!"
Amanda se k ní bleskově přiřítila a pevně ji objala. Viděly se naposledy před týdnem, ale Gwen moc dobře věděla, kvůli komu měla tak dobrou náladu.
"Zase jsi měla večerní návštěvu?" zvedla pobaveně obočí a Amanda přesunula ruce z jejích zad na pusu. Její velké hnědé oči zářily z rudého obličeje a jasně jí sdělovaly, aby už neříkala ani slovo. Gwen se tomu přidušeně zasmála a provokativně jí olízla dlaň. Její kamarádka okamžitě ruce oddělala a s neurčitým mumláním si utřela ruku do trička. Gwen nechala úsměv na tváři, ale někde vzadu v hlavě ji naťukávala žárlivost. Místo toho, aby Timothy hledal Stuarta, chodil si na návštěvy za Amandou. To nebylo fér.
"Doufám, že jsi nezapomněla na dnešní schůzku," začala Amanda rychle jiné téma, jelikož byly v té chvíli ve středu pozornosti. "Stuart je na akademii, Timothy prohlásil, že nemá čas jít ani na záchod, takže musíme vymyslet nějakou propagaci a nalákat nový členy do kapely."
"Neměj strach, vím o tom," ujistila ji. "Ale víš ty, že v podstatě nikoho nepotřebujeme? Máš bubny, baskytaru, kytaru a zpěv. Zvládneme to i takhle."
Jenže to už začala Amanda vrtět hlavou a argumentovala tím, že bez nové krve nebude v kapele nikdo pokračovat, až budou obě absolvovat. A ještě k tomu tenhle rok měli přijít i o Rodneyho a sama si na kytaru už netroufala.
"Fajn, nějak se domluvíme," přitakala nakonec Gwen. Byla vděčná za všechno, co dokázalo její myšlenky odvést alespoň trochu od Stuarta.

Zaměstnanci Gamma Vision se již vrátili dávno z oběda, když Timothy konečně zvednul oči od monitoru. Už se mu několikrát stalo, že kvůli práci se zapomněl najíst a ani hlasité naříkání žaludku ho většinou nepřimělo přestat. Tentokrát se ale rozhodnul, že si zaslouží pořádný oběd, kterým by se odměnil za dokončenou práci. Právě na počítači ukládal novou příručku, která sice nebyla určená pro veřejnost, ale pro vedení Gamma Vision a obsahovala všechno, na co se ho pořád dokolečka ptali. Přetáhnul soubor na USB disk, přehoupnul se na vozík a s úsměvem na tváři konečně opustil svou kancelář. Zamířil ke stolu jedné ze zaměstnankyň a položil jí drobné USB na stůl se slovy:
"Můžu vás poprosit o korekturu a formátování?"
Ale i když bylo jejich zorné pole ve stejné výši, dáma s drdolem dále něco psala na počítači a vůbec si ho nevšimla.
"Promiňte?" zkusil to znovu, ale chovala se jako kdyby byla hluchá i slepá. Timothymu bylo jasné, že to není možné - musela ho přece vidět, i kdyby před ní stál. Natáhnul ruku a několikrát jí s ní zamával před nosem, jenže ani to nezabralo. Měl z toho špatný pocit.
"Haló," zvýšil mnohonásobně hlas, "můžete mi věnovat pozornost?" skoro už zakřičel, ale když se porozhlédnul po místnosti, všichni zaměstnanci se dále věnovali své práci, jako kdyby byl duch.
"Má pozornost ti bude muset stačit," ozvalo se mu za zády. Když ale uslyšel ten hlas, bylo mu už všechno jasné. Místnost nebyla moc velká, vlezlo se tam asi devět kójí, ale ani celá hala by nebyla dostatečně prostorná na to, aby snesl přítomnost toho muže.
"Víš," začal Timothy chladně, "že se se mnou může setkat jen někdo, kdo má domluvenou schůzku?"
"Vím," odpověděl Tucker. "Ale také vím, že všechny schůzky s Trippleteas odmítáš a řeší je tví podřízení. Nejsem žádný zloděj, abych se sem musel dobývat, ale nedáváš mi jinou možnost, Jacku," opáčil a přišel o pár kroků blíž. "Ubližuješ tím jen svým lidem, když mezi nás stavíš předsudky. Prosím, vyslechni, co mám na srdci, nezabere to dlouho."
Timothy byl k němu ještě nějakou dobu otočený zády. Nechtěl s ním nic řešit. Vyhýbal se mu záměrně, ale teď, když tu stál a zastřel mysl všem těm lidem okolo, nemohl ho jen tak ignorovat.
"Tak poslouchám," otočil vozík konečně jeho směrem. Muž měl na sobě košili a svetr, a i když bylo venku ještě poměrně horko, byl jeho obličej nezdravě sinalý.
"Nějakou dobu jsem přemýšlel," začal Tucker, "a došel jsem k názoru, že bych ti měl objasnit, co se tehdy večer vlastně stalo a proč se to stalo. Jedině pak snad budeš schopný mě pochopit," sklopil mírně víčka, jako kdyby se styděl. "Já… tedy vlastně můj otec, on nepocházel z Babylonu. Nebyl ani pozemšťan. Přišel na naši planetu z hvězd."
Timothy se tomu jen tiše zasmál. "Takže to je pravda? Co jste vůbec zač? Co chcete?"
Christopher se na chvíli zarazil, ale vzápětí šlo na jeho obličeji jasně vidět, že mu všechno došlo. Byl velmi bystrý.
"Ty jsi mluvil s Rolandem, že ano? Řekl ti o nás. To proto jsi začal najednou jednat, nemám pravdu? Dostal jsi strach."
"A ty se mi divíš?" zeptal se ho znovu naprosto vážně. "V životě jsem neslyšel o lidech, kteří by pocházeli z říše bohů! A to, že se snaží dobýt naši planetu? Zažil jsem toho už opravdu hodně, ale na něco takového mě nikdo nepřipravil. Jsi snad ochotný se se mnou podělit o informace ohledně Šedých - své vlastní rasy?"
"Jsem!" vyjekl vášnivě, což Timothyho zaskočilo. "Jsem, Jacku. Protože tehdy, ten večer, jsem četl v tvé mysli a prozřel jsem," udělal pauzu a zadíval se někam do stropu. "To, co jsem viděl, když jsem se dotknul toho nepopsatelného vědění, mi okamžitě otevřelo oči. Bylo mi jasné, že se k tomu nemůže nikdo z nich dostat," hlesl a zavřel oči. Hlavu měl stále ještě zakloněnou vzhůru. "Ta čepel nebyla velká, neměla tě zabít. Potřebovali jsme jen dostat paralyzující látku do tvého krevního řečiště. Stejná se používá i ve věznicích. Bylo nutné nabourat tvou ochranu, abych ti proklouzl do hlavy a donutil tě myslet si, že jsi umřel. Pak bychom tě jen udržovali v umělém spánku, zatímco bys nám bez odporu poskytnul všechny informace, které bychom potřebovali k vítězství nad vašimi bohy," domluvil a zadíval se konečně na Timothyho. "Jsem vrah, Jacku, vím to. Ale udělal jsem to, abych tě zachránil. Abych zachránil tvůj domov. Nechať tě shořet v modrých plamenech bylo jediné řešení. Abys mohl znovu povstat a čelit tomuhle nebezpečí už připravený."
"To jsi děláš legraci?" zamračil se na něj.
"To bych si nedovolil! vykřikl. "Nešlo to ale jinak, Jacku! Ty nevíš, jak se ke mně otec choval, když jsme byli sami. Jsou to bezcitné bytosti, které emoce jen předstírají. Vidíš tu jizvu?" ukázal na bílou čárku, kterou měl na čele. "Když jsem tě nechal umřít, pokusil se mě otec zabít - vlastního syna! Vlastní krev. Kdyby nepřišel Jonny, už bych tady taky nebyl. Musel jsem se začít skrývat, protože jsem zradil a Šedí mi šli po krku. Podařilo se mi utéct bránou a doufal jsem, že na druhé straně potkám někoho, koho bych mohl varovat před hrozbou, jenže ocitl jsem se tady. Snažil jsem se vyrovnat váhu mého hříchu, jak nejlépe jsem mohl, Jacku, věř mi! A když jsem se o tobě dozvěděl, že jsi tady, musel jsem tě najít. Vím, že jsem udělal hroznou věc, ale proč kvůli mně odebíráš šanci svým lidem na návrat domů? Sám moc dobře víš, že to jsou uprchlíci, kritici režimu, kterým byla nabídnuta smrt nebo cesta branou do neznámých končin. Jsou to rodiny s dětmi! Netrestej děti za chyby jejich rodičů!" udělal vášnivě krok kupředu.
"Kolikrát ti mám říkat, že-"
"Přestaň už!" překřičel ho vztekle. "Už mám dost té svojí lži! Já vím, že jsi s nimi mluvil, Jacku!" rozhodil rozrušeně rukama. "Cítil jsem to, cítil jsem přítomnost Babylonských bohů v této dimenzi. Dvacátého devátého března, při zatmění slunce, jsi s nimi navázal spojení, když byla brána otevřená. Proč mi nechceš říct pravdu? Proč upíráš svým lidem šanci se vrátit?"
Timothy v té chvíli nevědomky zatnul ruce v pěst. "Chceš si to zase přečíst v mojí hlavě?"
"A dáváš mi snad na výběr?" zeptal se a upřel svůj rozzuřený pohled na něj. Timothy jako kdyby před sebou na milisekundu uviděl Dustina. Na ostražitosti ale nepovolil. Jenže když se Christopher rozešel jeho směrem, tep se mu okamžitě zrychlil. Najednou už stál těsně před ním a mírně se k tomu sehnul, aby mu lépe viděl do očí.
"Tohle byla poslední kapka," pokračoval Tucker skoro šeptem. Ukázal na něj prstem a nehezky se pousmál. "Vůbec ti ještě nedošlo, s kým máš tu čest."
Timothy měl najednou úplně vyschlo v puse. Každičký sval v jeho těle byl napnutý. Byl připravený úplně na vše. Jenže Christopher se najednou narovnal zpátky. Jeho tvář byla znovu vážná, ale šlo poznat, že mu hlavou hýřila spousta myšlenek. Jako kdyby se neustále přepínal nějaký jeho vnitřní spínač. Když byl Chris ještě malý kluk, nebyla jeho nestálá povaha tak zřetelná, ale podle záznamů, které si Timothy o něm četl ještě v Babyloně a podle toho, co viděl teď, mu bylo více než jasné, že je Christopher nemocný a potřeboval by pomoct. Jenže věc, která by mu ulevila, ta informace, tu mu nemohl dát.
Bez dalších slov se Tucker otočil na odchod. Timothy náhle zpanikařil. Co se tomu muži asi právě zrodilo v hlavě?
"Chrisi, cesta zpátky neexistuje! Stejně tak, jako ani my se nemůžeme vrátit tam, kde jsme skončili. Věřím ti, že jsi se změnil a jsem hrozně šťastný, že jsi to dokázal, ale nemůžu ti za to dát to, co chceš!"
Tucker ale ani nezpomalil krok a už se za ním zavíraly dveře. Vypadalo to, že už přemýšlel nad něčím úplně jiným a kdoví, jestli vůbec slyšel to, co za ním Timothy křičel.
"Pane, Chasi?" ozvalo se náhle vedle něj. Dáma s drdolem si ho konečně všimla a vypadala trochu překvapeně.
"Stalo se něco?" zajímala se, jelikož byl chlapec ve tváři nepřirozeně bledý. Timothy ale zavrtěl hlavou a předal jí úkol, se kterým původně přišel. Pak se vydal zpátky do své kanceláře a zatáhnul žaluzie, aby měl trochu soukromí. Přemýšlel o tom, co mi Christopher řekl a snažil se přijít na způsob, jak tuhle situaci vyřešit. Vzal si do ruky svůj diář a otočil v něm pár stránek dopředu. Jedno řešení ho při tom pohledu napadlo. Jenže čím déle nad tím přemýšlel, tím více zoufalý se cítil. Nakonec mrsknul s knížečkou o stěnu a skryl svůj obličej bezradně do dlaní, jako kdyby mu to mělo pomoct schovat se před vlastním osudem.
Chvíli tak křečovitě seděl, když najednou ucítil, jak k němu někdo posílá své myšlenky. Moc dobře dotyčného poznával, a tak jim dal průchod do své ztrápené hlavy. Když to udělal, v lebce mu zazněl zoufalý hlas Kate:
"Okamžitě sem přijď!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru