U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Čaroděj z Agarty - Kapitola 11

9. srpna 2018 v 17:22 | Haru 【春】 |  Čaroděj z Agarty - Kapitoly

Kapitola 11: Chlapec, který nemínil poslušně čekat

Františka
Michal

Mlčky jsme začali odnášet z terasy všechny pomůcky zpět do pokojů. Vypadalo to, že všichni horlivě přemýšlí, co se mnou provedou dál, jelikož už nejspíš tušili, že má záhadná lepící schopnost nebude tak neškodná, jak si původně mysleli.
Kaira nakonec navrhla, že bychom měli znovu pořádně prozkoumat domácí knihovnu, a pak se zajít podívat do školní. Ostatní čarodějové souhlasili, a tak se všichni hromadně vydali do přízemí. Padaly další návrhy, ale už jsem moc nevnímala jaké. Udělalo se mi mírně mdlo, když jsem sledovala, jak čarodějové schází ze schodů a dohadují se jeden přes druhého. Nejspíš už toho bylo na mě moc.

"Fany?" zarazila se Květa před schodištěm. "Jsi úplně bledá - je ti dobře?"
Na jazyku jsem měla připravenou typickou odpověď, kladnou odpověď, následovanou úsměvem, jenže v nestřeženém okamžiku mi z něj sklouzla otázka:
"Jsem prokletá, že ano?" Čarodějka mi věnovala jeden dlouhý lítostivý pohled. Myslela si to taky - přinejmenším tuhle možnost nevyvracela.
"Nemůžeme si být úplně jistí," řekla nakonec konejšivě. "Nejdřív musíme provést pár rituálů a teprve pak budeme vědět. Rozhodně jsme všechny možnosti nevyčerpali."
Přikývla jsem. Na víc jsem se nezmohla. Stejně bude lepší v nic nedoufat. Další zklamání už bych asi neunesla. I tohle se mnou pořádně zacloumalo - přišlo mi, že mám kolena jak z rosolu. Raději bych se měla vrátit do toho pohodlného křesla v obývacím pokoji a začíst se do knihy o Agaratě - o tomhle krásném světě jako z pohádky. A až bych o ní věděla všechno, vydala bych se prozkoumat její krásná místa a tajemství jen s jediným očarovaným batůžkem na zádech. Kempovala bych ve stanu, vařila si v přírodě kotlíkový guláš a chodila se koupat do řeky. To by mi vůbec nevadilo. S bratrem jsme takhle stanovali často. I sama bych to zvládla, když už je mi to osamocení předurčeno. Ano. Nemůžu se jen tak vzdát! Přece… v tomhle světě můžu být konečně volná!
Užuž jsem chtěla sejít do obýváku za ostatními, abych mohla začít pracovat na svém novém cíli, když v tom jsem něco zaslechla - nějaké šoupavé kroky. Květa si toho všimla taky. Upřely jsme zrak ke vchodovým dveřím, kde se v mléčném bočním okénku náhle objevil stín. Hned na to někdo rozkopl dveře, až jsme leknutím vyjekly.
"A jsme doma, parchante," prohlásila Viola, když se objevila ve vchodu. Na svých drobných ramenou měla položenou obrovskou paži dalšího člověka, kterého shodila v chodbě jako pytel brambor. Dotyčný zasténal a v bolestech se překulil na záda. Byl to Michal. Dodřený a zakrvácený.
Všichni ten povyk pochopitelně slyšeli, a tak byla chodba v okamžiku plná k prasknutí. Elena se jako první protlačila dopředu a klesla před Michala. Starostlivě se ho vyptávala na to, co se stalo a jestli není zraněný, ale on ji vůbec neposlouchal a začal se smát něčemu, co mu v té chvíli přišlo velmi vtipné. Vypadal jako blázen.
"Odveďte mi toho magora z dohledu, nebo mu ještě přihorším," pronesla Viola podrážděně. Vyčerpaně se opírala o práh dveří a nevypadala o moc lépe. Nachové vlasy jí varovně žhnuly a okolo rány na spánku přecházely pozvolna do krvavých pramínků, které se jí lepily k lebce. A na jejím bělostném hábitu se rudá vyjímala jako nějaké krásné umělecké dílo, od kterého nelze odtrhnout zrak.
Mao okamžitě pomohl Eleně zvednout Michala na nohy. Teprve až teď jsem si všimla, že něco křečovitě svíral v pažích. Bylo to zabalené v nějakých hadrech a jediné, co šlo poznat, byl podlouhlý a štíhlý tvar onoho předmětu.
Neviděla jsem sice Květě do obličeje, ale mlčky sešla posledních pár schodů a zastavila se před svým bratrem. Mírně poodkryla látku, která předmět skrývala, a prohlédla si jej. Že by větev? Nevím - neviděla jsem tam dobře.
"Vidíš, sestřičko?" promluvil k ní Michal konečně. "Získal jsem hrdost klanu nazpět." Říkal to tak samolibě, s takovou pýchou, že si toho nešlo nevšimnout. Květa položila cíp látky zpět na své místo a bez mrknutí oka mu vrazila facku. Jeho tělo se leknutím sesunulo na Elenu, která tu náhlou váhu nezvládla. Málem kvůli tomu skončil na zemi podruhé, ale naštěstí jej Mao pohotově zachytil a vytáhl zpět na nohy. Nečekaná rána Michala konečně probudila z blouznění, a tak se okamžitě napřímil a všechny od sebe jednou paží odstrčil na důkaz toho, že už zvládne stát sám. Vrhl na sestru dotčený pohled, ale nakonec nečekaně sklopil víčka a zůstal mlčet - nejspíš moc dobře věděl, že si ten pohlavek zasloužil. Květa ho pak skoro neslyšně pobídla, aby s ní šel nahoru. Oba kolem prošli zamračení, aniž by mi věnovali kousek pozornosti. Nakonec zmizeli u Michala v pokoji.
"Hej, lidi," upozornila na sebe znovu Viola, "tohle není kino. Může mi někdo pomoct?" Všichni jsme se jako by probudili z transu a Mao už byl u ní, aby jí nabídnul svá široká ramena. Elena odběhla pro lékárničku a já s Kairou jsme bezradně sledovaly, jak temnovládkyně pomalu kulhá do kuchyně, aby se posadila na židli. Sešla jsem konečně dolů a z dostatečné vzdálenosti sledovala, jak si opatrně sundává vrstvy potrhaného a špinavého oblečení. Zůstala tam nakonec sedět jen v elastických šortkách s tílkem a podle jejího vyrýsovaného těla mi už bylo naprosto jasné, odkud se všechna ta její síla brala.
"Môžem?" zaznělo mi za zády, a tak jsem rychle uskočila bokem, aby mohla Elena projít a začít s ošetřováním ran.
"Co se vlastně stalo?" zeptal se konečně Mao po tom, co si starostlivě přisunul druhou židli k Viole a posadil se. "Kde jsi ho našla?"
"Zase tak těžký to nebylo," zasmála se temnovládkyně, ale obličej se jí u toho křivil, jelikož se snažila vydržet štípání dezinfekce. "Šla jsem za tím jeho povedeným kamarádíčkem, a když jsem ho v tom jeho sendvičovým domku nenašla, bylo mi jasný, že jsou spolu. A tak jsem rozhodila sítě mezi temný a perleťový elfy a pak už to bylo rychlý. Našla jsem ty dva zrovna uprostřed jednoho z největších hnízdišť démonů. Kdybych nepřišla, nejspíš by je roztrhali na cucky. Měla jsem u sebe Kamilu, takže jsme se teleportovali přímo sem."
"A co Sfil?" zeptal se Mao nejspíš na Michalova kamaráda.
Viola pokrčila rameny. "Vyhodila jsem toho spratka po cestě. Ale měla jsem silné nutkání ho tam nechat."
"Violo," povzdechl si, "přece víš, že vystupování z teleportačního tunelu takhle uprostřed cesty není bezpečné."
"Nemohla jsem si pomoct!" ohradila se. "Já toho kluka prostě nemůžu vystát. Hele, určitě to přežil - temní elfové jsou jak ze žvýkačky. Kdybych ho dotáhla sem, stačilo by jedno slovo z tý jeho nevymáchaný pusy, a musela bych ho umlčet navždy, takže si myslím, že jsem mu tím spíš zachránila život!" pronesla umíněně a založila si ruce na hrudi. "Měl by mi za to ještě poděkovat!"
"No nevím…" zamumlal Mao, ale ona nad tím mávla rukou. "Jen nechápu, proč by tam chodil…" přemýšlel nahlas. "Souvisí to snad s tím, co přinesl?"
Viola luskla prsty a ukázala na něj. Zásah do černého.
"A čo to bolo?" zajímala se Elena. Všichni jsme teď hladově čekali, jaký šťavnatý důvod stál za Michalovým zmizením. Chtěla jsem vymyslet nějaký tip, ale k tomu bych asi potřebovala mít nastudovanou tu knihu o Agartě.
"Byla to jedna z částí Ireny," prozradila nakonec s mírním úsměvem, který se jí nedařilo skrýt. Všichni na Violu hleděli, jako kdyby řekla něco naprosto úžasného, nečekaného, ale já tomu nerozuměla ani trochu. To mluví o nějaké holce? A její část… To myslí jako ruku? Popravdě… Možná to byly prsty, co jsem pod onou látkou zahlédla. Ale silně doufám, že se mýlím.
"Snad to nebyla paže," zpustil Mao vyděšeně, "kterou démoni před sedmi měsíci ukradli z klanu země?" Dech se mi skoro zastavil. V tom okamžiku se mi totiž před očima promítl obraz, který jsem před chvílí ze schodů zahlédla. Jen jsem si namlouvala, že mám špatný výhled - ve skutečnosti jsem ze všech přítomných viděla nejlépe, co Michal držel. Opravdu to nebyly větvičky - byly to prsty. Lidské prsty.
Svět se se mnou náhle zatočil a vše se změnilo v jednu rozmázlou šmouhu. Svezla jsem se po prahu dveří až k zemi a co se dělo potom už vůbec nevím.

Otevřela jsem oči a zamžourala do přítmí v pokoji. Museli mě sem odnést po tom, co jsem ztratila vědomí. Ležela jsem v posteli a vedle mě seděla na židli Květa a četla si u lampičky knihu. Když si všimla, že jsem se probrala a měla jsem v úmyslu se posadit, vstala a pomohla mi. Hlavu jsem stále měla jak v oblacích a náhlý pohyb tomu moc nepomohl.
"Promiň," zašeptala jsem. Měla jsem v puse úplně vyprahlo.
Květa na mě zmateně zamrkala. "Za co se omlouváš?"
"Akorát vám přidělávám samé problémy."
"To s mým bratrem jsou problémy - s tebou rozhodně ne," odvětila čarodějka s milým úsměvem a vrátila se na svou židli. Ale mě bylo stále mizerně. Všichni se tak snaží mi pomoct a já můžu jenom stát a přihlížet. Ani neexistuje způsob, kterým bych jim všechnu tu námahu mohla oplatit. Jediné, co umím, jsou domácí práce a vaření, a to mi nepřijde jako vhodné platidlo.
"Jak je na tom vlastně Viola?" změnila jsem raději téma. "A co Michal?" Květa se nečekaně otočila za sebe a já si konečně všimla, že v druhé posteli někdo leží. Naklonila jsem se, ale zahlédla jsem v šeru jen Michalova záda.
"Je trochu pokousaný od jedovlka, takže se dost motá, když vstane, ale všechno ostatní se mu brzo zahojí," obeznámila mě s jeho situací. "Možná už je vzhůru, ale nejspíš nemá náladu na mluvení. Mluvili jsme spolu odpoledne až moc," dodala výrazně smutněji. Asi tím myslela hádku. Rozhodně po jeho příchodu nevypadala, že by ho za ten výlet zulíbala. "Viola odpočívá ve své posteli, takže jsme tě přesunuli sem - snad ti to nevadí."
"To ne, ale… kde teď spí Mao?"
"V obýváku. Místa tu je naštěstí dost. Viola stejně chce zítra zase odejít, takže další večer už se můžeš vrátit."
"Byla moc naštvaná za to, že jsem doteď spala v její posteli?"
Květa se zašklebila na důkaz, že malinko ano. "Shrábla všechny tvé věci z nočního stolku do šuplíku, tak snad ti nic nerozbila." Také jsem doufala, že ne. Měla jsem v balíčku kapesníků schovanou Michalovu křehkou sedmikrásku. O tu bych nerada přišla.
Chvíli jsme mlčely. Nějak mě nenapadala témata, která bych s čarodějkou mohla řešit. Působila mile, ale nechtěla jsem z ní tahat nějaké osobní informace. Mimo to jsem měla připravenou otázku, která mě pálila v žaludku jako ostré indické jídlo.
"Květo? Ten předmět, co Michal přinesl… opravdu to byla něčí… něčí paže?" vysoukala jsem ta slova ze sebe těsně před tím, než mě stačila zadusit. Čarodějka si skoro neslyšně povzdechla, ale její následovné přitakání mi okamžitě sevřelo hrdlo znechucením. Měla jsem pocit, že odpadnu nanovo.
"Když jsme byli s Michalem ještě hodně malí, žila zde v Agartě elfka jménem Sankrea Iren," začala něco vyprávět a já vůbec nechápala, co to má společného s onou uťatou rukou. "Byla to jedna ze zakladatelů Agarty. Říkalo se o ní, že je nesmrtelná, a tak dostala za úkol udržovat toto útočiště magických bytostí v rovnováze. Jenže když se jednomu z nejhrozivějších démonů všech dob podařilo elfku zabít, začaly pro náš svět zlé časy. Démoni bez její varovné ruky napadají a hodují bez zábran na všem živém a touží zde znovu nastolit věčnou noc, která tu za dávných časů panovala. Jenže malá naděje přece jen zůstala - protože ani po několika letech nezačalo maso elfky tlít. Možná, když dáme dohromady všechny části jejího těla, Sankrea Iren ožije a znovu potlačí temnotu, která se v Agratě snaží převzít vládu."
"Proč je její přítomnost tak důležitá?" zeptala jsem se. V krku se mi udělal knedlík, a tak jsem svou otázku spíš zachroptěla.
"Tohle je svět s umělým sluncem, které vytvořili první čarodějové se svými patrony. Pohání jej bílá magie, která proudí celou naší planetou. Když se energie zastaví, nebo znečistí, slunce postupně vyhasne a s ním i život tady. Museli bychom znovu vylézt na povrch a dostat do podvědomí všech, že magie stále existuje a že se musí chránit. Bez ní by totiž zahynula celá planeta. Jenže přesvědčit tolik pozemšťanů je nadlidský úkol. Proto musíme udržet Agartu takovou, jaká je, jakou ji Sankrea Iren zanechala. Byla to velmi mocná bytost. Tak mocná, že údajně dokázala pročistit celé podzemí od temnoty za jediný lidský rok. Proto je důležité její existenci obnovit."
Nasucho jsem polkla. Tenhle typ informací o Agartě se mi vůbec nelíbil. Raději bych si četla o vílách a stínokousech než se dovídala, jak se někdo snaží zhasnout navždy Agartské slunce.
"Všichni ji hledáme," pokračovala Květa. "S paží, kterou Michal našel, už zbývá jen hlava a malíček její levé ruky. Jenže hlava nejspíš bude u démona, který ji zabil a malíček… Asi si dokážeš představit, jak nemožné bude najít jednu maličkou kůstku s kouskem masa." "Rozhodně si dokážu představit, jak je někdy těžké najít obyčejné klíče. Ale kus něčího prstu?" Čarodějka se mé poznámce mírně pousmála. Takovou věc přece už dávno mohlo sežrat nějaké zvíře a teď to leží… Dál už si to raději představovat nebudu.
Zatímco jsem se snažila zastavit svou bujnou fantazii, Květa vstala se slovy, že už si půjde lehnout. "Kdyby něco, tak zavolej," dodala a ukázala na Kaiřino zrcátko, které nechala na mém nočním stolku společně se sklenkou vody.
Popřáli jsme si dobrou noc a po lehkém cvaknutí dveří se celá místnost ponořila do naprostého ticha. Malinko mě z toho mrazilo - při představě, co vše se děje tam venku za zavřeným oknem, a že někde v tomhle domě leží část těla nesmrtelné elfky, po které nejspíš jdou démoni jako mouchy na lep, se mi moc nechtělo zhasínat lampičku a ulehnout ke spánku.
Natáhla jsem se pro sklenici s vodou a celý její obsah do sebe hltavě vyklopila. Knedlík v krku trochu povolil, ale ještě jsem pár doušků potřebovala. Jo, holka, neudělala sis tenhle výlet zrovna v nejlepší dobu. Opravdu jsem se modlila, abych za svůj pobyt tady nezažila nic horšího než stínokouse obmotaného kolem lýtka.
Chvíli jsem mlčky sledovala, jak Michal stále předstírá spánek, a tak jsem ho nechala být. Přece jenom jsem byla trochu klidnější, když v místnosti někdo byl, i když se tvářil, že není. Raději jsem si zašla do koupelny pro další vodu, abych mohla všechny ty nové informace spláchnout a pokusit se v klidu usnout. I když s mou schopností prospat i bourání zdi u sousedů to asi nebude až takový problém.

Potichounku jsem se vydala s plnou sklenicí zpět do pokoje. Bylo to trochu zvláštní, svým způsobem vzrušující, když jsem si představila, že na mě čeká Maův polštář vonící po jeho vlasech a já na něj budu slintat, jelikož si o nás dvou nechám zdát krásné zamilované scénky. Já vím, že bych neměla - nasávání vůně klučičího povlečení asi nepatří do normálních seznamovacích praktik -, ale nikdo to neuvidí, tak co. Jenže když jsem konečně bezpečně zavřela dveře pokoje a zvedla oči od vlnící se hladiny vody, leknutím jsem si polila prsty. Okno bylo otevřené dokořán a na jeho parapetu vysedával Michal. Sotva se do toho okenního rámu se svými pavoučími nohami vešel.
"Plánuješ další útěk?" prohodila jsem, když jsem se konečně vzpamatovala z leknutí, ale vůbec na mou otázku nereagoval. Stále se díval někam do tmy. Malinko mě to podráždilo, a tak jsem se mlčky vydala zpět do postele. Odložila jsem sklenici, posadila se a čekala, jestli si mě už konečně všimne. Ale očividně to vůbec neměl v plánu. Chvíli jsem dumala nad obvazy, které vyčuhovaly zpod nohavic jeho pyžama a usoudila jsem, že právě tam ho nejspíš pokousal jedovlk. Představovala jsem si hrozivého černého psa a ostrými zuby a žlutě žhnoucíma očima. Rozhodně bych takové zvíře potkat nechtěla. Každopádně na první pohled vypadal Michal v pořádku. Ale to neměnilo nic na tom, že mě ignoroval.
"Víš, že to bylo od tebe pěkně hnusný, když jsi mě tady nechal?" zpustila jsem. Jako kdyby se ve mně přepnul nějaký spínač. "Myslela jsem, že mi pomůžeš, že si mě vezmeš na starost."
"Jestli si dobře pamatuju, tak jsem ti osobně nic neslíbil," oznámil mi příkře. Tón, který použil, mi okamžitě pohnul se žlučí. Nevěřila jsem, že by něco takového vůbec mohl vypustit z pusy.
"Ale tvrdil jsi mi, že znáš někoho, kdo mi pomůže - kvůli tomu jsem s tebou šla." Zněla jsem jak naivní holka, kterou nachytal první podvodník, na kterého na ulici narazila. "Ani tvoje sestra neví, co si se mnou počít. A Mao říkal, že mi můžeš pomoct jenom ty, tak já nevím," vyhrkla jsem, "to si tady mám před tebou kleknout a prosit? Dokážeš si vůbec představit, jak mi bylo, když jsi mě tady prostě jen tak zahodil a zmizel?"
Všechen ten vztek, co jsem v sobě nosila, najednou vybublal jako polévka na plotně. Nevěděla jsem proč, ale musela jsem mu říct, jak se cítím. To on mě vzal do Agarty, to jemu jsem svěřila svůj život do rukou. Navázali jsme tohle nevyřčené pouto a mrzelo mě, že on to neviděl stejně.
Lampička sice nevrhala příliš mnoho světla, ale bylo ho dostatek na to, abych si všimla překvapení v jeho očích. Ani vzdáleně si neuvědomoval, jak mi bylo - a vlastně pořád je. Jeho ztvrdlé rysy sice mírně pookřály, ale ukázalo se, že Michal je prostě ten typ člověka, který svou chybu neumí přiznat.
"Promiň, ale musel jsem odejít," pronesl svou chabou omluvu. "Měl jsem to v plánu už když jsem odjížděl na povrch. Nečekal jsem, že se moje cesta s někým zkříží. Ale tvá situace mě zaujala - musel jsem ti tu možnost alespoň nabídnout."
"Takže mi pomůžeš?" vyhrkla jsem a nevědomky se posunula na okraj postele. Jenže Michalův obličej se mírně pokřivil a vzniklé vrásky na nose si začal mnout ukazováčkem a palcem pravé ruky.
"To není tak jednoduchý," zamumlal zamyšleně. "S Ireninou paží mě do klanu asi pustí, ale dál… To už bude horší…" Z těch drobných střípků, co řekl, jsem si poskládala, že osoba, která mi umí nějakým způsobem pomoct, žije v jednom z těch klanů čarodějů. A jelikož se ukázalo, že čarodějka nejsem, bude mě tam muset Michal zavést. Tedy pokud tam vůbec může jít i on sám.
"Provedl jsi snad něco?" Má náhlá osobní otázka ho zarazila. Nejspíš chvíli uvažoval nad tím, jestli se mu chce tohle téma vůbec rozebírat, ale nakonec sundal nohy z parapetu na zem a paže nechal volně v klíně. Hned působil dostupněji.
"Co už ti o mě ostatní vlastně všechno napovídali?"
"Vůbec nic - že prý mi to povíš sám. Jestli teda budeš chtít," dodala jsem rychle. Z neznámých důvodů to na jeho obličeji vyčarovalo letmý úsměv.
"Jelikož to vypadá, že se tě nejspíš nezbavím, klidně ti prozradím, proč všichni okolo mě tak opatrně našlapují. Asi bys to měla vědět, kdyby se náhodou něco stalo," začal a upřel zrak na své prsty, se kterými si trochu nervózně hrál. Seděla jsem na okraji mé postele a křečovitě se přidržovala povlečení. Se zatajeným dechem jsem čekala, jestli se konečně dozvím, kdo můj čaroděj z Agarty vlastně je. Chtěla jsem to vědět už od okamžiku, kdy si mě jeho nebesky modré oči všimly.
"Ještě před pár měsíci jsem žil v klanu země - v klanu Šeptajícího kozoroha. Ale byli jsme přepadeni démony, jejichž počty mnohonásobně převyšovaly ty naše. Ten den jsem nedokázal ochránit ani Ireninu paži, ani sebe." Jeho ruce se najednou zvedly a v rozevřených prstech jako kdyby chtěl něco sevřít. "Zaútočil na mě parazitní démon a… usídlil se v mém těle," zašeptal vzápětí. Obličej se mu zkřivil v podivném úšklebku, jako kdyby si celou scénku zrovna přehrával před očima. Zůstala jsem na něj mlčky zírat, a i když jsem moc nechápala, co takový parazit může napáchat, rozhodně to nemohlo být nic dobrého.
"Ten tvor," pokračoval, "pomalu požírá mou duši. A až skončí, zbyde ze mě jen prázdná schránka. Je to jako smrtelná nemoc - neexistuje způsob, jak tomu zabránit. Musím se s tím prostě smířit," hlesl sklesle a na chvíli se odmlčel. Pozorně jsem sledovala každičký jeho sval, jeho rty, které snad ještě propustí několik málo slov o tom, že naděje existuje, ale zůstaly pevně sevřené u sebe. Naše situace sice nebyly stejné, ale nějakým zvláštním způsobem jsem se s tou jeho dokázala ztotožnit. Zatímco on na smrt čekal, já už byla mrtvá dávno.
"Víš, všechno musí být v rovnováze - a magie především," navázal vášnivě na nějakou svou myšlenku. "Když je něco v nepořádku, přichází na náš svět přesně takovéhle stvůry, co ukusují z života jako z kousku chleba. Jediný, kdo tyhle anomálie udržoval pod kontrolou, byla Sankrea Iren. Ona by mě uměla vyléčit. A také spoustu dalších, které potkal stejný osud. Dokážeš si snad už představit, že mě nebaví jen sedět a čekat, až se stane zázrak a tělo Ireny bude kompletní. Protože to se jen tak nestane, když každý nepřiloží ruku k dílu. Vím, že o mě mají všichni strach, ale…"
"Už jsi byl zoufalý? Proto jsi tak riskoval?" Michal mi věnoval jeden dlouhý pohled. Nejspíš netušil, že ho takhle trefně a pohotově doplním. Nakonec ale přikývnul a zamyšleně se otočil zpět k otevřenému oknu. Když už dlouho nic neříkal, vstala jsem a postavila se vedle něj. Nejspíš jsme oba přemýšleli o podobných věcech. O tom, jak je nám zle z neustálého zklamání a čekání. Život nám zatím protékal mezi prsty a my neměli dost sil, abychom sevřeli dlaně v pěst a zastavili to nesmyslné mrhání. Chtěli jsme konečně žít jako všichni ostatní.
"Až se naučím ovládat moji moc," prolomila jsem ticho, "pomůžu ti najít zbývající části Ireny."
"Tvá moc?" podivil se. "Nejsem si jistý, jak by se lepící schopnost dala prakticky využít."
"To sice taky ještě nevím, ale určitě na to přijdu," prohlásila jsem sebevědomě. Michal nad tím jen pobaveně zavrtěl hlavou a znovu upřel zrak někam do dálky. Spící slunce bylo schované za mraky, a tak zšeřelé ulice osvěcovaly pouze pouliční lampy a světla z okolních domů. Cestičky se táhly daleko, spojovaly se a zase rozutíkaly do ještě větších dálek. Představovala jsem ty neznámé končiny a doufala, že některá z těch osvětlených cest vede k mému cíli - k odpovědím na mé otázky.
Tak co, Agarto? Jsem prokletá? Žije snad v mém těle démon anebo jsem já sama nějakou anomálií, která by neměla existovat? Ať už to bude cokoli, chci znát pravdu. I kdybych se už nikdy neměla na povrch vrátit. Zaveď mě tam, kam musíš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru