U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Čaroděj z Agarty - Kapitola 7

7. května 2018 v 11:55 | Haru 【春】 |  Čaroděj z Agarty - Kapitoly

Kapitola 7: Dívka, která se nechtěně stala čarodějkou


Františka
Michal
Dlouze jsem si zívla a posadila se na postel. Vydatná porce zapečených brambor k večeři ukonejšila mé prázdné břicho, které z toho veškerého stresu zapomnělo, že má vůbec hlad. Zběžně jsem prohlédla krátké rukávy a nohavice mého půjčeného pyžama, ale byla jsem ráda, že mám aspoň něco na spaní. Pokoj osvětlovala už jen Violina lampička a ukazovala na nočním stolku můj veškerý majetek, který se dnes odpoledne rozrostl o brýle s dřevěnými obroučkami. Chtěla jsem tak vzácný magický předmět odmítnout, ale čarodějka ohně mi jej horlivě vnutila s tím, že je to dárek na uvítanou. Když jsem si brýle nasadila, mohla jsem vidět do ještě hlubší sféry vnímání. Michal mi tvrdil, že se to občas hodí. Ale netušila jsem na co jiného - než na stínokouse - a zdráhala jsem se zeptat.
Vzala jsem brýle a vyhodila levou nohu na postel. Žilník tam pořád byl - křečovitě se držel lýtka a nejspíš si ještě myslel, že ho chci dostat pryč.

"Neboj, nikdo už ti ubližovat nebude, Žilko," pronesla jsem chlácholivě, ale kdo ví, jestli vůbec rozumí lidské řeči; pořád na mě mrkal dost vystrašeně. Povzdechla jsem si a dala nohu zase dolů. Trochu mě mrzelo, že si ho nemůžu pohladit. Ostatní by se mi nejspíš znovu vysmáli, ale já si to drobné zvířátko prostě chtěla nějak usmířit.
Jelikož se mi ještě nechtělo moc spát, přešla jsem k oknu a odtáhla závěsy. Okamžitě jsem mohla spatřit, jak se dole na zahradě prohání nějaká zelená světélka. Že by světlušky? Ale když jsem nakoukla nad obroučky, bylo to hned pryč. Dostala jsem nutkání pro někoho zajít, aby mi mohl vysvětlit, co za nehmotné bytosti si to hraje v zahradě, ale bylo už dost pozdě. Chtělo by to nějakou kapesní encyklopedii pro pozemšťany.
Světlušky po chvíli zmizely v sousední zahradě, a tak jsem se zadívala na další věc, která byla v té tmě vidět - na slunce. Bylo to opravdu fascinující - obrovský rozžhavený uhlík visel na nebi držen neznámou prastarou magií a možná, kdyby se člověk dostal dostatečně blízko, praskal by a lupal jako dohořívající ohniště. Chvíli jsem zírala na to nebeské těleso, když mi najednou zvlhly oči a musela jsem odvrátit zrak. Ta záře nebyla tak silná, to ne, jen mi až moc připomínala, že nejsem doma. Byla jsem na cizím místě plném neznámých věcí a jediný, kdo ke mně byl vstřícný a milý, byla Kaira. Elena si ode mě udržovala dostatečný odstup kvůli žilníkovi a Michal… ten si podle mého názoru k sobě nepouštěl vůbec nikoho. Byl jako kámen. Jako ta květina, kterou mi vyčaroval. Krásný, ale mrtvý.
Vrátila jsem se do postele a vytáhla z balíčku kapesníků skrytou kamennou sedmikrásku. Byla vážně nádherná. Zatoužila jsem ji co nejdřív ukázat Mirkovi - určitě by se mu moc líbila. Měl rád všechno, co bylo nějak spojené s přírodou, tak jako já. Kéž bych se pro něj mohla vrátit, aby mi mohl být na téhle těžké cestě oporou. Už teď se mi stýská.

Konečně bylo ráno a já si promnula bolavé a unavené oči. Kdyby Viola věděla, jak jsem jí promáčela polštář, nejspíš by nebyla ráda. Zašla jsem potichounku do koupelny, abych mohla z obličeje smýt všechny ty slané stezky, které prozrazovaly mou noční aktivitu, a vklouzla jsem do půjčeného trička a šortek, které mě v pase trochu táhly. Bohužel jsem nebyla tak štíhlá jako Kaira. Sešla jsem dolů do kuchyně, kde ještě nikdo nebyl, a tak jsem se vydala na zahradu, jelikož jsem nevěděla, jak moc se tady můžu chovat jako doma. Prošla jsem okolo bylinkového záhonku k ohništi, kde stála čtyři dřevěná křesla. Proutí v nich pod mou vahou zanadávalo, ale já jsem jeho úpění ignorovala a pohodlně se zapřela.
Vdechla jsem do plic čerstvý vzduch a čekala, až se někdo probudí. Zahrada mezitím bzučela životem. Zběžně jsem si ji prohlédla už včera, když jsem čekala, až Kaira přesvědčí Elenu, že jeden stínokous - a k tomu ještě žilník - není vůbec nebezpečný. Přemlouvání trvalo dost dlouho. Ale aspoň jsem v klidu mohla prozkoumat voňavý bylinkový záhon, pohoupat se na dřevěné lávce, která stála u plotu, a obhlédnout úhledná políčka zeleniny na konci zahrady. Rostl tu ještě jeden rozložitý ořešák, který vrhal příjemný stín na houpačku, a dvě drobné jabloně. Podobnou zahradu bych si taky jednou přála. Ve volný čas bych ji s láskou zvelebovala a o víkendech bych vždy pozvala bratra. U podobného táboráku, jako je tady, bychom si opekli špekáčky, do popela hodili brambory a než by byly hotové, udělali bychom na ohni i zbylé hrajíce chleba. Mirek by si ten svůj určitě zase spálil, a tak bych mu opekla nový, krásně dozlatova.
"Františka?" vytrhl mě slovenský přízvuk z přemýšlení. Zadívala jsem se ke dveřím, ze kterých vykukovala Elena ještě v noční košili. "Viděla jsi Michala?" Zavrtěla jsem hlavou. Očividně ji má odpověď nepotěšila, a tak za sebou zase zabouchla. Nechápala jsem, proč ho tak úzkostlivě shání, a tak jsem se vrátila do domu, abych to zjistila. V kuchyni už stála Kaira a ještě v polospánku hypnotizovala konvici na sporáku.
"Dobré ráno," pozdravila jsem a čarodějka rozespale opáčila to samé. "Co se děje? Proč je po Michalovi taková sháňka?"
Kaira si povzdechla a opřela se zády o kuchyňskou linku. "Utekl nám."
"Jak to myslíš? To měl snad domácí vězení nebo co?" zažertovala jsem, ale ona se zatvářila, jako kdybych to uhodla.
"Každopádně tu měl počkat na Květu a ta se vrací až za dva dny. Nebude nadšená, že zmizel bez toho, aniž by řekl kam."
A nejspíš nebude jediná. Hned se k ní bez váhání přidám. To jako vážně odešel? Je tohle normální? Dovede mě sem, slíbí pomoc, a pak zmizí? To jsem snad horký brambor, že mě tak rychle přehodil dalším?
"Problém je," pokračovala Kaira, "co teď s tebou. Za chvíli jdeme s Elenou do školy a nechci tě nechávat v domě samotnou."
"Vy ještě chodíte do školy?" podivila jsem se.
Čarodějka se zasmála. "Je mi patnáct, co jinýho bych měla dělat?"
"Rozhodně vypadáš starší," přiznala jsem. Určitě to bylo tím líčením; měla ho už hotové, i když tu ještě stála v noční košili. Mezitím se konvice na plotýnce rozvykládala, a tak rozlila její řeči do tří hrníčků místo do čtyř. Elena po chvíli také přišla a postavila se se svým čajem ke sporáku. S Kairou jsme mlčky seděly u stolu, objímaly dlaněmi hrníčky a mlčely.
"Už to mám!" vyhrkla najednou. "Půjčíme ti Květinu starou uniformu a propašujeme do třídy!"
Elena ironicky prohlásila, že je to brilantní nápad. Musela jsem s ní souhlasit, jelikož při představě školní lavice mi po celém těle naskočila husí kůže.

Jelikož po Michalovi zbyl jen smaragdový náhrdelník, který v noci doladil potřebnými verši, aby byl funkční, a pak zmizel, nebyl tu nikdo, kdy by mi dělal společnost. Navrhla jsem, že to v domě sama klidně vydržím, ale Kaira namítla, že si to tady užiju ažaž a že bude lepší, když trochu poznám Agartu. Jelikož jsem děvčatům dala jasně najevo, že se do jejich školy pašovat nenechám, dohodly se na tom, že mě nechají ve školní knihovně, než vyučování skončí. Vyfasovala jsem tašku přes rameno, svačinu, nějaké místní peníze na oběd a vyrazily jsme. Nemohla jsem si nevšimnout jejich krásných uniforem, které se skládaly z bílé košile s hnědým lemováním a kapučínových skládaných sukní, které měly vyvýšený pas. Kaira ale nosila košili ven a rebelsky porušovala uniformitu i zkrácením sukně. Co ale upoutalo mou pozornost nejvíc, byly jejich vázanky; Elena ji měla tyrkysovou a Kaira červenou. Když jsem se zeptala na důvod, odpověď mě příliš nepřekvapila.
"Barvu dostaneš podle toho, jaký element ovládáš," vysvětlovala čarodějka ohně a její rudá mašle se pyšně zvedla. "Čarodějové země mají oranžovou a vzduch má světle modrou. Samozřejmě k nám na školu chodí i obyčejní lidé a ty poznáš podle zelených vázanek. No a pak ještě máme i pár nachových elfů s fialovou a temnovládce se žlutou. No a ti, kteří nemají rádi škatulkování anebo je nejde zařadit do většinové skupiny, tak nosí šedou."
"Počkej," zarazila jsem se. "Nachový elf? Temnovládce?" Kupodivu mi na mé otazníky dala vysvětlení Elena, která si už očividně neudržovala tak velký odstup jako včera:
"Existujú perleťoví, zlatí a nachoví elfovia. Tí perleťoví majú krídla, sú drobní, nehmotní a starajú sa o prírodu. Zlatí majú okolo sto päťdesiatich centimetrov, sú bez krídel a pečujú o všetky nehmotné bytosti. No a nachoví sú vysokí ako ľudia, bez krídel a udržujú rovnováhu mágie. Tiež ako jediní žijú v hmotnej sfére s nami. Skôr sa im hovorilo temní elfovia, pretože ovládajú temnú časť mágie. A ak je jeho potomok splodený s človekom, dokáže tiež ovládať túto mágiu a hovorí sa im temnovládci."
"Takže jsou nebezpeční?" zeptala jsem se. "Většinou všechno temné nebezpečné bývá."
"To ne, jsou v pohodě," uklidnila mě Kaira. "Třeba Viola je temnovládkyně a Michalův nejlepší kamarád je nachový elf. Díky nim je světlo zítřka v rovnováze."
"Aha," přitakala jsem jako už tolikrát. V podstatě nic jiného od mého včerejšího příchodu nedělám - jen akceptuju ty nejpodivnější věci jako samozřejmost. Takhle to v Agartě prostě chodí, holka, nějak se s tím vyrovnej.
Dorazili jsme na vlakové nádraží a Elena mi koupila lístek do Sovíčkova, kde se nacházela jejich škola. Všechno zde bylo napsané spafou, takže kdybych se děvčat nedržela jako klíště, ani bych nenašla ten správný vlak. Naštěstí nás za dveřmi do kupé nečekal žádný černý vír - pouze příjemná desetiminutová cesta do vedlejšího města - a jen co jsme vystoupily na peron, koncentrace lidí se značně zvýšila. Jedna skupina mířila do práce, druhá do školy. Po chvíli prodírání se davem jsme se ocitly v husté koncentraci ostatních studentů, kteří měli stejnou cestu jako my. Za dalších deset minut byla ona budova už na dohled.
Najednou jsem za zády uslyšela cinkat zvonek. Automaticky jsem se otočila, že uhnu projíždějícímu kolu, ale místo toho, aby jelo jaksepatří po silnici, snášelo se asi z pětimetrové výšky. Zůstala jsem stát jako opařená. Kluk na kole na mě ještě jednou cinknul, já uskočila a on smykem zatarasil cestu děvčatům, která byla už pár kroků napřed.
"Zdar bosorky," pozdravil je. "Dneska pěšky? Co se děje?"
Elena si nahlas povzdechla a beze slova ho obešla.
Kaira se ale rozzářila jako sluníčko. "Čau Wernere. Dneska s námi jde kámoška," pokynula mým směrem. Kluk s německy znějícím jménem si mě překvapeně prohlédnul. Udělala jsem to samé, jelikož měl světle modrou kravatu, oči v barvě levandule a do školy přiletěl na prachobyčejném kole. Ano - prostě si přiletěl. Ostýchavě pokývnul na pozdrav, jako zrcadlo jsem udělala to samé, a pak už jsem ho vůbec nezajímala. Kaiře řekl, že se uvidí na hodině černé magie a konečně normálně po zemi odjel.
"Takže mladí čarodějové vyměnili košťata za kola?" zeptala jsem se, abych čarodějku vytrhla ze zasněného pozorování siluety onoho čaroděje vzduchu. Mimochodem Elenina silueta už byla taky docela daleko.
"Koště už dávno není moderní," lehce si odfrkla. "Taky je hrozně nepohodlný. Jednou jsem to zkoušela a myslela jsem, že mě to rozpůlí. Dřív se ale používalo. Převážně na povrchu v době inkvizice. Bylo jako první po ruce, když musela čarodějka uniknout," mrkla na mě. "Teď už si ale můžeme očarovat, co jen chceme. Máme tu třeba jednoho experta, co do školy lítá na pohovce," zasmála se a znovu jsme se daly do kroku. "Nejčastější je ale kolo. Pokud to není živá věc, můžeš k létání očarovat klidně i svoje boty."
"A mohla bych si na takovém kole taky zalítat?" zkusila jsem projevit zájem o tuhle skvostnou aktivitu. Kaira k mému překvapení prohlásila, že klidně, jen je potřeba vymyslet nějaké vhodné zaříkávadlo. Mé vnitřní dítě v té chvíli vyskočilo radostí snad třicet metrů do vzduchu.
Několik dalších kol se prohnalo nad našimi hlavami a já si pomyslela, jaké by to asi mohlo být, kdybych měla znovu patnáct a chodila do téhle magické školy jako Harry Potter do Bradavic. Zelená vázanka by mi krásně šla k očím. Vlastně počkat, nedostala bych spíš tu šedou, jelikož nikdo neví, co jsem vůbec zač?
Prošli jsme zrovna okolo nějaké skupinky studentů s šedou vázankou a mě napadlo, jestli jde všechno to dělení od sebe poznat nějak jinak; jestli třeba odliším čaroděje ohně od čaroděje vody nebo třeba temnovládce od nachového elfa.
"Čaroděje mezi sebou moc nerozeznáš," přiznala Kaira. "Máme jen - na rozdíl od lidí - výrazné, nebo nezvykle zabarvené oči. Elfy poznáš nejistěji podle špičatých uší. Temnovládci zase mají někde na těle viditelný znak."
Pokusila jsem se hned její návod ověřit, ale než jsem stihla najít vhodnou oběť, aniž bych vypadala jako šílenec, Kaira se zastavila se slovy, že jsme na místě. Vzhlédla jsem a přejela pohledem po vysoké budově v klasicistním stylu, která stála možná tak minutu chůze od školy.
"Abych nezapomněla," vyhrabala Kaira něco ze své tašky přes rameno a vtiskla mi rozkládací zrcátko do dlaně. "Kdyby něco tak volej. Dívej, otevřeš ho," řekla a názorně ukázala, "pak takhle třikrát obkroužíš prstem okolo hrany a moje zrcátko začne klapat. Když ho otevřu, uvidíme se i uslyšíme. Dobrý ne?"
"Nemám slov…" vydechla jsem užasle. Měla jsem chuť můj starý mobil, který byl bez pokrytí úplně k ničemu, okamžitě hodit do koše.

Ještě nějakou dobu jsem zůstala stát před knihovnou, než jsem se odhodlala vejít dovnitř. Vyšla jsem po schodech nahoru a zatlačila do těžkých prosklených dveří. Okamžitě jsem ucítila chlad, který byl nejspíš zapříčiněný stářím budovy. Přímo přede mnou jsem zahlédla výpůjční pult, ale když mě knihovnice pozdravila "Guten Tag," nenápadně jsem své kroky stočila k policím s knihami ze strachu, že by po mě chtěla němčinu. Snad můj manévr neprokoukla.
Porozhlédla jsem se po policích, ale k mé smůle byly všechny kategorie napsané spafou. Jak se mám probůh tu zatrápenou abecedu naučit číst, když ani nejsem schopná najít oddíl s knihami o ní? Měla jsem poprosit holky, aby mi to načmáraly na papír. Nakonec jsem musela sebrat veškerou svou odvahu a vrátit se k pultíku. Slečna se na mě usmála a já na ni:
"Ich nich aus Agarta. Ich nicht lese spafa." No dobrá, nejspíš jsem se trochu podceňovala, pár slovíček ještě umím. Knihovnice nejspíš moji krkolomnou němčinu pochopila a pohled jí slétl na papír, díky kterému se nejspíš dorozumívala s cizinci, ale v mém případě to bylo k ničemu. Tvářila se dost zoufale a já vlastně taky.
"Neumíte náhodou česky?" zkusila jsem to. "Or English? I little speak English."
Knihovnice se najednou zasmála. "Mluvím česky."
"Díky bohu," hlesla jsem. "Víte, musím tu na někoho počkat a chtěla bych se mezitím aspoň trochu naučit spafu. Můžete mě nasměrovat k nějakým knížkám?"
"Samozřejmě," řekla s jasným přízvukem, ale hlavní bylo, že mi rozuměla. Zavedla mě po hlavním schodišti do druhého patra a ukázala mi celou sekci učebnic spafy. Mezi německými tituly našla jeden v češtině, a dokonce mi i donesla pár papírů na procvičování. Byla vážně milá.
Knížka byla hned na první pohled plná veselých barevných obrázků. Podle názvu se zde začínaly děti učit spafu už ve čtvrté třídě - nejspíš jsem vypadala v očích knihovnice jako zaostalý exot. Vzala jsem své studium tedy hezky poctivě, i úvod si přečetla, a začala si na papír stále dokola opisovat ty slzovité znaky.
Celý nápad spočíval v tom, že bylo zapotřebí najít něco, co mají všechny jazyky světa společné - a tím byla mezinárodní fonetická abeceda. Každý zvuk, který se při řeči používal, měl svou vlastní značku. Stačilo se jen pořádně soustředit, jak slova vlastně zní a přesně tak je i napsat. Například "vteřina" vypadala ve fonetickém přepisu - stejně jako ve spafě - "fteřina". Podle knihy celý tenhle systém vymyslel jeden rakouský ligvista, který se do Agarty přestěhoval se svou manželkou - čarodějkou - a štvalo ho, že si z nikým nemůže popovídat, jelikož jeho žena byla původně z oblasti pod Ruskem. A tak společně vymysleli spafu. Ačkoli jsem nikdy moc nebyla na tyhle věci okolo jazyka, kupodivu mě kreslení všech těch smyček a slziček bavilo. Bavilo mě to tak moc, že mě od toho vyrušilo až jakési naléhavé klepání. Chvíli jsem se zmateně rozhlížela okolo sebe, když vtom jsem si vzpomněla na zrcátko ve stříbrném pouzdře, a tak jsem ho honem vytáhla z tašky. Položila jsem ho na stůl. kde se samo od sebe rozčíleně rozevíralo a zase zavíralo, až mi to připomínalo Jokerovy zuby na klíček. Opatrně jsem zrcátko otevřela a místo mého odrazu jsem okamžitě viděla Kaiřin obličej.
"Poslyš, Fany, vím, že jsi byla proti," začala a její hlas mi zněl přímo v uších, jako kdyby z kovové schránky vedla nějaká sluchátka, "ale myslím, že bys s námi měla zajít na odpolední vyučování. Než něco namítneš, musím tě ujistit, že nikdo nepozná, že tam nepatříš - černou magii vyučuje stará nachová elfka, která si pamatuje akorát to, co nás musí naučit. Slibuju, že se dozvíš spoustu věcí, které ti ještě nedávají smysl. Počkej v knihovně, hned jsme tam," jela se svými instrukcemi jak kulomet a zaklapla zrcátko. To mé, nyní úplně černé, se postupně začalo zesvětlovat a za pár sekund se v něm jako přízrak z mlhy zjevil můj obličej. Vážně velká škoda, že podobné vymoženosti neexistují i na povrchu. Člověk by se nemusel tak dřít v práci, aby si na něco hezkého a potřebného vydělal - prostě by si obyčejný předmět očaroval.
Než děvčata došla, schovala jsem všechny učebnice na své místo a poskládala si popsané papíry do tašky. Když se Kaira přiřítila, ještě udýchá mi zopakovala skoro do puntíku přesně, co už mi sdělila v zrcátku a já trochu ostýchavě souhlasila. Přece jenom to byla lákavá nabídka. Zatímco byla Kaira štěstím bez sebe, Elena se tvářila jako její přesný opak; ale nahlas neřekla ani slovo.
Stále mi ještě nebylo jasné, jak mě plánují propašovat na hodinu, ale nemusela jsem čekat dlouho. Kaira skoro s fanfárami vytáhla z tašky droboučkou uniformu zavěšenou na stejně mrňavém ramínku. Než jsem stačila namítnout, že do toho se rozhodně nevlezu, stáhla z věšáčku košili a ta do několika sekund nabyla do své původní velikosti.
"Očarovaný věšák," vysvětlila. "Jinak bychom do jedné skříně nenacpaly tolik oblečení, kolik máme." Přitakala jsem a stejně fascinovaně sledovala stejný trik, který předvedla i sukně. Tyhle praktické předměty mě asi nikdy nepřestanou fascinovat. Mohla bych takhle vyrazit na výlet jen s malým batohem a v něm měla zmenšeniny všeho, co bych na svých cestách potřebovala. Možná přesně tak funguje i Michalova kožená taška, jelikož cestoval dost nalehko.
Navlékla jsem se do uniformy, která mi tentokrát sice seděla v pase, ale přes hrudník to byla katastrofa. Jaká plošina tohle nosila?
"Já věděla, že ti Květina uniforma padne," přitakala Kaira spokojeně; nejspíš pro svůj entuziasmus neviděla můj splácnutý hrudník. Elena mi pomohla uvázat oranžovou kravatu a od toho okamžiku jsem z neobyčejně obyčejného člověka povýšila na čarodějku země.

Jelikož byla polední přestávka, šly jsme můj převlek otestovat do školní jídelny. Zabrala jsem jeden ze stolů a čekala, až si holky vyzvednou oběd. Koutkem oka jsem kontrolovala, jestli se na mě náhodou někdo divně nedívá, ale jelikož Michalův náhrdelník nyní fungoval dokonale, krásně jsem splynula s davem, aniž bych přilákala pozornost či něčí nos. Sice si za tu krátkou chvíli chtělo stůl obsadit aspoň pět lidí, jelikož má přítomnost byla bez Mirka stále jen poloviční, ale to bylo normální. Trochu jsem se bála, aby děvčata nezapomněla, že na ně čekám, ale k mému štěstí byli čarodějové nejspíš nějak více vnímaví, takže se bez problémů vrátily.
"Já říkala, že to nikdo nepozná," připomněla Kaira skutečnost, že jsem nebyla student a spokojeně odložila svůj tácek s orientálně vypadající čočkou a rýží. Elena jen mlčky protočila očima, zatímco jsem nakoukla na její těstovinový salát s brokolicí. Teprve v té chvíli mi došlo, že ať jsem se podívala do talíře komukoliv, nikde ani kousek masa - stejně tak, jako v mé včerejší večeři a pravděpodobně i v mé svačině, na kterou jsem úplně zapomněla.
"To je nějaký místní zvyk, nejíst maso?" zeptala jsem se.
Kaira překvapeně zamrkala a dožvýkala své první sousto. "Maso je zdrojem negativní energie," vysvětlila mi. "Všechno spojené se smrtí má na tvé tělo i magickou moc špatný vliv - a to čaroděj rozhodně nechce. Maso pojídají jen démoni, nachoví elfové a temnovládci, kterým jako jediným prospívá. Nás ostatní by jeho konzumace akorát pomalu zabíjela."
"Ale u nás na povrchu to jí každý a všichni žijeme," předhodila jsem argument, který Elena naprosto zadupala s tvrzením, že jestli mám chuť na maso, tak mi v krámě koupí nějakou slepici. A pěkně čerstvou - živou. Veškerá chuť mě přešla. Kaira mi pak nabídla, že si zajde přidat, abych se taky mohla najíst, ale měla jsem tak sevřený žaludek, že jsem raději jen zdvořile odmítla.

Blížil se konec školního roku a Kaira mi vysvětlila, že dnes mají první praktickou hodinu černé magie a že si konečně vyzkouší v praxi teorii, kterou do nich Fíčková hustila celej rok. Na školních pozemcích se pomalu začaly tvořit skupinky a k té naší přibyl i chlapec z rána.
"Jo tak ty jsi čarodějka?" nevěřícně zíral na mou uniformu. "No paráda - máme všechny elementy!"
"Máme no…" pousmála jsem se nervózně. Hlavně ať po mě nikdo nechce čarovat.
Někde ze školních chodeb se rozeznělo zvonění na hodinu a do pár minut se dostavila i učitelka Fíčková. Byla to starší dáma s uhlově černými vlasy, které jí spadaly na ramena a neúspěšně zakrývaly špičaté uši. Decentně si odkašlala, hodila hlavou, aby jí vyfoukaná ofina tolik nepadala do očí a zahájila hodinu. Mluvila všeobecně o tom, co už se naučili a že konečně přišel okamžik to zúročit.
"Dnes si vyzkoušíme vyrušení černé magie," přešla konečně k tomu zajímavému. "Jak už víme, černou magii mohou ovládat pouze démoni, nachoví elfové a jejich lidští potomci. Pro ostatní je nebezpečná a ve vysokých koncentracích i smrtelná. Jako čarodějové budete často požádáni o exterminaci nebezpečných démonů a jejich útoky mají povětšinou formu koncentrované magické energie. Studente," ukázala zničehonic na nějakého kluka vepředu, "co se stane, když se tato temná energie dotkne vaší kůže?"
"Aaa… Popálí mě?"
"To se mě ptáte? Samozřejmě, že popálí. A jak se před ní ubráníte?"
"Schoval bych se za strom," odpověděl už jistěji, ale když zahlédl její nespokojený výraz, rychle dodal, "a odrazil bych ji stejně koncentrovanou bílou magií, čímž by se vyrušily." Jeho odpověď vyčarovala paní Fíčkové úsměv na tváři, a tak už ho déle netrápila.
"Výborně," řekla a spráskla k sobě ruce. "Kdo nám to předvede jako první?" zeptala se a když oddělala dlaně od sebe, zahlédla jsem mezi nimi najednou něco černého. A čím víc prostoru té věci poskytla, tím větší byla. Stačilo jen dvakrát mrknout a temná koule měla v průměru už něco přes metr. Visela ve vzduchu jako by pod sebou měla stojan a dokonale držela tvar.
Učitelka si dala ruce v bok a začala vybírat svou oběť. A jelikož nikdo nepoznal, že do třídy nepatřím, jelikož jsem tak dobře splynula, vybrala si mě, protože má hlava vyčnívala nad všemi ostatními. V ten okamžik jsem poprvé v životě proklela svou výšku.
Za zády jsem uslyšela Elenino povzdechnutí a vyslala zoufalý pohled ke Kaiře. Ta se křečovitě usmála a zkusila mě z toho vysekat:
"Paní učitelko, Fany si dnes zapomněla kouzelnou hůlku, půjdu místo ní."
"Ne, ne, to je v pořádku, slečno," zavrtěla paní Fíčková hlavou a vytáhla ze své kapsy něco, co vypadalo jako krátká jehlice na pletení. "Půjčím jí erární, jelikož jsem tušila, že ji někdo zapomene."
Tak tohle je můj konec. Teď zjistí, že jsem vnikla na školní pozemky a budou vyšetřovat, co za nekalý plán jsem tímhle chtěla uskutečnit. Já věděla, že z tohohle kouká jen hanba.
"Neboj," špitla Kaira, "vyvolá pak dalšího." A ačkoli mě před milisekundou ještě bránila, najednou mě pobízela ke kroku a v očích jí u toho šlehaly rebelské plamínky. Já ale na rošťárny nikdy moc nebyla. Adrenalin mi akorát nebezpečně zvedá tlak, po kterém přichází prudký propad a mdloby.
Předstoupila jsem před učitelku a její cvičnou temnou energii. Dala mi do ruky chladnou kovovou hůlku, která měla na své spodní části vyryté ornamenty; velmi podobné těm, které se objevily na mém náhrdelníku.
"Tak se hezky soustřeď," poradila mi paní Fíčková, jelikož viděla, jak jsem bezradná, "přivolej k sobě světlo zítřka a skrz hůlku jej pošli přímo na tu temnou energii. Nemůžeš nic pokazit."
Očividně byla na děvčata mírnější, což se mi sice hodilo, ale vůbec jsem nevěděla, co si počít. Prostě nějak mrsknu paží, předvedu, že jsem neschopná a vymění mě nějaký opravdový čaroděj. A tak jsem trochu přešlápla na místě, napřáhla ruku, švihla ostýchavě zápěstím a ta podivná koule se zavlnila, jako by ji ofouknul silný vítr. Zůstala jsem stát s pusou dokořán.
"Slečno, ta energie musí být hustější - ještě jednou."
Aniž bych hnula svalem, podívala jsem se na paní Fíčkovou, jestli to myslí vážně, a jelikož myslela, udělala jsem ten legračně strnulý pohyb podruhé. A ačkoli jsem očekávala další nepochopitelné zavlnění, které možná měla na svědomí Kaira, aby si tenhle okamžik ještě víc užila, nestalo se nic. Vůbec nic. Ani jsem si nevšimla, že mi z ruky zmizela hůlka, aby ji učitelka předala dalšímu. Vedle mě najednou stála Elena a dívala se na mě, jako kdybych byla nějaké vzácné zvíře, které se v Agartě již tisíce let neukázalo. Nakonec ale odvrátila hlavu, sebejistě máchla paží a z kovové špičky vyšlehlo oslnivé zlatavé světlo. Jakmile zasáhlo temnou kouli, začaly se do sebe motat, jako když do kávy nalejete smetanu. Vypadalo to, že se navzájem pojídají, jelikož se koule zmenšovala a za pár okamžiků po ní nebylo ani stopy.
Jediné, co ve vzduchu zůstalo, byly otázky. V té chvíli jsem si totiž byla jistá tím, že ačkoli ze mě uniforma čaroděje nedělala, mým tělem na malý okamžik prolétla magie jako nějaký splašený elektrický impulz.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru