U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Poděkování

28. února 2018 v 17:01 | Haru 【春】 |  Šeď - Kapitoly
Tak a je to tady, moji drazí - Šeď se dopotácela do cíle. Byl to dlouhý běh, který započal v březnu 2009, kdy jsem měla sladkých patnáct, toužila po velké a vášnivé lásce (především to druhé), ale trávila veškerý svůj volný čas po škole psaním a kreslením. Příběh doběhl svou trať v dubnu 2012 a začalo dlouhé období mé neaktivity. V srpnu 2017 ale přišel nápad zaběhnout si ten závod znovu a přibližně po šesti měsících jsme zvládli nemožné. Hodiny a hodiny opravování, dopisování, lepení plot holes a dalšího dopisování vyústily v román o délce 95 900 slov. Občas jsem myslela, že je trasa nekonečná a neměla jsem chuť pokračovat dál, ale hnal mě vnitřní motor spisovatele, který to prostě musel dotáhnout do konce. A tak jsme tady.



Moc vám děkuji, že jste to nevzdali, jelikož ze začátku nebylo úplně jasné, kam vše bude směřovat s tolika postavami. Ale nakonec to do sebe hezky zapadlo, nemyslíte? Děkuji vám za všechny komentáře a hvězdičky; děláte tím radost nejen mně, ale i budoucím čtenářům, kteří si díky vašemu zájmu všimnou tohoto příběhu a zamilují si jej (doufejme).


Přemýšlela jsem, jestli se v Šedi dá najít nějaké ponaučení, které jsem podvědomě chtěla celým tímto příběhem sdělit. Píšu většinou spontánně, mám jen zhruba naplánované, co se stane a nechávám postavy a děj samotný, aby směřovali, kam mají. Jen když jsem s nápady v koncích, hloubám dnem i nocí, jak pokračovat. Původně tento příběh skončil dovršením pomsty. Ale čím je člověk starší, tím více si uvědomuje, že bez ohledu na to, jestli jsme věřící nebo ne, měli bychom umět odpouštět. Vztek a pomsta nepřinesla pro postavy v příběhu žádné uspokojení, jen další bolest. A tak to bohužel funguje i ve skutečnosti. Pokud budeme lpět na starých křivdách, nikdy se neposuneme kupředu, nikdy přes všechnu tu zášť neuvidíme pravé štěstí. A někdy musíme i něco obětovat nebo si přiznat vlastní chybu, abychom k cíli došli. Proto nakonec příběh změnil svůj směr, stejně tak, jako jsem ho změnila za ty roky i já.


Zabývala jsem se i dalšími problémy, které mladí lidé musí řešit. Křehké lásky hnané emocemi, přátelství odolávající rozdílným názorům, boj o popularitu, zmařené sny, hádky, zrady, škola, rodiče... Myslím, že jsem se vyřádila na těch mých chudáčcích dost. Ale osud se s námi nepárá - hlavně když je člověku náct a vše zažívá úplně poprvé.


Možná vás napadá, že Šeď skončila napůl otevřeně, jelikož se se neví, jestli se Timothy doopravdy dostal zpět a také proč měl zikkurat správce. A jak to vlastně je s těmi opravdovými Šedými. Přiznám se, že se mi ještě nechce uzavírat tohle univerzum, na kterém jsem tak moc pracovala, abych vychytala všechny mezery. Proto je tu jistá šance, že bude pokračování. A kdo ví, třeba už bude i ve hmatatelné knižní podobě.


Víc už toho pro vás doopravdy nemám. Ještě jednou vám z celého srdce děkuji a uvidíme se zase u nějakého jiného příběhu. Třeba u Dětí Babylonu :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbil se ti příběh Šeď?

Jasně! 50% (1)
Tak napůl. 0% (0)
Nic moc... 50% (1)

Komentáře

1 FoxFirer FoxFirer | E-mail | Web | 28. února 2018 v 17:21 | Reagovat

Sice jsem tvé dílo nečetl ale chtěl bych ti pochválit blog. Máš ho pěkně udělaný + zajímavý stal kreslení. Hlavně ta čarodějka na pravo. :D

2 Haru 【春】 Haru 【春】 | 1. března 2018 v 21:05 | Reagovat

[1]: Děkuju :-) to jsou roky a roky vylepšování :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru