U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Čaroděj z Agarty - Kapitola 10

6. července 2018 v 7:45 | Haru 【春】 |  Čaroděj z Agarty - Kapitoly

Kapitola 10: Chlapec, který nic nevěděl

Mirek
Zavřel jsem dveře od svého bytu a vrátil se do kuchyně. Sesunul se do židle a ještě jednou si prohlédl stůl, kde ležely dva hrníčky a dva talířky od dnešní snídaně. Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Zůstala. Vážně tady přes noc zůstala! Po tváři se mi rozutekl až dětinský úsměv a v očích se mi udělalo nezvykle vlhko. Tak tohle je ono? Tohle je to štěstí, které jsem tak dlouho hledal? Opravdu je ta dokonalá dívka, která právě odešla, mojí dívkou? Tohle snad musí být sen!

Vyskočil jsem zase na nohy a začal se culit jak puberťák. Musím to udělat. Musím jí hned napsat, že už teď mi hrozně moc chybí. I kdyby si měla myslet, že jsem zamilovaný blázen - ale přesně to také jsem.
V euforii jsem skočil v ložnici na postel a hrábl po mobilu na nočním stolku. Otevřel jsem zprávy a… ztuhl. Málem jsem na to zapomněl. Ten strašák tam pořád byl. Ta tříslovná zpráva od mé sestry: Beru si volno.
Esemeska přišla o půlnoci z úterý na středu. Nedával jsem tomu moc velký význam, ale když jsem se jí chtěl na druhý den zeptat, kam vlastně odjela, nezvedala mi telefon. Říkal jsem si, že nejspíš má mobil vybitý, nebo vypnutý, jelikož chce chvilku klidu, ale už mi to docela začínalo vrtat hlavou. Znovu jsem vytočil její číslo a přiložil si přístroj k uchu. Stále nedostupná.
"No tak Flo, tohle mi nedělej," zamumlal jsem a vytočil mamku. Hodiny v kuchyni ukazovaly ještě před chvílí pár minut po osmé, tak jsem se modlil, aby už byla vzhůru. V pátek večer si většinou zašla s kamarádkami z práce do baru a v sobotu ráno vstávala nejdřív v jedenáct.
"No? Co je?" promluvil ke mně její rozespalý hlas.
"Čau mami, už jsi vzhůru?"
"Zkus hádat, Sluníčko," prohlásila s neskrývaným podrážděním v hlase.
"Promiň, ale tohle už nepočká. Můžeš mi prosimtě říct, kam ségra jela na tu dovolenou? Nebere mi telefon."
"Co? O tom nic nevím. Já myslela, že je u tebe. Od úterka se nevrátila domů."
V ten okamžik jako by se celý svět prudce zastavil. Tikot hodin, bzučící lednička, auta za oknem, a dokonce i můj bezvýznamný dech - vše utichlo. Ta krátká chvíle, těch několik hrůzostrašně poskládaných slov, dokázaly naprosto převrátit vše, co jsem si okolo sebe tak pečlivě vybudoval.
"Cože?" vydechl jsem. Ten přiškrcený hlas snad ani nebyl můj. "A volala jsi jí?"
"Je dospělá - nebudu ji pořád hlídat."
"A to tě nenapadlo, že se jí mohlo něco stát? Že jí někdo ublížil?" zpustil jsem hystericky, jelikož mě její lhostejný tón pekelně dráždil.
"Přestaň vyvádět - jí se nemůže nic stát."
"Jak můžeš být tak klidná? Zmizela ti dcera!" Všechen ten vztek a strach mě postavili na nohy. Ale to nestačilo. Musel jsem přebytečnou energii vybít ještě pěstí do nejbližší zdi. "V-víš ty co? Hned budu u vás a něco vymyslíme!" Ani jsem jí nenechal prostor pro námitky a hovor ukončil. Byl jsem vytočený z toho, jak lehkovážně celou situaci brala. Vždyť je to její dcera probůh! Já vím, nikdy to nebyla nejlepší mamka na světě, ale sakra, projevím aspoň trochu zájmu, když se děje něco takhle vážnýho!
Rychle jsem ještě napsal Františce zprávu, aby se mi okamžitě ozvala a vklouznul jsem do oblečení. Vzal jsem si klíčky od bytu, zamknul a cestou ze schodů už vytáčel další číslo. Napadlo mě obvolat všechny naše známé, jestli sestru náhodou neviděli.
"Čau Míro, co potřebuješ?" zahlaholila Simona do mobilu. Byla to naše spolužačka ze základky - byli jsme všichni velcí kamarádi a jelikož teď pracovala brigádně v supermarketu, měla o lidech docela přehled. Vysvětli jsem jí, že se nemůžu s Flo spojit, tak jestli ji náhodou teď někdy neviděla.
"Flo? Kdo je Flo?"
"Už zase, Simono? Si ze mě snad děláš prdel!" vyjel jsem po ní. Zrovna jsem s těmi slovy vyběhl na ulici, kde se na mě pohoršeně zadíval nějaký starší pán. Ale mě to bylo fuk. "Vždycky ti vysvětluju, že Flo je moje ségra - Františka. Jsme dvojčata krucinál."
"Ježiš - uklidni se," zamručela. "Františka… No jo, už si vzpomínám, jo…" V duchu jsem se neubránil ironickému potlesku. "Ale tu už jsem dlouho neviděla. Bydlí ještě vůbec ve městě?"
"Bydlí," zafuněl jsem jako lokomotiva, jelikož přesně tak jsem se řítil ulicí. "Takže jestli ji uvidíš, hned mi zavolej, ano?"
"Jasně."
Nechápal jsem to. Tohle dělali všichni. Normálně jsem takhle nabroušeně nereagoval, ale byl jsem pod stresem a to jejich věčné přehrabování v paměti mě momentálně dost vytáčelo. Jak někdo může zapomenout na to, že mám dvojče? Fany možná není tak výrazná, jak já, chápu, ale taková informace přece nemůže z mozku jen tak vypadnout!
Zatímco jsem se hnal městem jako kůň s klapkami na očích, už jsem vytáčel další číslo. Operátorka mi okamžitě nahlásila nízký stav kreditu, ale hovor se mi ještě podařilo spojit.
"Ahoj strejdo, promiň, že otravuju takhle brzo," začal jsem okamžitě, "ale jestli uvidíš moji sestru, hned mi zavolej, ano? Nebo spíš rodičům - dochází mi kredit."
"Jakou sestru?"
"Mám přece jenom jednu," cedil jsem naštvaně přes zuby, "Františku."
"Eee… No vlastně - Fanynka. Jak mi to jen mohlo… Neboj se - určitě zavolám. Stalo se něco?"
Začal jsem mu vysvětlovat, jak mi od sestry přišla zpráva a od té doby se s ní nemůžu spojit. Ani nevím, co všechno jsem ze sebe chrlil a jestli to bylo vůbec důležité říkat, ale hovor se po nějaké době přerušil. Paráda. A kredit je v čudu. To randění se umí sakra prodražit.
Za pár minut už jsem ale byl před panelákem rodičů a spěchal po rozdrolených venkovních schodech nahoru. Ve dveřích se mi ještě podařilo narazit na známou tvář. Byl to můj nejlepší kamarád z dětství. Už jsem Romana dlouho neviděl, jelikož šel po základce na jinou střední a teď studoval na vysoké. Ani nevím, jaký obor, ale jezdil za otcem na víkendy domů.
Celý uřícený jsem ho ani nepozdravil a hned na něj vybalil, jestli si vzpomíná na mou sestru.
"Ty máš nějakou sestru?"
Jak snadno se může nádherný sen přeměnit v noční můru? Přesně takhle - jinak si to neumím vysvětlit.
"Zapomeň na to," odsekl jsem ublíženě a nechal ho tam stát. Nejspíš vůbec nic nechápal. Ale já taky ne. Vždyť na těch rozbitých schodech jsme si všichni tři hráli. Na chodník jsme kreslili panáka, za domem si kopali s balónem a u sadů lozili po stromech. A Flo tam s námi byla - byla se mnou všude! Tak proč se všichni tváří, že ne?

Jelikož jsem rodičům vrátil klíče, zabouchal jsem naléhavě na dveře jejich bytu. Mohl jsem zazvonit, ale moje horká hlava na tak mírný vpád nechtěla přistoupit. Za pár okamžiků jsem uvnitř zaslechl nějaké otrávené mumlání. Řetízek na dveřích se zařinčením spadl, klíč se otočil v zámku a v pootevřeném vchodu do bytu se objevila postava mé mámy ještě v noční košili. Její hnědé barvené vlasy už byly pořádně odrostlé a odhalovaly začínající šediny. V obličeji byla strhaná jako vždy a pod očima jí visely obrovské temné vaky.
Poodstoupila, abych mohl vejít a já se jako velká voda nahrnul do kuchyně. V popelníku na stole jsem si okamžitě všimnul odložené zapálené cigarety a dostal jsem chuť taky.
"Cigára jsou vedle hrnků na kafe - jako vždycky," informovala mě. Měla mě přečteného. Popadl jsem zapalovač s krabičkou a zapálil si. Oba jsme se pak posadili ke stolu a zůstali mlčet. Chtěli jsme si ještě vychutnat poslední chvíli klidu. Věděl jsem, že se pohádáme. S mamkou to vždycky tak bylo. Proto jsem se vlastně odstěhoval.
Vytáhl jsem mobil a popošoupl ho po stole k ní.
"To je všechno, co napsala?" zajímala se.
"Jo. Od tý doby se jí snažím dovolat každej den, ale nebere to. Měl jsem teďka hlavu plnou něčeho jinýho, tak jsem to nechal být, ale myslím, že bysme s tím měli jít na policii."
"Sluníčko, to je zbytečný," zasmála se. "Jestli odešla, tak ji nikdo nenajde. Musíme počkat, až se sama vrátí." Málem jsem se při jejích slovech zakuckal kouřem.
"To jako vážně? Někdo ji mohl unést!" Jenže to jí přišlo ještě víc vtipné. Měl jsem chuť jí jednu vrazit. "Je to tvoje dcera, sakra! Tohle chování ti jako přijde normální?!"
"Vladimíre," použila celé mé jméno což značilo, že celý tenhle rozhovor považuje za zbytečný, "ty svou sestru vůbec neznáš. Nejspíš konečně zjistila, kam musí jít, a tak šla. Chtěls svůj vlastní život, tak se teď neser do toho jejího."
Vůbec jsem netušil, o čem to mluví. "Jdu na policii - neměl jsem za tebou chodit. Jsi pořád stejná. Stydím se za to, že jsi moje matka."
"A mě je to jedno," řekla naprosto vážně a popotáhla z cigarety. A to bylo tak akorát dost. Pohár mé trpělivosti přetekl. Vztekle jsem rozlomil svou cigaretu v popelníku a dal se na odchod.
"Akorát jsi nám tímhle svým chováním dělala ze života peklo!" štěkl jsem po ní v záchvatu amoku a ona se toho chytla jako rybka na háček.
"Peklo?" smála se. "Ty vůbec nevíš, jak vypadá peklo! Nemáš ani ponětí, čím jsme si s tvým otcem museli projít! Co všechno se v tomhle bytě stalo!" vykřikla a rozhodila pažemi do stran, jako kdybych to měl vidět.
Zasekl jsem se na prahu dveří a sledoval její šílený výstup. Chtěl jsem po ní hodit další snůšku obvinění, ale nemohl jsem, jelikož pokračovala dál. Byla jak smyslů zbavená. V takovém stavu jsem ji ještě nikdy neviděl.
"Nikdo nevidí, kolik dřiny jsme tady odvedli! Kolik obětí jsem musela podstoupit, aby byla Fanka schopná výst aspoň trochu normální život! Ale to ty nevíš, protože tě otec raději bral pryč, zatímco jsem se o ni starala já! Aspoň tebe jsme toho chtěli ušetřit a podívej se, jak nám tu laskavost hezky splácíš."
Naše křičení probudilo i tátu. Jako přízrak se zjevil ve dveřích ložnice a mlčky sledoval, jak se vše snažím zoufale pochopit. Od doby, co jsem se odstěhoval, se vůbec nezměnil - vychrtlý, vysoký, šedivý a jeho strniště mu přidávalo snad dalších patnáct let věku.
"Co se to tady děje?" hlesl jsem směrem k němu. "Má… to snad něco společného s tím, že si ostatní Fany nepamatují?" Než ale stačil odpovědět, mamka zpustila nanovo:
"No konečně sis toho všimnul! Já myslela, že se nikdy nedočkáme!" Spráskla ruce nad hlavou a žhavý popel z její cigarety oslavně zasypal její prsty. Vůbec jí to nevadilo.
"Takže se mi to nezdálo?" Točil jsem hlavou od jednoho rodiče k druhému a jejich mlčení bylo dostačující odpovědí. Mamka v té chvíli propukla v pláč a raději se ke mně otočila zády.
"Miro," promluvil konečně táta a přistoupil blíž. "Máma udělala pro Fanku vážně dost - lepšího rodiče bys pro ni nenašel. Druzí by nezvládli to, co ona. Bylo to fakt těžký… Ty si to ale nemůžeš pamatovat - byls ještě moc malej. A když byla Fanka starší, už se to dalo zvládat. Ale neptej se mě, co, nebo proč, protože my to taky nevíme. Je to prostě něco, co doktor zpravit nemůže."
"O čem se to tady celou dobu bavíš?" nechápal jsem. Na můj dotaz na chvíli zmizel v ložnici a vrátil se pak s malým trezorem, který položil v kuchyni na stůl. Odemknul jej a vytáhl úzký stoh fotek.
"I kdyby tohle někdo viděl, neuvěřil by," dodal a podal mi je. Začal jsem si prohlížet jednu po druhé. A pak znovu. A znovu. Na všech byla Flo. A na všech plakala. Má sestřička, která uronila jen pár slz, i když si při hraní odřela koleno do krve. Ale na těch fotkách nebyla krev. Bylo tam něco, co jsem nedokázal zdravým rozumem vůbec pochopit.
"To je nějaká fotomontáž?"
Otec si povzdechl a zavrtěl hlavou. "Kéž by. Jestli opravdu existuje něco jako černá magie, nebo prokletí, tak tady máš důkazy."
To, co právě bylo před mýma očima, co mí rodiče zažili na vlastní kůži, se nedalo popsat slovy. A na otázky, které se mi v té chvíli zrodily v hlavě, nejspíš nikdo neznal odpověď. Ale to nejhorší na tom bylo, že jsem o tom nevěděl. Neměl jsem ani ponětí, čím si Flo prochází. Vždy působila tak silně a bezstarostně - obdivoval jsem ji za to. Jenže teď jsem měl pochybnosti, jestli to náhodou všechno nebyla jen maska, abych mohl vést klidný a normální život. Protože všichni v tomhle bytě znali pravdu. Všichni kromě mě.


Až teď mě napadlo, že bych mohla Mirka nakreslit... Tak příště :P
Našla jsem starý obrázek z původní verze příběhu, tak aspoň bude mít nějaké využití :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru