U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Čaroděj z Agarty - Kapitola 9

20. června 2018 v 21:11 | Haru 【春】 |  Čaroděj z Agarty - Kapitoly

Kapitola 9: Dívka, která hledala svého patrona

Františka
Michal
Následovala jsem blátivé šlápoty dolů do přízemí. Trochu nejistě jsem se zastavila na posledním schodu, jelikož v chodbě stála Květa a někdo další, koho jsem také neznala. Všimla jsem si, že na jeho krku už visel smaragdový talisman a ze zaprášeného obličeje na mě překvapeně zíraly obrovské tmavě zelené oči. Ten krásný výrazný odstín musel patřit čaroději. O tom nebylo pochyb. To už ale Květa k němu upažila ruce a pomalým pohybem ho jako kdyby stáhla z onoho zaprášeného povlaku. Každičké zrníčko poslouchalo její tichý rozkaz.

"Dobré ráno," pozdravil mě ten mladý muž hned, jakmile byl čistý, jelikož nejspíš viděl můj bezradně zasukovaný jazyk. Také jsem pozdravila a sledovala, jak ke mně jde s nataženou rukou. "Jmenuju se Mao," představil se. "A ty jsi?"
"Františka," vydechla jsem okouzleně a stiskla. Matně jsem si vybavila fotku, na které jsem ho poprvé uviděla, ale v reálu vypadal mnohem líp. Úsměv mu charismaticky ujížděl na stranu, černé vlasy házely nezvyklé zelené odlesky a jeho stisk byl pevný a sebevědomý. Hlavou mi prolétla myšlenka, že přede mnou stojí kluk mých snů. Sestoupila jsem z posledního schodu a zadívala se přímo do jeho milého pohledu. Toho kluka chci poznat.
"A já jsem Květa," vytrhla mě ze zamyšlení Michalova sestra. "Ty jsi kamarádka Kairy a Eleny?"
"Spíš jen známá," opravila jsem ji. Byla jsem názoru, že na přátelství pár dní rozhodně nestačí. Vypadalo to ale, že vysvětlení mé přítomnosti bylo dostačující, a tak se čarodějka omluvila, že půjde uklidit po sobě ten binec. Všechen prach a bláto se jako poslušný pejsek vydali do její natažené dlaně a pokračovala tak až do prvního patra, kde na chvíli zmizela.
"Co se vám vlastně stalo?" zkusila jsem započít s Maem normální rozhovor.
"Prokletí blátiváka. Slyšela jsi o tom někdy?" Musela jsem zavrtět hlavou. "Je to démon, který požírá rusalky a vodníky. Byli jsme s Květou v nedaleké vesnici vyřešit záhadu zabahněného jezírka. Mysleli jsme, že tam najdeme rozzlobeného vodníka nebo tak něco, ale vodník byl pohlcen a čekal tam na nás místo něj blátivák. No a ten uvrhne na vše své prokletí pouhým dotekem. Asi si dokážeš představit, jak jsme dopadli," zasmál se nervózně. "Bohužel na tohle je i čarodějka země krátká, a tak jsme celý včerejšek cestovali jako dva blátivé přízraky. Průvodčí ve vlaku z nás málem dostal infarkt," popisoval jejich zážitek a stále se u toho nesměle usmíval. "Jedině talisman s bílou magií dokáže prokletí sejmout," ukázal na smaragd. Napadlo mě, že bych mu ukázala i ten svůj, ale měla jsem strach, aby ho má zvláštní schopnost neexistovat nevyděsila, a tak jsem raději pomlčela a přitakala, že všemu rozumím.
"A ty jsi také čarodějka, Františko?" zajímal se. Odpověděla jsem, že jsem obyčejný člověk, ačkoli to nejspíš pravda nebyla. Byla jsem… něco. Řekla bych, že všechno, jen ne člověk.
"Tak se mi nedopatřením podařilo probudit i děvčata," sešla s těmi slovy Květa zpátky do přízemí. V rukou teď držela obrovskou hliněnou hroudu, která byla nejspíš dost těžká, jelikož se jí na pohublých pažích rýsovaly snad všechny šlachy. Její ruce v té chvíli vypadaly jako Michalovy.
Postavila hlínu na kuchyňský stůl a oprášila si z košile blátivé mazance. "Mám z toho udělat nějaký suvenýr?" zeptala se Maa. Ten se na chvíli zamyslel, ale okamžitě dostal skvělý nápad:
"Co takhle vodník? Na památku toho, co skonal."
Čarodějka se dojatě pousmála a hned se dala do práce. Hlína pod jejíma rukama poslouchala na slovo. Jako kdyby každý její dotek byl pohlazením milované osoby. Hmota s radostí vyformovala vrásčitou vrbu a na jedné z jejích větví usadila drobného mužíčka. Když bylo dílo hotové, musela jsem se jít podívat blíž. Všechny ty detaily byly opravdu dechberoucí. Měl na sobě kabátek se šosy jako z pohádky a kalhoty s vysokými botkami. Vlnité vlasy mu spadaly na ramena a husté vousy mu zakrývaly skoro celý obličej. Čarodějové ho pak opatrně vzali a postavili do rohu místnosti. Soška byla vysoká skoro metr.
"No vidíš, Mao," řekla Květa a pyšně si svůj výtvor prohlédla, "kdybych si nespletla talismany, přišli bychom bez bláta a neměli žádnou cennou vzpomínku."
"Pravda, ale příště vem správné smaragdy, ano?" dodal prosebně, ale nakonec se tomu oba zasmáli. Jejich pobavení ale přerušil známý hlas.
"Čo to je?" zhrozila se okamžitě Elena, jen co vešla do kuchyně. Byla ještě rozespalá a v noční košili, ale pohled na obrovského hliněného vodníka ji dostatečně probudil.
"Suvenýr," zasmál se Mao rozpačitě.
"A váže se k němu úžasné dobrodružství," dodala Květa nadšeně. Elena se znovu zadívala na nesympatický obličej vodního elementála a šlo poznat, že by tu sošku nejraději vyhodila z okna. Očividně Michal tahal do domu různá zvířata a Květa zase haraburdí. Její pokoj byl toho jasným důkazem.
Do místnosti vešla jako poslední i Kaira a Květa k ní ihned zvesela zpustila:
"Chceš si poslechnout, jaké jsme zažili na naší cestě dobrodružství?" Jenže čarodějka ohně byla bledá jako stěna. Všimla jsem si, jak se jí mírně zachvěly rty, když otevřela pusu na svou tichou omluvu.
Květa k ní okamžitě přispěchala a položila ji starostlivě ruku na rameno. Přesně to samé dělal i Michal. "Drahoušku, co se stalo?" zeptala se, jako kdyby byla její maminka. Přitom nemohla být o moc starší než já.
Kaira se ještě nějakou chvíli držela, ale nakonec se rozbrečela. Vysoukala se zebe trhané věty o tom, že Michal přijel dřív a že utekl Viole i Estě z dozoru a nikdo neví, kde teď je.
Čekala jsem různé scénáře. Představovala jsem si, jak Květa vyšiluje, jak se vyptává a vzteká, ale ona se jen mlčky odpotácela k židli a s vypětím posledních sil a vůle se do ní posadila. Doufala jsem, že se konečně dozvím, proč je jeho zmizení tak závažné, ale všichni mlčeli.
"Musel to plánovat už před odjezdem," prolomil Mao ticho. "Nejspíš k tomu měl dost vážný důvod. Je už zoufalý, Květo. Na jeho místě bych také byl - musí to být velký stres."
"Já vím," popotáhla a rychle si utřela zvlhlé oči. "Půjdu kontaktovat Violu - třeba už o něm něco ví."
Její spěšný odchod zanechal místnost v tíživém tichu. Nebylo to vůbec příjemné.
"Tak sa aspoň najeme, nie?" prohlásila Elena a všichni jsme byli rádi, že to konečně někdo udělal. Kdyby tak Michal věděl, kolik protivných a trapných chvilek nám s tím svým pitomým výletem způsobil, možná by raději i zůstal.

U snídaně se Mao bohužel dozvěděl, jak to se mnou všechno vlastně je, jelikož Elena mluvila místo Kairy a neměla žádné zábrany. Byla prostě upřímná - takovou vlastnost jí nemůžu vyčítat - ale chtěla jsem v Maově očích ještě chvíli vypadat jako obyčejná holka.
"Máme na terase pripravený rituál na privolanie patróna, ale potrebujeme k tomu všetky elementy, tak snáď bude Květa súhlasiť."
"Určitě," přitakal čaroděj, "aspoň nebude myslet na Michala. I když mám obavy, že jediný, kdo Františce opravdu dokáže pomoct, je právě on."
"Proč si to myslíš?" zajímalo mě.
"Jak bych to jen… Prostě má známosti na dobrých místech." Obě čarodějky na to jen tiše přitakaly a já se zase nedozvěděla nic. Jen to, že kluk, který by dokázal mou situaci vyřešit, se nachází kdovíkde. Super.

Květa se ke snídani nakonec nedostavila. Nejspíš potřebovala chvilku pro sebe. My ostatní jsme se mezitím usídlil v obýváku, abychom něco vykoumali o mé osobě. Byl víkend, a tak se do toho děvčata mohla konečně pořádně opřít.
Jejich obývací pokoj vypadal spíš jako obrovská studovna. Místo televize tu stál nádherný mramorový krb, na konferenčním stolku byly různě barevná dřevěná políčka nějaké deskové hry a rozličné knihy zakrývaly stěny pokoje od podlahy až ke stropu. Celé místnosti pak vévodil masivní psací stůl, který stál uprostřed před pohovkami a stolkem.
Zatímco všichni hledali něco o mé záhadné moci, já dostala doporučenou knihu o historii Agarty. Byla poměrně tlustá, napsaná spafou, a tak jsem toho do oběda nestihla moc přečíst. Dozvěděla jsem se akorát o tom, jak vzniklo Sámsko. Jeden ze synů Sáma, Jarodovan, zabloudil i se svou družinou do Agarty. Původně to byla pouhá výprava do dnešní Itálie, ale měli to štěstí a díky několika povídačkám objevili průchod. Zprvu netušili, kam se dostali, ale když konečně místním uvěřili, vydali se do míst, kde se na povrchu rozléhala říše Jarodovanova otce a zemi pojmenovali jako Druhá Sámova říše. Bohužel zde už nějaké kmeny žily, ale podařilo se jim dohodnout se a společně vybudovali prosperující zemi. Dál už jsem se nedostala, jelikož jsem si konečně všimla, že děvčata šla vařit oběd a já už nějakou dobu byla v přítomnosti čaroděje vzduchu sama. Nedokázala jsem se už dál soustředit.
"Můžu mít otázku?" upoutala jsem jeho pozornost a on s tím samým milým úsměvem zvedl hlavu od knihy a přikývl. "Jak to mají čarodějové s prací? Musíte mít nějaké zaměstnání nebo ne?"
"Každý, komu to zdraví dovoluje, přispívá nějak společnosti. Čarodějové ale mají na výběr z více možností," řekl a začal je ukazovat na prstech. "Buď si založí firmu a vyrábí magické předměty, nebo jezdí očišťovat různá místa, jako my s Květou, nebo si najdou obyčejné zaměstnání - třeba prodavač - anebo se přidají ke klanu a také se věnují očistě."
"Klany? O těch jsem ještě neslyšela."
"Celou zemi pokrývá energetická síť, a právě na jejích průsečících je najdeš. Jsou to takové uzavřené osady čarodějů. Obyčejní lidé tam mohou žít jen v případě, že jejich potomek se narodí jako čaroděj, ale není to místo pro každého. Platí tam spousta pravidel a povinností které je zbytečné vyjmenovávat."
"Takže s Květou si vyděláváte různými očistnými rituály?"
"Jo - jsme taková mobilní pohotovost. Ale jezdíme jen po nejbližším okolí - nemůžeme tady holky nechávat dlouho samotné."
"A jak jste se vlastně všichni poznali?"
Mao zapřel hlavu dozadu, jako kdyby si nejdříve musel vzpomenout. "Já chodil s Květou v Sovíčkově na střední - tam jsme se poznali my dva. Když jsme skončili, hledali jsme si nějaký pronájem pro naši firmu a v novinách jsme našli tenhle dům. Podmínkou bylo, že se za dva roky přistěhuje dcera majitele, aby mohla dojíždět do Sovíčkova do školy. A tak jsme to vzali. A letos se Elena přistěhovala a přijela i se svou kamarádkou - s Kairou."
"Tak proto je tak háklivá, co se domu týče," došlo mi.
"V podstatě to tady všechno patří jí," přiznal a pokrčil pobaveně rameny. "No a nakonec se k nám přistěhoval i Michal s Violou. Je to asi… sedm měsíců zpátky. Od té doby je tu celkem živo."
"To věřím," uznala jsem. "Ale aspoň se nenudíte."
"Tak to já se nenudím nikdy - s Květou to jinak ani nejde," prohodil zvesela. "Věčně zapomíná verše a důležité pomůcky. Divím se, že z toho ještě nemám trvalé následky. Ale naštěstí si pamatuje ostatní věci jako encyklopedie - to jediné nás vždycky zachrání."
"Asi jste toho spolu už hodně zažili."
"To ano - bezpochyby." To, jak se tvářil, jak o Květě mluvil, se mi moc dobře neposlouchalo. Mírně mi to kazilo iluze. Co když u něj nemám sebemenší šanci? Zná mě teprve pár hodin, ale ji už několik let… A vůbec! Proč vůbec přemýšlím nad randěním? Zase utíkáš před problémy, Fanynko? Zapomínáš, kvůli čemu jsi tady? Přestaň s tím sněním! Raději přečti celou tu bichli, kterou máš pod rukama!
Užuž jsem se chtěla vrátit ke čtení, ale přišla Kaira, aby nás svolala ke stolu. Už sice nebyla tak bledá, ale pořád nedokázala před námi skrýt svou skleslou náladu. Také Květa konečně přišla a snažila se předstírat, že se nic nestalo. Ale byla se svým falešným úsměvem dost průhledná. Poznám to - já mám v těchhle věcech velkou praxi.
Nakonec přišla řeč i na obrazce nakreslené venku na terase. Koloběh vysvětlování toho, odkud jsem přišla a s čím potřebuji pomoct se opakoval. Květa na mě pak chvíli užasle zírala, ale s rituálem bez jakýkoliv námitek souhlasila. Od pravdy mě díky tomu oddělovaly už jen minuty.

Po jídle jsme se vydali na terasu. Květa mlčky obešla magické malůvky ze všech stran a prsty si u toho zamyšleně poklepávala po rtech. Konečně jsem měla šanci si ji pořádně prohlédnout. Byla to vysoká štíhlá žena, která očividně moc nedbala na svůj vzhled. Měla na sobě dlouhé hnědé kalhoty s nespočtem kapes, které byly různorodě nafouklé či hranaté podle toho, co se uvnitř ukrývalo za poklad a volná modrá košile s fialovým proužkem zdárně zahalovala i náznaky ženských křivek, kterými ji příroda obdařila. Její obličej nebyl jako vytesaný z kamene a pomněnkově modré oči bylo od sebe nepřirozeně daleko. Krátké oříškově hnědé vlasy jí někdo nešikovně sestříhal do podkovy a husté obočí pravděpodobně nikdy nevidělo pinzetu. Já bych do toho sice neměla moc mluvit, jelikož jsem ohledně těchhle holčičích věcí taky flákač, ale trocha snahy by z ní určitě udělaly překrásnou ženu.
"Tohle se vám vážně povedlo, holky," sdělila nám po chvíli svůj posudek, jako kdyby hodnotila umělecké dílo. Nakonec dokreslila na zem jen pár dalších klikyháků a čar a bylo hotovo.
"Aha, takže stačilo všechno propojit univerzálním znakem pro světlo," skláněla se nad dopsanými částmi pro změnu zase Kaira.
"Ano, ale jinak ten nápad s povoláním patronů ze všech elementů byl dobrý tah. Určitě to zabere. Obyčejný vyvolávací rituál by nestačil, jelikož Fany neví, jak ovládat bílou magii. A vlastně ani nevíme jistě, jestli to vůbec dokáže."
"Jsem prostě jedna velká záhada," prohodila jsem a povzdechla si.
"Klid," pronesla Květa s úsměvem a její dlaň znovu spočinula na mém rameni. "Za chvíli už si snad budeme něčím jistí."
Nervózně jsem se kousla do spodního rtu, zatímco mě čarodějka země nasměrovala do jednoho z nakreslených kruhů. Musela jsem našlapovat opatrně, abych křídové čáry nesmazala. Elena s Kairou mezitím donesly všechny potřebné věci a začaly je rozestavovat po zemi. Teprve až teď jsem si všimla, že přímo uprostřed spletitých čar se nachází pentagram a jeden jeho cíp ukazuje na mě a můj kruh. Na další zbylé cípy pak položily misku s vodou, prázdnou zavařovací sklenici s oddělávacím víkem, kus nějakého křemene a zapálenou tlustou svíčku. Každý z čarodějů si pak stoupnul do kruhu před svůj element. Můj cíp hvězdy měl všechny vyjmenované předměty namačkané u sebe.
"Jeden posledný detail," hlesla Elena a natáhla se ke mně s brýlemi, které jsem od nich dostala. Prý abych viděla elementály. Poděkovala jsem jí a nasadila si je. Ostatní udělali postupně to samé. Přišlo mi to trochu vtipné.
"Tak. Pustíš se do toho, Kairo?" zeptala se jí Květa. Mladá čarodějka nervózně zamumlala, že to zkusí. Zavřela oči a chvíli tak mlčky zůstala. Hrudní koš se mi u toho vzrušeně zvedal. Konečně přišla ta chvíle, kdy se dozvím, kdo skutečně jsem? Zjeví se přede mnou můj patron a vysvětlí mi, že jsem se nějakým nedopatřením zatoulala na povrch a že mé místo je tady, v Agartě? Tenhle scénář byl možná až příliš dobrý, ale proč bych nemohla věřit, že všechno dobře dopadne? Na tohle zoufale čekám celý život!
Křídové čáry začaly najednou vydávat mihotavé zlatavé světlo - jako kdyby byly ze skla a pod nimi se nacházel další obrácený svět. Vypadalo to, jako když skrz koruny stromů té tajemné země k nám svítí jejich hřejivé slunce. Nahlédla jsem na okamžik nad obroučky, ale záře byla stále stejná. A pak Kaiřin hlas nečekaně proťal vzduch jako šíp:
"Světlo zítřka, vyslechni mé přání, nechť tvá záře zmírní naše strachování. Povolávám patrony čarodějů, jež zde stojí, aby osvětlili otázky, které nás pojí. Voda. Země. Vzduch. Oheň. Naše průvodce světem k nám přivolej."
Stále mě udivovalo, jak čarodějové bez sebemenších problémů zvládají veršovat svá zaříkávadla. Připravují si je dopředu anebo jednoduše s magií získávají i tenhle dar? Já na vymýšlení rýmů nikdy moc nebyla. Než jsem se ale stačila více ponořit do svých vzpomínek na školu, s předměty na zemi se začalo něco dít.
Plamínek svíčky se zatetelil. Udělal to tak ještě jednou a potřetí z knotu vyšlehl obrovský plamen. Leknutím jsem nadskočila a naprosto ochromená úžasem jsem sledovala, jak se oheň postupně zformoval do černého ještěra, který se Kaiře okamžitě uvelebil na ramenou. Něco podobného se stalo i s miskou vody. Hladina se zavlnila a jako když bych se dívala na obrácený video záznam, do vzduchu se vyhoupla kapka. Skoro ve stejném okamžiku se vypařila jako vodní pára a postupně se před námi zhmotnila dívka s bělostnou kůží a zlatými vlasy. Její lehounký nazelenalý oděv vlál, jako kdyby byla pod hladinou. Rusalka se důvěrně otřela tváří o tu Eleninu a své temně modré oči upnula zvědavě na mě. V té chvíli mě ale vylekal zvuk víčka od prázdné zavařeniny, které se odklopilo a ťuklo o sklo. Z toho malinkatého prostoru se náhle vynořila hadu podobná dívka a na rozdíl od rusalky si nedokázala udržet svůj tvar a byla doslova rozevlátá do všech stran. Vzdušná víla se nakonec bázlivě schovala za svého svěřence a zůstala tam.
Jako poslední se k životu probudil kámen. S nepříjemným kvílením začal praskat a drolit se. Kousíčky písku se pak na sebe nabalily a množily se jako živý organismus. Stačilo jen párkrát mrknout a po Květině boku nyní stála horská víla, která se z kamene vyloupla jako šaty Popelky. Její kůže byla celá šedá a hrubá, podobná zvětralému pískovci, a krátké bílé vlasy měla dokonale uhlazené okolo drobné lebky. Když jsem ale nahlédla znovu nad obroučky, ani jeden z elementálů tam nebyl. Sklenice byla otevřená, miska prázdná, svíce zhaslá a kámen prasklý, ale kromě zlatavé záře nebylo obyčejnému lidskému oku již nic víc ukázáno.
"Eriviane," oslovila Kaira nejspíše svého patrona, jelikož se ještěří tělo radostně protočilo okolo toho jejího. "Eriviane, prosím tě, je patronem této dívky nějaký ohnivý elementál?"
Zářivé oranžové oči si mě pozorně prohlédly, ale zvíře pak s nezájmem otočilo hlavu na znamení nesouhlasu.
"Brevilo," promluvila nyní Elena ke své víle. "Povedz mi prosím, či je jej patrón vodný elementál?"
"Není," odvětila bez zaváhání a dál si s nezájmem prohrabovala dlouhými prsty své vlasy.
Jako další se zeptal Mao. "Sešo?" Jeho víla něco zamumlala, ale bylo to jako zaševelení větru. Čaroděj pak její odpověď interpretoval zavrtěním hlavy.
Poslední byla Květa. Cítila jsem, jak mi studený pot stéká po zádech. Byla to má jediná šance. Jestli není můj patron z elementu země, nejsem žádná zapomenutá čarodějka. Vrátíme se úplně na začátek. Zpátky k možnosti, že mě někdo proklel.
"Drahá Givilen, existuje zemský elementál, který bdí nad touto dívkou?"
Víla s vážným pohledem na chvíli zaváhala. Toužebně jsem na ni upírala zrak a doslova si přála, aby byla její odpověď kladná. Prosím, řekni to, co chci slyšet!
"Žádný zemský elementál nevede tuto dívku životem. Její cesta je temná a osamocená. Jedině to z ní cítíme." Slova víly ani nestihla doznít a všichni elementálové se začali rozplývat. Zlaté světlo pod našima nohama vybledlo zpět do křídových čar a rituál byl tímto u konce.
Předměty před mýma nohama ležely stále netknuté. Ani z jednoho elementu nevzešel můj patron. Jediné, co zbylo, byla beznaděj. Pocit, před kterým jsem poslední roky tak neúnavně utíkala a který mi už zase dýchal za krk.
"Fany, nic si z toho nedělej," prolomila Květa ticho. "Na něco určitě přijdeme - slibuju."
"Díky…" Usmála jsem se, jako kdyby mě to vůbec netrápilo. A přitom jediné, co jsem v té chvíli chtěla udělat, bylo klesnout do kolen a vyplakat se. Veškerá naděje se rozplynula jako před chvílí patroni čarodějů. A v mém nitru se znovu začala probouzet temnota, kterou jsem před všemi vždy skrývala. Mé prokletí pokračovalo. Nejspíš bych měla přestat doufat v zázrak. To, co v sobě nosím, se pomocí magie nepřemění v něco dobrého. Byla jsem tak naivní. Nikdo mi nemůže pomoct. Přece vím, kde je můj jediný lék. Nic jiného to zvíře uvnitř nedokáže zkrotit - jen mých osm minut.
Bráško, tak strašně mi chybíš… Ani nevíš, jak moc tě potřebuju…
Mám strach.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anež Anež | E-mail | 28. června 2018 v 13:55 | Reagovat

Příběh se dobře rozvíjí. Zajímal by mě důvod Michalova zmizení. Je Fany prokletá nebo má nějaké neznámé magické schopnosti? Napadlo mě,jestli není temnovládce. :-)

2 Haru 【春】 Haru 【春】 | 1. července 2018 v 20:14 | Reagovat

[1]: Nechci moc předbíhat, ale některé z tvých otázek budou zodpovězeny už v 11 kapitole ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru