U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Jak mi vesmír řekl: Drž hubu a krok!

17. března 2018 v 9:19 | Haru 【春】 |  Aktuálně
Rozhodla jsem se, že konečně napíšu detailní článek o tom, co se teď v mém životě děje. Minule jsem už něco nakousla o tom, že mě škola nebaví, stresuje mě a že stejně nechci být učitel… Začala jsem si tedy hledat práci. Přihlásila jsem se na jeden z těch webů, kde nabízí různá zaměstnání a odeslala první životopis na pozici grafika. Řekla jsem si, že s Photoshopem relativně umím, tak by to snad nemusel být problém. Pak mi ale došlo, že neovládám spoustu těch blbostí jako je typografie a vektory, takže jsem se rozhodla, že se to doučím. O pár dní později jsem poslala ještě další dva životopisy, taky na grafika, a čekala jsem. Mezitím jsem podpisovala Šeď, kreslila, prostě si užívala bohémský život bez starostí a povinností - nádhera. Připomíná mi to letní prázdniny, kdy se většina lidí už po prvním týdnu nudí; já se začnu nudit až tak po prvním měsíci. Mám prostě spoustu koníčků, které mě baví. Každopádně jsem se takhle čtrnáct dní flákala a nikdo mi neodpovídal, což mi trochu ubíralo na elánu a jednoho večera, když jsem si čistila zuby, jsem celá zdeptaná naštvaně usedla k tomu webu s džoby. Prošla jsem nové nabídky, odeslala životopis na jeden, který mi přišel oukej, a šla jsem si spokojeně lehnout. Za dva dny už mi volali.


Když jsem dotelefonovala, jako kdyby ze mě vysáli polovinu krve. Motala se mi nervozitou hlava, měla jsem zrychlený dech a srdce pumpovalo jako ještě nikdy. Připomnělo mi to, jak strašný trémař jsem. Ale i přes všechno to moje koktání a zadrhávání jsme se domluvili na pohovoru. Hned jsem volala příteli a mamce, abych jim tu novinu řekla - můj první pracovní pohovor! Já vím, je to docela pozdě ve 25 letech, ale vždycky jsem vyžila s kapesným a penězi od babiček k narozeninám. Nejsem typ člověka, který vše rozhází bez rozmyslu.

A tak jsem se pořádně vyšňořila a vyrazila na ten pohovor. Celá cesta z bytu mi zabrala 20 minut (šalina i chůze), takže to bylo poměrně blízko. Vešla jsem do obchodu, byla tam asi deset minut, a pohovor byl u konce. Nebojte, nezhrozili se, jak vypadám, jen jsme se domluvili, že zkusím brigádně jeden den abych věděla, jak to tam chodí. Přišla jsem tedy znova a zakusila ten pracovní shon.

Byla jsem ze všeho nejistá - pochopitelně. Nejsem moc sebevědomý člověk, a tak se nových věcí bojím, že je nezvládnu. Tohle místo rozhodně nová věc byla - obsluha kopírovacích strojů aneb práce v copycentru. Nechtěli žádnou praxi, že se všechno postupně naučím, což je fajn. Čeho jsem se ale děsila, byla pracovní doba - dvanáctky. Domluvili jsem se, že jednu zkusím, abych věděla, jestli to zvládnu. Na brigádě (5 hodin) jsem byla v pondělí a na dvanáctku šla ve středu a čtvrtek. Ten první den mě asi v polovině příšerně rozbolela hlava a vážně jsem myslela, že to nedám. Nemluvím ani o bolavých zádech a nohách. Druhý den nebyl o nic lepší - naprosto zničená jsem se vyvalila do postele a byla ráda, že ležím. Hlavou mi běhalo, že tenhle režim nemůžu zvládnout, že si raději najdu něco snazšího, a tak jsem se srdcem v hrdle volala vedoucímu, že se moc omlouvám, ale že je to na mě moc a že končím. A přesně v téhle chvíli na mě vesmír vystrčil prostředníček, protože vedoucí byl na dovolené a měl vypnutý mobil. Byli jsme domluvení, že v pondělí jdu do práce znovu a já v nepopsatelné úzkosti přemýšlela, jak to udělat, abych tam nemusela jít. Už přesně nevím, kdy to bylo, jestli ještě v pátek nebo o víkendu, ale najednou mi volá vedoucí. Zvednu to, on na mě vychrlí, jestli můžu v pondělí přijít na 7 a ne na 10, jak jsem ty dva dny chodila, a jelikož nejsem moc dobrý řečník a po telefonu už vůbec ne, tak jsem mu to s neurčitým pípáním odsouhlasila, a tak jsem tam v pondělí naklusala znova. Mezitím jsem si celá uzoufaná poslala ještě jeden životopis na brigádu, ale nemohla jsem jít na pohovor, jelikož jsem zrovna trčela v copycentru a nikdo mi od nich nezvedal telefon. Další prostředníček.

Víte, mám s vesmírem dobrý vztah. Řekněme, že ho beru jako svého strážného anděla s vlastnostmi boha. Když mi na něčem opravdu záleží, vyšlu své přání tam. Třeba když jsem se chtěla dostat na vysněnou školu. Nebo když jsem toužila po spřízněné duši, která mě bude milovat a doprovázet na cestě životem. Má přání byla vždy vyslyšena. A v tomto případě také, jelikož jsem toužila po nenáročném zaměstnání, které nebude moc daleko, a nebude mi zasahovat do volného času a stresovat mě. A jelikož už jsem tam třetím týdnem, konečně chápu, že tohle místo je přesně to, co jsem hledala. Můj anděl prostě věděl, že se budu vykrucovat, a tak mi naházel pod nohy všemožné klestí, aby mě zdržel a tím pádem dal čas na rozmyšlenou. A za to jsem hrozně vděčná - děkuji.

A tak tedy vstávám v 5:50, chodím pondělí a úterý na dvanáctky, ve středu a čtvrtek mám volno, pátek dvanáctka, víkend desítka, další pondělí a úterý volno, středa a čtvrtek práce a pak prodloužený víkend veget. Kupodivu mi tenhle režim dlouhých a krátkých týdnů vyhovuje, především ty celé dva dny volna. Nikdo mě neotravuje, ráno zasednu k počítači, něco si v klidu napíšu, něco nakoupím a ukuchtím, zase si sednu ke psaní, pak přijde přítel, takže máme čas na sebe, a takhle krásně si teď žiju. V práci se postupně všechno učím, od skládání velkoformátových tisků, jejich kompletaci k projektům, vyřizování emailových zakázek, tisk, skenování, zapisování zakázek do systému a tak dále. Ještě neumím hromadu věcí, tudíž zatím nemůžu obsluhovat zákazníky, ale jednou k tomu taky dojde. Trochu se toho bojím, ale zároveň se na to těším. Mám takový zvláštní pocit, že mi to půjde.

Ještě jedna věc na závěr. Začala jsem zase číst a poctivě si zapisuji slova, která mi dělají problém. Má touha být spisovatelkou mě stále ještě neopustila a budu na sobě pilně pracovat, abych měla slovní zásobu takovou, jakou bych si představovala. Protože ne vždy stačí jen vyslat přání do vesmíru - ani on nedává nic zadarmo. Ale když vidí snahu, navede nás přesně tam, kde chceme být. Věřím tomu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Majklice†Světice Majklice†Světice | Web | 18. března 2018 v 11:39 | Reagovat

Už jsem chtěla říct, že "nenáročných" zaměstnaní moc není a že copycentrum je ještě cajk, protože jsem  tam taky chvíli dělala :D Je fajn, že ti to nakonec dopadlo, chvíli trvá, než si člověk na práci zvykne.

2 Haru 【春】 Haru 【春】 | 18. března 2018 v 21:19 | Reagovat

[1]: Máš pravdu, je to změna, ale na moje nervy je to jak pohlazení - do školy už bych se nevrátila :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru