U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Kapitola 10 – Jed města babylonského

10. června 2018 v 14:21 | Haru 【春】 |  Děti Babylonu - Kapitoly
Milenci. Neposlušní synové. Zloději. Čarodějnice. Všichni tam skončili. Ať už právem či nikoli, řeka jejich hříchy rozsoudila všechny. A její seznam byl tentokrát až přespříliš dlouhý. Za posledních pět dnů již dvanáctý soud. Buranuna byla velmi zaneprázdněná a její tempo zpomalovalo, jako kdyby jí docházely síly. Ale nevzdávala se - ona nikdy.
Patnáctého dne hledal zámečník tělo své ženy. Podváděla jej a pošpinila tím jeho čest. Říkalo se, že chodí svého manžela strašit do snů a kněz muži poradil, že když do chrámu donese její tělo, zbaví ho té ubíjející kletby. Jenže ať zámečník prohledával bahnité dno sebedůkladněji, ať se potápěl, jak nejhlouběji to šlo, svou ženu nenašel. A jeho noční můry se staly mnohem horšími. Chodili za ním kněží, odříkávali svaté texty, vyháněli démony požehnanými předměty, ale muž se nepřestával trápit v horečkách a bolestech.

"A třicátého dne zemřel," dovyprávěla teta Hessitah. "Je to strašné - to místo je celé prokleté. Démoni teď řádí u jeho sousedů a říkají, že to má úplně stejný průběh. Horečka, bolesti hlavy, vyrážka… Je mi z toho těžko na srdci, jen když to zmíním."
"A nemůže to být z vody?" optal se strýc.
"Cože? Z vody? Jak tě taková bláznivá věc napadla?" vysmála se mu. "Voda dává život - neroznáší smrt. Plácáš hlouposti."
"Možná ano," zamumlal Aprišpe a v jeho hlase šlo slyšet, že tomu sám moc nevěří. Mohl jsem mu o vodě smrti vyprávět snad stokrát, ale stále to nechápal. I když malé semínko pochybnosti se mu usadilo v hlavě a nic nenamítal, když jsme s bratrem chodili pro vodu až na samý okraj města, kde neposkvrněná řeka teprve vtékala. Jedině tam jsem necítil číhající smrt v každičké kapce vody.
"Mimochodem," změnila teta téma, "jak se vlastně jmenují ti tví otroci?"
"Išme a Frigie - proč tě to najednou zajímá?" otázal se a my s bratrem jsme se na schodišti nechápavě zadívali jeden na druhého.
"Oh ano - Frigie. A nenosí náhodou stažené vlasy?" Náhodou jsem nosil. "Tak je to on!" vykřikla a práskla dlaní do stolu. Jelikož jsme ji neviděli, neměli jsme tušení, jestli je rozzlobená nebo veselá. "Můj drahý Parvaš ho viděl v Ištařině chrámu. Když mi řekl to jméno, bylo mi něčím povědomé… A je to on! A teď vysvětluj, bratře - kde jste na to vzali u všech svatých peníze?"
Strýc zněl poněkud zmateně. "Vydělal jsem je, sestřičko. Školné není zase až tak drahé."
"To já nemyslím - jak jsi ho dostal do chrámu? To ti snad ještě zbyly nějaké peníze od otce?"
"Aha - tohle… Nedal jsem jim ani jeden zlaťák. Vyvolila si ho samotná Ištar," prohlásil pyšně. Trochu škodolibě jsem si představoval, jak teta šokem omdlívá a kácí se k zemi - v kuchyni totiž nastalo nezvykle dlouhé ticho. Bohužel žádné žuchnutí na podlahu se nekonalo. Místo toho se teta rozhodla, že je čas odejít. Vyběhli jsme rychle do pokoje a vystrčili hlavy z okna, abychom alespoň zahlédli, jak se vlastně Hessitah tváří. A jako kdyby cítila náš zvídavý pohled, otočila se při odchodu na nás a pohrozila pěstí.
"Však počkejte, vy holoto, já zjistím, jak to s tím vyvolením samotnou Ištar bylo! Lháři špinavý!" zaječela a hlas jí nepříjemně přeskočil. Nejspíš se její Parvaš dostal do chrámu stejně jako Gafar - s menším příspěvkem -, jinak by se tak nevztekala. Už mi bylo o něco víc jasné, proč to byl její drahý syn.

Zdálo se, že město Babylonské upadlo v nemilost bohů. Ať už to bylo přemírou hříchů, znesvěcování či nedostatek obětin, naše chyby si začaly vybírat své oběti. Všichni mluvili o božím trestu, o démonech a čarodějích, kteří uvalují ne nevinné kletby, ale nikoho ani nenapadlo, že se smrt nachází přímo na jejich stole - ve džbánu s vodou. Ale i kdybych chodil dům od domu, od chrámu ke chrámu, měli by mě jen za blázna. Nakonec bych skončil tlít v Buranuně stejně tak, jako ti nebožtíci, jejichž nesmyslná smrt trávila naši řeku. A tak jsem mlčel. A každou chvíli se modlil k bohům, abych jednoho dne byl natolik silný, že lidé tohoto města vyslyší můj hlas. Jenže ani bohové zřejmě neměli chuť poslouchat trable jednoho kluka - nikdo na mé zoufalé volání neodpovídal.
"Už onemocněli i naši sousedi," zaznělo kousek ode mě. Přestal jsem zamyšleně rýpat lžící v ječmenné kaši a zadíval se na konec dlouhého jídelního stolu, kam se usadil Gafar společně s En Rasímem a jejich partou. "Matka se teď každý den modlí, aby to nepostihlo i náš dům," vyprávěl Gafar důležitě a jeho stoupenci souhlasně přikývli a začali se o hlavničce - jak se nemoci přezdívalo - bavit mezi sebou. Pro mě tímto nastalo období klidu. Všichni chlapci byli od svých rodičů postrašení, že nemoc si je najde, když budou provádět zlé věci, a tak raději nevymýšleli žádné živější rozptýlení. Spousta chlapců ani do školy nepřišla, takže už i to bylo dost velkým strašákem. A já tomu mohl jen tiše přihlížet a doufat, že nemoc přečkají. Byl jsem z toho nešťastný.
Nějaký nepříjemný závan nečekaně prolétl okolo mého nosu. Nedůvěřivě jsem se sklonil ke své misce s kaší, jestli v ní náhodou není něco přimíchaného, ale cítil jsem pouze ječmen a datle. Byl jsem už ohledně mých obědů mírně paranoidní.
Raději jsem se podíval i na své sandály, jelikož jsem ráno byl u Toky a naléval jí do korýtka vodu. Ale po důkladném prozkoumání jsem žádný její dáreček nenašel. V té chvíli se ale ten samý odér o mě otřel podruhé a já si byl už naprosto jistý. Napřímil jsem se a vyděšeně sledoval kroky otroka z kuchyně, jak na stoly postupně nosí nové džbány s vodou. Skoro jsem v tom okamžiku přestal dýchat. Byla to ona - Buranuna - přišla si pro nás.
"Gafare, nepij to!" zařval jsem a jeho žíznivé rty zůstaly nechápavě pootevřené. Povídání ustalo a všichni zaraženě sledovali, jak se řítím ke džbánu a celý jej vylívám na zem. Chtěl jsem převrátit i misku, kterou Gafar držel, ale ustoupil a najednou mé zbrklé chování bylo zmařeno několika páry rukou.
"Přeskočilo ti?" zeptal se podrážděně.
"Prostě tu vodu nepij. Nikdo z vás."
"A důvod?"
Nenapadlo mě nic lepšího než lhát o tom, že jsem do džbánu viděl někoho čůrat. Ze všech koutů se najednou začalo ozývat zoufalé úpění, že už se stihli napít. Gafar ale nedůvěřivě přičichnul k vodě a vypadalo to, že mi nevěří. Najednou se ale jeho baculatý obličej roztáhl do zákeřného úsměvu a prohlásil:
"Nalijte ty chcánky do něj. Beztak to byl on."
Než jsem stačil říct byť jen jediné slůvko protestu, hlava mi klepla o zem, jak mě všechny ty paže okamžitě strhly k zemi. Před očima se mi zatmělo a cítil jsem, jak mi něčí slané zpocené ruce otevírají pusu. Voda mi smáčela celý obličej, jak jsem se vrtěl, ale nepolkl jsem ani kapičku. A pak mě někdo bouchnul do břicha a já zalapal po vzduchu.
Voda prolétla mým hrdlem jako ostrá dýka. Rozkašlal jsem se a všechny okovy na mých údech konečně povolily. Zůstal jsem ležet na boku a cítil, jak jed proniká do mého těla. Tak takhle to vypadá, když se pokusím někoho zachránit? Sám se stanu obětí? Je to snad nějaké znamení? Nebo snad jedna z dalších překážek, které musím na své cestě překonat? Mé nevyřčené otázky ale pouze skanuly na ušlapanou hliněnou půdu. A někde vysoko se rozezněl sborový zlý smích.

Od toho dne jsem se nedokázal Gafarovi podívat do očí. V hlavě jsem si přemítal, jak bych mu nejraději dal pěstí, ale ve skutečnosti bych se jen rozbrečel a chtěl znát důvod jeho jednání. A to bych svou odpověď nedostal vůbec - spíš další ránu do břicha.
O tom, co se ve škole stalo, jsem nikomu neřekl. Ani když se jednoho večera připlížila horečka a zahalila mne do své spalující náruče. Bylo to, jako kdyby mě znovu trýznil modrý plamen. Něčí prsty se prorazily skrz spánky přímo do mé hlavy a dloubaly se v ní jako červi. Vroucí vlny se střídaly s křečovitou zimnicí a já neměl tušení, co se kolem mě vůbec děje. Všechno bylo v mlze. Zvuky jsem nepoznával. Nemyslel jsem na nic. Jen na otázku, se kterou jsem poslední večery usínal: Proč mne Gafar tak nenávidí?
Možná právě ona touha po odpovědi mě udržela naživu. Chtěl jsem tomu věřit, jelikož to bylo mnohem lepší než myslet na prokletí, které na mne uvalil bůh bohů.
Išme mi prozradil, že uběhlo mnoho dní. Nevěřil jsem mu, ale mé vyhublé a osláblé tělo nelhalo. Nešťastně jsem pozoroval sled mých kostí od špiček prstů až po hranatá ramena a toužil co nejdříve nabýt onu sílu, která byla nyní znovu pryč. Ale hlavní bylo, že v mých prosvítajících žilách již nekoloval Buranunin jed. Měl jsem takovou zvláštní představu, takový sen, jak modrý plamen spaluje ty obrovské nažrané červy na popel. Kdo by si kdy pomyslel, že zrovna já, jediný člověk, který cítí číhající smrt, skončí jako jedna z obětí.
Teta Datoris zlehka odsunula závěs u vchodu do našeho pokoje. "Frigie, drahoušku, máš návštěvu," usmála se a pustila dovnitř chlapce, který prkenně vešel a zabodl se před mou postelí jako vržený oštěp. Posadil jsem se a překvapeně si prohlédl Gafarovy zakulacené křivky. Jeho pohled těkal po místnosti, jako kdyby sledoval pobíhající myš. Ale žádný hlodavec tam nebyl - jen já.
"Tvoje paní je fakt milá," prohlásil Gafar, aby vyplnil ono nepříjemné ticho.
"Je to moje teta," opravil jsem ho.
"Ale vždyť jsi otrok."
"Za dva roky už nebudu."
"Hmmm," zamručel a zadíval se k oknu, jako kdyby mu tam někdo napovídal, co má vůbec říkat. "Máte hrozně malý dům," vzal si od své nápovědy další větu. Neodpověděl jsem mu. Nechtělo se mi vést zbytečný rozhovor, který ho vůbec nezajímá. Popravdě mi bylo mírně nepříjemné, že přišel. Nemohl jsem si pomoct. Ale zároveň jsem měl konečně šanci na otázku, která stále ležela připravená na mém jazyku.
"Proč mě tak nenávidíš, Gafare? Co jsem ti provedl?" Zašklebeně sebou zavrtěl, jako kdyby má slova byla stará vypelichaná kočka, která se o něj otírá. Normálně by to ohyzdné zvíře odkopl pryč, ale tentokrát dal ruce v pěst a rozhodl se to vydržet.
"Chováš se jak můj starší bratr," vysoukal ze sebe ztěžka a stále se u toho díval z okna. "Všechno ti hned jde - nemusíš se vůbec snažit, jako musím já. Na vše znáš odpověď, ve svých rozhodnutích neváháš a vždy vše vyjde ve tvůj prospěch. Vytáčíš mě s tím. Na bratra si dovolit nemůžu, je to soudce, ale tebe hravě přeperu."
Zůstal jsem jen nevěřícně zírat. Tak odtud pramení jeho nenávist? Žárlí na svého staršího sourozence?
"Tak proto nemáš rád Hasípa? Protože se dostal do chrámu, aniž by se o to snažil?"
"Už zase!" vyjekl a konečně se na mě podíval. "Jak to děláš? Jakou magii ovládáš?"
"Žádnou. Prostě mi to přijde zřejmé."
Gafar ale zavrtěl vztekle hlavou. "Proč prostě nemůžeš být normální kluk?"
Jeho otázka mi vzala slova z úst. Přitom odpověď byla tak jednoduchá. Nosím v sobě dar bohů, Gafare, cožpak jej nevidíš? Anebo tě žárlivost natolik oslepuje, že mé nitro ani nemůžeš spatřit?
"Proč jsi vlastně přišel?" vyhnul jsem se odpovědi dalším otazníkem. "Když mě tak nenávidíš, proč tady teď stojíš? Myslíš si snad, že v téhle posteli jsi mohl ležet ty místo mě? Cítíš vinu?" Opravdu jsem nebyl normální dítě. Udělal jsem to znova. Jen několika málo slovy se mi podařilo rozbrečet jednoho z největších tyranů školy. Nehybně tam stál a slzy po jeho pokřiveném obličeji hledaly své koryto. Co jsem to provedl? Jak jen se můžu na něj po tomhle ještě dál zlobit?
"Víš, Gafare, já taky žárlím na svého bratra," přiznal jsem po chvíli. "Je zábavný, vynalézavý, silný a statečný. Má vše, co postrádám já."
"To máš pravdu," popotáhl a utřel si hbitě obličej, "s tebou není žádná zábava." Musel jsem se jeho neskrývané upřímnosti zasmát. Neznal jsem nikoho takového. Nejspíš to byla vzácná vlastnost. Gafar na mě ale zíral, jako kdybych se zbláznil. "Ty nejsi normální," prohlásil znovu. "Vůbec tě nechápu."
"Tak buď můj přítel a pochopíš." Má nabídka jej zanechala ještě víc zmateného. Nejspíš to vůbec nečekal. A já vlastně také ne. Touha toho kluka víc poznat vyplavala na povrch nečekaně. I když mi celou tu dobu dělal různé naschvály a zlé věci, nedokázal jsem ho za to nenávidět. V jeho snažení jsem viděl i touhu. Zajímal jsem ho - už dávno jsem to poznal. A ač jsem si to nerad přiznával, naše soupeření mě bavilo, i když ke konci vyhrával převážně jen on. Bylo v něm něco dobrého. Cítil jsem to. A také jsem chtěl konečně zažít, jaké to je mít přítele - být alespoň na chvíli normálním chlapcem.
"Když nikomu neřekneš, že jsem brečel, tak budu tvůj kamarád," stanovil Gafar podmínku našeho přátelství.
"Slibuju."
"A taky jestli můžeš přijmout mou omluvu… za tu vodu," dodal mnohem tišeji.
"Jsem stále tady, takže tvou omluvu rád přijmu."
Gafar se zatvářil rozpačitě. "Tak dík… Jsi vážně kamarád, Frigie. I když nejsi normální."
Musel jsem se jeho poznámce znovu zasmát. Byla to kouzelná chvíle. Srdce mi vzrušeně bušilo při představě, jaká dobrodružství si pro nás osud připraví. Gafar nebyl kamarád mého bratra - byl to můj kamarád. Můj vlastní. Úplně první, kterého jsem si získal já sám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru