U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Kapitola 9 – Služebníci bohyně

24. dubna 2018 v 20:56 | Haru 【春】 |  Děti Babylonu - Kapitoly
"Mocná paní, vládkyně života, lásky a války, ó Ištar, vyslyš prosím mou poníženou prosbu. Nechť tvá přítomnost sečká na chvíli v těle tohoto kohouta, jenž byl vybrán jako obětina za tvůj drahocenný čas mezi námi. Vtiskni svá znamení do křehkých tkání, rozpulzuj naposledy jeho srdce a dej, ať jsou tvá slova jasná věštci, jenž se chystá je přečíst. Ó přemocná Ištar, ukaž mi cesty těchto mladých Babyloňanů - které z nich vedou k bráně tvého chrámu?"
Ostří sekery se zablesklo a rozťalo vzduch. Zavřel jsem bezděčně oči a kdybych si mohl zacpat i uši, udělal bych to bez zaváhání. Všechno špitání mých spolužáků okolo utichlo. Aby si Gafar nevšiml mé slabosti, přemohl jsem se a upřel zrak doprostřed půlkruhu, který jsme okolo věštce z Ištařina chrámu vytvořili. V místě, kde ještě před chvílí vyděšeně kvokal jeden mladý kohoutek, teď tiše vytékala jeho krev do rituální mísy. Rozčepýřená hlava zkroucená strachem se válela na zemi a mrtvý pohled se mě vyptával, jak tomuhle můžu jen netečně přihlížet.

"Umění, které ovládám," začal kněz, "je umění věštby. Pokud farmář potřebuje s přesností vědět, kdy mu na jeho pole zaprší, jde si pro svou odpověď do chrámu. Když se otec nemůže rozhodnout, jakého manžela vybere své dceři, věštba z krve, jater nebo srdce zvířete mu pomohou zvolit toho pravého," pravil a smočil svou pravačku na dně mísy. Pomalým pohybem ji zvedl před sebe a upřeně se zadíval na potůčky, které se začaly na jeho předloktí vlekle vytvářet. "Můžeme předpovědět i tak složité události, jako je třeba výsledek války," navázal na svůj monolog. "Dnes jsem ale za vámi přišel z jiného důvodu, studenti. Jako každý rok přišel čas zjistit, kdo z vás uzrál natolik, aby mohl sloužit naší paní Ištar."
Kněz znovu zašilhal na svou ruku a zakrvácenou levačkou vzápětí ukázal na jednoho z nás. Chlapec, který od nás vybíral sázky a nazval Gafara "Knedlíkem", vystoupil zaskočeně z řady. Tajemná věštba, které rozuměl pouze kněz, vyvolila hned nato dalšího. Vlastně to byla ona - jediná dívka z celé naší školy - Inapis. Také vystoupila vpřed, ale očividně nebyla z rozhodnutí bohyně Ištar překvapená. Možná jsem ji párkrát zaslechl mluvit o tom, jak se těší do chrámu, ale moc dlouho jsem v paměti netápal, jelikož krev toho nebohého zvířete jako posledního zvolila mě. Po vzoru ostatních jsem udělal krok vpřed, ale místo přikývnutí, že volba je určitě správná, se mi dostalo jen nechápavých pohledů. Dokonce i kněz, který věštbu přečetl, se ještě jednou zadíval na svou paži. Cítil jsem, jak se mi horkost rozlévá od uší až do tváří jako vlna, ale snažil jsem se zachovat chladnou hlavu. Už v okamžiku, kdy nám učitel oznámil, že přijde věštec vybrat budoucí kněze, mi bylo jasné, že mezi nimi budu - i přes můj mladý věk. Tak to bohové jednoduše chtěli.
Já, Inapis a Hasíp jsme byli obeznámeni se speciální výukou, kterou bychom měli navštěvovat, pokud se opravdu rozhodneme zasvětit svůj život bohům. Měli jsme na výběr, ale věštec se nás snažil postrašit tím, že by nebylo moudré ani slušné tuhle nabídku odmítnout, že bychom tím mohli bohyni Ištar rozzlobit.
Také jsem se dozvěděl, že Inapis byla zvolena už minulý rok, jelikož ji věštec nezapomněl pochválit, že dosahuje skvělých výsledků a bude výtečnou kněžkou. Sebevědomě se pousmála. Všimnul jsem si, jak se jí pyšně nadmula hruď a s nachovými tvářemi jsem rychle odvrátil hlavu. Byla oproti mně poměrně vysoká.
Kněz se pak otočil na mě a já postupně odkýval jeho otázky a souhlasil, že na hodiny chodit budu. Všichni jsme pak čekali, jak se rozhodne Hasíp, ale stál v našem skromném kroužku se zkříženýma rukama a hlavu si mohl vykroutit, jak se nechtěl setkat s pohledem kněze.
"Hasípe, tvůj otec bude nesmírně poctěn, když tuhle příležitost přijmeš," naléhal věštec, ale on se zamračil ještě víc. Jeho typický elán a chlapecký smích v nedohlednu. Stát se knězem bylo nepochybně velké rozhodnutí a značně to vychýlilo lidský život od přirozeného běhu. Všichni svatí muži i ženy museli žít ve chrámech, starat se o něj a velebit boha, kterému byl zasvěcen. Neexistovalo něco jako "já chci". Jednotlivci zapadali k ostatním kněžím jako jíl k jílu a vše se podrobovalo názoru většiny. Byla to jen práce a modlení, nic víc. Tohle nejspíš Hasíp nedokázal překousnout. Chtěl se nadále bavit s kamarády, provádět rošťárny a očumovat nohy děvčat. Možná by si pak ten jeden pár nohou vzal za ženu a zplodil by další várku Hasípů, kteří by v životě chtěli dělat přesně totéž. Jaký hříšně slastný koloběh. Moc jsem to sice nechápal, ale rozuměl jsem, že každý normální člověk chce i normální život. To já jsem byl výjimka. Ač jsem si to nechtěl přiznat nahlas, vidina kněžského roucha mě lákala odjakživa. A skutečnost, že mě mé poslání směřuje ke stejnému cíli, jako má tajná touha, mě jen uklidňovala, že se vše s jistotou vyplní. Bude ze mě kněz.

Všichni měli z mého vyvolení radost. Teta Datoris dokonce brečela, když jsem jim tu novinu oznámil. Strýc uznale přikývnul a bratr si přede mě nečekaně kleknul a zadíval se na mé nohy se slovy, že si je chce zapamatovat ještě jako nohy chlapce, a ne hnáty buvola. Taky jsem sklopil hlavu, ale otlačená kolena mi nezněla nikterak hrůzostrašně. Však to se schová pod dlouhé kněžské roucho.
Jediný, kdo z mého zvolení nebyl nadšený, byl Gafar. Všechno, co jsme ve škole dělali, mohl usilovně vypilovat k dokonalosti, aby si pak užil ten pocit, že je lepší než já. Musel se učit jak šílený, jelikož za pár týdnů se ohromně zlepšil. Už jsem na něj ani nemohl udělat dojem s mou dobrou pamětí natož s písmem. Trochu mě to rozčilovalo. Ale nyní, když jsem byl vybrán jako budoucí kněz samotnou bohyní, nemohl na mě dosáhnout, ani kdyby se nechal rozpůlit a tou jednou polovinou si stoupnul na svou hlavu.
Jenže když jsem si myslel, že budu mít od jeho nevraživých pohledů pokoj alespoň na jedné školní hodině, velmi jsem se zmýlil. Když nás kněz Iparut svolal k bráně, aby nás zavedl na první lekci pro kněží, Gafar tam přišel také. Neskrývaně si užíval můj nechápavý výraz a když jsme se vydali na cestu, špitnul mým směrem: "Knězem můžeš být i bez vyvolení - stačí bohům ukázat, že to opravdu chceš." Později jsem se dozvěděl, že stačí ukázat, jak štědrý dar je rodina ochotná chrámu poskytnout.

Asi nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem poprvé vešel onou nádhernou bránou s vyřezávanými lvy. Na první pohled vypadali děsivě, ale když jsem po jednom z nich přejel konečky svých prstů, cítil jsem teplo, které mě vítalo. Tuhle jednou bude můj domov, říkal jsem si.
Vešli jsme na velké nádvoří, v jehož středu kralovala kašna z růžového mramoru s pozlaceným lvem, který chrlil třpytivý proud vody. Byl to úplně jiný svět. Před chrámem se nacházela vyprahlá ulice plná ubíjejícího vedra, zatímco zde ležela oáza plná stínu a zeleně. Nadpozemské místo.
Naše drobná skupinka zamířila k jedné z venkovních teras, jejíž střechu podpírala řada sloupoví s motivy ptáků. Na jednom z mnoha měkkých koberečků, které byly na zemi rozloženy, na nás už čekal nějaký kněz. Byl ještě starší jak Iparut. Jeho hlava už byla úplně holá a skvrnitá a řídké šedivé vousy mu nedokázaly zakrýt ani ohryzek.
S velkou námahou se postavil, aby nás náležitě pozdravil. "Vítejte, děti moje, vítejte v chrámu bohyně Ištar. Jmenuji se Rah Ramal a jsem nejvyšší kněz tohoto svatostánku. Posaďte se," pokynul svou kostnatou paží a kývnul na našeho učitele, že už vše převezme. Usadili jsme se do jeho blízkosti a napjatě čekali, jak bude hodina probíhat. Jen Hasíp si odtáhl svůj kobereček dál - šlo na něm poznat, že dnes nepřišel úplně z vlastní vůle.
"Vidím zde mnoho nových tváří," začal nejvyšší kněz usměvavě. "Možná si ještě říkáte, že kněžství není nic pro vás a že nevíte, jak můžete právě vy sloužit bohům, ale od toho jsem tu já, abych vás naučil vše potřebné a ukázal vám všechny krásy života v tělesné a duchovní čistotě." Bylo jasné, ke komu z nás namířil svá honosná slova. Gafar se bez sebemenších ostychů otočil a nechápavě zakroutil hlavou nad Hasípovou nucenou přítomností.
"Zírej si na někoho jinýho, Knedlíku," zaznělo zezadu.
"Jmenuju se Gafar, ty vydřiduchu!"
"Vydřiduch?" zasmál se. "Budu ti říkat, jak jen chci, Bochánku."
Ani nevím, co to do mě vjelo, ale jakmile jsem zahlédl, jak se Gafar chystá zvednout, vystřelila mi pravačka a přidržela ho pěkně u země. Jeho pohled po mě okamžitě šlehl jako bič. Rychle jsem svůj stisk zase povolil.
"To stačí, chlapci," vložil se do toho kněz. Nezněl rozzlobeně, spíš ho tahle naše mladická horkost bavila. "Do příště se sami nad sebou zamyslete - odkud se bere všechen ten vztek? Najděte v sobě hořký pramen, který vás unáší v nekonečném proudu zloby. Je třeba jej vyčistit, jelikož jedině pak budete schopní myslet s hlavou čistou. Přesně tyhle věci se zde budeme učit. Pomůžu vám pochopit ty nejzákladnější emoce, abyste je mohli vidět nejen u sebe, ale i u ostatních. To je základní dovednost, kterou si musí každý z vás podmanit. Jinak nemůžete nikomu pomoci."
Upřel jsem svůj zrak dychtivě na kněze. Působil tak moudře. Chtěl jsem okamžitě znát vše, co za svůj život prožil a co se naučil. Jenže bylo přede mnou ještě pět let studia, kdy jsem tohle všechno měl postupně zjistit. Ale už v té chvíli jsem se nemohl dočkat.

Ocitl jsem se v naší kuchyni. Byla tma a já netušil, proč jsem vůbec vylézal z postele. Potichu jsem se vrátil do patra do našeho pokoje, ale k mému údivu jsem pod přikrývkou již ležel. Podíval jsem se na své poloprůhledné ruce a zjistil, že sním. Znovu jsem byl v jednom z těch neskutečně živých snů.
Na tváři se mi vzápětí rozlil rošťácký úsměv. Představil jsem si, že jsem lehký jako obláček, co pluje po nebi a skoro okamžitě mě veškerá tíha těla opustila. Jedním odrazem jsem se dostal k oknu, odhrnul plátěný závěs a na druhý odraz jsem vyletěl ven až na střechu domu. Posadil jsem se na její okraj a zadíval se po potemnělém městě. Ačkoli byla noc a měsíc se schovával za mraky, viděl jsem vše jasně jako nějaký noční tvor. Chvíli jsem přemýšlel, kam bych se vydal, ale nemělo smysl s tím ztrácet čas - chtěl jsem znovu pohladit ony vyřezávané lvy na dřevěné bráně.
Vyhoupnul jsem se zpátky na nohy a rozeběhl se po střeše. Skok. Další. A ještě mnoho dalších. Naprosto jsem si podmanil svůj sen a jako pán šlapal lidem po jejich střechách. Nebyl tu nikdo, kdo by mě zadržel. Najednou mě ale zachvátil zvláštní pocit. Zpomalil jsem s několika dalšími kroky se zastavil na kamenné římse jednoho velkého domu. Shlédl jsem dolů do uličky, kudy zrovna procházel nějaký muž. Vypadal jako opitý - sotva se udržel na nohou. Napadlo mě, že bych mu pomohl domů, ale než jsem stihl seskočit, ze stínů se vynořila další postava. Zdálo se, že toho muže pronásleduje; vždy se totiž posunula o pár kroků a zastavila se. Nepřišlo mi to moc slušné. Rozhodl jsem se zakročit - přece jenom to byl můj sen - ale nějaký hlas mě okamžitě zadržel: "Nechoď tam."
Otočil jsem se a překvapeně vydechl. Byl to Mapharim.
"Chci tomu muži jen pomoct," oponoval jsem a znovu shlédl na scénu pod mýma nohama, jenže druhá postava tam už nebyla. Muž se mezitím odpotácel k roku ulice a zmizel mi z dohledu. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Chtěl jsem se zeptat našeho domácího bůžka, jestli mi může vysvětlit, kdo to byl, ale když jsem se otočil, slova se mi zasekla v hrdle. Tajemná postava nyní stála za Mapharimem. Nepopsatelná úzkost mě zasáhla jako šíp. Dech se mi rozechvěl. Měl jsem chuť utéct, ale nemohl jsem odtrhnout pohled od toho muže. Byl oblečený v obyčejné tunice a na jeho tváři se rozkládal podivně strnulý úsměv. Vypadalo to jako… maska.
"Nedívej se mu do očí," varoval mě znenadání Mapharim a já okamžitě poslechl. Stočil jsem pohled na vážný oslí obličej a nasucho polknul. Bůžek se rozešel mým směrem a nesmlouvavě mě k tomu muži s maskou otočil zády. Jeho velká ruka spočinula na mých ramenou a společně jsme vykročili. Vlastně spíš vyletěli. Něžný vánek začal hladit mou tvář, jak jsme stále stoupali výš a výš. Mapharim si mě pevně tisknul k sobě, jako kdybych měl každou chvíli spadnout. Bylo zvláštní se takhle blízce dotýkat boha. Cítil jsem jeho měkkou srst i přes hrubou tuniku. Srdce mi vzrušeně tlouklo.
Všechny domy a uličky po chvíli vypadaly jako by v nich žili mravenci a ne lidé. Vidí nás bohové z hvězd snad stejně? Můj výhled ale znenadání zastřela mlha a než jsem si stačil uvědomit, že jsme ve mracích, vystoupali jsme z nich a ostrá měsíční záře oblekla naše těla. Byla to nádhera. Jako kdyby ten obrovský disk zářil jen a jen pro nás.
"Kdo to byl tam dole, Mapharime?" zeptal jsem se na otázku, která mě v hrdle celou tu dobu tlačila. Bůžek se nehybně díval na dorůstající měsíc a jeho ústa se pootevřela:
"Byla to nečistá bytost, která hyzdí tenhle krásný svět a všechnu naši práci. Vy lidé jim říkáte démoni."
"Netušil jsem, že vypadají jako my," přiznal jsem přiškrceným hlasem. "Jak ho jen mezi ostatními poznám?"
"Ale vždyť jsi ho poznal," řekl a svou volnou ruku položil na mou tvář, abych se na něj podíval. Jeho oči se leskly jako drahokamy. "Nosí převleky a masky, které odhazují, když jim dovolíš vstoupit do tvého srdce. Hochu, Frigie, nesmíš je nechat byť jen na chvíli zrakem spočinout na tvém ohni bohů. Tvé oči jsou bránou do duše a tím pádem i bránou pro ně. Tak jako o tvé jedinečnosti ví bohové, to samé cítí i tahle nechutná stvoření. Když se zmocní tvého plamene, ani samotný Marduk tě už nebude chtít zachránit."
Jeho lidská ruka přejela po mé tváři, jako kdyby ji chtěl pohladit. Nakonec ale dlaň oddělal a znovu svou hlavu stočil k měsíčnímu svitu.
"Nesmíš jim ukázat, že se něčeho bojíš - jedině tak jsi před nimi v bezpečí," dodal starostlivě. Nejspíš jsem mu neustále přidělával vrásky, ačkoli to přes všechnu tu srst nešlo vidět.
Ještě chvíli jsme si mlčky vychutnávali něžnou stříbřitou záři, když znenadání zmizela tíha z mých ramenou a já začal klesat.
"Běž spát, Frigie," poručil mi bůžek. "A gratuluji k tvému vyvolení. Buď Ištar dobrým služebníkem."
Chtěl jsem odpovědět, ale mé "Budu," sklouzlo z mých rtů až ráno, kdy se první sluneční paprsky prodraly do našeho pokoje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru