U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Čaroděj z Agarty - Kapitola 6

19. dubna 2018 v 16:52 | Haru 【春】 |  Čaroděj z Agarty - Kapitoly

Kapitola 6: Dívka, do které se zamiloval stínokous


Františka

Každý schod pod našimi kroky zlehounka zapraskal. Chodba v patře tvořila okolo schodiště velké písmeno L a rychlým pohledem jsem spočítala čtyři dveře.
"Tady je koupena," ukázala Kaira na první z nich, "tady mám pokoj s Elenou já, vedle Květa a Viola a na konci spí Mao a Michal. My tě zatím ubytujeme tady," řekla a vešla do třetích dveří. Ostýchavě jsem ji následovala do pokoje Michalovy sestry. První dojem byl poměrně rozporuplný. V pravé půlce místnosti se nacházela výstavka snad úplně všeho; zeď posetá fotografiemi, komoda naproti posteli zaplácaná všelijakými předměty od keramických veverek, přes plyšové zajíce až po blyštivé exempláře vzácných kamenů a všechno sladěné do zelených a oranžových odstínů. Zato vlevo stálo jen to nejpotřebnější, což byla lampička na nočním stolku. Už jen chybělo, aby každá půlka závěsů u okna uprostřed těchto dvou světů byla jiná. Naštěstí byla kompromisně sladěná do béžové. Něco ale přece jen měly společné - obě části místnosti měly svou knihovničku, která praskala ve švech.

"Viola tady nebývá moc často, takže si můžeš zabrat její postel," ukázala Kaira vlevo, a tak jsem vešla a posadila se na svou pronajatou postel. Povlečení bylo sešité ze čtverců modře sladěných látek a působilo na mě trochu hypnoticky. Na opravdu krátkou chvíli jsem přestala vnímat, co Kaira vůbec říká - občas se mi stává, že se takhle zasním - ale naštěstí si mého výpadku nevšimla.
"Moc toho s sebou nemáš, co?"
"Co?"
"Oblečení, osobní hygiena?"
Zadívala jsem se na kabát, který jsem s sebou pořád tahala a z kapsy vytáhla peněženku s doklady, pětikorunou, mobil, balíček kapesníků, dva kaštany z minulého roku a pytlík s mentolkami. Nakonec jsem si ještě vzpomněla, že mám na ruce hodinky a pod jejich páskem náhradní gumičku do vlasů. S oblečením, co jsem měla na sobě, to byl můj veškerý majetek. Musela jsem se tomu zasmát.
"Aspoň dobrou náladu sis nezapomněla přibalit," prohodila Kaira pobaveně a vydala se ke skříni vedle knihovny. Všechen její skromný obsah shrnula na jednu stranu a vzniklý prostor nabídla mně. "Violino oblečení ti asi půjčit nemůžu, je docela háklivá, co se týče jejích věcí, ale s Elenou určitě najdeme v našich skříních něco, co bys mohla nosit. A nějaký šampon a kosmetiku navíc určitě taky dáme dohromady."
"Děkuju," pousmála jsem se, "ale líčení opravdu nepotřebuju - ručník a šampon mi budou bohatě stačit."
"No, jak chceš, ale krása by se měla něčím podtrhnout, aby ji lidé nepřehlíželi."
Chtěla jsem jí vysvětlit, že okolí nikdy nevěnovalo pozornost tomu, jak vypadám, ale nakonec jsem se jenom usmála. Kaira pak odešla pro nějaké ty věci do mé poloviny skříně, zatímco jsem dostala šanci porozhlédnout se víc po pokoji. Zvídavě jsem zamířila na druhou stranu v domnění, že konečně z vystavených fotek zjistím, jak vypadá Michalova sestra. Nejspíš jsem ji našla hned na první společné fotce, kde se Michalovi opírala o rameno. Měli podobné oči a vlasy, ale jinak moc jako sourozenci nevypadali. Rozhodně ne tak, jako já s Mirkem. Před nimi stála Kaira s Elenou a vedle nich nějaký mladý muž - možná to byl ten Mao, o kterém se zmiňovali. Dál jsem našla na zdi hromadu zábavných momentek a nepovedených póz všech obyvatel tohoto domu, že jsem neubránila úsměvu. Například na jednom snímku děvčata nejspíš něco pekla a Elena byla celá poprášené moukou, zatímco Kaira se opodál svíjela v neutichajícím smíchu. Nebo spící Michal s hlavou zabořenou uprostřed otevřené knihy.
Zatímco jsem pohledem brouzdala po všech těch obličejích, na jednom z nich se mé oči zastavily. V modrém patchworkovém povlečení, které bylo hned za mými zády, ležela mladá žena a před ní hromada posmrkaných kapesníků. Najednou mi to došlo. Viola je přece ta holka, s kterou byl Michal v restauraci! Nechápu, jak mi to mohlo uniknout. Zajímalo by mě, jestli je to jeho přítelkyně nebo něco na ten způsob. Ne že bych chtěla Michala pro sebe, to ne, mě se líbí víc svalnatí kluci, a ne šlachovitý párátka; jen bych chtěla vědět, jestli může mít tenhle kluk s kamenným pohledem někoho rád. Zatím tak rozhodně nepůsobí.
Najednou jsem zaslechla nějaké vysoké zaječení. Rychle jsem vyšla na chodbu, stejně tak jako Kaira, a se zmateným pohledem jsme zamířily do přízemí. Když jsme vtrhly do místnosti, Elena stála na židli a svírala v ruce nějakou lahev s rozprašovačem. Zběsile s ním stříkala okolo sebe, jako by se snažila zabít nějaký otravný drobný hmyz. Michal zatím něco hledal ve své tašce, a když to našel, nasadil si nalezené brýle na nos. V té chvíli jsem si všimla, že Elena je má taky.
"Čo si to zase dotiahol do nášho domu za háveď, Michal?" vztekala se Elena a znovu po něčem zoufale stříkla svým repelentem.
"Já na sobě žádného stínokouse neměl - musel se protáhnout okolo."
"To teda nemohol, pretože moje ochranné kúzlo okolo domu je perfektné! Tu máš ty hnusák!"
Kaira si povzdechla a z kuchyňské linky si také vzala brýle. Moc jsem to nechápala, ale zdálo se, že s nimi vidí něco, co normálně vidět nejde.
"Uklidni se, Eleno," vložila se do toho tyátru také. "Nechám ho sednout na sebe a pak ho na ulici setřesu sprejem, ano? Hej, vnímáš mě?"
Elena horlivě těkala pohledem z místa na místo jako kočka a jeden z nich v rychlosti slétnul i na mě. V té chvíli dívka znovu hrůzou vykřikla, seskočila ze židle a namáčkla se do rohu místnosti.
"Okamžite dostaňte tú Mucholapku z môjho domu!" zaječela mým směrem a dívala se na mě jako na ten nejodpornější odpad světa. Zbylé dva pohledy se také stočily ke mně a Kaira jen udiveně vydechla:
"No potěš koště."
Elena mezitím hystericky ječela, ať vypadnu, a tak jsem se dala zmateně na ústup. Vyšla jsem před dům a zůstala tam stát naprosto neschopná pochopit, co to všechno mělo znamenat. Moje situace rozhodně nevypadala moc růžově. Co si teď počnu? Kam se vrtnu, když tu nikoho neznám a německy umím jen: Ich habe keine Hausaufgabe?
Dveře za mými zády se otevřely a Kaira vyšla s napřaženou rukou a sprejem, který ještě před chvílí svírala Elena. Několikrát na svou paži stříkla, zatřepala s ní a spokojeně přikývla. Pak se ale podívala na mě, od hlavy až k patě, a zadumaně se zeptala:
"Cítíš se dobře, Fany? Nebolí tě za krkem?"
Chvíli jsem se zamyslela, ale žádnou bolest jsem necítila.
"A když píšeš, nebo děláš nějakou drobnou manuální práci, netřesou se ti ruce?"
Znovu jsem musela zavrtět hlavou. "Proč by měly?"
Kaira se zatvářila naprosto bezradně a řekla, ať chvíli počkám. Vklouzla do domu a za chvíli už měla v patách Michala, který držel velké oválné zrcadlo z chodby. Brýle měl pořád nasazené a s jedním nadzvednutým obočím si mě zadumaně prohlížel. Tak třeba to není tak hrozné, když ti dva nevyšilují.
Kaira mi trochu ustaraně podala další pár brýlí a já si je se zájmem prohlédla. Nebylo na nich nic zvláštního, jen obroučky byly celé ze dřeva, což jsem ještě neviděla. Nervózně jsem si je nasadila, ale jen co jsem je popostrčila na kořen nosu, zůstala jsem stát jako zkamenělá. Mé tělo bylo pokryto všemožnými tvory, kteří tam ještě před milisekundou vůbec nebyli. Zvedla jsem pravé předloktí, kde se mi držela obrovská oranžová chlupatá koule, která na mě koukala šnečími tykadly. Za krkem mi ležela uvelebená nějaká žlutá šupinovitá nudle a její povadlé tenoučké nožky se spojovaly na mém krku a tvořily živý náhrdelník. Na jednom rameni seděla hromádka čehosi, co mělo na svém vrcholu chocholku jako papoušek a na druhém byla stočená nějaká housenka s hlavou podobnou sově. Dívala jsem se na všechny ty tvory, které jsem na svém těle nosila a nebyla jsem vůbec schopná pohybu.
"Co to je?" zmohla jsem se na dosti důležitou otázku.
"Nehmotní parazitní démoni," začal klidně Michal. "Tomuhle druhu se souhrnně říká stínokousové. Přitahují je negativní myšlenky, na kterých se krmí. Když přestaneš myslet na špatné věci, sami odejdou, ale pokud ne, narostou a začnou způsobovat různé potíže jako třeba bolest zad, nohou, špatný zrak, nechuť k jídlu - v podstatě cokoli."
"Opravdu tě nic nebolí?" vyhrkla znovu Kaira starostlivě. "Ten krční had už je pěkně roztečenej - musíš ho nosit už tak tři nebo čtyři roky."
Všechno, co říkali, znělo naprosto neuvěřitelně, ale jelikož jsem to konečně viděla na vlastní oči, nemohla jsem nad tím jen mávnout rukou. Jenže problém byl, že jsem na svém zdravotním stavu opravdu nezaznamenávala nic nezvyklého.
Pokusila jsem se ohmatat srst té oranžové koule, ale prsty mi tou potvůrkou projely, jako kdyby tam vůbec nebyla.
"Každopádně záhada zatoulaného stínokouse v našem domě je vyřešena," prohlásil Michal. "Očividně si z tebe jen dělají odpočívadlo - což není zrovna časté - ale proto jsi s nimi mohla vejít dovnitř. Kdyby se na tobě krmili, ochranné kouzlo by jim nedovolilo vejít."
Přikývla jsem, že tomu rozumím, a dál se soustředila na ta podivná stvoření, která si údajně dělala z mého těla hotel.
"No nic - stínokous jak stínokous," povzdechla si Kaira a zatřepala se svým sprejem. "Elena je nesnese, tak roztáhni ruce a dostaneme je pryč."
Poslušně jsem upažila a vzápětí už jsem na své kůži cítila chladivé kapičky onoho magického repelentu. Zvířátka začala překvapeně pomrkávat a uhýbat vodě, ale Kaira na ně stříkala tak dlouho, dokud se s pískotem a kvičením nepustili a neodpelášili pryč. Bylo zábavné sledovat, jak na těch svých drobných nožičkách berou do zaječích.
Za chvíli jsem už na sobě neměla skoro žádného nezvaného nájemníka; až na poslední potvůrku obmotanou na mém levém lýtku. Vypadala jako liška v kostýmu lva, kterou někdo natáhnul jak těsto. Za krkem měla zrzavou hřívu a na konci dlouhého ocásku huňatou kouli, kterou zuřivě mrskala, když na ni dopadla voda. Vydávala zvláštní pištivé "vrrru, vrrru" a kdykoli její špičatá ouška zaslechla další šplíchnutí, zavřela před ní své ametystové kočičí oči. I když jí repelent viditelně nedělal dobře, za nic na světě se nechtěla pustit. Kaira si povzdechla a něco zamumlala, ale zvířátko svíralo mou nohu dál, jako kdyby to byl nejcennější majetek, který vlastní. Zaznělo další bolestné "vrrru", když se mé tělo naprosto podvědomě vydalo o krok vzad. Chvíli jsem přemýšlela, proč jsem to udělala, ale neměla jsem pro to jiné vysvětlení, než že se mi toho stvořeníčka zželelo.
"Neexistuje nějaká technika, jak si stínokouse ochočit?" zeptala jsem se naivně a oba čarodějové na mě překvapeně zamrkali. Pak si vyměnili tiché pohledy a propukli v nekontrolovatelný smích. Na tohle bych si asi měla zvyknout - určitě to nebyla první ani poslední hloupost, kterou v tomhle světě vypustím z úst.
"O ochočování stínokousů jsem jaktěživ neslyšel," přiznal po chvíli Michal, "ale tebe mají z neznámých důvodů rádi, takže to asi nebude potřeba. Tady ta potvůrka," ukázal na liškolva, "se jmenuje žilník. Obmotává se okolo lýtek a než si najde partnera, je naprosto neškodný. Bohužel až se ti nastěhuje jeho vyhlédnutý druh i na druhé lýtko, připrav se na křečové žily."
Kaira zavrtěla nechápavě hlavou. "Ty si taky pamatuješ kdejakou havěť." On na to jen pokrčil rameny, jako by to byla samozřejmost.
Zadívala jsem se dolů do těch obrovských očí mého žilníka, jak se úzkostlivě drží, a ve zrychleném tepu jeho drobného srdíčka pohybuje vousky. Svým způsobem byl rozkošný. Ale především byl sám - stejně tak, jako já. Nemohla jsem se ho jen tak zbavit, když mě potřeboval.
"To nevadí," řekla jsem nakonec, "s křečovými žílami dokážu žít." A s tímhle rozhodnutím jsem si pořídila velmi nezvyklého domácího mazlíčka. Bohužel díky němu se mi Elena vyhýbala ještě víc.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 [LittleBlueRobot] [LittleBlueRobot] | E-mail | Web | 21. dubna 2018 v 20:35 | Reagovat

Tyhle kresby na konci částí se mi líbí... ale proč je na té 'fotce' Michal tak umračený? Hádám správně, že před nás byla vhozena záhada, na níž si budeme muset sami přijít během dalších dílů? 🤔💛

2 Haru 【春】 Haru 【春】 | 23. dubna 2018 v 8:28 | Reagovat

[1]: Už to tak bude ;) To by jinak nebylo ono, kdyby hlavní postava neměla nějaké to tajemství k odhalení :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru