U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Čaroděj z Agarty - Kapitola 8

8. června 2018 v 21:06 | Haru 【春】 |  Čaroděj z Agarty - Kapitoly

Kapitola 8: Dívka, která všem zkazila zábavu

Františka

Učitelka Fíčková si z temné energie zhmotnila stoličku, posadila se na ni a okolo sebe vytvořila kruh snad deseti temných koulí. Studenti střední magické školy Sovíčkov se rozdělili do menších skupin a započali trénink ve vyrušení temné magie. A já stále mezi nimi; na sobě školní uniformu s oranžovou vázankou, v ruce půjčenou kovovou hůlku a mysl naprosto prázdnou. Chvíli jsem sledovala, jak se všichni pokouší předvést to, co před chvílí naprosto předpisově udělala Elena, ale bylo zřejmé, že ostatní čarodějové nejsou tak nadaní. Jedné dívce se například z hůlky plazily provazce světla na zem jako hadi, a pak se líně rozplývaly. Jiný chlapec se zase předváděl, vyčaroval světelného vlka, který se dravě zakousnul do své temně nachové kořisti, ale vypadalo to, jako kdyby žvýkal gumový balón, a také se po chvíli rozplynul.

"Myslela jsem, že umíte čarovat bez hůlky," prohodila jsem a konečně otočila hlavu k mé skupince. Jenže Elena se na mě podivně mračila a Kaira s Wernerem nechápavě zírali.
"Ptala jsem se tě," řekla Kaira trpělivě, "jestli jsi cítila něco jako mravenčení nebo teplo."
"Aha…" Nejspíš jsem zase přestala poslouchat. Ráda bych se to odnaučila, ale mé vědomí si prostě občas udělá výlet někam do příjemnějších krajin, kde neexistují žádné problémy Františky Tihelkové. Bohužel můj návrat byl nutný, a tak jsem si znovu vybavila ten pocit, který před chvíli zaplavil mé tělo. "Bylo to jako blesk, jako elektřina," popsala jsem ten zvláštní úkaz. "Projelo to celým mým tělem a bylo to pryč. Nejdřív jsem myslela, že jsi s tou koulí pohnula ty, Kairo, ale byla jsem to já - vím to. A nechápu to." Nechápal to nikdo. A nejvíc Werner, který si ještě pořád myslel, že jsem čarodějka. Vypadalo to, že má chuť se do našeho problému také zapojit, a tak se snažil vše pochopit trpělivým posloucháním. Asi jsme všechny byly rády, že se zbytečně neptá.
"Môžeme skúsiť kúzlo na privolanie patróna," navrhla Elena. "Tým zaručene zistíme, či je Františka čarodejka alebo nie. Od toho by som sa odrazila." Kaira mlčky přikývla a jelikož se k naší skupince zrovna otočila paní Fíčková, vytáhla svou skleněnou hůlku s kovovou ještěrkou na rukojeti a máchnutím paže vyslala kupředu onu zlatavou záři. Oblékla temnou energii do světla jako starou dámu do tlustého kožichu a stačilo jen pár sekund na to, aby se protikladné magie znovu pojedly navzájem. Nemusela jsem být zdejší abych poznala, že obě dívky byly velmi nadané čarodějky. Trochu mě to uklidňovalo - nejspíš jsem byla na správném místě se správnými lidmi.

Má infiltrace mezi studenty dopadla zdárně až bylo těžké uvěřit, že to doopravdy klaplo. Sice Kaira nakonec Wernerovi všechno o přestávce vyslepičila, ale vypadal ohromeně a chtěl si prohlédnout můj náhrdelník, nad kterým pak užasle prohlásil, že je to mistrovské kouzlo. Ani nevím proč, ale potěšilo mě to. Cítila jsem se pyšně, že ho Michal očaroval zrovna pro mě.
Než holkám skončilo odpolední vyučování, počkala jsem zbylé dvě hodiny znovu v knihovně. Už jsem nehodlala dál pokoušet štěstí. Uniformu jsem znovu pověsila na ramínko, které se i s ní zázračně zmenšilo a uložila jsem ten roztomilý obleček do tašky. Nakonec jsem přece jen musela uznat, že to byl skvělý zážitek.
Cestou domů jsem se pokusila navázat na otázku, která mi v hlavě létala sem a tam jako moucha pod sklenicí. "Proč vlastně potřebujete kouzelné hůlky?"
"Jednoduše - jsme pány svého elementu, ale ne magické energie jako takové, nenosíme ji v sobě," pokusila se mi to Kaira objasnit. "Například já můžu ovládnout oheň pouhou myšlenkou, protože mi to můj patron dovolil, ale bílá magie je něco, co si můžeme pouze vypůjčit. Jen zlatí a perleťoví elfové se s ní rodí a mají to privilegium ji používat v její surové podobě. My musíme magii nejdřív poprosit o spolupráci nějakým hezkým veršem - elementálové dělají to samé - a když musíme čelit temné magii, ubráníme se pouze s očarovanou hůlkou. Ale zase tak často ji nepoužíváme - o většinu démonů se postarají temnovládci a ne my. Náš primární účel je v ochraně elementálů a přírody."
Všechna ta pravidla, kterými se toto místo řídilo, mi zněla zbytečně složitě. Proč v Agartě existuje tolik různých bytostí s tolika povinnostmi a schopnostmi, když na povrchu nic z toho k přežití nepotřebujeme? Nikdo tam neřeší přírodu, temnou nebo bílou magii, démony... a přesto existujeme. Jenže pak jsem si vzpomněla na to, co říkala Kaira o vymření elementálů, a tak jsem usoudila, že bude lepší místní zvyky prostě postupně pochopit. Nějaký smysl to určitě má, i když ho zatím nevidím.

Zbytek odpoledne pak děvčata strávila tím, že na terase v druhém patře odměřovala a kreslila všelijaké kruhy, obrázky a slova. Měl to být nějaký magický návod, ale nešlo mi na rozum, jak pár tahů křídou zvládne takovou věc, jako je přivolání nehmotného patrona. Knihy ale mluvily jasně. Každý čaroděj jednoho měl a pokud jsem patřila mezi ně, rituál sloužil k jeho odhalení.
Se zájmem jsem jim koukala přes rameno do německých a spafových textů, ze kterých čerpaly, a hrdlo se mi svíralo nervozitou. Co když jsem doopravdy čarodějka? Rozhodně by to bylo lepší než prokletí, které mi tipovali ještě včera. Celá se chvěju při představě, že bych mohla ve svých dlaních probudit třeba oheň nebo pouhou myšlenkou vyformovat kámen do nejprapodivnějších tvarů. A s kouzelnou hůlkou bych zvládla používat i bílou magii. Mohla bych třeba nějak očarovat rodiče, aby přestali tak chorobně pít. Rozhodně by to zachránilo jejich játra a mozkové buňky. Jenže v hlavě mi hned naskočil vykřičník. Živé bytosti údajně očarovat nejde - pouze předměty bez duše. V tom případě musím vymyslet nějakou fintu, nějakou věc - třeba sklenici -, ve které se pivo přemění na vodu, ale dotyčný konzument nic nepozná. To by asi šlo. Jenže na druhou stranu by to byla nejspíš dost drahá voda... Tak obráceně? Z vody pivo? Ale vždyť to je úplná hloupost! Zkusím nad tím ještě chvíli pouvažovat.
"Achjo," povzdechla si Kaira nahlas. "S tímhle si vážně nevím rady," prohlásila rezignovaně a zavřela knížku, nad kterou se už docela dlouho skláněla. "Snad bude Květa vědět, co s tím. Stejně potřebujeme k rituálu všechny elementy."
Elena také přestala psát na zem písmena a oprášila o sebe dlaně od křídy. "Tak ja idem niečo urobiť na večeru."
"Dík. Zatím to s Fany tady uklidíme."
Pustily jsme se do sbírání všech těch magických knih, provázků a pravítek, které čarodějky při kreslení používaly, a začaly je odnášet zpět do knihovniček v pokojích. Mohla jsem tak na chvíli nahlédnout do království děvčat. Bylo laděné do příjemných zelených a béžových odstínů a ve všem panovala naprostá harmonie ačkoli zde spaly čarodějky dvou naprosto odlišných elementů. Dokonce jsem viděla i pokoj kluků, také s vévodící zelenou barvou, ale bohužel byl stejně strohý jako Violina polovina místnosti. Snažila jsem se uhádnout, která z postelí patří Michalovi, ale nebyly tam žádné předměty, podle kterých bych se mohla řídit. Vlastně by mi to ani nepomohlo - Michala jsem skoro neznala.
Vrátila jsem se na terasu pro poslední hromádku knih, jenže když jsem se sehnula, jasně jsem viděla, jak se po zemi plazí podivný ostrý stín. Zvedla jsem hlavu a akorát jsem stihla vyděšeně zalapat po dechu. Přes zábradlí terasy se zničehonic s lehkostí pírka přenesla postava v bílém rouchu se zlatým lemováním. Několik pramenů jejích hnědých vlasů bylo zabarvených do nachova, stejně tak jako méně koncentrovaná temná energie z dnešního vyučování. Stačil jen jeden pohled do těch fialových velkých duhovek a bylo mi jasné, že přede mnou právě stanul temnovládce. A ne jen tak ledajaký.
"Tebe já znám," prohlásila překvapeně dívka, která když konečně klesla na zem, byla asi o hlavu menší jak já. Působila na mě mladým a křehkým dojmem, ačkoli vrásky od mračení ji dělaly starší.
"Taky tě znám," pousmála jsem se. "Ty budeš Viola, že?"
Překvapeně na mě zamrkala a zkřížila ruce. Nedůvěřivě si mě prohlédla, zatímco jsem byla svědkem toho, jak její vlasy i oči získaly nazpět svou původní hnědou barvu. To bude nejspíš normální.
Ještě nějakou chvíli tápala v paměti, ale zdálo se, že marně. Než jsem jí ale stačila prozradit svou totožnost, vrátila se na terasu Kaira a při pohledu na temnovládkyni hrůzou ztuhla. Rozhodně se nechystala na přivítání, které předvedla s Michalem.
Na Violině tváři se naprosto jasně vystřídalo několik výrazů, které přesně prozrazovaly, co si právě myslí. Nejdřív to bylo překvapení, uvědomění, krátká panika a nakonec vztek. Nemusela vůbec nic říkat. Odstrčila mě nečekaně stranou, mnohem silněji, než napovídala její drobná postava, a vlasy se jí celé ponořily do nachového závoje.
"Řekni mi, že je tady, řekni, že je v domě!" zpustila nemilosrdně na Kairu a když k ní došla, zatřásla s jejím ramenem jako s automatem na jídlo, kde se zasekl její oběd.
"On -­­" vysoukala ze sebe čarodějka konečně odpověď, "on v noci někam zmizel. My-myslely jsme, že o tom víš."
"Když mě teď vidíš, stále se domníváš, že ano?"
"Ale vždyť má u sebe Estu…" špitla přiškrceným hlasem.
"Jo - kterou očaroval matoucím kouzlem stejně tak, jako mě! To vám nepřišlo divný, že přijel dřív? Na co máte ty blbý brejle, že se nemůžete podívat, jestli je u něj perleťový elf jak má být?!"
"Já -"
"Tak to dopadá, když se něco svěří patnáctiletým puberťačkám," prohlásila rozhořčeně. "A kdo je vlastně ta holka?"
"To je Fany… Michal ji přivedl z povrchu," pípla.
"Z povrchu? Bez konzultace? Bez povolení? Co si o sobě ten rozmazlenej císař myslí? Že může všechno? Až ho najdu, budu se muset fakt ovládat, abych mu nezakroutila krkem! A ty," ukázala na čarodějku prstem, "budeš hezky tu pozemšťanku hlídat a nehnete se z domu, dokud nedorazí Květa, rozumíš?"
Kaira už jen přikývla a vypadalo to, že má co dělat, aby se nerozbrečela. Viola si hlasitě povzdechla a rozeběhla se zpět k zábradlí. Věnovala mi jen krátký rozzlobený pohled, než se odrazila a obrovským skokem přeletěla až na konec ulice. Rozhodně uměla zapůsobit.

Po tom, co Viola prohlásila, jsem si konečně uvědomila, že mě vlastně mají na starost dvě nezletilý holky. I když to byly bezpochyby talentované čarodějky, kvůli svému nezkušenému pohledu na svět si neuvědomovaly závažnost situace, která nastala. Bohužel jsem na tom nebyla o nic lépe. Když jsem se zeptala, proč je Michalovo zmizení tak závažné, bylo mi vysvětleno, že důvod mi musí říct on osobně - pokud tedy bude chtít. Nejspíš to bylo velmi choulostivé téma. Každopádně veškeré zapálení a smích v domě se proměnili v ponuré ticho, a tak jsme po večeři ulehly se ztěžklou myslí a protáhlými obličeji. Na létání na očarovaném kole jsem mohla hned zapomenout.
Další den vyrazila do školy pouze Elena a Kaira zůstala se mnou v čarodějné chýši. Byla z toho všeho dost nešťastná. Myslím, že ji jednoduše štvalo, jak po ní Viola křičela - cítila bych se asi stejně. Nebyla to přece naše vina, že ten kamennej panák zmizel. Bohužel jsme Michala viděly naposled, a tak si veškerý vztek vylila temnovládkyně na nejsnadnější oběti.
Chtěla jsem svou hostitelku nějak rozveselit, rozptýlit, a tak jsem jí u přípravy oběda vyprávěla historku o mně a bratrovi, jak jsme jako malí lozili s kamarády po stromech. Hráli jsme tehdy na honěnou, což je z mého nynějšího hlediska naprosto šílený hazard se životem, a pod bratrem v zápalu hry praskla větev. Naprosto přesně si pamatuju, jak se jeho červené tričko zaseklo o odlomenou větev a on se z něj postupně vysvlekl, jak ho gravitace nemilosrdně táhla dolů. Zmatený a nahý dopadl na zem, která byla naštěstí už jen necelý metr daleko, a na jeho těle po tom hrůzostrašném křupnutí nebyl ani škrábanec. Říkali jsme tomu stromu pak Mirkova láska. Mohlo nám být tak dvanáct, možná třináct. Bohužel až do deváté třídy si všichni ve škole mysleli, že bratr s někým chodí. Značně to snížilo jeho šance na opravdový vztah.
"Chudák," zasmála se Kaira konečně. "A už se mu podařilo někoho najít?"
"Zatím ne. Ukázalo se, že když je v přítomnosti holky, která se mu líbí, nevydá ze sebe ani hlásku. A přitom je dost upovídanej."
"Tobě to konečně taky začalo mluvit," podotkla v dobrém. "Už sis tady s námi trochu zvykla?"
To byla zapeklitá otázka. Na jednu stranu měla Kaira pravdu - už jsem se necítila tak sama. Jenže na stranu druhou jsem noc znovu probrečela. Všechna ta nejistota a odloučení od bratra mě bezpochyby trápili. Nedávala jsem to ale znát. Ani Mirek nepozná, když mě něco tíží. Umím to mistrovsky skrýt. "Když už teď vím, že nejspíš nejsem prokletá, cítím se podstatně lépe," odvětila jsem nakonec zvesela. Kaira na to pobaveně přitakala. Očividně se mi to rozptýlení alespoň trochu povedlo.
Po obědě jsme strávily odpoledne tím, že mě Kaira doučovala spafu. Některé symboly se mi už zázračně usadily v mozku, a tak jsem ke konci dokázala i něco jednoduchého přečíst a napsat. Nadšení z úspěchu jsem měla po celé tváři a čarodějce ohně to pomáhalo zapomenout na to, že už zítra má dorazit Květa, která očekává, že její bratr bude hezky poslušně čekat doma.
Společně i s Elenou jsme pak k večeru testovaly, odkud se ta má záhadná vlna magie vzala. Kaira mi znovu půjčila svou krásnou ještěrčí hůlku a já zkoušela, jestli ze skleněné špičky vyleze alespoň jeden líný pramínek světla. Vystřídala jsem různé postoje, myslela jsem na samé hezké věci jako byly nadýchané bílé ovečky a louka plná sedmikrásek, ale vůbec nic nepomáhalo.
"Někdo si tam ze mě určitě musel dělat legraci," povzdechla jsem si.
"Třeba do té temné energie zrovna narazil nějaký opilý elf, který si pochutnával na spadených jabkách," předhodila Kaira svou šílenou, ale úsměvnou teorii. Elena to raději nekomentovala, ale křivila se jí celá tvář, jak se snažila nesmát. Nakonec jsme nepřišly na žádné vysvětlení. Ale aspoň jsem měla hezký sen o okřídlených elfech, se kterými jsem si osedlala ovečky.

Ráno mě probudilo jakési lomození. Odlepila jsem ztěžklá víčka od sebe a zadívala se do míst, ze kterých vycházely ony zbrklé pohyby. U jedné ze skříní se skláněla nějaká postava a musela jsem ještě několikrát zamrkat, jestli náhodou ještě nesním. Ať už to byl kdokoli, od hlavy až k patě byl pokrytý blátem. Nakonec dotyčná osoba hledaný předmět našla, dala si něco kolem krku a skoro zároveň s tím mokré bláto uschlo a přeměnilo se na prach. V tom okamžiku už jsem byla úplně probuzená a mé oči se setkaly s nadpozemsky modrým pohledem. Zatímco jsem překvapeně zírala na ušmudlanou čarodějku země, které teď na krku visel stejný smaragd, jako na tom mém, ona mi věnovala pohled úplně stejný.
"Ahoj," řekla a bílé zuby jí zazářily v přátelském úsměvu.
"Ahoj," odvětila jsem rozpačitě.
"Ehm… Promiň mi ten svinčík tady," zadívala se na prach všude okolo. "Jen zaskočím dolů sejmout prokletí blátiváka ještě z jedné oběti a hned to tady uklidím." Prkenně jsem přikývla a jen co se zavřely dveře, vklouzla jsem do oblečení. Tak teď už vážně končí všechna legrace - Květa se vrátila do chýše. A nejspíš ještě vůbec nic neví.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anež Anež | E-mail | 13. června 2018 v 16:39 | Reagovat

Kdy bude další díl. Zatím je to hodně dobrý. :-)

2 Haru 【春】 Haru 【春】 | 14. června 2018 v 8:00 | Reagovat

[1]: Děkuju ti :-) zrovna na dalším díle dělám, tak snad co nejdřív. Psaní se věnuju když mám volno v práci, takže většinou stíhám novou kapitolu jednou za týden nebo za 14 dní. Do toho ještě píšu druhý příběh (Děti Babylonu), takže někdy vyjde díl tam místo tady ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru