U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Kapitola 8 – Pod nadvládou rákosu

13. března 2018 v 11:36 | Haru 【春】 |  Děti Babylonu - Kapitoly
Dlouhá léta jsem žil v nevědomí, jaké oběti byly kvůli mé budoucnosti položeny. V našem starém domě se nikdo nezmiňoval o penězích, které museli dávat na Rekovo vzdělání. Ani u strýce jsem nezaslechl byť jediné slovíčko o tom, že všechno, co lampy vydělaly, padlo na školné. Když mi to Išme po mnoha letech prozradil, propukl jsem v pláč.


Spousta škol byla v blízkosti chrámů nebo dokonce přímo v jejich areálu. Vyučovali zde kněží a plnily studentům hlavy nejen věděním o bozích, ale také o tom, jak číst ve hvězdách, věštit budoucnost, nebo třeba zmapovat terén či rozpoznat od sebe různé druhy rostlin, zvířat a nerostů. Také předávali znalosti z medicíny, architektury i matematiky, ale co bylo ze všeho nejdůležitější, bylo písmo. Každý žák se musel nejdříve stát dokonalým písařem, než mohl pokračovat ve studiu. Když jsem poprvé usedl mezi ostatní děti na kamennou lavici, okamžitě jsem dostal do rukou hliněnou desku a rákos. Učitel napsal na svou tabulku nějaké pořekadlo a položil ji na dřevěný stojan před nás. Aniž bych věděl, co je v té vlhké hlíně vytlačeno, začal jsem kopírovat trojúhelníkové obrazce na klíně. Netrvalo dlouho a pocítil jsem nad sebou něčí stín. Zvedl jsem hlavu, pohledem přejel od sandálů, přes hnědé roucho přepásané zdobeným modrým pásem až po nemile zkroucený obličej kněze.
"Snažíš se protlačit s pozemským tvrzením až do podsvětí, Frigie, synu Kaptuův?"
Sklouznul jsem očima zpět a celý zrudnul, když jsem porovnal své krátery s decentně mělkými strouhami svých sousedů. Kněz vzápětí zaburácel "Znovu!" a pleskl mě po hlavě tak silně, že jsem do desky málem otiskl i svůj nos. Neměl žádné slitování. Nejspíš mě neměl rád už jen proto, že jsem začal chodit v tak vysokém věku - nebývalo to zvykem.

Má škola byla pod správou Ištařina chrámu a nacházela se od něj jen několik minut cesty. Už tehdy jsem se domníval, že to nemůže být náhoda, jelikož přesně do téhle školy chodíval podle strýce i můj bratranec Parvaš.
Ve třídě nás bylo čtrnáct; chlapci od osmi do dvanácti let. Měli jsme ve škole i jednu dívku, ale ta už chodila do druhé třídy pro pokročilé. Děvčata neměla zakázaný vstup - to rozhodně ne - jen nebylo časté, aby rodiče chtěli mít ze svých dcer písařky a kněžky; a pokud ano, bývala to většinou velmi zámožná rodina. Ostatně všichni chlapci byli z bohatých rodin anebo alespoň patřili bohaté rodině, jelikož do škol mohli chodit i otroci, pokud si to jejich pán přál. Kněží nás učili, že bychom se k sobě měli chovat se stejnou úctou, jelikož když někomu cizímu zničíme jeho majetek, bude ho chtít pochopitelně zaplatit. Ale jakmile se nikdo nedíval, děl se pravý opak.
Nevím, jak se to všichni dozvěděli, ale hned druhý den už celá třída věděla, že si do mě můžou kopnout, protože můj pán, strýc Aprišpe, nebyl zase až tak vážený člen společnosti, jako někteří otcové mých spolužáků. A než jsem se nadál, měl jsem na svém místě vždy naplácané mokré bláto, z kterého jsme si každé ráno připravovali desky, kdykoli se učitel nedíval, šťouchali mě do loktů, aby mé už tak neohrabané psaní vypadalo jako by se po něm prošla slepice z našeho školního dvoru a do vlasů mi nenápadně zastrkávali stébélka suché trávy, takže si učitel myslel, že na mě někdo uvrhnul kletbu a posílal mě do chámu na očistu. Ale i přes všechny provokace, nastavené nohy a blátivé koule jsem se nemínil podrobit jejich tyranii. Byl jsem na podobné rošťárny zvyklý od Išmeho a věděl jsem, že mu vždy dělalo radost, když jsem se rozzlobil a začal se bránit. Proto jsem se v těch situacích zachoval úplně opačně. I když mě jednou zatáhli ke hnoji a hodili mě do něj, nedopřál jsem jim ani kousíček vzteku, ani jedinou slanou slzu; vstal jsem sebevědomě, jako kdybych tam upadl schválně.
"Ale ne, Už zase, Frigie?" zhrozil se učitel, když jsem po obědě přišel do třídy. "Jako by nestačilo, že ti z hlavy raší seno! Který normální chlapec se válí v hnoji, řekni?"
Chtěl jsem opáčit, že nejsem normální, že v mém nitru plane posvátný plamen, ale zatlačil jsem to nutkání a odpověděl: "Bylo mým osudem tam skončit, pane. Příště se už zvednu rychleji. A přespříště ten hnůj obejdu."
Chvíli se na mě díval rozzlobeně, pak jeho sevřené obočí mírně povolilo, a nakonec naprosto nepochopitelně pokynul hlavou, ať si sednu na své místo. Mí sousedi se zatvářili znechuceně a okamžitě se chytali za nosy a stěžovali, že páchnu jak Toka, což byl chrámový buvol, který neskutečně prděl. Přebýval u nás na školních pozemcích, protože ho kněží nemohli vystát. V životě jsem nepotkal zvíře, které by mělo tak neskutečné problémy s plyny.
"Berte to jako ponaučení, chlapci," pravil kněz důležitě. "I když vám něčí zevnějšek může být nepříjemný, nikdy nezapomínejte na to, že nejdůležitější je to, co má uvnitř. A myslím si, že Frigie je duchovně dostatečně čistý na to, aby tu s námi seděl."
Všichni na učitele nevěřícně zírali, jelikož byl pověstný tím, jak dával rákoskou přes záda, když u někoho zahlédl třebas jen mastný flek na tunice. Nikdo jeho rozhodnutí nechápal, ani já, ale díky tomu jsem už nikdy neskončil v hnoji, jelikož se ostatní chlapci báli, že by se ono odpoledne plné smradu mohlo ještě opakovat.
Vtípky spolužáků sice neustaly, ale už nebyly tak časté. Z nějakého důvodu jsem si také získal náklonnost kněze Ravabahaka, našeho učitele, což nebylo zrovna časté. I když to byl mrzutý pán ve středních letech, který nechodil pro pohlavky daleko, kdykoli jsem za ním přišel, že něčemu nerozumím, vše mi vysvětlil. Jen díky němu se mi podařilo za necelý půlrok dohnat základy psaní. Pořád mi sice tvrdil, že nemám v rukou žádný cit a snažím se v tabulkách zanechat svou věčnou památku, ale když přišla jarní rovnodennost, tudíž konec roku a také toho školního, přimluvil se za mě a já mohl postoupit do druhé třídy.

Zase jsme byli všichni o rok starší. Zašli jsme se se strýcem a tetou podívat na jeden z mnoha průvodů, abychom potěšili oči i mysl a také trochu oslavili můj úspěch.
Snad všechny tanečnice Babylonie přišly ten den do hlavního města a předvedly své nejlepší umění, kterým je bohové obdařili. Netušil jsem, že se lidské tělo takto vůbec dokáže hýbat. Jemné látky se svůdně vlnily na jejich tělech a reagovaly na každý pokyn hudebníků. Všechna ta muzika prostupovala mým tělem a nutila mě poklepávat nohou. Neodvažoval jsem se ale poddat - před tou nádherou v průvodu bych byl nejspíš jen k smíchu. Někteří lidé cítili to samé nutkání, a tak alespoň tleskali do rytmu. Jenže našlo se pár Babyloňanů, kteří svůj vnitřní boj prohráli a tančili a veselili se bez ohledu na dav, který je obklopoval. Po chvíli nás pohltil jakýsi kruh a najednou už jsme se drželi za ruce s cizími lidmi a točili se okolo uvězněné skupinky, kterou jsme tím donutili k tanci. Když už dál nevěděli, jak se mají hýbat, vytáhli někoho z našeho kruhu a vklouzli na jeho místo. Zahlédl jsem nějakou dívku, jak pokukuje naším směrem a když se konečně odhodlala přijít, odtrhla si Išmeho z kruhu jako kdyby se natahovala pro ovoce na větvičce stromu. Začala s ním tancovat a točila ho všemi směry a on za ní nemotorně klopýtal jako kdyby snad měl tři nohy, ale ani na chvíli mu u toho nezmizel úsměv z tváře. Po pár dalších krocích chytil rytmus a už si tu krásku zkrotil podle svého. Vlasy jí divoce vlály, měděné šperky cinkaly a než si to stačili uvědomit, měli celé kolo pro sebe a naprosto svým kouzelným tancem odvrátili pohledy diváků od průchodu. Lidé jim tleskali do rytmu a Išme si svou tanečnici protáčel jako by mu odjakživa patřila. Vyzařovala z nich divoká energie, energie mládí, a bylo hrozně krásné se na ně dívat. Najednou se ale dívka viditelně zarděla a něco bratrovi pošeptala do ucha. Přikývnul a už ji táhnul naším směrem. Polapil mě za ruku, tetu Datoris hned vedle taky, a vtáhl nás doprostřed. Krásná dívka udělala to samé kousek dál a najednou byly oči všech těch lidí nelepené na nových párech. Chvíli jsme s tetou nemotorně pohopsávali, ale jelikož měla v šátku na zádech přivázanou Pehšu, která začala pokňourávat, nevydrželi jsme tam dlouho. Rozhodli jsme se vrátit domů, ale Išmeho jsme ten podvečer už nenašli. Vrátil se až pozdě v noci a na druhý den mi vyprávěl o tom, jak mu krásná Hapate dala pusu na rozloučenou.

Po slavnostech konečně zase začala škola. Prošel jsem hlavní bránou jako vždy, se zacpaným nosem pohladil Toku a dal jí ze země nějakou slupku, po které se natahovala z ohrady jazykem, na dvoře jsem trochu rozehnal slepice a zamířil do třídy pro starší studenty, kam jsem patřil už i já. Když jsem vešel dovnitř, otočilo se na mě několik zvědavých očí. Všichni byli snad o dvě hlavy větší. Viděl jsem sice známé tváře, jelikož jsme mívali společné obědy, ale starší se s prcky prostě nebavili. Jeden z těch dlouhánů mi autoritativně řekl, ať si jdu sednout dopředu a já bez namítání poslechl.
Na první lavici už někdo seděl a když se naše oči setkaly, chlapec ještě víc zčervenal a odvrátil hlavu. Přiznám se, že jsem v té chvíli nevěděl, jak se ten kluk jmenoval, ale byl se mnou v předešlé třídě. Když dorazili i ostatní, byl mezi nimi ještě jeden můj spolužák. Toho jsem si ale pamatoval až moc dobře - právě Gafar mi totiž pomohl ulehnout na onu hromadu hnoje.

Náš nový učitel byl mnohem starší. Byl celý pohublý a zkroucený, takže na něm jeho roucho vždy podivně vlálo. Na hlavě měl plešku, takže mu tradiční kněžský drdol na temeni hlavy legračně visel. Většinou se to řešilo tak, že si vyholili celou hlavu, ale kněz Iparut byl na své šedivé vlasy pyšný, i když jich spoustu postrádal. Spolužáci měli mezi sebou sázky, kolik stop asi tak může ten jeho pěstěný drdol mít, ale nikdy ho nesundával, takže tuhle sázku nešlo ani vyhrát, ani prohrát; říkalo se jí "začátečnická".
"Hej škvrňata," odchytl si naši trojici jeden starší kluk s partou za zády těsně před tím, než jsme stihli zmizet na oběd. "Jelikož jste noví, musíte se přidat k naší sázce." Najednou už před námi chrastil s jakýmsi plátěným pytlíkem a pokračoval. "Musíte vhodit něco cenného a tipnout si, jak dlouhé jsou Iparutovy vlasy. Kdo bude nejblíž, vyhraje všechno, co je uvnitř," a ještě jednou názorně zatřepal s obsahem váčku. "Začni ty, Knedlíku, jak se jmenuješ?" pokynul na Gafara, který vykoktal své jméno a odhadoval čtyři stopy. "Budeš se dělit o výhru s dalšíma dvěma, zkus trochu ubrat nebo přidat," instruoval dlouhán. Gafar tedy změnil na "čtyři stopy a dva palce" a od opasku vyndal malý váček a hodil k dalším pokladům cukrový bonbon. Jeho odhad byl vyškrabán do suché destičky a pak všichni začali hypnotizovat mě. Řekl jsem sedm stop a devět palců a kluci se zasmáli, že tolik to určitě nemůže být, ale i tak vyškrábali mé jméno i délku vlasů do jejich seznamu a jelikož jsem u sebe neměl zhola nic, musel jsem slíbit, že něco donesu příště. Na řadě byl chlapec, který měl neustále červené tváře. Představil se jako En Rasím a jeho tip byl čtyři stopy a jedenáct palců. Do pytlíku vhodil svůj náramek z dřevěných korálků a dlouháni konečně spokojeně odtáhli na oběd. Zůstali jsme chvíli tiše stát, když se mě Gafar zeptal, co jim hodlám přinést. Napadly mě hliněné kuličky, s kterými jsme si s bratrem už dlouho nehráli, ale musel jsem se ho nejdřív zeptat.
"Kuličky?" vrtěl Gafar nevěřícně hlavou. "Těch tam mají určitě milion! To můj bonbon byl dražší než celý ten jejich pytlík pokladů!"
"Tak jsi jim měl říct, že něco doneseš příště," oponoval jsem, ale on mě odbyl s tím, že kdybych byl na jeho místě, podělal bych se až za ušima. Nasupeně odkráčel pryč a zavolal En Rasíma, aby šel s ním. Ten se na mě podíval zvláštním lítostivým pohledem, ale bez dalších námitek následoval toho rozmazleného kluka.
Na druhý den jsem spolužákům přinesl hliněné kuličky a bez námitek zmizely v jejich pytlíku. Všiml jsem si, jak Gafar pozorně sleduje předání a jak si něco uraženě mumlá, když jsem usedl zpátky na naši lavici. Určitě by v té chvíli raději vsadil své vlastní boty než ten hříšně dobrý bonbon; měl hrozně moc rád sladké.

Hodiny ve druhé třídě byly o poznání složitější. Kněz zadával zapeklité slovní úlohy, které jsem nedokázal spočítat, pokládal kontroverzní otázky, na které jsem ještě neměl vlastní názor a recitoval zpaměti dlouhé posvátné texty a vyvolával nás, abychom je dokončili, což bylo asi jediné, co mi doopravdy šlo. Ačkoli bylo vše náročné, kněz Iparut netrestal tolik, jako kněz Ravabahak. Byl trpělivý, a když starší studenti dokončili úkol, vysvětlil ho všem, kteří jej ještě neuměli vyřešit. Také byl ve třídě klid a nikdo se na lavicích nepošťuchoval, jelikož nejstarším chlapcům bylo už sedmnáct a ti už všechno brali vážně a věděli, jestli si vystačí jen jako písaři, nebo zamíří výš.
Díky tomu všechno mé trápení ve třídě skončilo. Gafar si bez své smečky za zády sám nic nedovolil a En Rasím se mnou ještě nepromluvil ani slovo. Jen o přestávce na oběd se občas něco semlelo, jako když mi vyhodili z misky jídlo a nabrali do ní písek s kuřinci a s jiskřičkami v očích čekali, jestli to sním. Když už se mi rozhodli násilím nacpat lžíci s tou dobrotou do pusy, přišel k nám Gafar a obrátil mi celou misku kuřinců na hlavu. Všichni se tomu začali smát, což přilákalo učitele a pachatelé se okamžitě rozutekli přesně jako ty slepice. Když jsem vyfasoval koště a začal zametat z jídelny ten svinčík, měl jsem zvláštní pocit, že mě Gafar tím svým kouskem nejspíš zachránil před ochutnáním místní speciality. Nebyl jsem si ale úplně jistý, jelikož se mému neštěstí smál stejně hlasitě, jako ostatní. Čeho jsem si ale všiml, tak bylo jeho pokukování do mé hliněné desky. Když jsme zase doplňovali posvátný text o stvoření světa, natahoval krk za En Rasímovými zády a opisoval mé hluboké otisky rákosu. To písmo by nejspíš přečetli i kluci z poslední lavice.
"Tak se na to podíváme," vzal kněz mou tabulku a nahlas ji přečetl. Pokývnul, že ji mám správně, ale nezapomenul dodat, že krása mého písma se rovná zoufalým pokusům člověka, který neví, jak v poušti najít vodu. En Rasímovi vytknul pár špatně zvolených slov a Gafarovu práci pochválil, že je dokonalá a nazval ho géniem. Jeho velký hrudník se samou chválou nafouknul ještě víc.
"Jsi vážně dobrý," špitnul k němu En Rasím podlézavě. Gafar se pak podíval na mě a mírně naklonil tabulku, abych také vyděl tu krásu, kterou stvořil. Jenže jeho podvádění mě dopálilo, a tak jsem okamžitě odvrátil hlavu. Tím gestem jsem zase podráždil já jeho, a tak zcela nevinně začala naše nevyřčená válka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru