U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Čaroděj z Agarty - Kapitola 4

1. dubna 2018 v 9:22 | Haru 【春】 |  Čaroděj z Agarty - Kapitoly

Kapitola 4: Dívka, která poprvé stanula uvnitř zeměkoule


Františka
Michal

Když jsme vystupovali z vlaku, přehodila jsem si svůj kabát přes paži. Dubnový chlad se přeměnil na příjemný květen a Michal mi vysvětlil, že bych si měla pořídit něco lehčího na oblečení, jelikož se zde nestřídají roční období a teplota klesá nejméně k sedmi stupňům. Když jsem si uvědomila, kolik strastí s oblékáním tím pádem odpadá, přišlo mi, že jsem právě vstoupila do ráje.

"Vlastně tu ani není stejný den a noc, jak jsi zvyklá," pokračoval a ukázal na oblohu. "Naše slunce je umělé, ovládané starodávnou magií. Každý den přesně na osm hodin zhasne a pak se znovu rozsvítí. A v noci pak jen mírně září jeho rozžhavené jádro, takže se nemusíš bát, že by tu byla absolutní tma."
Znělo to hodně neuvěřitelně a i trochu strašidelně. Co kdyby se ta jejich magie porouchala? Všechny rostliny by zahynuly a lidi by tady umrzli! A co teprve všichni na povrchu? Sice nevím, jak je vnitřní slunce pro naši planetu důležité, ale určitě by to nebylo dobré.
Nechala jsem si raději svou panickou představu pro sebe. Už i za tu krátkou chvíli jsem stihla poznat, že Michal nebyl moc upovídaný. Odpovídal mi dokonce s mírnou nechutí, kterou si nejspíš neuvědomoval.
Zatímco jsem mlčky následovala mého čarodějného průvodce, obdivovala jsem sebemenší detaily tohoto místa. Byl krásný slunečný den a nad hlavami se nám prohánělo řídké stádo nadýchaných mraků. Nebe nebylo tak modré, jako na povrchu, spíše takové popelavé, ale kdybych nevěděla, že se procházím po druhé straně zemské kůry, nepoznala bych rozdíl. Vzduch tu byl svěží, lehounký a někde v dáli jsem cítila závan květin. Zahlédla jsem na konci nádražní budovy nějaký barevný keř, ale Michal mě vedl opačným směrem. Prošli jsme okolo několika lidí, kteří čekali na vlak a snad polovina z nich se za námi zvědavě otočila. Do tváří se mi nahrnula horkost. Na tolik pozornosti jsem nebyla zvyklá.
Naivně jsem se zeptala: "To se všichni tak dívají na tebe? Protože jsi čaroděj?" Jenže Michal zavrtěl hlavou a prohlásil úplný opak.
"To ty jsi jak chodící parfumerie. Něco s tím určitě uděláme, neboj. Takhle jsi jako mucholapka na démony a o tenhle druh problémů vážně nestojím."
"Tak to jsme dva," pronesla jsem přiškrceným hlasem. Mezitím jsme obešli nádraží a pokračovali ulicí někam pryč. Po cestě se občas líně protáhlo nějaké auto, jehož řidič očividně nikam nespěchal a stejně klidně projížděli i lidé na kolech, kterých bylo mnohem víc než automobilů s neznámou značkou orla z profilu. Přišlo mi, že jsou tu všichni nějak zpomalení; tedy až na Michala - rychlým krokem mě prováděl městem, jako kdyby se těch démonů vážně bál.
Brzy jsme se dostali do více zalidněné části města a já měla konečně možnost nahlédnout do výloh místních obchodů. Oči mi ulpívaly na každičkém předmětu, ale spousta z nich se nelišila od toho, co jsem znala. Něco ale přece bylo jiné.
"Michale, co tady používáte za písmo? Ještě nikdy jsem podobné neviděla," upozornila jsem na zvláštní skládanku čar a protáhlých smyček, které připomínaly slzy.
"Je to samopřekládací fonetická abeceda," začal, aniž by na mě otočil hlavu. "I když je napsaná v cizím jazyce, jakmile si něco přečteš, v hlavě se ti věta okamžitě přeloží do slov, kterým rozumíš. Jestli tady budeš chtít zůstat, měla by ses ji naučit - nachází se tu spousta lidí z různých končin Agarty."
"Takže ty ke mně mluvíš tímhle magickým jazykem?"
"Co?" zarazil se a zadíval se na mě, jako kdybych spadla z višně. "Ne, to ne. Přece mi rozumíš, ne? Kdybych mluvil hindsky, tak to poznáš," prohlásil podrážděně. Vůbec jsem nechápala, proč je najednou tak nepříjemný. Můj výraz šel snadno přečíst, a tak trochu klidněji pokračoval: "Jsme pod Českou republikou, a tak tu mluvíme stejně, jako na povrchu. Ale je nás málo - necelých šest set tisíc - víc se domluvíš německy."
"Perfektní - němčinu jsem měla jenom ve třetí třídě."
Michal nad tím ale mávnul rukou, že si s tím nemám dělat starost, protože když se naučím samopřekládací abecedu - zkráceně prý SPAFA - domluvím se všude psaným slovem. Trochu mě to uklidnilo.
"Jak se vlastně tohle místo jmenuje?" zajímalo mě dál. "V jaké jsme zemi?"
"V Sámsku," odvětil.
"Jako… podle Sámovy říše?"
"Jo."
Hlava mi to nebrala. Nejspíš budu potřebovat zasvětit do místní historie.
Michal mezitím zabočil do obytné čtvrti a po pár dalších zatáčkách se zastavil před jedním velkým rodinným domkem se sedlovou střechou a terasou v druhém patře. Okolo celé stavby byla zatravněná zahrada a u plotu, kde Michal zazvonil na zvonek, se usměvavě klimbaly narcisy a tulipány. Ani nečekal, jestli mu někdo otevře a prošel brankou. Když jsem ji za námi zavírala, uslyšela jsem cvaknutí dveří a vysoký dívčí jekot. Než jsem se stihla otočit, na čarodějovi byly nalepené nějaké dvě holky a neskrývaně se radovaly z jeho návštěvy. Jedna z nich měla popelavě hnědé vlasy skoro až ke kolenům a ta druhá zase tak jemné a světlounké, že vypadaly jako pavučinky. Michal je obě familiárně objal kolem ramen a se širokým úsměvem se konečně otočil mým směrem a prohlásil: "Děvčata, představuji vám prazvláštní pozemšťanku Františku."
"Pozemšťanku?" vyjekla blondýnka a s bledým obličejem si mě prohlédla. "Viola ťa zabije," pronesla skoro v mdlobách, ale druhá dívka se rozzářila a s několika kroky už tiskla moje dlaně a sladce pronesla:
"Vítej v naší čarodějnické chýši!"
Znovu jsem si prohlédla světle modrou fasádu domu s oranžovou taškovou střechou a přemýšlela jsem, jak u nich asi vypadá vila boháčů, když tenhle skvost nazývají chýší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru