U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Kapitola 7 – Souboj o moc

7. března 2018 v 17:18 | Haru 【春】 |  Děti Babylonu - Kapitoly
Tak jako vítr neúnavně a surově prohání písek ulicemi Babylonu, stejně tak se do našeho domu dostala informace o dětech, které skočily z Etemenanki a přežily. Někde v zákoutí mé mysli jsem věděl, že nebude trvat dlouho a má hanba se tiše přenese přes náš práh - a stalo se.

Všechny zajímavé zprávy k nám nosila teta Hessitah, strýcova nejstarší sestra. Zásobovala nás nejrůznějšími událostmi o sousedech a o kněžích z Ištařina chrámu, jelikož tam měla nejmladšího syna v učení a ten si liboval v řečech stejně tak, jako ona. Nikdy jsem žádného ze svých bratranců a sestřenic nepotkal, jelikož tety nechtěly, aby si jejich děti hrály se špinavými otroky, ale pokud bych si bratrance Parvaše představil jako menší napodobeninu tety, ani bych se s ním kamarádit nechtěl. Hessitah byla vysoká, mírně opuchlá žena s vypouklými oči, která nedokázala snést ticho v místnosti. Pravděpodobně nebyla nijak zvlášť zlá, ale neviděla si do pusy, když mluvila.
Posadili jsme se s Išmem tiše na schody tak, aby nás teta Hessitah neviděla. Stačila by i špička sandálu a už by nás hnala pryč a nadávala nám do špehů. Jenže nemohli jsme si pomoct, vykládala poutavě, i když ne zrovna vybíravě.
"Dones mi něco na zvlažení hrdla, Datoris," poručila si, "spěchala jsem s tou novinou přes půlku města - tomu snad ani neuvěříte - budu vám muset přitlačit brady zpátky, jak ohromná zpráva to je."
Zadíval jsem se na bratra, který se tvářil stejně napjatě, jako já. Bude to další mnich, který neudržel svůj chtíč na uzdě? Nebo nudně úžasný a šlechetný skutek našeho bratrance? Anebo zase nějací sousedi vyholili jiným sousedům pruhy na jejich dobytku?
"Dozvěděla jsem se to od mého drahého Parvaše," pravila teta. "Ach, jak on je své víře oddaný - víc už to snad ani nejde!" blahořečila jeho svatost na což jsme s bratrem zareagovali tichým zašklebením. "Nicméně, konečně se už ví, jak to je s těmi dětmi."
"Jaké děti?" zeptal se nechápavě strýc.
Jeho sestra na to nevěřícně vyjekla. "Ty se ptáš, jaké děti? Ach bratře, to máš z toho věčného tlučení kladivem - vůbec nevíš, co se ve městě děje. Přece ty děti, o kterých si šušká celý Babylon, ony děti, které skočily z Mardukova zikkuratu a přežily."
Místnost se ponořila do napjatého ticha. Přestal jsem v té chvíli skoro dýchat. Měli jsme v domě dohodu, že nebudeme o té věci, kterou jsem provedl, mluvit, ale ona se k nám připlížila, aniž by ji někdo zval. A tetu vlastně také nikdo nezval.
"Odpusť, Hessitah," začal po chvíli strýc, "práce je teď pro mě mnohem důležitější než události ze zákoutí Babylonských ulic."
"Ale žádná zákoutí! Kdybys neměl rozmáčené srdce dobrotou, nemusel by ses tak dřít," nezapomněla prohlásit poznámku na náš účet. "Ale to je tvoje věc, zpátky k těm dětem. Šušká se o nich už nějaký ten den, ale teprve až teď se s jistotou ví, co se stalo. Tu událost vidělo přesně pět kněžích a dvě kněžky a všichni do jednoho slyšeli hlas samotného Marduka, který ty dvě dušičky zachránil před smrtí. Řekl jim, že každému dítěti, které se od toho okamžiku narodí, propůjčí bohové svou moc. Ale neptejte se mě jakou, to nikdo neví. Každopádně ty dvě děti, co skočily, mají být průvodci pro všechny obdařené. Jenže jedno z nich uteklo a nikdo neví, kde by ten kluk mohl být."
Strýc na krátkou chvíli zaváhal, než se zeptal na otázku, která nás napadla všechny. "Ví se, jak vůbec vypadal?"
"Chlapec stejný, jako každý druhý. Jedině kněží by ho poznali, ale jak je známo, nemají na procházky městem moc času ani chutě. Ale stejně prohlašují, že bez jejich pomoci dlouho nepřežije." Teta Datoris se okamžitě zeptala, co tím Hessitah myslí. "Údajně je ta dívenka, co za hradbami zikkuratu zůstala, každou chvíli na prahu života a smrti," pokračovala sklíčeně, jako kdyby to snad byl někdo, kdo je jí blízký. "Modré plameny bohů vždy obklopí její tělo a všichni okolo ní musí recitovat modlitby, aby z ní nezbyla jen hromádka popela. Údajně je ta chudinka ve strašných bolestech. Nejsem si jistá, jestli bych chtěla, aby moje děti měly takovéto břímě na zádech, ať už je boží moc sebevíc užitečná."
"To máš pravdu, sestřičko," přitakal strýc a znovu se tíživé ticho v kuchyni rozvalilo jako líná kočka na klíně.
Co nejtišeji jsem vstal a vrátil se do našeho pokoje. Išmě mi byl v patách a jelikož poznal, že mám na krajíčku, položil konejšivě ruku na mé rameno.
"Myslíš si, že umřu, bratříčku?" zašeptal jsem. "Myslíš, že mě jednou plamen bohů spálí na hromádku popela?"
"To nedovolím!" zvýšil hlas. "Nikdo z nás. Ani ty se tomu nesmíš poddat. Slíbili jsme ti, že za tebe budeme bojovat, tak to nesmíš vzdát. Hessitah přehání, však ji znáš. Vždyť už jsi udělal takový pokrok - je to už třetí den, co jsi neztratil vědomí - to mi přijde jako dost velký důkaz, že máš vše pod kontrolou."
Išme svou roli zvládal s naprostou lehkostí. Být na jeho místě, nevěděl bych, co říct; jaká slova by jen dokázala uklidnit mysl tak křehkého chlapce? Takové otázky si bratr nemusel nikdy klást - jednoduše jednal, jak mu srdce pravilo, kdežto mě vždy svíral v okovech rozum.
Když už mě slzy příliš šimraly na tváři, přitakal jsem a vyhledal bratrovu náruč. Nebýt jeho snažení, nenašel bych v sobě vůli bojovat. I když mé tělo bylo stále slabé, neschopné dojít byť jen na konec ulice, podivná síla dozrávala v mé hlavě a krmila se na záři modrých plamenů, jako kdyby to bylo slunce; má osobní zářivá hvězda. Doufal jsem, že Gordion už také pochopila, že všechna ta bolest je cena, kterou musíme zaplatit za hřích, který jsme spáchali. Byli jsme vinni, jelikož jsme si neuvědomili svůj účel dříve. Ale nyní jsem věděl, že mne čeká úkol, který nikdo jiný nezvládne. Cítil jsem se poctěn, ačkoli mě strach z neúspěchu pronásledoval s každým nádechem. Ale mí nejbližší věřili, že to zvládnu. Dokonce i bůžek Mapharim mi nabídnul pomocnou ruku. Pak tedy musím přijmout svůj strach a změnit jej v odvahu! Každé klopýtnutí je novou zkušeností a každá bolestivá rána ková mou zbroj - stačí jen oprášit kolena a pokračovat v cestě dál.

Město Larsa pod vládou panovníka Rím Sína se ocitla v obležení Babylonských vojsk. Spor mezi městy se vyostřil a náš král vyrazil se svými muži pokořit onoho troufalce i s jeho milovanou Larsou. Zahlédl jsem jen pár vojáků z okna našeho domu, ale Išme mi barvitě popsal, jak nádherně vojsko vypadá, když stojí všichni poslušně v řadách. Šupinová zbroj házela modré a stříbrné odlesky, které zvesela běhaly po zemi a bělostných tunikách. Mardukův drak Mušchuššu na bronzových štítech zase cenil zuřivě zuby na nepřítele a meče, kopí, sekery - vše vyleštěné jako zrcadlo.
"Kdyby Reka ještě žil," povzdechl si bratr, "mohli jsme to všechno vidět zblízka."
Ano - to mohli. Byl bych mnohem šťastnější, kdyby mu život vzal nepřítel než nějaký nesmyslný soud. Ale později po našem rozhovoru o nádherné zbroji mi došlo, že kdyby Reka nezemřel kvůli soudu, nechtěl bych ho pustit padnout ani do války.

Bitva s Rím Sínem skončila jeho smrtí. Larsa padla pod vládu Babylonu a náš král získal honosnou přezdívku Bani matim - stavitel říše. Byl to velmi slavný okamžik a Išme pochopitelně nechyběl u toho, když vojska dorazila zpět. Jenže jeho vyprávění už nebylo tak veselé, jako před tím. Oba jsme byli ještě chlapci, vychovávaní ve společnosti, kde byla obrovská čest padnout za svou vlast. Ale nejspíš to byla vina našeho otce, který byl tak trochu jiný, že jsme si uvědomili, že nechceme umřít v nějaké bitvě kvůli cizím zájmům. Spousta rodin přišla o své otce a syny, a ještě víc mužů se vrátilo zraněných a zmrzačených. Všechen ten lesk zašel pod vrstvami prachu a krve. Nepřišlo nám to správné. Tolik zmařených životů jen kvůli zlatu a moci. Ale co jsme mohli udělat? Jedině poslat modlitbu všem těm ubohým duším, aby jejich příští život byl šťastnější a delší.
"Kdybych měl jít do války já," vychrlil najednou Išme, když dokončil svou modlitbu, "raději bych se schoval na nějaké lodi a tajně někam odplul. A tebe bych bratříčku vzal taky."
Přikývnul jsem, ale v hlavě jsem věděl, že pokud by byli v ohrožení nevinní, nedokázal bych utéct. Kvůli tomu bych svůj život klidně obětoval. Ale když se náš král uchyluje k řešení neshod silou, jen aby získal další bohatství a území, s tím jsem nechtěl mít nic společného. To už bych se raději pohupoval na tom strašidelném širokém oceánu než zabíjet kvůli rozmarům mocných.

Ačkoli jsem na sobě nedal nic znát, kdykoli jsem zavřel oči, sváděl jsem nelítostný souboj s mým nitrem. Modrý plamen byl jako rozmazlený boháč, který všechno své jmění propil a nyní se měl stát mým otrokem. Byl zvyklý poslouchat příkazy bohů a každá má žádost, ať už byla sebevíc zdvořilá, jej bavila a nemínil se podvolit. Byl jsem k němu vlídný, přísný i rozzuřený, smlouval jsem a prosil, ale zdálo se, že nic nezabírá. Stále jsem také nechápal, jaký je vůbec smysl toho všeho. K čemu je mi plamen bohů? Vždy sloužil jen jako požehnané světlo v našich temných obydlích a kněží jej používali při různých rituálech - nic víc. Co se ale stane, když takhle nadpozemská síla zakotví uvnitř naprosto obyčejného člověka? K čemu jsem byl vlastně vyvolen? Své otázky jsem pokládal i Mapharimovi, ale vždy mi odpověděl, že na to musím přijít sám. A proto jsem hledal pro plamen využití, jak už v mých meditacích nebo při vědomí. Představil jsem si, jak prostupuje celým mým tělem a propůjčuje mi sílu. Kupodivu jsem se cítil silnější, ale když jsem se pokusil zvednout Išmeho, ani jsem neodlepil jeho chodidla od země. On pak totéž zkusil se mnou, hodil si mě na rameno jako pytel a s bujarým smíchem se roztočil. Když svůj ďábelský kousek dokonal, shodil mě dolů, párkrát se zapotácel a s další vlnou smíchu skončil hned vedle mě. Málem bych už i zapomněl, jaký umí být Išme tyran, když vidí příležitost, jak mě popíchnout. Chvíli jsme se tam povalovali v slzách - bratr ze smíchu a já z rozdrážděného žaludku - ale i přes to jsem se cítil dobře. V ten okamžik jsem totiž věděl, že mám modré plameny pod kontrolou, protože ani mé slzy nebo bušící srdce nevyplavily na povrch třebas jen jediný plamínek.
Dny ubíhaly. A má síla se znovu začala vracet. Najednou jediné místo, kde jsem mohl modrou záři zahlédnout, bylo za prahem mého vědomí. Svou trpělivostí jsem postupně ovládnul božskou energii natolik, že byla ochotná poslušně sedět na svém místě. Z obyčejného otroka jsem se najednou stal pánem něčeho nadpozemského, co naprosto splynulo s mou existencí. Zároveň jsem ale nechtěl, aby mi síla sloužila, toužil jsem po vzájemné spolupráci, po toleranci a modrý plamen odpověděl, že přesně takhle si to představoval také. Chtěl silného pána, který zároveň bude ctít jeho nadpozemský původ.
Jednoho ranního rozbřesku jsem otevřel oči a nová krev se vlila do mých žil. Bolest hlavy jako kdyby nikdy neexistovala a po modrých plamenech ani stopy. Sešel jsem do kuchyně a zadíval se do mísy s vodou na svůj odraz. Díval se na mě pohublý kluk s očima nezvykle daleko od sebe a přerostlými vlnitými vlasy. Z proutěného košíku na stole jsem si uřezal kus provázku, na který teta přivazovala bylinky na sušení, a stáhnul jsem si vlasy do drobného culíku. Několik pramenů neposlušně uteklo, a tak jsem si je zmáčel, když jsem si umýval obličej. Počkal jsem, až se hladina znovu uklidní, abych mohl ještě jednou prozkoumat svůj odraz. Byl jsem připravený. Viděl jsem to. Cítil jsem to. Má mysl už jen toužila po okamžiku, kdy se bude moct konečně zakousnout do onoho sladkého pozemského vědění.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru