U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Čaroděj z Agarty - Kapitola 2

24. března 2018 v 11:34 | Haru 【春】 |  Čaroděj z Agarty - Kapitoly

Kapitola 2: Chlapec, který vyčaroval mrtvou květinu


Františka

"Tak co říkáš? Riskneš to?" zeptal se záhadný Michal po chvíli. Jeho otázka byla naprosto logická, ale zároveň ve mně vyvolávala vlnu paniky. Jak se mám rozhodnou? Copak já vím? Ten kluk vypadá až moc vážně na to, aby žertoval. Třeba je profesionální manipulátor mysli a vynikající herec v jednom. To, co mi nabídnul, je bezpochyby jako vytržená pasáž z fantasy románu pro mládež, ale ještě absurdnější je fakt, že o té záhadné jízdě vlakem vůbec uvažuju!
Fajn, zkusím nad tím chvíli popřemýšlet. Takový výlet nebude jen na otočku. Otázkou je, jestli budu někomu scházet, když se na nějakou dobu vypařím z povrchu zemského. Žádné blízké přátele nemám, takže to by nebyl problém. Rodiče mě osobně postrádat nebudou, ale asi jim bude chybět můj plat - třeba si konečně uvědomí, že válením doma se peníze na nájem nevydělají. Ale co Mirek? Tomu jedinému na mně záleží - bude si určitě dělat starosti.
Nemám ale dost času na to, abych si to pořádně promyslela. Michal se najednou mlčky otočil a vstoupil do kolejiště.

"Kam jdeš?" hlesla jsem zoufale.
"Nebudu tě přemlouvat, když vidím, že tě tady něco drží," otočil se na mě nejspíš už naposled. "Já ten vlak ale stihnout musím. Takže sbohem, Františko Tihelková."
Dlaně se mi okamžitě sevřely v pěst a z úst vyšel skoro zoufalý výkřik. "Počkej! Vezmi mě s sebou!" Michal se zastavil a přes rameno se zadíval na můj vnitřní boj. "Chci jít taky. Kamkoliv. Pryč odsud," chrlila jsem ze sebe slova, která jsem se nikdy neodvažovala říct nahlas. Úplně jsem cítila, jak se mi vzrušením rozklepala kolena. Měla jsem strach, abych vůbec byla schopná udělat další krok, ale zároveň jsem netoužila po ničem jiném na světě.
"Kvůli čemu jsi před chvílí váhala?" zajímal se.
"To bude v pořádku! Hned napíšu bratrovi, aby si o mě nedělal starosti!"
Michal přikývnul. "Tak dobře. Pojď za mnou."
Rychle jsem na svém starém mobilu naťukala zprávu. Vůbec jsem nevěděla, do čeho vlastně jdu. Srdce mi bušilo vzrušením a hrdlo se svíralo strachem. Může to být nějaký psychopat, nebo zločinec - nechceš si to ještě rozmyslet, Františko? Ale i přes všechny tyhle vykřičníky jsem se mu rozhodla důvěřovat. Tak, jak mě nějaká zvláštní síla odpuzovala od lidí, jiná mě naopak přitahovala k němu. Nevím, jak lépe to popsat, ale byl to dostatečný důkaz toho, že existují věci, které vědecky nejdou vysvětlit - stejně tak jako to, s čím se celý život potýkám. Michal si byl vědom mé prapodivné existence víc než kdokoliv jiný, koho jsem kdy potkala. Kdybych si tuhle šanci nechala proklouznout mezi prsty, do smrti bych toho litovala.
Michal se zastavil před čtvrtou kolejí a udělal známý pohyb paží, jako když otevíráte dveře u osobního vlaku. Nejdříve mi to ale nedošlo, protože bez jakéhokoliv varování vyšlapal po vzduchu jako po žebříku, a to člověka malinko zaskočí. Vlastně docela dost. Stál asi metr nad zemí a podával mi ruku. Myslela jsem, že už jsem zešílela taky.
"Jsou tu schůdky, ale raději tě vytáhnu."
"Schody? Kde? Nic tu není," panikařila jsem.
"No tak - věř mi." Pohnul u toho mírně prsty, abych si pospíšila. To se lehko řekne, když ho znám sotva deset minut a on stojí na něčem ve vzduchu, co nemůžu vidět! Asi jsem se úplně pomátla, když jsem k němu natahovala ruce. Sehnul se, abych se mohla chytit jeho ramen, a když jsem se vyšvihla nahoru, chytil mě za pas a vytáhl k sobě. Leknutím jsem se mu obmotala kolem krku a pošlapala mu boty. Musel být ještě vyšší než já, jelikož se mi podařilo zabořit nos do jeho ramene, což jsem zatím zaznamenala jen u bratra. Když jsem se zadívala dolů, můj stín se plazil po kolejích, jak se slušelo a patřilo, ale já z nepochopitelných důvodů stála na něčem neviditelném ve vzduchu.
"Už se mě můžeš pustit," upozornil na fakt, že se ho stále ještě křečovitě držím.
"Nespadnu dolů?" zaúpěla jsem a začala se dívat kolem sebe, jenže nic hmatatelného kromě něj tam opravdu nebylo.
"Určitě ne. Teď mě pusť - musím zavřít dveře."
Dveře? Jaké dveře? To se mi snad zdá. Jasně, sen. Pořád ležím na lavičce a sním. Možná když se pustím, spadnu do černé díry a probudím se… Opatrně jsem z něj zdělala paže a zůstala jako přimražená stát na jednom místě. Tak. Tohle asi bude noční můra, protože to kýžené probuzení jaksi nepřichází. Michal se mezitím natáhnul kolem mě a zavřel ty jeho "dveře". Vzápětí se mi to, na čem jsem pravděpodobně stála, pohnulo pod nohama, a já se rozletěla neznámo kam. Do něčeho jsem narazila, ale když jsem otevřela oči, hrůzou jsem je zase zavřela.
"Co se to děje?! My letíme?" skučela jsem strachy. Do čeho jsem to probůh vlezla? Velmi nutně bych potřebovala nějaké vysvětlení! Michal se nad tím tyátrem jen pousmál a zeptal se:
"Poslyš, ty jsi opravdu ještě nepřišla do styku s magií?"
Měla jsem chuť mu jednu vrazit. Vůbec ho natrápilo, že jsem strachy bez sebe. "Rozhodně o tom nevím!" Cítila jsem, že z té přemíry vlhkosti pod mými víčky se brzy spustí naprosto nekontrolovatelný pláč. Ale než jsem tu skutečnou šou stihla vůbec začít, ucítila jsem Michalovu ruku na mém rameni. A pak, jako by otiskoval svou podrážku na chodníku slávy, na chvíli přitiskl a zvěčnil svoje rty na těch mých.
Lekla jsem se. Opravdu hodně. Byla to moje první pusa a on mi ji bez jediného mrknutí vzal. Naprosto zmateně jsem se zadívala přímo do těch jeho nadpozemsky modrých očí a hledala důvod toho drzého činu, ale teprve až teď jsem si všimla, že je jeho pohled tvrdý jako kámen; nebyl v tom žádný hlubší význam.
"Ta-dá - magie," pousmál se vzápětí a mírně švihl pažemi vzhůru, jako kdyby rozhazoval konfety. Chvíli jsem nechápala a měla jsem chuť se hystericky rozbrečet, jenže najednou všechny mé pocity vytlačil obraz, který se konečně ráčil mému zraku ukázat. Byl to vlak. Stáli jsme v té malé chodbičce osobního vlaku a já se opírala o prosklené dveře, za kterými ubíhaly koleje. Křečovitě jsem se narovnala a poupravila si svůj kabát. Tak proto ten polibek - abych konečně uviděla to, co on. Zajímalo by mě, jestli existuje nějaký jiný způsob, při kterém člověk nemusí poskvrnit nevinné dívky.
"Tenhle vlak jezdí pouze o půlnoci," začal Michal konečně s výkladem, po kterém jsem tak prahla. "Jestli chceš do něj nastoupit, musíš ho vidět, nebo ti aspoň do něj musí někdo pomoci. Právě jsem tě propojil s vyšší sférou vnímání, takže od teď bys měla vidět vše, co bylo tvému zraku kvůli tomu omezenému světu skryto. Časem to začneš i cítit," dodal a položil si ruku na hruď.
"Takže… budu teď vidět i d-duchy a… podobný věci?" zeptala jsem se vystrašeně.
"Duchové patří ještě do vyšší sféry, ale jestli chceš…" Rychle a rezolutně jsem zavrtěla hlavou. "Ještě, než se začneš ptát na další věci," pokračoval a vzal mě za rameno, aby mě nasměroval ke dveřím do vagonu, "uděláme jeden naprosto bezpečný krok." S tímto prohlášením chytnul za kliku, dveře se s prudkým nárazem rozletěly a za nimi na mě hrůzostrašně civěl černočerný vír, jako když se člověk podívá na tornádo z vrchu. Ani jsem nestačila vykřiknout a už mě díky drobnému pošťouchnutí vtahovala neznámá síla dovnitř. Tak tohle nemůžu přežít.

Nic nevidím. Všude okolo je jen bílá záře. V uších mi píská a údy se mi nekontrolovatelně třesou. Vím, že zhluboka oddechuju, ale svůj dech neslyším, což mě děsí ještě víc. Po nějaké chvíli si uvědomuji, že na něčem sedím. Prostor se se mnou hýbe a moje uši konečně zaznamenávají nějaký stále se opakující monotónní zvuk. Kde jsem ho jen slyšela? Ruce už konečně začínají reagovat na moje povely a opatrně si je pokládám na obličej. Záře pomalu ustupuje a přeměňuje se na něco snesitelnějšího - na denní světlo. Počkat. Nebyla náhodou před chvílí ještě noc? Oddělávám dlaně a snažím se zaostřit. Už vím, kde jsem. Ten monotónní zvuk je zvuk jedoucího vlaku. Jsem ve vlaku - ale v nějakém jiném. Sedíme v kupé. Sedíme? Ano - sedíme. Já a záhadný Michal, který je na sedačce hned naproti. Bradu má zabořenou v šedozeleném šátku a spí. Jeho světle oříškové krátké vlasy mu lehce spadají do čela. Má velmi výrazné a přísné rysy. Dívám se na něj tak dlouho, dokud si nejsem úplně jistá, že se všechny mé smysly vrátily do normálu. Mezitím jsem kriticky zhodnotila jeho ošoupané rifle a dost slušně prochozené tenisky, které jsou podle mého názoru zralé do popelnice. Pod hnědou koženou bundou měl tmavě zelené tričko a kolem krku už zmiňovaný šátek. Nesmím zapomenout ještě na tu koženou kabelu, která vypadá jak… hmmm… jak… no vypadá hrozně staře. Skoro jako ta z pohádky Z pekla štěstí. Nevědomky jsem se naklonila, abych se na ni podívala z větší blízkosti, ale v tom okamžiku se její majitel probudil a zůstal na mě vyjeveně zírat. Opřela jsem se zpátky o sedačku a nastala trapná chvíle ticha. Nakonec jsem se ale odvážila promluvit, jelikož mě otázky tlačily jako když se necháte svést na řídítkách kola. "Kdo vlastně jsi?"
"Jak jako, kdo jsem? Člověk přece," povytáhl nechápavě obočí. Také jsem na něj několikrát zamrkala, jestli to myslí vážně. Co jiného by asi tak mohl být?
"Tak třeba… co děláš za povolání? A taky mě zajímá tohle všechno." Dramaticky jsem poukázala na prostor okolo sebe. Chvíli nad něčím přemýšlel, ale pak najednou zpod jeho šátku vykouknul úsměv. Trochu se ke mně naklonil a natáhl ruku. Chtěla jsem ucuknout, ale tělo mě nějak neposlouchalo. Jeho prsty mi zamířily k uchu a zavadily lehce o vlasy. Do tváří se mi zničehonic navalila horkost. Nějak jsem úplně zapomněla dýchat a když můj zrak spočinul na křišťálové sedmikrásce, kterou najednou svíral v prstech, vydechla jsem úžasem.
"Měla jsi ji za uchem," pousmál se a jako natěšené dítě čekal, jak na to zareaguju.
"Za uchem? Jak?" Začala jsem si kontrolovat pro jistotu celou hlavu. Kdo ví, co mi provedl, když jsem byla mimo? "Ty jsi… kouzelník?" zeptala jsem se ostýchavě, načež se Michal rozesmál. Nevím, opravdu nevím, co jsem řekla tak směšného.
Ještě v záchvatu smíchu mi pověděl, že jsem se skoro trefila, schoval křišťálovou květinu do kapsy své bundy a sáhnul pro něco do kapsy druhé. Jeho dlaň byla najednou plná bílého písku. Vůbec jsem nechápala, proč nosí po kapsách písek - že by geolog? Jenže než jsem o tom stačila popřemýšlet víc, drobná zrníčka na jeho dlani se zuřivě roztančila jako na techno párty. Jako zdrogovaná jsem sledovala kousíčky horniny, které se s lehkostí kapiček vody spojovaly do jednoho plochého, dokonale hladkého oblázku. Jeho bělostné konce se od sebe oddělily a vzápětí už jsem zírala na dokonalé lístky kamenného okvětí.
Zalapala jsem po dechu. Ohromeně jsem zvedla hlavu na Michala, jestli jsem se opravdu nezbláznila, ale pobídnul mě, ať si květinu vezmu. Dychtivě jsem ji vzala mezi prsty a zjistila, že je sice horká, ale jinak naprosto tvrdá.
"Nech si ji," nabídl mi ten zázrak jako dárek. "Ale pozor, je to jen křemen, je hodně křehká."
Nevěděla jsem, co si o tom všem mám myslet. Nenacházela jsem slov. "Tohle jsi udělal pomocí… magie?"
Bez sebemenšího zaváhání přikývnul. "Jsem totiž čaroděj elementu země. Každý mě podobný tohle umí."
Znovu jsem se zadívala na křemenný květ. Magie a čarodějové? Vypadá to, že jsem si opravdu udělala výlet do fantasy knihy - tohle mi nikdo neuvěří.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru