U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Čaroděj z Agarty - Kapitola 1

22. března 2018 v 19:18 | Haru 【春】 |  Čaroděj z Agarty - Kapitoly

Prolog

Zůstal jsem němě zírat. To, po čem celá Agarta už tolik let marně toužila, stálo nyní přímo přede mnou. Celé ty roky utrpení mohly s jediným slovem skončit a mé tělo se chvělo při pomyšlení, že bych byl konečně volný. Skoro jsem to už viděl; zlatavé brány říše elfů mě radostně vítaly snad v každém snu, ze kterého jsem se probudil. Nikdy jsem to nadpozemské místo neměl opouštět. Ale teď ležel klíč na dosah mé ruky a stačilo si o něj jen říct. Mohl jsem se vrátit. Mohl jsem znovu být součástí jejich nádherného světa. Jenže zvláštní pocit úzkosti svazoval mé hrdlo, takže když jsem otevřel pusu, nevyšel z ní žádný zvuk; skoro ani můj vlastní dech. Někde vzadu v mé mysli jsem totiž věděl, že když vyslovím ono přání nahlas, navždy ztratím to, co mi bylo drahé - co odčarovalo mé zkamenělé srdce.

Kapitola 1: Dívka, která potřebovala své dvojče


Františka
Michal

Onoho rána jsem zamávala bratrovi na rozloučenou jako vždy, když jsme mířili do práce. Zatímco jeho neposedné plavé chmýří mizelo v dáli, obrátila jsem svůj pohled zasněně k nebi. Kéž bychom spolu mohli trávit čas stejně tak, jako na základce, pomyslela jsem si. Mirek byl má spřízněná duše - mé dvojče - vyrůstali jsme bok po boku a nic nedávalo smysl, když u toho nebyl ten druhý. Jenže čas plynul nelítostně dál a říká se, že všechno hezké musí jednou skončit. Když se naše cesty na střední školu rozešly, uklidňovala jsem se tím, že odpoledne se znovu sejdeme doma a jeden druhému sdělíme i ty nejtitěrnější zážitky z našeho dne. Jenže i tohle období pominulo. Bratr se po maturitě odstěhoval a jediné, co nám teď zbylo, bylo osm minut. Každý den, když jsme vyrazili do zaměstnání, jsme se potkali u místní pekárny, koupili si snídani a tím započal odpočet. Osm minut - přesně tak dlouho trvala naše jediná společná chvíle, než on zamířil k autobusovému a já k vlakovému nádraží.

Nevím, jak dlouho jsem na té křižovatce stála, ale když se má mysl konečně probrala ze svého zadumání, byla bratrova vysoká postava už dávno pryč. S donucením jsem vykročila ke svému cíli a snažila jsem se najít na tomhle novém životě dospělého člověka něco pozitivního. Tak třeba plat? Minimum povinností? Ne… Nic z toho mě nedělalo šťastnou. Chtěla jsem mít po svém boku bratra - po ničem jiném jsem netoužila. Jenže Mirek to necítil stejně. V tomhle jediném jsme asi byli odlišní. Z něj totiž neustále vyzařovalo světlo. Byl jako slunce, které svým teplem lákalo všechny k sobě a když jsem byla s ním, jedině pak jsem zářila také. Bez něj jsem nebyla úplná. Skoro jako kdybych vůbec neexistovala. Potřebovala jsem ho.
Mé kroky se rázem zastavily na konci přechodu. Zůstala jsem stát na silnici před patníkem, jako kdyby to byla třímetrová zeď. Tyčila se přede mnou a přímo před mým obličejem byl načmáraný neonový nápis: Jsi vůbec člověk, Fany? Jenže nikdo to neviděl. Lidé neviděli ani mě. Jako kdybych srostla se silnicí a vytvořila nešikovně postavený betonový sloup - všichni kolemjdoucí mě bez povšimnutí obcházeli. Tak jako už tolikrát.
Má tenhle život vůbec smysl? Jaká neznámá moc mě okrádá o mou existenci kdykoli se můj bratr vzdálí? Je to snad nějaký žert? V tom případě bych se měla zasmát. V té chvíli do mě někdo zezadu narazil. Muž v saku zvedl hlavu od svého mobilu s pusou otevřenou k omluvě, ale když uviděl můj úsměv hraničící s šílenstvím, bez jediné hlásky mě obešel. Nic jsem si z toho nedělala. Za pár sekund zapomene, že se něco takového stalo; stejně tak jako všichni mí kamarádi z dětství, kteří mě bez Mirka na ulici nepoznávají.
V dáli jsem zaslechla typické skřípění vlaku. Podívala jsem se na své hodinky po babičce a s naprostým klidem usoudila, že nemá cenu utíkat. Pokud budu mít štěstí, můj šéf si ani nevzpomene, že v jeho restauraci pracuju.
Vydala jsem se pomalým krokem na procházku, jelikož se mi nechtělo hodinu dřepět na nádraží; bohužel z tohohle zapadákova nic dřív nejezdilo. Mohla jsem zajít na chvíli domů, měla jsem to kousek, ale poslouchání keců mého nezaměstnaného otce o tom, proč nevydělávám na nájem, se mi nechtělo dobrovolně podstupovat. A venku bylo zrovna tak krásně.

Jako myška jsem proklouzla zadním vchodem. Shodila jsem obnošený vlněný kabát, uvázala zástěru a vstoupila na plac jako divadelní hvězda do záře reflektorů. Žádná reakce. Povzdechla jsem si a přejela očima scénu, na kterou se už dva měsíce musím dívat; zašedlé závěsy od cigaret, popraskaná omítka, stoly se zelenými ubrusy s logem pivovaru, komunistické talíře s tlustými okraji, lžíce jak lopaty, v kterých vám vždycky zůstane na dně bramborová kaše a jeden nabručený šéf u výčepní pípy. Naše pohledy se střetly a bylo dost očividné, že mám průšvih.
"Fany, kdes kruci byla?" naježilo se mu jeho srostlé černé obočí, ale nepřestával u toho čepovat. "Takhle by to nešlo, holčičko - nauč se chodit včas."
"Promiňte, hned všechno doženu!" omluvila jsem se mu se sklopeným zrakem.
"Nestát, nehledět, dvě minerálky na jedničku," poručil a zamračil se ještě víc. Vypadal jak kůra od stromu. Čekala jsem, že mu každou chvílí začne z nosu téct míza.
"A-ano," vykoktala jsem a dala se do práce. Ten chlap mě určitě jednou umučí! Ale copak mu můžu něco říct? Měla bych být vděčná za to, že mě zaměstnal i přes pověst mojí matky, která tu kdysi pracovala, a klečet před ním na kolenou, že mě ještě nevyhodil za to, co provádím s jeho starožitným komunistickým nádobím. Nejsem žádné nemehlo, to ne, jen se mi občas děje taková zvláštní věc; jakmile jsem pod stresem, ke všemu se lepím. Doslova.
Na podnos jsem si naskládala objednávku a ve spěchu vykročila od pultu. Hlavou mi běželo, kdo si takhle brzo ráno dává u nás minerální vodu, když tu většinou posedávali dělníci a lili do sebe hektolitry kafe. Po práci to pak bylo pivo. Svou odpověď jsem vzápětí dostala, jelikož u stolu číslo jedna seděl nějaký mladý kluk s dívkou. Velmi nezvyklý úkaz.
Většinou mé roznášení probíhalo tak, že jsem pozdravila, položila objednávku na stůl a zákazníci se pak divili, kdy se to pivo tam objevilo. 'Že bych už byl tak namol?' říkali si nejspíš v duchu. Od toho měla naše restaurace přezdívku "Kouzelný lokálek". Jenže tentokrát se stala naprosto nečekaná věc. Ten chlapec s dívkou se na mě oba okamžitě otočili - jen co jsem vykročila. Srdce se mi z toho šoku roztancovalo. Podvědomě jsem se na ně usmála a v hlavě mi přitom optimisticky znělo, že dnešek možná nebude tak hrozný, jenže jen co jsem se začala cítit trošku lépe, pravá noha se rozhodla spřátelit s místním prochozeným linoleem a já se rozmázla předpisově na podlaze. Veškerý doposud držený obsah vyletěl do vzduchu a napadl toho nebohého kluka. S hrůzou jsem sledovala, jak si rukama chrání obličej, ale když to hororové představení skončilo, vypadalo to, že se mu nic vážného nestalo. Než jsem se stihla zvednout a nějak zareagovat, můj šéf mě nečekaně vytáhnul za loket nahoru.
"Máš padáka, nemehlo," řekl.
"Děkuju…" odpověděla jsem mu, ale očividně jsem čekala, že se mě zeptá, jestli mi nic není. Jsem sebestředná nebo jenom naivní?
"Ještě jsem nezažil člověka, který by dokázal zakopnout o vlastní nohy!" pokračoval nabroušeně. "Jednou všechno zvládáš bez sebemenších potíží a podruhé rozflákáš, co máš zrovna po ruce. Už mám toho dost - stejná jak matka, jenom z tebe netáhne chlast."
"P-promiňte mi to, moc se omlouvám…"
"Mně se neomlouvej. Tohle dlužíš zákazníkům!" prsknul a štrádoval si to rovnou k nim se sklopenou hlavou, co nejponíženěji samozřejmě, aby také vypadal jako oběť. "Velice mě to mrzí - objednávka je samozřejmě na náš účet a hned vám přineseme novou."
Dívka nabídku bez problému přijala, ale chlapec se naštvaně zvednul na odchod. Všimla jsem si, že má škrábnuté předloktí - nejspíš od víčka. Nedivím se, že nechce zůstat.
"Počkej," vyhrkla jeho společnice a také se odsunula od stolu. "Nechceš aspoň náplast?"
"Na co bych potřeboval náplast, Violo?" štěkl po ní hrdinsky a vrazil do dveří. Hnědovláska se bez dalšího zdržování vyřítila za ním. Rozhodně to byl podivný pár.
"Takže si nakonec nic nedají?" podivil se můj bývalý zaměstnavatel.
"Kdo by v tomhle zatuchlým mauzoleu taky chtěl zůstat?" uklouzlo mi, načež se rozzuřil nanovo, spojil obočí do jedné tlusté housenky a zakřičel:
"Ven! Hned!"

Jakmile jsem odešla z restaurace, začala jsem si hledat práci novou. Neměla jsem ale svůj den, takže mi bylo hned jasné, že na nic nenatrefím. Chvíli jsem se poflakovala po ulicích, hledala papírky ve výlohách s nabídkou práce, ale nakonec jsem si zrekapitulovala celý den na lavičce v parku a se smířlivým povzdechem se zaposlouchala do šumění větví. To byl ale den. Copak tahle má mizérie nikdy neskončí? Co jsem komu udělala, že na mě uvalil tuhle kletbu? Bylo mi ale jasné, že se mé odpovědi nesnesou z nebe. Od střední jsem sice doufala, že ano - byla jsem optimista skrz naskrz - ale poslední dobou jsem nenacházela nic, o co bych se mohla opřít a znovu se vyškrábat na bezpečný břeh. Zbyly mi jen matné vzpomínky na mé a Mirkovo dětství, které mě taktak zachraňovaly před utopením se v sebelítosti.
Ačkoli bylo něco kolem třetí hodiny a žaludek se ozýval, že je s mým ranním makovým závinem už dávno hotový, podařilo se mi v parku usnout. Jsem docela velký spáč - přiznávám se. Ani jsem neměla strach, že by se mi mohlo něco stát; bez Mirka jsem byla jako neviditelný duch. Jenže když jsem se probudila, najednou bylo deset večer a já se musela za čtvrt hodiny dostat přes půlku města na vlak. Takže dnes je mi ten běh přece jen souzený.
Když jsem naprosto zpocená dorazila na nádraží, s jistotou jsem zjistila, že mi poslední spoj ujel před nosem. Tak to abych si šla najít novou lavičku, jelikož to bude dnes moje postel. Skvělé.
Ve městě jsem nikoho neznala, pouze jsem tu měla práci. Peníze na nějakou ubytovnu nebo taxi jsem pochopitelně neměla; jízdenku jsem už měla koupenou a zbytek drobných jsem utratila za snídani. Ještě jsem mohla jet stopem, ale určitě by mi nikdo nezastavil. Paradoxně jsem se svými sto osmdesáti centimetry nevyčnívala z davu ani trochu.
Opatrně jsem ulehla na dřevěnou lavičku a zabalila se do kabátu. Ještě že už je duben, pomyslela jsem si, nerada bych tu umrzla. Raději jsem všechny negativní myšlenky pustila do černočerné tmy. Přestala jsem myslet na nedaleké bezdomovce za kolejemi, na budoucí bolavá záda nebo nachlazení a pokusila jsem se co nejrychleji usnout. Ať tenhle den už konečně skončí…

Naprosto přirozeně jsem se probudila a zamžourala do tmy. Zdálo se mi asi něco hezkého, protože jsem úplně zapomněla, kde jsem to nakonec skončila - chvíli mi trvalo uvědomit si, proč jsem pořád ještě na nádraží. K mé smůle bylo teprve pár minut před půlnocí. Za to může ten odpolední šlofík. Mít tak flašku vodky, probudila bych se až ráno, ale nepohodlí a chlad byly jednoduše silnější. Promnula jsem si otlačenou ruku a pousmála se nad představou, že je mé tělo teď nejspíš legračně zebrované od lavičky. Kupodivu jsem si dokázala udržet dobrou náladu ve chvílích, kdy by ostatní vyšilovali - jinak jsem s tímhle mým osudem ani žít nemohla.
"Všechno v pořádku?" promluvil na mě někdo. Leknutím jsem nadskočila. Bála jsem se, že na mě nádražák zavolal policajty, ale naštěstí to nebyl tenhle případ. Zamžourala jsem na siluetu přede mnou a… Počkat… Je tohle vůbec možné? Ten kluk, kterého jsem dnes úspěšně zmrzačila, se pár metrů přede mnou opíral o sloup. Je tu nějaká sebemenší možnost, že si mě pamatuje?
"Já… Ujel mi vlak," přiznala jsem neochotně. "Poslouchej, za to dnešní dopoledne se strašně moc omlouvám - než jsem se stihla vzpamatovat, byl jsi už pryč…"
"To nic nebylo," zavrtěl mírně hlavou a já na něj zůstala zírat. Takže si na mě opravdu vzpomíná? Nejsem náhodou v nějakém příliš reálném snu?
"A co tu děláš ty tak pozdě?" zeptala jsem se vzápětí.
"Čekám na vlak," odpověděl a trochu se zasmál mému dotazu, jelikož mu nejspíš připadal hloupý. Nechápala jsem proč.
"Ale takhle pozdě už nic nejezdí," podotkla jsem. Chtěla jsem mu zkazit radost, ale nečekaně mě vyvedl z omylu.
"Jezdí - přesně o půlnoci. To přece musíš vědět, když nejsi zdejší."
Počkat, počkat. Proč to řekl tak podivně? Co se to tady děje? Risknula jsem raději další otázku. "A kam až ten vlak jede?"
Kluk odvrátil hlavu a trochu záhadně prohlásil: "Přece až tam, kam potřebuješ."
Cože? To se mnou hraje nějakou hru? Teď už nechápu vůbec nic. Musí to být stopro cvok. "Aha… A nemohla bych jet kousek s tebou?" zkoušela jsem dál, co z něj vyleze.
Znovu se ke mně obrátil čelem a jeho pohled mě nepříjemně probodnul. "Ty vůbec nevíš, o čem to tady mluvím, že?"
"Co? Jasně že vím!" začala jsem se nervózně smát, ale tím jsem se úplně prozradila. Kousla jsem se do rtu a trochu vystrašeně čekala, co udělá, protože mě neustále sledoval těmi svými modrými reflektory. Po těle mi naskočila husí kůže. Co je to za člověka? Co se mi to tady snaží nakukat o kouzelném půlnočním vlaku? Copak mě konečně zaveze na moji domovskou planetu? Ale ne, to přece není možné…
"Kdo jsi?" zeptal se po chvíli. Ale než jsem stačila otevřít pusu, pokračoval: "Část tebe sem patří, ale druhá část ne. Takovou disharmonii jsem ještě neviděl. Vytvořil tě snad někdo?"
"Jak vytvořil?" zasmála jsem se. "Já se přece narodila jako každý!"
"V tom případě jsi nějaká divná," usoudil podle nějaké své podivné logiky. Ani nedokážu popsat pocity, které se mi v té chvíli nahrnuly do hlavy. Smíchaly se v neurčitou šedou hmotu jako plastelína, se kterou si hraje nějaké malé dítě.
"Očividně vůbec nic netušíš," konstatoval nahlas. "Ale jestli se to chceš dozvědět, máš teď možnost."
"Možnost? Jakou možnost?" vydechla jsem plna zvláštního očekávání.
"Můžeš jet se mnou. Možná znám někoho, kdo by ti pomohl s tou tvojí nepříjemnou aurou, kterou vyzařuješ," nadhodil ledabyle, ale pro mě to bylo jako záchranné lano, na které jsem celý život čekala. Od té chvíle jsem hltala každé jeho slovo. "Ale do ničeho tě nenutím," pokračoval. "Vůbec se neznáme. Jen mě napadlo, že bys možná chtěla zjistit, kdo doopravdy jsi."
Pokusila jsem se zvlažit suché rty jazykem, ale díky mé neomaleně otevřené puse mi úplně vyschlo.
"A… Jak se vlastně jmenuješ?" zajímalo mě jako první. Ani nevím proč. Kluk zvednul svou brašnu ze země a dal si ji přes rameno. Ještě jednou se mi vpil do očí a se stejným klidem jako doposud mi sdělil své jméno:
"Michal. Michal Perlička. A ty?"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Markéta Markéta | E-mail | Web | 7. května 2018 v 17:03 | Reagovat

Moc se mi líbí vzhled tvého blogu. V první kapitole jsem nedočkavě čekala, co se bude dít a ten konec je překvapivě zajímavý. Rozhodně jsem zvědavá na druhou kapitolu.

2 Haru 【春】 Haru 【春】 | 7. května 2018 v 19:50 | Reagovat

[1]: Děkuju za krásný komentář, doufám, že se ti bude pokračování příběhu líbit i nadále :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru