U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Kapitola 55: Zázraky

28. února 2018 v 17:00 | Haru 【春】 |  Šeď - Kapitoly
Timothymu trhalo srdce, když viděl, jak se Stuartovy nohy drolí na prach. Doktoři na ten podivný úkaz nechápavě zírali, jelikož chlapcovo oblečení bylo naprosto netknuté, ale když zahlédli na zápěstí jeho otce červený náramek, raději se na nic neptali. Okamžitě Stuarta převezli na sál, a když Jonovi oznámili, že musí obě nohy amputovat na kolenem, propukl v nekontrolovatelný pláč. Bezmoc, kterou v té chvíli cítil, se nedala popsat slovy.
Timothy by nejraději zůstal celou dobu s ním a byl mu oporou, ale nemohl. Čas zatmění se neúprosně blížil a zbývalo ještě několik věcí, které potřeboval zařídit.

"Jone, musíte se oba vzdát vší té zloby," promluvil k němu klidně, ale naléhavě. "Podívej, kam to Stuarta zavedlo. Nechte minulost minulostí - to je jediná rada, kterou ti můžu dát."
"Jak mám něco takového zvládnout?" zavzlykal a ještě více se na své židli skroutil.
Timothy popošel před jeho shrbené tělo a položil mu ruce na ramena, aby ho donutil zvednout hlavu. "Musíš Christopherovi odpustit. Stejně tak, jako jsem mu odpustil já."
Jon na něj jen zoufale zíral a nedokázal pochopit, jak něco takového zvládnul. V té chvíli v sobě nedokázal najít ani špetku slitování. Cítil jen vztek a bezmoc. Nic víc. A všechny tyhle pocity se ještě prohloubily, když se s ním chlapec, který kdysi býval jeho bratr, naposledy rozloučil.
Když správce znovu stanul na střeše pobočky, všichni už dávno utvořili nový kroužek okolo Christophera, který se stále ještě neprobíral. Timothy všem vysvětlil, jak na tom Stuart je a znovu se mezi nimi rozhostilo nepříjemné ticho. Teprve až Kate všechny upozornila, že už nemají moc času.
"Máš pravdu," zkontroloval pan Fox hodinky. "Ale kdo správci pomůže - však víte - s jeho odchodem? Nechápejte mě zle, ale dotyčný určitě přijde o svou moc. Ať to nazveme jakkoli, pořád je to vražda a jak už jsme dnes viděli a možná i cítili, bohové trestají i za myšlenku na ni."
"Nehledě na to," doplnila jej paní Foxová, "že je to někde uprostřed oceánu. Ten, kdo se správcem půjde, bude potřebovat nějakou loď, aby se dostal zpátky," připomněla jim a ztěžka si povzdechla. "Na tuhle práci by se perfektně hodil John Smith - svou moc by neztratil na rozdíl od nás."
"Blbost!" vyhrkl najednou Dustin. "Každý z nás by to zvládnul. I když plamen vyhasne, naše moc nikam nezmizí. Já klidně půjdu - nemám strach! Jsem ochotný svůj plamen obětovat," prohlásil sebevědomě a otočil se k Timothymu. "Moje sestra by to pro tebe udělala."
Ten se na to jen smutně pousmál. "Nemůžu takovou věc žádat ani od jednoho z vás."
Simon vzápětí všechny přerušil a také přispěl s jedním nápadem. "Možná by to šlo udělat bez ztráty moci," nadhodil a všichni upřeli zrak jeho směrem. "Christopher stále svůj plamen má, i když zabil předchozího správce. Věřil totiž, že to dělá pro jeho záchranu. Stačí, když sami sebe přesvědčíme, že je to správná věc."
"V tom případě půjdu," stál si Dustin stále za svým. "Musíme využít šanci, dokud je Tucker mimo."
Všichni horlivě přemýšleli, co udělat dál. Mají ten těžký úkol přenechat Dustinovi? Vidina vlastního těla v modrých plamenech všem brala odvahu, ale museli správce poslat zpět. Někdo ho musel vyprovodit.
Jejich pozornost najednou upoutal chrčivý smích. Když zjistili, že patří Christopherovi, okamžitě od něj ustoupili. Manželé Foxovi jej ale stále drželi spoutaného, takže se ani nehnul. "Jste tak naivní," prohlásil pobaveně ze svého potupného místa. "Myslíte si, že je tak snadné někoho zabít? A ještě k tomu správce? Taková věc vás bude pronásledovat celý život!" smál se a krčil u toho obličej bolestí. Pokusil se zvednout hlavu, aby lépe viděl na Timothyho a mohl mu sdělit, co má na srdci. "Nechtěl jsem Stuartovi ublížit, Jacku," přiznal zkroušeně. "Chtěl jsem rozvinout jeho talent tak, jak bys to udělal ty. Chtěl jsem mu jen pomoct a to, co se stalo... Hrozně mě to mrzí..." jeho úsměv povadl a rty se mu viditelně zachvěly. "Chtěl jsem pomoct i tobě..."
Timothy chvíli mlčel, ale nakonec k němu přistoupil a přiklekl si. "Tak pojď se mnou, Chrisi. Vraťme se do Babylonu společně. Začneme nový život."
Christopher se nad tou představou smutně pousmál. Věděl, že tím přijde o všechny vzpomínky a vědomosti, které díky Jackovi a Dawn získal. Jenže i přes všechnu tu bolest, která pulzovala jeho tělem, se cítil šťastný, jako už dlouho ne. Jack byl znovu po jeho boku a to byl sen, kterého se už před mnoha lety vzdal.
"Sáhni mi do kapsy," hlesl po chvíli a Timothy v ní našel nějakou krabičku. Když ji otevřel, nalezl ve vypolstrovaných lůžcích dvě drobné injekční stříkačky. "Sedativum," odpověděl Chris, když zachytil správcův tázavý pohled. "Když se navzájem omráčíme, jednoduše nás pohltí oceán. Vzal jsem si je pro tenhle účel - kdyby ti nebylo pomoci," pousmál se smutně.
Timothy se už neuhlídal a po tváři se mu spustily proudy slz. Roztřesenou rukou se pokusil před ostatními skrýt svou slabost, ale bylo to marné. Zavinil už tolik bolesti, ale i tak se k němu lidé stále vraceli a odpouštěli. Dokonce i Christopher - jeho dávný přítel. Trauma, které mu způsobil, se nedalo ospravedlnit nebo napravit, ale i přes to mu chtěl znovu pomáhat tak, jako kdysi. Byl z toho smutný a dojatý zároveň.
Správce zvednul hlavu a setkal se s pohledy, které čekaly na nějaký zázrak. Do poslední chvíle všichni doufali, že Timothy vytáhne z rukávu ještě nějaké eso.
"Přátelé," pousmál se na ně vlídně, "děkuji za vše, ale tohle je doopravdy sbohem."
Kate se jako na povel rozvzlykala, ale zůstala hrdě stát a ani se nepohnula. Chtěla být silná, i když ji tělo zrazovalo. Dustin také mlčky přijal, že byla jeho oběť právě zamítnuta a jen nepatrně přikývnul, že tomu rozumí.
"Vyřiďte Dawn, ať neztrácí víru," dodal Timothy. "Protože jedině pak se dějí zázraky."
Jeho slova se všem vryla do paměti, protože to bylo poslední, co jim správce zikkuratu kdy řekl. Christopher i Timothy zmizeli, jako kdyby vůbec v této dimenzi neexistovali. Zanechali Babyloňany v černobílém světě, který nebyl jejich domovem, ale osud chtěl, aby se jím stal. Stejně tak jako pro další, kteří ještě měli přijít. Do té doby, než správce znovu procitne v nekonečném koloběhu života a smrti a zarazí ty nesmyslné tresty, které kvůli bráně vznikly. Všichni doufali v den, kdy se tak konečně stane.


Amanda zastavila auto na parkovišti před Yeringtonskou střední a otevřela Gwen dveře. Jejich pozornost okamžitě upoutala hudba, která se letním podvečerem nesla z nedaleké tělocvičny - staré písně z období milénia, které poslouchaly na střední, a i po deseti letech jim rozechvívaly každičký sval v těle.
Když obě vešly do toho rozruchu, nemohly si nevšimnout obrovského nápisu "Class of 2008", který visel nad tribunou mezi záplavou fialových balónků.
"Děvčata," mávala na ně horlivě spolužačka od svého vítacího stolečku, "už jste poslední!" smála se a všechny se pozdravily. Připíchly si cedulku se jménem na tričko a vyrazily ke stolům, které se prohýbaly pod jídlem a pitím. Jenže než tam stihly vůbec dojít, zkřížila jim cestu další známá tvář.
"Ahoj, Jime," pozdravila se Amy se spolužákem.
"No konečně - naše zpěvačka!" zpustil zvesela a nezapomněl dodat, že vypadá úchvatně. Jenže když uviděl Gwen, úplně se se svou vítací ceremonií zaseknul. Nakonec si ale odkašlal a o poznání méně horlivěji ji objal. "A ty, má milá, jsi stále krásnější. A ty určitě budeš taky," sehnul se k jejímu břichu a dalekohledem ze svých dlaní se jako by zadíval dovnitř. Gwen se rozesmála a každý, kdo ji v té chvíli viděl, musel uznat, že jí těhotenství doopravdy slušelo.
"A už víš, co to bude?" zajímal se pochopitelně, ale ona zavrtěla hlavou, že ne.
"Ale chtěla bych holčičku - dva kluci mi bohatě stačí," prohlásila zvesela a Jim na ni zůstal znovu překvapeně zírat, jelikož si myslel, že je to teprve druhé dítě.
"Tak to já se se svým jedním prckem můžu jít zahrabat," přiznal. "A co Stuart? Slyšel jsem, že se prý odstěhoval do Kanady. Jste ještě v kontaktu?"
"S těmi starostmi, co máme, už to není tak snadné," přiznala smutněji, "ale občas si voláme. Prý teď bude mít nové protetické nohy, se kterými nebude potřebovat berle, tak přemýšlel, že by nakonec zkusil toho hasiče. Technika jde prostě kupředu." Než se ale Jim začal vyptávat na další detaily, Amanda se omluvila, že si zajde pro nějaké pití. Mezitím se u její kamarádky vytvořila menší skupinka zvědavců, takže jim nechala trochu soukromí, aby se pořádně nabažili a zažárlili na Gwenin dokonalý život. Všichni jí to říkali - i Amanda - ale pochopitelně to své nejlepší kamarádce z celého srdce přála.
"Zdálo se mi to," řekl někdo vedle ní, "nebo je Gwen znovu těhotná?"
"Dustine!" vyjekla Amanda a okamžitě se přátelsky objali. Viděli se naposledy před rokem v soukromé ambulanci jeho sestry a Kate. Odcházeli odtamtud tehdy dost rozpačití, jelikož se Dawn bez okolků zeptala, kdy už to dají konečně dohromady. Podle jejího názoru se scházeli moc často na to, že byli stále jen přátelé. Bohužel její přímočará otázka způsobila, že se najednou zdráhali jeden druhého vídat. "Jsou to zamilovaní blázni," vysvětlila mu. "Kdybys viděl Ruperta s dětmi, roztečeš se jak karamelka v kakau."
Dustin přitakal, že si to asi dokáže představit. "A co ty, Jonesová? Za chvilku třicet - žádný potomek na seznamu?" trochu ji škádlil s věkem, ale ona si z toho nic nedělala.
"Jestli se další 'pan dokonalý' nepromění v ukázkového blbce, tak bych to mohla ještě do třiceti stihnout," nadhodila zvesela. "Ale to je jedno. A co ty? Pořád ženatý se svým zaměstnáním?"
"Beru svou práci svědomitě," začervenal se. "Vlastně mě brzy povýší na detektiva," pochlubil se a Amanda mu pogratulovala k úspěchu.
"Takže ty pořád zpíváš?" zajímal se, ale jeho obyčejný dotaz ji dost rozesmál.
"Ne, kdeže," mávnula rukou. "Nedařilo se nám už delší dobu. A taky jsem zjistila, že mě to vůbec nenaplňuje. Což je zvláštní, jelikož kariéra zpěvačky byl vždycky můj sen," povzdechla si nostalgicky. Dustin se okamžitě zeptal, čemu se tedy věnuje a ona se na to rozpačitě pousmála a mírně sklopila víčka, jako kdyby se styděla. "Učím už půl roku na soukromé škole zpěv."
Dustin na ni několikrát překvapeně zamrkal. Nějak tomu nemohl uvěřit, ale nakonec zvážněl a přiznal, že se to k ní perfektně hodí. Vzápětí odložil svůj kelímek s pitím a vytáhnul z kapsy peněženku.
"Něco pro tebe mám," řekl a podal jí nějaký složený papír. "Dostalo se to ke mně asi před třemi měsíci, tak jsem doufal, že dneska přijdeš."
Amanda mu chtěla připomenout, že má její číslo a mohl zavolat, ale pak si vzpomněla na sebe, když se rozešla se svým posledním přítelem, a i když moc chtěla, tak Dustinovi stejně nezavolala.
Když rozevřela list, který dostala, nechápavě si jej prohlédla. Byla to nakopírovaná novinová stránka v babylonštině, ale pochopitelně byla důležitá fotka, kterou do textu vložili. Dívala se totiž na mladší verzi sama sebe.
"Co to je? Fotomontáž?" stočila svůj tázavý pohled na Dustina, který ale naprosto vážně zavrtěl hlavou.
"Je to z novin, které si s sebou přinesl jeden Babyloňan z roku 2015. Vím, že už je to dávno, ale jak jsem řekl - taky jsem o tom nevěděl."
"Dobře, ale co dělá moje fotka v novinách z jiné dimenze?" zatřásla naléhavě s papírem.
"Není to žádný žert," ujistil ji ještě jednou. "Je to článek o novém správci zikkuratu," prohlásil a bez dalšího vysvětlení poklepal na fotografii. Amanda se znovu zadívala na svou podobiznu a chvíli mlčky zpracovávala, co právě slyšela. Ona a správce? Jak je to možné? Zikkurat měl být v té době bez správce, jelikož Timothyho inkarnace měla podle odhadů jen devět let. Jenže jak se zdálo, její dvojnice zaujala z neznámých důvodů post, který měl náležet pouze dvěma lidem z celého vesmíru. Nedávalo to smysl.
"Taky jsem tomu nemohl uvěřit," pokračoval Dustin, "ale jsi to ty. Tvá dvojnice dokonce prošla zkouškou krve. Vypadá to, že bohové měli celou dobu schovanou náhradu. Kdybychom to věděli, nemusel se Timothy vůbec do Babylonu vracet," prohlásil zahořkle.
Amanda ale nesouhlasila. "Stejně by šel. Nebyl by tady šťastný."
"To nemůžeš vědět - měl přece tebe."
"Jenže oba nás to táhlo jinam. A jak se zdá," zadívala se na fotografii, "je nám souzeno být tady pro druhé, a ne pro sebe," hlesla a na jejím obličeji se nečekaně objevil úsměv. Pokud byly životy dvojníků alespoň trochu podobné, dávalo hned větší smysl, kam se ten její stočil. Neúspěch, se kterým celé ty roky bojovala, ji nakonec zavedl tam, kam měla patřit - mezi studenty. Přesně tohle mělo uspokojit její touhu po dokonalosti, touhu být tu pro ostatní jako vzor a pomáhat jim na cestě za jejich cílem.
Všechna nejistota z nového zaměstnání, byla najednou pryč. Po celém jejím těle se rozlil příjemně hřejivý pocit a vše se najednou zdálo mnohem jasnější. Najednou věděla, kudy má jít.
"Dustine, moc jsi mi chyběl," přiznala a její nečekané vyznání ho naprosto zaskočilo. "Vždycky, když jsem něco potřebovala, tak jsi tu pro mě byl a ten poslední rok, co jsme se neviděli, jsem se cítila hrozně křehká a nešťastná. Vím, že oba chováme hlubokou úctu k tomu, co nám tu Timothy zanechal, ale už mě nebaví jen opatrně našlapovat. Chci se s tebou zase smát jako ty poslední dva roky na střední a každou tu chvíli, kdy jsme si na sebe našli čas. Byl jsi mi dobrým přítelem a já to nikdy nedokázala pořádně ocenit."
"Co to plácáš?" pousmál se rozpačitě. "Každý tvůj úsměv byl jako výhra v loterii. Co víc bych si mohl přát?"
Amanda moc dobře věděla, jaká slova skrýval za tím zdvořilým úsměvem. Bylo to velmi sobecké přání, ve které doufal už od střední, ale bál se ho vyslovit nahlas. A od té doby, co Timothy odešel, se stalo něčím zakázaným, co se nikdy nemělo vyplnit. Proto Amy v tichosti poskládala papír do kapsy od kalhot a pokynula hlavou do prostoru, kde se tančilo. Dustin se zadíval na své spolužáky a jejich partnery, jak se pohupují ve svižném rytmu a musel se zasmát, když si mezi nimi představil sám sebe, jelikož nebyl moc dobrý tanečník. Amanda už ale poťukávala prsty do rytmu na svém kelímku a čekala, jestli se Dustin chytí její nabídky. Rozpačitě zastrčil ruce do kapes a zeptal se:
"Amando Jonesová, opravdu se chceš jít společensky znemožnit právě se mnou?"
Nemohla si pomoct, ale byl neodolatelně rozkošný s tím svým nejistým pohledem a nachovými tvářemi. "Nic by mi neudělalo větší radost."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru